Brian Zahnd: Můj problém s Biblí

Mám problém s Biblí. Tady je… 

Jsem starověký Egypťan. Jsem pohodlný Babyloňan. Jsem Říman ve své vile. 

To je můj problém. Vidíte, snažím se číst Bibli, ať to stojí cokoli, ale nejsem hebrejským otrokem trpícím v Egyptě. Nejsem poraženým Judejcem deportovaným do Babylonu. Nejsem Židem z prvního století žijícím pod římskou nadvládou. 

Jsem obyvatelem supervelmoci. Narodil jsem se mezi dobyvateli. Žiji v impériu. Chci ale číst Bibli a myslet si, že ke mně mluví. V tom je ten problém.

Jednou z nejpozoruhodnějších věcí ohledně Bible je to, že v ní najdeme příběhy vyprávěné z perspektivy chudých, utlačovaných, zotročených, podmaněných, obsazených a poražených. To z ní dělá prorockou knihu. Víme, že dějiny píší vítězové. Je to pravda – s výjimkou Bible, tam je to opačně! To je převratné nadání hebrejských proroků. Píšou z perspektivy zdola nahoru. 

Představte si historii osidlování Ameriky napsanou indiány kmene Čerokí a africkými otroky. Byl by to jiný způsob vyprávění příběhu! A přesně toto dělá Bible. Je to příběh Egypta vyprávěný otroky. Příběh Babylonu vyprávěný vyhnanci. Příběh Říma z pohledu okupovaných lidí. Co ty krátké momenty, kdy se Izraelité ocitli na vrcholku? V takových případech proroci vyprávěli příběh Izraele z pohledu chudých venkovanů, jako kritiku královské elity. Třeba když Amos odsuzoval manželky izraelské aristokracie jako „tlusté bášanské krávy“. Každý příběh je vyprávěn z jistého úhlu pohledu; je předpojatý. Předpojatost Bible je z pohledu spodní vrstvy. Co se ale stane, když ztratíme ze zřetele prorocky převratný úhel pohledu Bible? Co se stane, když ti, co jsou nahoře, vidí v příběhu sebe sama ne jako vznešeného Egypťana, Babyloňana nebo Římana, ale jako Izraelitu? Odtud se bere ten bizarní jev elity a používání Bible k nárokování jejich převahy jako Boží vůle. Toto je římské křesťanství po Konstantinovi. Křesťanství na křížové výpravě. Kolonizátoři, kteří vidí Ameriku jako svou zaslíbenou zemi a domorodé obyvatele jako Kanaánce, které musí porazit. Celá historie evropského kolonialismu je taková. Takové byly zákony tzv. Jima Crowa. Takové je americké evangelium prosperity. Je to domestikace Písma. Nutíme Bibli k tanci pro naši vlastní zábavu. 

Ježíš ve svých kázáních o příchodu Božího království často zdůrazňoval revoluční charakter Boží vlády tím, že říkal věci jako: „Poslední budou první a první budou poslední“. Jak Ježíšův aforismus první – poslední působí na vás? Nevím, co vy, ale Římana moderní doby to trochu znervózňuje. 

Představte si: mocná charismatická postava přichází na světovou scénu a shromažďuje davy tím, že oznamuje nastolení nového pořádku na světě, kde ti dole budou povýšeni a těm nahoře bude jejich životní styl „restrukturalizován“. Jak to lidé přijímají? Umím si představit lidi v Bangladéši, jak říkají: „Kdy začínáme?!“ a Američany říkat: „Počkejte chvíli, nenechte se unést!“

Teď si představte, jak Ježíš oznamuje příchod Božího království proklamací svých blahoslavenství, která jsou proti veškerému očekávání. Když Ježíš říká: „Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví“, jak to bylo přijato? Dobře, záleží na tom, kdo to slyší. Chudý galilejský rolník by to považoval za dobrou zprávu (evangelium), zatímco Říman by to ve své vile poslouchal s hlubokým podezřením. (Vím, že je to anachronismus, ale umím si představit Klaudia, když říká něco jako „připadá mi to jako socialismus!“)

Tohle je výzva, které čelím při čtení Bible. Nejsem galilejský rolník. Dělám si legraci? Jsem Říman ve své vile a musím ohledně toho být upřímný. Mohu také slyšet evangelium o království jako dobrou zprávu (protože takové je!), nejdřív ale musím přiznat jeho radikální povahu a nesnažit se ho zkrotit, abych schválil svůj zděděný nárok.

Jsem (poměrně) bohatý americký běloch. To je v pořádku, ale znamená to, že se musím hodně snažit, abych četl Bibli správně. Musím vidět sebe sama v podstatě ve stejné rovině jako faraona, Nebukadnesara nebo Cézara. O co mě Bible v tom případě žádá? O dobrovolnou chudobu? Ne nutně. Určitě mě ale Bible volá k hluboké pokoře – pokoře projevené pohostinností a štědrostí. Není na tom nezbytně nic špatného, být poměrně bohatý americký běloch, budu ale raději pokorný, pohostinný a štědrý!

Pokud Bibli čtu s odpovídající perspektivou a pokorou, nepoužívám příběh o bohatém muži a Lazarovi jako důkaz k odsouzení ostatních do pekla. Použiju ho jako připomenutí, že jsem bohatý muž a Lazar leží u mých dveří. Nepoužívám příběhy o dobývání Jozuem k ospravedlnění zjevného osudu. Místo toho vidím sebe sama jako Rachab, která přijímá neznámé příchozí. Nepředstavuju si sebe jako Eliáše, který zavolal oheň z nebe. Jsem více jako Nebukadnesar, který se potřeboval pokořit, abych si zachoval zdravý rozum.

Mám problém s Biblí, ale není všechno ztraceno. Potřebuju ji číst a stát přitom na hlavě. Potřebuju změnit perspektivu. Pokud mohu přijmout, že se Bible snaží pozvednout ty, kdo nejsou jako já, pak ji snad mohu číst správně.

Přeloženo z laskavým svolením autora z jeho blogu: https://brianzahnd.com/2014/02/problem-bible/

Překlad: Jana Ćmielová

(The artwork is by Marc Chagall)

Mountaintop Experience 7 | Hora návratu

Jsme na konci série Mountaintop Experience, ve které jsme mluvili o tom, že překvapivě veliké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible a také příběhů Ježíše v křesťanské části Bible se odehrává na vrcholcích hor. Skoro jako by hrdinové těchto příběhů potřebovali jistou perspektivu z vrcholku hory. 

Ježíšův příběh jsme začali na hoře pokušení, kde byl Ježíš pokoušen ďáblem získat svět nelegální zkratkou, čímž by popřel sám sebe. Jeho vítězství nad pokušením ukazuje, že vždy můžeme najít zdroj své identity a naděje. Tak jsme si ukázali, že i dnes procházíme pokušením, kdy je otřásán zdroj naší naděje: materialismus, zážitky, pohoda. Z horu pokušení jsme se vydali na další cestu, tentokrát na horu, kde Ježíš přednesl své slavné kázání na hoře, ve kterém shrnul své základní poselství a důrazy a ukázal nám, že i v těžkostech máme na výběr, můžeme dovolit opravdovému lidství vykvést a zazářit. Kázání na hoře je dodnes považováno za skvost a to nejen Ježíšovými následovníky, ale také dalšími lidmi historie. Kázání na hoře nám někdy dává pocit, že celé křesťanství je hlavně etický nebo morální program. To ovšem není pravda, a hned další hora nás o tom přesvědčuje. Spolu s Petrem, Jakubem a Janem, přáteli Ježíšovými, jsme vystoupali na vysokou horu Tabor, kde se ve zvláštní zkušenosti Ježíš setkal s reprezentanty Staré smlouvy Mojžíšem a Eliášem a mluvil s nimi o své smrti. Kvůli tomu, že se celý rozzářil, tuto horu nazýváme horou proměnění. Na této hoře Ježíš převzal projekt záchrany lidstva, ukončil dobu reprezentovanou Starým Zákonem, a své učedníky Bůh naučil, že Ježíš je centrem jejich víry a poslušnosti, a že nám plně stačí. Od hory proměnění Ježíšův příběh mílovými kroky spěje ke konci na hoře ve tvaru lebky, Golgotě, na které je ukřižován. Jeho kříž a vzkříšení je vítězstvím nad zotročujícími silami temnoty, které si používají smrt a hřích jako své nástroje. Ježíšův příběh tady neskončil. Po 40 dnech, které strávil se svými učedníky je pozval na konkrétní horu v Galileji, aby se s nimi rozloučil a zároveň jim předal úkol, který nazýváme Velkým posláním, který zahrnuje globální misi. Tuto horu tedy nazýváme horou poslání. Tady se zdá, že Ježíšův příběh končí, ale opak je pravdou. Nastává doba církve, kterou Ježíš duchovně vede i nadále. Ale především, je tu poslední hora, na kterou se podíváme. Tuto horu nazveme horou návratu.

Ježíšův příběh jsme minulý týden opustili v momentě, kdy své učedníky požádal, aby počkali na zmocnění Ducha. Slíbil jim, že bude skrze svého Ducha s nimi až na sám konec světa a do skonání světa. O čem tady mluví? Říká, že svět je lineární, ne cyklický. Mnoho národů věřilo v cyklické dějiny, kdy se věci neustále opakují. Často si navíc myslí, že svět vždy byl a vždy bude. My dnes víme, že svět má svůj počátek a co má svůj počátek, má také svůj konec. Dějiny nejsou cyklické a my nejsme hříčkou osudu. Směřujeme od někde někam. Bůh je průvodce a máme cíl před sebou. Ježíš svým učedníkům řekl (Skutky 1:8-9): Přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa. Zmocnění Ducha potřebujeme proto, abychom mohli žít cílevědomý život jako Ježíšovi následovníci, svědkové, učedníci. Je to globální mandát, Ježíš si přál, aby jeho hnutí, které založil, se hýbalo neustále kupředu. To je skutečný cíl před námi. Učedníky ale popadla nostalgie. Tolik si na Ježíše zvykli! Tolik s ním zažili. A když už prošli krutým vystřízlivěním z jeho smrti, o to větší byla jejich radost (doslova radostný šok), když se s Ježíšem setkali po jeho vzkříšení. A pak, jako by toho bylo málo, se s nimi Ježíš loučí. Rychlé zvraty v několika týdnech. Přesně tu se do našeho příběhu zase vrátíme.

Skutky 1:9-11 Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a zmizel jim z očí v oblaku. Zatímco se upřeně dívali, jak odchází do nebe, hle, přistoupili k nim dva muži v bílém rouchu a řekli jim: 11 „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Nechme dopadnout slova těchto dvou andělů (jak jim křesťané říkali). Ježíš se vrátí! Jeho návrat je od této chvíle jedním z hlavních motivů poselství prvních křesťanů, a zároveň to bylo – a stále je – nebezpečné a revoluční poselství. 

Jde totiž o to, že je-li Ježíš králem, jak o něm křesťané mluvili, pak jeho návrat bude návrat krále (slyšíte znovu echo Pána prstenů?). A pokud je Ježíš božským králem, jaká je to zpráva pro impéria všeho druhu? Vždy v historii, a i dnes, to impérium vnímá jako vyhlášení války. To bylo důvodem pronásledování křesťanů v prvních staletích. Ne proto, že kázali o nebi nebo náboženství. Obojího měli Římané dost. Pronásledování byli ne kvůli nebeskému poselství, ale kvůli velice pozemskému poselství: Je-li Ježíš Pánem, pak jím císař nemůže být. Víte, platí to i dnes. Nedávno jsem četl knihu Hvězda na Východě o neuvěřitelném růstu křesťanství v komunistické Číně, především mezi vzdělanými lidmi. Když se čínští komunisté pokoušeli vytvořit státem kontrolované církve (komunisté vždy z principu musí kontrolovat), těmto povoleným církvím ovšem zakázali kázat o Ježíšově návratu, a vůbec cokoliv z knihy Zjevení. Tolik se báli radikálního poselství o králi, který při svém návratu ukončí impéria a nastolí řád, ve kterém nebude existovat vláda zla, bolesti a utrpení.Ve kterém hřích ztratí moc a smrt již nebude.

Všimněte si ještě jedné věci, kterou tady andělé říkají. Ježíš se vrátí na zemi přesně tak, jak ho vidíte odcházet. Touto jedinou větou jednou provždy ukončili spekulace o tom, že tento svět je natolik zkažený, že ho Bůh ukončí nějakou katastrofou. Říkám to proto, že tak si – také díky různým apokalyptickým hollywoodským trhákům – lidé představuji konec světa. Díky tomu vznikají divoké spekulace. Teď jsme to viděli u příležitosti COVID-19. Jenže, když se podíváme do historie, podobných a často větších ran lidstvo zažilo celou řadu. Někteří křesťané věří v jistou verzi platonismu a gnosticismu, kde je tělo (a tento svět) zkažené natolik, že Bůh své věrné vytrhne pryč z této země, aby ji pak mohl násilně ukončit. Boží záchrana je vnímána jako útěk z těžce zkoušeného světa. Jenže, pamatujete si minulý týden? Bůh svět miluje. Bůh nemá svět v nenávisti. Ale svět je skutečně těžce zkoušený. Jen místo slova zkažený bych raději použil slovo pokažený. Vlastně bych to řekl takto: Bůh nezničí zkažený svět, Bůh napraví pokažený svět. Až se Ježíš vrátí – přesně tak, jak ho vidíte odcházet –udělá to, co vždy slíbil, že udělá. 

Vrátí svět do podoby, jako by ho zlo nepoznamenalo. To bude finální hora vykoupení, a Ježíšův projekt záchrany dojde k úspěšnému konci. Ježíšův návrat není o násilném konci světa, ale o konci násilného světa. Je to příběh o tom, že systémy světa poháněné temnotou se finálně zhroutí, a vysvobození započaté na kříži Velikonoc se stane zcela naplněným. Bůh bude bydlet se svým lidem. Proto se církev staletí modlí Maranatha!, což znamená „Pane přijď!“ Izajáš to předpověděl ve své prorocké knize, Jan to popsal v knize Zjevení, Petr hlesl ve svém dopise (2. Petrova 3:13) …vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. Z toho je jasně patrné, že tento svět bude proměněn, ale bude to pořád tento svět. Jan Vidoucí to ve Zjevení popsal jako úžasné nebeské město – které ovšem sestoupí na zem. Zjevení 21:1-4: Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem.  On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“

Náš příběh končí Ježíšovým návratem, ustanovením království, nápravou světa. Nehledáme nějaký únik, nečekáme vytržení, nečekáme katastrofu a apokalyptický konec. Čekáme na vykoupení, nápravu a Nový Jeruzalém. Proto tolik záleží na tom, aby ses už dnes vydal na vrcholky hor, kde tě Bůh promění, zmocní, vyšle a kde ti dá nový smysl. 

Mountaintop Experience 6 | Hora poslání

Pokud do Elementu chodíte nebo nás sledujete nějakou chvíli, pak víte, že od svého vzniku před skoro 17 lety mluvíme o globální zodpovědnosti. Je to proto, že globální rozměr je příběh Ježíšovy páté hory v našem seriálu. V seriálu Mountaintop Experience mluvíme o tom, že velké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible a příběhů Ježíše v křesťanské části Bible se odehrává na vrcholcích hor. V seriálu jsme tak mluvili o několika formativních momentech Ježíšova života, které se odehrávaly na různých kopcích nebo horách. 

Začali jsme na hoře pokušení, kde byl Ježíš pokoušen získat svět nelegální zkratkou, kde by popřel sám sebe. Vydali jsme se na horu, kde Ježíš přednesl své slavné kázání na hoře, ve kterém shrnul své základní poselství a důrazy a ukázal nám, že i v těžkostech máme na výběr, můžeme dovolit opravdovému lidství vykvést a zazářit. Spolu se třemi Ježíšovými přáteli jsme také vystoupali na vysokou horu Tabor, kde se ve zvláštní a mystické zkušenosti Ježíš setkal s reprezentanty Staré smlouvy Mojžíšem a Eliášem a mluvil s nimi o své smrti. Při rozhovoru s nimi se jeho vzhled zvláštně rozjasnil, této hoře říkáme hora proměnění. Skutečně, od této chvíle Ježíš kráčí směrem ke kříži, k hoře ve tvaru lebky, Golgotě, na které je ukřižován. Jeho kříž a vzkříšení je vítězstvím nad zotročujícími silami temnoty, které si používají smrt a hřích jako své nástroje. Ježíšův příběh tady ale nekončí. Před námi jsou ještě dvě hory Ježíšova příběhu, a ta první je hora s globálním přesahem. Po svém vzkříšení zůstává Ježíš se svými učedníky ještě dalších 40 dní a otevíral jim Písma. Pak jim řekne, aby šli na konkrétní horu v Galileji. Tam se s nimi rozloučil a zároveň jim řekl, že má pro ně úkol, proto tuto horu nazveme horou poslání. 

Podívejme se na ni. Evangelista Matouš o celé události píše (28:16-20): Jedenáct učedníků pak odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali. Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ 

Když čteme tato slova, všimněme si několik vedlejších motivů, které jsou také velmi zajímavé: Jeho učedníci se mu klaněli. To vůbec není mezi Židy obvyklé a ukazuje to, že uctívání Ježíše bylo velmi záhy a není to nějaká pozdní legenda. Ještě více se mi ale líbí, že Matouš píše: Někteří učedníci pochybovali. Pochyby totiž nikdy nejsou překážkou k víře, jsou jejím průvodním jevem. Dokonce nejbližší Ježíšovi přátele, kteří se setkali se vzkříšeným Kristem, měli stále pochybnosti. Nedávalo jim to smysl. Líbí se mi, že to Matouš zaznamenal. Křesťanská víra si nemusí nic nalhávat. Ježíš je nepřesvědčuje, dává jim úkol. Křesťané tento úkol po staletí nazývají Velké poslání. Součástí toho poslání má být získávání učedníků, křest a učení. Jiní evangelisté dodávají například modlitby za nemocné. Tedy, popisují základní role církve. Tak jako na počátku svého působení říká Ježíš v Kázání na hoře své poselství a záměry, tady na poslední hoře svého příběhu představuje další kroky své církve. Velké poslání zahrnuje cíl, úkol a zmocnění.

Cíl je jasný: Svět. Ježíš říká, abychom získávali učedníky ze všech národů. Proč? Bůh miluje celý svět a proto svou církev posílá do celého světa. Poselství církve je dobrá zpráva o Boží lásce ke světu. Možná jste někdy slyšeli, že křesťané mluví dvou „velkých“ Ježíšových výrocích, které se týkají jejich života. První je Velké přikázání a vychází z Ježíšových slov o tom, co je největší přikázání ze všech. Na tuto otázku řekl, že to je láska k Bohu a láska k lidem. Později svým učedníkům krátce před křížem u Poslední večeře řekl, že mají milovat tak, jak miloval on. Velký standard a příklad. Ve Velkém přikázání nám Ježíš říká, že láska je základním étosem a významem celé víry. Bůh je láska, a láska je tedy základní vlastností Boha. A tedy taky základním rysem světa, který funguje tak, jak má. Velké poslání z toho logicky vyplývá. Máme-li zkušenost s Boží láskou, je pro nás zcela přirozené, že se s touto zkušeností chceme podílet (slovně i prakticky) s celým světem. Láska je tedy základem misie. 

Úkol je celoživotní: Učednictví. To slovo dnes moc v běžné praxi nepoužíváme, nejvíce se mu blíží slovo učeň. Na rozdíl od studentachápeme učně jako někoho, kdo se učí prakticky nějaké řemeslo. A tak to má také být. Křesťan není především student (který se učí hlavně teorii s trochou praxe), ale je to spíše učeň (který se učí hodně praxe s trochou teorie). Ježíš nás nepovolává k získávání studentů, ale učňů. Náplň křesťanské praxe je především život víry projevovaný vzájemnou láskou a ukotvený v nehynoucí naději. To je také důvod, proč učedníkovi nikdy nestačí život bez církve. Potřebujeme vzájemné společenství a vzájemné shromáždění, a to nejen virtuální, ale fyzické a blízké. Jen v rámci opravdových vztahů můžeme žít v lásce a společné víře. Jen dohromady se můžeme učit praxi víry. Samozřejmě, nyní se scházíme online, protože společně potíráme epidemii, ale online není naše budoucnost.

Zmocnění je nutné: Duch svatý. Křesťané jsou lidem Ducha. Bůh je duch a díky tomu může Ježíš splnit svůj slib z Velkého poslání, totiž, že je s námi po všechny dny až do skonání světa. Duch svatý nás uschopňuje nad strop našich přirozených schopností.Posilňuje v nás charakter a dává nám dary. Vede nás, říká nám ano nebo ne. Proto také Lukáš připomíná roli Ducha ve své verzi Velkého poslání. Duch je totiž globální. Ježíš svým učedníkům tedy řekl (Skutky 1:8): Přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa. Moc, nebo zmocnění, Ducha je nutné proto, abychom mohli svědčit o tom, co jsme s Ježíšem zažili ve svém okolí, až na sám konec světa. Ježíš v této větě říká: Váš úkol je u nás doma, ale nejen tam. Také v celé krajině, dokonce i těm, kteří se proti nám vymezují (Samaří), až k těm, co neznáme (svět).

Velké poslání je výzvou pro celou církev. Jaká bude naše reakce? Jak odpovíme na Ježíšovo povolání? V židovské části Bible najdeme tři obvyklé reakce, když Bůh někoho volal. První odpověď reprezentuje prorok Jonáš. Bůh ho posílá kázat Boží soud nad zlem to Ninive, velkého, vlivného a zkaženého města. Jonášova odpověď na povolání je ovšem útěk. Říká, jinými slovy, Tady jsem Pane, ale nepůjdu. Druhou odpověď reprezentuje Mojžíš. Když slyší Boží povolání, naplněn vlastními nejistotami začne rychle popisovat, proč to nejde, proč to nedokáže. Jeho postoj je: Tady jsem Pane, pošli někoho jiného. Třetí odpověď reprezentuje Izajáš. Jeho odpověď je jiná, lepší, riskantní, odvážná. Jeho příběh začíná, když umřel milovaný a vlivný král jeho národa, který upadl v zármutek a chaos. Měl vidění, kde slyšel Boha se ptát: Koho pošleme? Izajáš reagoval rychle, jeho postoj byl: Tady jsem Pane, pošli mě. 

Kéž bychom měli Izajášovu odvahu, když nás Ježíš posílá do celého světa, abychom řekli: Tady jsme, pošli nás. Když budeme číst příběh Boha a jeho lidu, všimneme si, jak často si požíval nepravděpodobné kandidáty. Lidi, kteří měli perspektivu učňů: chtěli se naučit žít jako jejich Mistr. Jak napsal Craig Groeschel: Hnusí se ti polovičaté a vlažné křesťanství? Pak se modli nebezpečnou modlitbu: Pane, tady jsem. Pošli mě. Použij si mě. Na hoře poslání nám Ježíš dává cíl, úkol a zmocnění, jaká bude naše reakce? 

Mountaintop Experience 5 | Hora ve tvaru lebky

Příběh Ježíšovy smrti a vzkříšení je zdánlivě všeobecně známý – bez ohledu na to, zda mu věříme nebo ne. My se na Velikonoční příběh dnes podíváme perspektivou vrcholků hor. V seriálu Mountaintop Experience mluvíme o tom, že překvapivě velké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible a také hodně formativních příběhů Ježíše v křesťanské části Bible se odehrává na vrcholcích hor. V seriálu jsme tak mluvili o několika formativních momentech Ježíšova života, které se odehrávaly na různých kopcích nebo horách. Mluvili jsme o hoře pokušení, kde byl Ježíš pokoušen získat svět nelegální zkratkou, kde by popřel sám sebe. Vydali jsme se na horu, kde Ježíš přednesl své slavné kázání na hoře, ve kterém shrnul své základní poselství a důrazy a ukázal nám, že i v těžkostech máme na výběr, můžeme dovolit opravdovému lidství vykvést a zazářit. Spolu se třemi Ježíšovými přáteli jsme také vystoupali na horu Tabor, kde se ve zvláštní a mystické zkušenosti Ježíš setkal s reprezentanty Staré smlouvy, zákonodárcem Mojžíšem a prorokem Eliášem. Při rozhovoru s nimi se jeho vzhled zvláštně rozjasnil, této hoře tedy říkáme hora proměnění. V rozhovoru s Ježíšem Mojžíš a Eliáš hovořili na konkrétní téma (Lukáš 9:30-31): A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě. A skutečně, od tohoto zvláštního momentu v Ježíšově příběhu začíná znít jiný soundtrack, jsou to tóny očekávání. Jsou to tóny nervózního očekávání, které všichni známe z různých zkušeností svého života: tréma před prvním rande, před prvním veřejným vystoupením, tréma před něčím velkým, čehož budeme možná svědky. Je to tréma očekávání něčeho, co má nevyhnutelně přijít.

Ježíšovi učedníci „mají jasno“. Jejich očekávání je stoprocentně zaměřeno na mesiášské očekávání vysvobození. Nový exil, tentokrát ne útěk z otroctví Egypta, ani ne návrat z babylonského zajetí, ale svoboda od Říma a pohanů, který Řím reprezentuje. To je docela často i naše očekávání. Čekáme, že nás Bůh vysvobodí od „nečistých“ lidí nebo národů. Má přece pro nás plán. My jsme vyvolení, nás má raději. On má přitom úplně jiný plán. Učedníci čekají, že to „brzy praskne“. Asi podobně, jako když na konci osmdesátých let dvacátého století mnozí všímavější občané cítili, že „něco je ve vzduchu“. Okolo nás se v Evropě začal hroutit komunistický režim, sovětský vůdce Gorbačov vysílal nejednoznačné signály, začaly častější demonstrace. „Určitě to praskne, jen nevíme kdy a jak.“ Tohle byl velice podobný pocit Ježíšova okolí. Ježíš má také očekávání, a kdo ví, byl také nervózní? Taková představa se nám příčí, protože máme za to, že byl v nějakém až nadpozemském zenovém klidu. Jeho úpěnlivá modlitba odevzdání se Bohu v getsemanské zahradě, kdy doslova potil krev však nasvědčuje, že i Ježíš měl silné emoce z budoucnosti. Na rozdíl od svých učedníků však věděl, kam jeho příběh směřuje. 

Jeho učedníci byli podobní sportovním fanouškům, kteří navzdory tomu, že vidí, kam sezóna spěje, pořád věří v zázračný obrat. Tak to mám ve sportu i já. Ježíš s nimi začíná mluvit o smrti. Ale oni mu nerozumějí. Ba, ani rozumět nechtějí. Dokonce se odváží Ježíše napomenout, aby neměl depresivní řeči. Lidé v očekávání se stávají slepými k jiným než vysněným scénářům. Ježíš přitom také očekává vítězný střet, ale ne s „nečistými lidmi, ale se silami temnoty. Právě to probírá s Mojžíšem a Eliášem na hoře proměnění, a od této chvíle nezadržitelně kráčí ke svému kříži. Lidem požadujícím znamení, zda je opravdu Mesiášem, říká zvláštní slova. Přirovnává sebe k chrámu, odkazuje se na příběh Jonáše. Ještě zvláštněji působí jeho slova židovskému učiteli Nikodémovi (Jan 3:14-15): Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby žádný, kdo věří v něj, nezahynul, ale měl věčný život. 

O co jde? Jde o symbol. Znamení. Ukazatel. Nikodém byl teologem a učitelem, a židovská Písma tedy znal prakticky nazpaměť. Okamžitě věděl, na jaký příběh se Ježíš odkazuje. Když byl Izrael vysvobozený z egyptského otroctví a na cestě do zaslíbené země, neustále reptal a stěžoval si až do té míry, že v jejich životech nastala kalamita. Na jejich tábor začali útočit jedovatí pouštní hadi, a lidé rychle umírali uštknutí hadem. V okamžiku této pohromy si rychle spočítali, že je to zřejmě výsledek jejich hříchů a tak prosili Mojžíše, aby se u Boha přimluvil a před hady je ochránil. Hadi však nezmizeli. Místo toho nechal Bůh Mojžíše vytvořit bronzového hada a postavil ho na tyč. Když se na tohoto bronzového hada uštknutý člověk podíval, byl uzdraven. Nikodémovi tak Ježíš říká, že podobně má být Syn člověka vyvýšený, aby kdokoliv na něj pohlédl, byl uzdraven ze zničují pohromy, do které jsme se svým hříchem dostali. Lidstvo bylo stiženo útokem jedovatého hada, ale existuje lék. Když je Ježíš pověšený na kříž, nebo jak stojí v evangeliu vyvýšen, kříž je místem jeho oslavení, jeho vítězství. Uštknutí zlem se díváme na řešení, které nám v Ježíši Bůh nabízí. Křiž je projevem lásky, a stává se opravdovým žebříkem mezi nebem a zemí. Zlo není uzdraveno automaticky, stále vyžaduje naší část. Pozvednout své oči k horám, odkud mi přijde pomoc. Dívat se a důvěřovat. 

Učedníci všechny tyto symboly nechápou, protože jejich očekávání zaslepilo všechny jiné možnosti. A tak krátce po hoře proměnění dochází k situaci, kdy k nim Ježíš mluví (Marek 10:33-41): „Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma. Odsoudí ho k smrti, vydají pohanům, budou se mu vysmívat, zbičují ho, poplivou a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tehdy k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan se slovy: „Mistře, prosíme, abys nám splnil přání.“„Co pro vás mám udělat?“ zeptal se jich. „Nech nás sedět ve své slávě – jednoho po tvé pravici a druhého po tvé levici.“ „Nevíte, o co prosíte,“ řekl jim na to Ježíš. Ježíš se jim svěřuje, že ho čeká smrt, ale že po ní přijde vzkříšení, a oni mezitím mají starost, aby měli dobrou pozici, až Ježíš vyhlásí nové království a vysvobodí Izrael. Jejich očekávání je jasné: vítězství nad Římem! Není překvapivé, že to byli zrovna synové Zabedeovi, kteří patřili dříve k radikálům. Ale je vidět, že vůbec nepochopili, co se stalo na hoře proměnění. Ostatní učedníci se na bratry rozhořčili. Ne proto, že by měli starost o Ježíše, ale proto, že měli strach, že jim bratři vyfoukli to jejich místečko! Každý se už viděl v nové vládě. Taková opovážlivost!

Ježíš jim říká, že neví, co žádají. Proč to říká? Jejich přání bylo sedět vedle Ježíše, když vstoupí do své slávy. Jejich představa je, že to nastane při svržení Římanů a ustanovení nové vlády Mesiáše. Jenže, kdy Ježíš vstoupil do slávy? Kdy byl vyvýšen? Ježíšovým vyvýšením byl kříž na pahorku za městem, který se jmenoval Golgota, což v překladu znamená Lebka. Lukáš 23:33: Když přišli na místo zvané Lebka, ukřižovali ho tam, i ty zločince – jednoho po pravici a druhého po levici. Když Ježíše přivedli na Golgotu, a na této hoře ve tvaru lebky jej vyvýšili ukřižováním, místo po jeho pravici a levici obsadili dva zločinci. Proto řekl Janovi a Jakubovi, že neví, o co žádají. Zatímco v jejich představách byla Ježíšova sláva spojena s postavením, v Ježíšově pojetí byla spojená s utrpěním a křížem. Jakub a Jan vlastně žádali Ježíše, jestli by mohli být ukřižováni spolu s ním. Proto jim také tehdy Ježíš řekl (Marek 10:42-45): Ježíš je ale zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že věhlasní vládcové národů nad nimi panují a jejich velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je otrokem všech. Ani Syn člověka přece nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Na kříži postaveném na hoře ve tvaru lebky vypadá Ježíš jako ztělesnění prohry. Vypadá jako symbol smrti, protože podle židovských písem je prokletý každý, kdo vidí na kříži. A zatím je to jeho dar – kdy dává svůj život jako výkupné za mnohé. Až bude vyvýšen, přitáhne všechny k sobě. Jako bronzový had na poušti, který symbolizoval Boží uzdravení, Ježíšův kříž je znamením a ukazatelem Božího uzdravení pro celý svět – a také pro tebe. Proto nás také autorka listu Židům (12:2) nabádá: Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Tak jako Izraelci pohlédli na bronzového hada a nezemřeli, i my dnes musíme udělat totéž: pohlédnout na Ježíše, který je autorem naší víry, protože na kříži byl vyvýšen. Kříž na hoře ve tvaru lebky je finální vítězství maskované jako porážka. 

Ježíšovo vzkříšení v tomto smyslu není popření nebo zrušení kříže. Vzkříšení, které si o Velikonocích připomínáme, je potvrzení kříže a vítězství, které na kříži bylo jednou provždy dokonáno. Vzkříšení je svátek naděje, naděje uzdravení. Naděje, která je skrytá v pohledu upřeném na autora a završitele naší víry. Možná, že i ty se cítíš, že bojuješ na různých frontách, a některé tvé fronty jsou prolomené, a jedovatí hadi útočí na vše, co je ti drahé. Právě v této chvíli tě Ježíš zve k tomu, abys pohlédl vzhůru, ne k různým horám, ale k té jediné hoře, hoře ve tvaru lebky, a s důvěrou přijal své uzdravení! To jsou Velikonoce z perspektivy milníků na vrcholcích hor!

Mountaintop Experience 4 | Hora proměnění

Pokud jste sledovali předchozí tři díly seriálu Mountaintop Experience, dozvěděli jste se, že překvapivě velké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible (které říkáme Starý Zákon) a také hodně formativních příběhů Ježíše v křesťanské části Bible (té říkáme pro změnu Nový Zákon) se odehrává na vrcholcích hor. Skoro jako by formativní okamžiky biblických hrdinů potřebovaly perspektivu vrcholů hor. Když se s hrdiny těchto příběhů projdeme po několika návrších, kopcích a hor, naučíme se mnoho o Božím příběhu a také o nás a našem místě v jeho příběhu. Zatím jsme si ukázali na dva velice důležité vrcholky hor Ježíšova příběhu: na horu pokušení, protože pokušení odkrývá zdroje naše identity a naděje; a na Kázání na hoře, kde Ježíš představil svůj program, učení a důrazy. Ukázal, že v těžkostech máme výběr. Můžeme propadnout v zoufalství, nebo v popírání, nebo rozkvete naše lidství a Boží obraz v něm. Kázání na hoře nás učí, jaké je to být opravdovým člověkem. Ježíšovo kázání a způsob jeho přednesu fascinoval nejen očité svědky a přímé posluchače, ale také davy významných lidí a myslitelů lidstva v historii. Mnozí mají Ježíšovo kázání na hoře za vzácný příklad etiky a morálky. Naneštěstí to mnoho lidi vede k přesvědčení, že křesťanská víra sleduje primárně etický a morální cíl. Jako by chtělo docílit polepšení lidstva. Tolik se soustředí na to, co Ježíš ve slavném kázání říká, že zapomínají svědectví evangelistů, že to byl způsob,jak Ježíš kázání přednesl. Podle Matouše výjimečnost Kázání na hoře spočívala v jeho zvláštní autoritě. Dnes se podíváme na další Ježíšův formativní zážitek na vrcholku hory, který patří k nejzvláštnějším a nejtajemnějším příběhům evangelia a pro těch pár očitých svědků to byl jeden z těch momentů, které vůbec nechápali a vše jim dalo smysl až zpětně. A jak už to v naší sérii bývá, i tento příběh je pro nás dnes jak dělaný! Budeme mluvit o hoře proměnění.

Lukáš 9:28-35: Asi po týdnu vzal k sobě Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu, aby se modlil. Zatímco se modlil, změnil se vzhled jeho tváře, jeho oděv zbělel a rozzářil se. A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě. Petr a jeho druhové však byli přemoženi spánkem. Jakmile se probudili, uviděli jeho slávu a ty dva muže po jeho boku. Když se od něj začali vzdalovat, Petr Ježíše oslovil: „Mistře, dobře, že jsme tu! Uděláme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl ale, co říká. Než to dořekl, objevil se oblak a zahalil je. Když se ocitli v tom oblaku, dostali strach. Z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj Syn, můj Vyvolený. Toho poslouchejte.“ Když ten hlas dozněl, našli tam jen samotného Ježíše.

Tento příběh se odehrává zhruba týden poté, co Petr na Ježíšovu otázku vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého. Ježíš na jeho odpověď reaguje slovy, že brány pekla nepřemohou církev, kterou on postaví na skále tohoto vyznání. Bylo to poprvé, kdy je v evangeliích zmíněná církev. Asi týden na to tedy Ježíš vystoupil se třemi největšími přáteli, Petrem, Jakubem a Janem, na vysokou horu – pravděpodobně horu Tabor. Šli tam kvůli modlitbě, a jak už vidíme jinde v evangeliích, když se Ježíš modlil, jeho učedníci často usínali. To byl i tento případ. Během modlitby se však stalo něco zvláštního. Stal se jakýsi zvláštní zázrak, Ježíšův oděv se rozzářil. Možná nejdivnější na tom příběhu bylo, že s Ježíšem rozmlouvali dva muži. Byl to Mojžíš a Eliáš, tedy dvě ohromně důležité postavy, se kterými jsme se v naší sérii už setkali na hoře Sinaj a Karmel. Že to byly právě tyto dvě postavy je nabito symbolickým významem. Mojžíš jako zákonodárce a vůdce Izraele, a Eliáš jako prorok reprezentují Zákon a Proroky, tedy to, co nazýváme Starý Zákon. Naopak Petr, Jakub a Jan reprezentují církev a jsou svědky toho, co se děje. Na hoře Tabor jsou Mojžíš a Eliáš předvolání, aby předali finální svědectví Božímu Mesiáši, Ježíši Kristu. Co Mojžíš a Eliáš začali, to Ježíš dokončí. Přesně, jak Ježíš sám řekl na začátku svého působení v Kázání na hoře (Matouš 5:17): Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Na hoře proměnění Starý Zákon symbolicky předává projekt vykoupení a obnovy světa do rukou Ježíše. Na hoře proměnění se staré svědectví poddává novému. 

Jenže, podobně jako církev často nechápe, jaký by měla mít postoj ke Starému Zákonu, ani Petr nepochopil svoji roli. Jeho prvotním impulzem je postavit tři stany, jakoby Mojžíš, Eliáš a Ježíš byli rovnocenní. Petr tak nevědomky vyznává, že Starý Zákon má stejnou autoritu jako Ježíš. My dnes děláme stejnou chybu. Podobně jako Petr i my mícháme staré a nové. Čteme-li například Ježíšova slova z Kázání na hoře, srovnáváme je se slovy Starého Zákona. Ten nám připadá kupodivu méně radikální. Nakonec se nám velice často stává, že Ježíšova slova jsou přehlasována Mojžíšem a Eliášem, Zákonem a Proroky. Ale evangelisté nám ukazují, že Bůh rychle Petra zastavuje! Všechny zastíní oblak a ozve se jasný hlas, který říká, že Ježíš je vyvolený Boží Syn a jen toho máme poslouchat. A pak je tady zvláštní verš (Lukáš 9:36): Když ten hlas dozněl, našli tam jen samotného Ježíše. Líbí se mi i malé rozdíly, které zmiňují Matouš a Marek. Matouš 17:6-8 Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a hrozně se báli. Ježíš přistoupil a dotkl se jich se slovy: „Vstaňte, nebojte se.“ A když zvedli oči, neviděli už nikoho než samotného Ježíše. Marek 9:7-8 Vtom se objevil oblak a zahalil je. Z oblaku zazněl hlas: „Toto je můj milovaný Syn. Toho poslouchejte.“ Hned se rozhlédli, ale neviděli už u sebe nikoho než samotného Ježíše. 

Když je zastínil oblak a oni se báli, padli na tvář. Neviděli nic. Ale pak se jich Ježíš dotkl, a oni viděli jen Ježíše. Na hoře proměnění Mojžíš a Eliáš opouštějí jednou provždy pódium, a nechávají světla svítit pouze na Ježíše. Jako výborná předkapela odcházejí z pódia, aby hlavní akt večera mohl zaznít krásně a v plné tónině a hlasitosti. Pokud to do té doby nebylo jasné, tohle byl pro ně jasný ukazatel toho, v čem opravdu spočívá Ježíšova autorita. Ježíš je jediný základ, jediný autor naší víry, jediný Spasitel, a jediný cíl, ke kterému utíkáme, na koho směřují naše oči, a kdo je zdrojem naší naděje. V knize Rabín mluví s Ježíšem napsal Jacob Neusner, jak moc se cítí nepohodlně, když slyší Ježíšovo Kázání na hoře. Říká tam, že jen Bůh může po mně požadovat to, co po mě požaduje Ježíš. Přesně tak! Tento rabín jasně porozuměl, co je základem Ježíšova poselství. Ne slova, ale jeho identita, autorita a osobnost. Na hoře proměnění nám Bůh ukazuje, že Ježíš začíná něco nového, a zjevuje jaká je opravdu Boží vůle a co je Boží slovo. Jen Ježíše musíme poslouchat. Příběh SZ nám ukazuje, jak jsme se dostali k Ježíši a proč ho potřebujeme. Ale pokud máme Ježíše, nepotřebujeme stavět svatostánky Mojžíšovi a Eliášovi. Ježíš je větší než Mojžíš a Eliáš. Ježíš je dokonce větší než Bible. Jen Ježíš je Spasitel světa.

V tomto příběhu vidíme ještě víc. Mojžíš i Eliáš jsou formativní postavy. Mojžíš není jen vojevůdce, jen zákonodárce. Mojžíš je také prorok. Dělá zázraky, znamení a divy. A Eliáš nejenom prorokuje. Eliáš nejen dělá zázraky, uzdravuje a křísí mrtvé. Eliáš je také vůdce národa. Obě postavy spojují racionální a nadpřirozenou stránku Božího příběhu. Tato touha je uvnitř mnohých z nás. Hledáme moudrost a hledáme nadpřirozená znamení. Vidíme to kolem sebe neustále, zdaleka nejen v této době. Později píše apoštol Pavel, že Řekové hledají moudrost a Židé hledají znamení. 1. Korintským 1:22 Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost. Jako bychom vždy měli pospolu racionální a nadpřirozenou stránku. Na hoře proměnění si pozdější vůdcové církve poprvé uvědomují, že Ježíš začíná novou kapitolu, která shrnuje jeho vůdcovství, jeho učení, ale také také jeho zázraky. Proto Pavel píše, že je obojím. 1. Korintským 1:22-23 Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Od tohoto okamžiku Ježíš začíná cestu, která nakonec končí na další hoře, na hoře ve tvaru lebky. Na hoře, na které stojí jeho kříž. Hora proměnění potvrzuje Ježíšovu autoritu, uvádí Ježíše na cestu utrpení, a nakonec vítězství. 

To je přesně to, co potřebujeme dnes je my. Potřebujeme vítězství, zázrak, potřebujeme, aby se naše oči se pozvedly, a neviděli jsme nic, než Ježíše samotného. Když jsem byl teenager, strávil jsem půl roku na misii v Indii. Můj šéf misionář mi vyprávěl, jak jede na výlet s mladými lidí z Evropy do Kalkaty, velkého a chaotického města původně zasvěceného bohyně smrti Kálí. Vyprávěl nám, jak mnozí tito mladí lidé říkají, jak se tam cítí ve zvláštním napětí, jak cítí všude kolem temnotu. A můj přítel jim říkal: Já cítím jenom přítomnost Ježíše. V situaci, kde se právě teď nacházíme, je lehké podlehnout okolnostem. Svádí nás to k tomu, abychom citovali a přijímali svědectví a proroctví Starého Zákona. Hledáme útěchu v Žalmech. To je v pořádku. Ale neměli bychom nikdy zapomenout, že máme pozvednout své oči a vidět jen Ježíše samotného. To je to co nás učí hora proměnění. Učí nás, že Ježíš nám stačí. Jeho posloucháme.

Na hoře proměnění se setkáváme s Vyvoleným a jsme ujištěni o jeho identitě a autoritě. Ale na hoře nezůstáváme. Logicky, cesta z hory vede přímo do údolí, kde řádí problémy, kde řádí démoni. Pojďme se vrátit do našeho příběhu. Lukáš 9:37-40 Když pak druhý den sestoupili z hory, vyšla mu naproti velká spousta lidí. Vtom jeden muž z davu vykřikl: „Mistře, prosím tě, smiluj se nad mým synem – mám jenom jeho! Náhle ho napadá zlý duch a zničehonic začne křičet. Zmítá jím, až má pěnu u úst. Sotva ho kdy opouští a hrozně ho trápí. Prosil jsem tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli!“ Ježíš démony vyhání svou autoritou. Paradoxně, Lukáš začíná celou příběh svým vysláním učedníků, kdy jim dal sílu a moc vyhánět všechny démony a uzdravovat nemoci. Tady to udělat nemohli. Chyběla jim víra a chyběla jim transformativní zkušenost na vrcholku hory v modlitbě, kde nevidíme nic než Ježíše! A to je moje modlitba za nás všechny, abychom ve svých okolnostech pozvedli své oči a neviděli nic než Ježíše. Abychom nehledali zdroj naší autority v zaslíbeních, které Ježíš naplnil, ale v Ježíši samotném. Protože on je nejen Spasitelem, který tě miluje, ale také Vítězem, který i dnes dělá zázraky! 

Mountaintop Experience 3 | Kázání na hoře

Před pár dny jsem měl těžký den. Nemluvím o tom, že sedíme doma v karanténě kvůli COVID-19 ani se díky Bohu nenakazil nikdo, koho znám. Byl to takový ten běžný den. Večer jsem zjistil, že mi během dne někdo na parkovišti někdo narazil a odřel auto. Pak jsem otevřel počítač a dostal zprávu od dobrých přátel, že manželce našli rakovinu. Do toho jsme se dozvěděli o výpovědi z nájmu. Prostě špatný den. Špatný týden. Pak ale přišel další den. O den později to byl přesně rok od úspěšné operace rakoviny mé manželky. Tohle mi osobně dává tento týden do zcela jiné perspektivy. Naplňuje mě nadějí a radostí, že vítězství je možné. Stav naděje a zoufalství bývá propletený dohromady a jak ukazují historické zkušenosti, ve zmaru rozkvétá lidství. Slovy Bible: Kde se rozmohla temnota, světlo svítí jasněji. Bez ohledu na to, co se děje okolo nás, naše perspektiva ovlivní náš postoj. Náš postoj pak ovlivní, jaký příběh napíšeme ve svém životě. To je jedním z důvodů, proč probíráme sérii Mountaintop Experience s podtitulem Milníky historie na vrcholcích hor. Když se totiž podíváme na dějovou linku biblického příběhu, všimneme si, že autoři této starodávné knihy dávají zvláštní místo příběhům odehrávajícím se na vrcholcích hor. Jakoby formativní okamžiky biblických hrdinů potřebovaly perspektivu vrcholů hor. Zdá se, že dějiny Boha a jeho lidu jsou cestou po vrcholcích hor, kde zakoušíme proměny, výzvy a požehnání, ale kde také zakoušíme pokušení, strasti a bolesti. Když se s hrdiny těchto příběhů projdeme po několika návrších, kopcích a hor, naučíme se mnoho o Božím příběhu a také o nás. 

Mnoho těch příběhů najdeme v židovské části Bible, namátkou horu Ararat spojenou s příběhem potopy a Noema, horu Mória spojenou s Abrahámem a Izákem, horu Karmel spojenou s Eliášem nebo Sinaj, kde se Bůh setkal s Mojžíšem a daroval čerstvě osvobozenému národu Izraele základní zákony a ujištění jejich identity. My se ovšem díváme především na Ježíšův příběh v křesťanské části Bible a co nás jeho zkušenosti na vrcholcích hor naučí dnes. Kupodivu je to hodně. Minulý týden jsme začali s první formativní horou Ježíšova příběhu, horou pokušení. Na této hoře byl Ježíš pokoušen ohledně své identity, protože Každé pokušení odkrývá zdroje naše identity. Pokud v pokušení obstojíme a zvítězíme, najdeme novou identitu a začneme psát lepší příběh. Pokušení je o naší budoucnosti. Vítězství nad pokušením nám upevní zdroj naší naděje. Ukázali jsme si, jak je dnes otřásán zdroj české naděje a jak můžeme na křižovatce vlastního pokušení napsat lepší příběh. Celou přednášku si můžete poslechnout na Element Podcastech. Dnes budeme cestovat na druhý formativní vrcholek hory Ježíšova působení, který můžeme nazvat Kázání na hoře.

Jakmile se Ježíš vrací z hory pokušení, začíná kázat o přicházejícím Božím království a uzdravuje mnoho nemocných. Není divu, že si okamžitě získává popularitu. Matouš popisuje, že za ním šly veliké zástupy nejen z Galileje, ale i z Dekapole, Jeruzaléma, Judska a Zajordánska. Tento muž je fascinuje. Pomáhá jim. Davy jdou kamkoliv Ježíš jde. Matouš 5:1-2 tedy píše: Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu. Posadil se, a když k němu přistoupili jeho učedníci, začal je učit. Následuje nejslavnější kázání všech dob, kterému přezdíváme podle místa „Kázání na hoře“. V Matoušově evangeliu zahrnuje hned tři celé kapitoly, a po staletí jsou lidé tímto kázáním, jeho hloubkou, radikálnosti a čistotou fascinováni. Jeden ilustrační citát za všechny od amerického prezidenta Harryho Trumana: Nevěřím, že dnes existuje v naší zemi nebo na světě problém, který by nemohl být vyřešen, kdyby k němu bylo přistupováno skrze učení Kázání na hoře. To je zajímavý citát. V čem je to kázání tedy tak silné a radikální? Klíčem na tuto otázku je Matoušův závěr (7:28-19): Když Ježíš dokončil tuto řeč, zástupy žasly nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má zmocnění, a ne jako znalci Písma. To kázání bylo fascinující, ale ještě více bylo fascinující, jak ho Ježíš řekl.

V tomto verši vidíme, že Ježíšovy posluchače fascinovala jakási zvláštní autorita, kterou Ježíš a jeho učení vyzařovalo. Jde tady víc než o samotné učení. Jde tady o učitele. Je jasné, že Matouš sleduje v evangeliu nějaký záměr, chce nám Ježíše nějak představit. Chce ho představit jako židovského Mesiáše se srdcem pro celý svět. Abych vás uvedl do děje, v Ježíšově době lidé v Izraeli toužebně vyhlíželi Mesiáše, který je vysvobodí z okupace Římany a konečně obnoví jejich identitu jako lidu Boha. Izrael trpěl pod okupací římské říše. Římané vyhlašovali Pax Romana, pokoj přinesený do celého světa Římem. Jenže jejich pokoj byl pečlivě udržovaný mečem a křížem. Nepřátele, především vzbouřence neváhali křižovat, což byl nejkrutější způsob popravy, který do té doby člověk vymyslel. Neumírali jste přikováním do dřeva, umírali jste pomalým (někdy mnohadenním) udušením, kdy váha vlastního těla zabraňovala fungování plic. Pokoj Říma byl pro podrobené národy jako byl Izrael vždy ve znamení kříže. Izrael má ovšem naději. Naději, že Bůh pošle Zachránce, Mesiáše, který je z okupace vysvobodí a obnoví království. Touží po království, kde vládne Bůh a kde věci jsou doopravdy takové, jaké mají být. Prorok Izajáš předpověděl, že (9:5): na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Myslím si, že jako národ, který ve své moderní historii zažil dvě velké okupace dokážeme ocenit, jak moc tento podrobený národ toužil po vysvobození. 

Izraelci měli jasno ve svých představách: Mesiáš bude také vojevůdce, protože meč lze svrhnout jen mečem. Svrhne Pax Romana a ustanoví Boží pokoj. A pak se narodí Ježíš. Okolnosti jeho narození ani kontext jeho příběhu jemu okolí nenasvědčují, že právě tohle je Mesiáš. Přesto, Ježíš se po návratu z pouště pokušení začíná chovat s jinou autoritou. Jakoby mu vítězství nad pokušením dodalo sílu nově nalezené identity. Jeho autorita se projevuje novým způsobem mluvy a chování. Není divu, že lidé kolem něj šermují očekáváními: Kdy se konečně chopí meče, aby nás zbavil Pax Romana a nastolil ten pravý Boží pokoj? Tady začne mít jeho příběh zvláštní poetiku. Ježíš se narodil mimo palác, mimo hlavní dění. Nepřišel jako slavný válečník. Přišel do rodiny tesaře. Přistěhoval se do našeho sousedství tak nečekaně a nenápadně, že máme tendenci minout, jak důležitý jeho příchod je. Ježíš nepřišel osvobodit Izraelskou zemi od okupantů. Ježíš přišel zachránit lidi od jejich hříchů. Zcela radikálně navíc přišel osvobodit okupanty stejně jako okupované. Jeho pokoj není vytloukání meče mečem. Ježíš zrušil vládu meče a kříže jinak – svým křížem. Přišel, aby začal království, kde skutečně Bůh vládne – kde láska, naděje a víra vládnou opravdovým pokojem. 

Matouš tedy Ježíše popisuje jinak, než si jeho současníci Mesiáše vysnili. V jeho podání není Mesiáš vojevůdce. Matouš Ježíše vykresluje jako nového Mojžíše. Mojžíš na hoře Sinaj od Boha přijal Boží slovo, Tóru. Soubor života, který vykazuje známky života s Bohem. Etická pravidla pro fungování společnosti. Ujištění o národní identitě. Matouš zachycuje Ježíše kázajícího na hoře, vypadá velice podobně jako Mojžíš. Ježíš předává novou Tóru. Nové Boží slovo. I on ujišťuje své posluchače o nové identitě jako sůl země a světlo světa. Když předává novou Tóru, staví ji do kontrastu s Mojžíšovými slovy. Říká: Slýchali jste… ale já vám však říkám. Dává najevo že naplnil Mojžíšova Písma, zároveň je předefinovává novým významem. Tím se staví do popředí svého učení. Dává důraz na chování ve skrytu, které se projevuje navenek. Ukazuje to na příkladech tradiční židovské zbožnosti: almužny, modlitby, půst. Ano, máme být štědří a zbožní, ale bez pokryteckého přehánění a machrování. Matouš 6:1+4: Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv… Tak tvé dobrodiní zůstane vskrytu a tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Povzbuzuje své posluchače, aby se ujistili, co je zdrojem jejich jistoty (zde vidíme echo jeho vlastního pokušení). Své poselství nakonec končí příkladem zlatého pravidla a různých kontrastů: úzká a široká brána, vlci a ovce, stromy s ovocem a bez, předstírání a opravdové uctívání, moudří a pošetilí stavitelé.

Co je v Ježíšově poselství tak důležitého pro dnešní svět? Matouš představuje Mesiáše jako nového Mojžíše, který nás vyvádí z otroctví strachu a zmaru. Ukazuje Mesiáše, který rozumí zkoušeným lidem, dává jim naději skrytou v radikálním poselství. Místo volání do zbraně a „postarej se hlavně sám o sebe“ tento Mesiáš říká radikální slova jako (Matouš 5:5-6+9): Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi. Matouš píše pro lidi těžce zkoušené, prožívající útlak, prohry a životní bouřky. Právě jim píše jak vypadá etika nového království. Staví na hlavu očekávání a zvyklostí, jak funguje tento svět. Přitom to ale není ukázka pozitivního myšlení. V těžkostech máme výběr. Můžeme propadnout v zoufalství, nebo naopak v popírání, nebo rozkvete naše lidství a Boží obraz v něm. Kázání na hoře je aktuální proto, že není ukázkou pozitivního myšlení, ani nevede k zoufalé pasivitě, ale je trvalou pobídkou, abychom skrze to, co se děje v nás ovlivnili naše reakce na to, co se děje okolo nás. Opravdová štědrost nemusí být dávána na odiv, a mohu se chovat správně dokonce i když to nikdo nevidí a nikdo to neocení. To je pravé lidství a odraz dobrého a štědrého Stvořitele. Ježíšova etika je především o vnitřním životě, který se projevuje navenek, a přitom nevystavuje sám sebe na odiv. Myslím, že se dnes ocitáme v podobných situacích. Ježíšova hora s kázáním nás učí, jaké je to být opravdovým člověkem. Vychází z nové radikální identity činitelů pokoje. Budu se na závěr modlit, abychom všichni mohli v této chvíli objevit jádro opravdového lidství a motivováni Ježíšovým kázáním se každý mohl stát činitelem pokoje. Takoví dostanou zemi za dědictví! 

Mountaintop Experience 2 | Hora pokušení

Všichni býváme v úžase nad nádhernými scenériemi přírody, a možná nejvíce to vidíme u hor. Každá hora je jedinečný originál a být vrcholku hory nám dává novou perspektivu. Hory fascinovaly lidi od pradávna, evokovaly Boží blízkost. Koneckonců autor Žalmu 121:1-2 napsal: Pozvedám svůj zrak k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebesa i zemi. Nádherné zaslíbení, o kterém jsme mluvili v prvním díle seriálu. Zdá se, že bibličtí autoři dávají zvláštní místo příběhům odehrávajícím se na vrcholcích hor. Skoro jako by formativní okamžiky biblických hrdinů potřebovaly perspektivu vrcholů hor. Zdá se, že dějiny Boha a jeho lidu jsou ve skutečnosti cestou po vrcholcích hor, kde zakoušíme proměny, výzvy a požehnání, ale kde také zakoušíme pokušení, strasti a bolesti. Když se s hrdiny těchto příběhů projdeme po několika návrších, kopcích a hor, naučíme se mnoho o Božím příběhu a také o nás. Dnes se podíváme na první důležitý vrchol Ježíšovy služby - není to úplně příjemný vrchol. Je to hora pokušení. Možná vás to překvapuje. Jasně, pokušení důvěrně známe, všichni s ním bojujeme a všichni střídavě vyhráváme i prohráváme. Ale proč mluvit v této době o pokušení? Má to svůj důvod, jak doufám za chvíli uvidíte. Každé pokušení bývá i požehnáním. Pokušení vidíme vždy negativně, ale najdeme v něm i skryté požehnání. Jaké? Každé pokušení odkrývá naše zdroje vlastní identity. V každém pokušení máme zároveň potenciál k vítězství. Vítězství spočívá v nalezení nového zdroje identity, v nalezení nových zdrojů naděje. Pokušení tak nakonec odkrývá zdroj naší naděje. Ještě se k tomu vrátíme, když se podíváme na hledání nového zdroje naděje v současné situaci. 

Pokušení může být různé, a může být na první pohled ospravedlnitelné. Jsme-li pod tlakem těžkých okolností, pokušení najít zkratku vypadá pochopitelně. V sázce je ale víc, než jen zkratka samotná. Jde o to, jaký příběh píšeme a jakou roli v něm hrajeme. Jde o budoucnost. Autoři evangelií popisují zvláštní událost z počátku Ježíšovy služby, tři za sebou rychle jdoucí události: Ježíš je pokřtěn, pokoušen a začíná veřejnou službu lidem spojenou s kázáním a uzdravováním. Křest symbolizoval jeho identitu jako milovaného Božího Syna a služba lidem v potřebách ukazovala na jeho charakter, poslání a autoritu. Pokušení tyto dvě části spojuje. Slovo „pokušení“ má dva významy: otestovat a svést. Testujeme neustále, pomáhá nám vychytat mouchy v každém systému nebo přístroji. Svod je ale vždy spojený s nepřátelskými úmysly. Bůh nás testuje, satan nás svádí. V Ježíšově pokušení a také v našich se obě polohy často protínají. Proto je pokušení těžké, a proto je skvělé, že nás Ježíš učí, jak se z hory pokušení může stát hora vítězství. Ale hora? Kde?

Proč se bavíme o hoře pokušení je proto, že na rozdíl od Marka nám Matouš podává větší detaily, jak a kde byl Ježíš pokoušený – a tady už hraje velikou roli hora pokušení. Matouš 4:1-11 Tehdy byl Ježíš veden Duchem na poušť, aby tam byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Vtom k němu přistoupil Pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kamení, ať se promění v chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst.‘“ Tehdy ho ďábel vzal do svatého města a postavil ho na vrcholek chrámu. „Jsi-li Boží Syn,“ řekl, „vrhni se dolů! Je přece psáno: ‚Svým andělům přikáže o tobě a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.‘“ Ježíš mu řekl: „Také je psáno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“ Poté ho ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. „To všechno ti dám,“ řekl mu, „když padneš na kolena a pokloníš se mi.“ „Odejdi, satane!“ řekl mu na to Ježíš. „Je přece psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“ Tenkrát ho ďábel opustil a hle, přistoupili andělé a sloužili mu.

Tyto tři konkrétní pokušení reprezentují tři typy pokušení, kterým čelíme my všichni. Jak za chvíli uvidíte, má to spojení také s naší současnou situací. Pojďme se nejprve podívat na to, co to byly za situace a co se z toho můžeme naučit. Všechna mají společného jmenovatele: Můžeme důvěřovat Bohu? Je spolehlivý? První Ježíšovo pokušení je o legitimní potřebě naplněné nelegitimním způsobem. Druhé pokušení je o použití Boha k něčemu, na co podle nás máme právo. Třetí pokušení je o správných věcech ve špatný čas a špatným způsobem. Tyhle tři pokušení zažíváme v různých obměnách dennodenně i my. 

První pokušení je o nasycení hladového. Co by na tom bylo špatně? Nasycení hladu je legitimní potřeba. Víš co? Bůh tě má rád. Více než si dokážeš představit. Ale není idealista, nevidí tě růžově, ví co od nás může čekat. Ježíš znal židovský příběh exodu národu otroků z Egypta do zaslíbené země. Bůh jim na cestě doslova řekl, že jednou přijde čas, kdy se budou mít natolik dobře, budou mít hezké domy a majetek a jídlo, a budou v pokušení na Boha zapomenout. To je pokušení, které všichni známe. Víte, kolik lidí jsem potkal, kteří v časech nouze či úzkostí volají k Bohu, aby v okamžiku, kdy se situace změní k lepšímu na Boha hned zapomněli? Ježíš byl ve stejném pokušení zapomenout na Boha, který se stará a raději se postarat sám o sebe. Ale řekněte to někomu, kdo čtyřicet dní nejedl. Před očima má nabídku jídla a je těžké takové pokušení odmítnout. Když míváme časy nedostatku, a fyzická potřeba je v centru pozornosti, jsme v pokušení ji naplnit za každou cenu, naneštěstí jsme někdy ochotni obětovat svou budoucnost, rodinu i víru. Ježíš odmítl pokušení slovy, že existuje více než jen fyzická potřeba. Věděl, kdo je zdrojem.

Druhé pokušení je o ochraně, na kterou podle nás máme právo. Copak nám Bůh neslibuje, že se nás nic nedotkne a že budeme chráněni? No, vlastně to neslibuje. V tomto pokušení ďábel dokonce cituje Bibli. Víte, kolik lidí se chová k Bohu jako by byl vesmírný automat na vyslyšenou modlitbu? Vhodíš správnou modlitbu a vypadne ti to, co potřebuješ nebo chceš. Jsou to dobré věci. Jen už to není o vztahu. Opravdový vztah totiž není nikdy manipulativní a vůbec se mu nedaří v sobeckém prostředí. Jistě, jako lidé jsme rozenými sobci, ale opravdový vztah – ať už mluvíme o přátelství, manželství nebo víře – je vždy vědomím potlačováním sobectví. Ježíš odmítl zredukovat vztah s Bohem na ekvivalent vesmírného automatu. 

Třetí pokušení je o naplnění svého poslání. Jak píše Ježíšův přítel Jan, Bůh miloval svět a Ježíš přišel, aby svět získal a zachránil. Ve třetím pokušení mu ďábel z perspektivy vysoké hory nabízí svět bez utrpení a kříže, jen za cenu malého kompromisu: aby se mu Ježíš poklonil. Tohle pokušení dobře známe. Je to pokušení zapřít správné hodnoty pouze při jedné malé události. Říkáme si, že teď uděláme nějaký podvůdek, ale pak se zase hned vrátíme na správnou cestu a nikdo na to nepřijde. Ne, nezapřeme Boha, jen na chvíli zavřeme oči a doufáme, že je shovívavě zavře i Bůh. Hodně je v sázce, protože v okamžicích, jako jsou tyto, budujeme svou budoucnost. Právě tu se rozhoduje, jakým člověkem a s jakými hodnotami budeme. Ježíš nemohl vědět, zda mu ďábel doopravdy dá všechna království země. Kdyby ďábla poslechl a zkompromitoval své poslání, pravděpodobně by nezískal nic. Šlo o Ježíšův příběh a právě to, že zvítězil v pokušení už dříve, mu dalo sílu říct Bohu když šlo opravdu do tuhého u Golgoty: Ale ne má, tvá vůle se staň.

To je přesně důvodem, proč je nutné se naučit vyhrávat v našich pokušeních. Každé vítězství vede k dalšímu vítězství. Každé správné rozhodnutí znamená, že se příště rozhodneme správně lehčeji. Žel také platí opak. Každý kompromis znamená větší šanci na prohru v příštím kole. Co to znamená pro nás? Ježíš byl pokoušen naplnit své potřeby a touhy způsobem, který nebyl správný. Takovéto pokušení má každý z nás v různých situacích. A to i dnes, kdy se otřásá zdroj české naděje. Česká naděje? Co to je? Podíváme-li se na současnou generaci, řekněme posledních dvacet třicetlet naší historie, kde se realizuje většina naších tužeb a potřeb? Zejména ve třech oblastech a v její kombinaci. 

První je materialismus. Nejsme zdaleka jediná materiální společnost, ale touha “mít” je pevně vetkána do našeho étosu. Je to jeden z důvodů, proč závist, pomluvy a srovnávání se jsou tolik naší frekventovanou charakteristikou. Vychází to z materialismu a touhy mít více, mít lepší a mít dřív. Druhou vlastností jsou zážitky. Podobně je do našeho étosu vetkána touha “zažít”. Není to odnož materialismu, protože zážitky můžeme mít i bez peněz a naopak si nedokážeme koupit dobré manželství, lásku, přátelství nebo vděčnost. Vidíte ale, jak nám koronavirus obě tyto vlastnosti ničí? Sedíme doma, nic nezažíváme, někteří se nudíme, nemůžeme ani pořádně brouzdat po obchodech. Jasně, můžeme nakupovat online, ale to je sterilní materialismus, fyzickému obchodu se nevyrovná. Je tady ještě třetí vlastnost, která je zdrojem identity a to je pohoda. Jako Češi milujeme pohodu, milujeme “užít si”. Dokonce ji máme raději než materialismus a zážitky. Jen to je důvodem, proč všichni nejedeme někde do zahraničí vydělávat. Máme rádi naší pohodu. Často spojenou s dobrým pivem nebo vínem nebo něčím silnějším. Ne, není to primárně o alkoholu, ale vzpomínáte si, jak jsme se mohli užrat v době prohibice před několika lety? Narušilo to naši pohodu. Materialismus, zážitky a pohoda nejsou samy o sobě problémem. Jsou to dobré potřeby. Jenže se staly zdrojem naší naděje a když nám dlouhodobě chybí, začneme čelit pokušení si je získat jinak, ať to stojí co to stojí. 

Říkal jsem, že pokušení odkrývá zdroje naší vlastní identity. Současná pandemie odkrývá mimo jiné zdroje naší naděje: materialismus, zážitky a pohodu. Zároveň ale také vidíme, jak se v této krizi odkrývají jiné zdroje identity, které vyprávějí lepší příběh. Místo materialismu nacházíme svůj zdroj ve štědrosti. Vidíme to všude okolo sebe. Lidé šijí roušky, pomáhají si, podporují se. Vymýšlejí zlepšováky a nacházejí cestu ke štědrosti. Začínáme slýchávat o majitelích budov, kteří odpouštějí - ne jen odkládají - platby za nájem svým nájemcům z řad živnostníků a podnikatelů, kteří teď nemají žádný příjem. To je zcela správné. Tito lidé píšou jiný příběh. Ale jsou i takoví majitelé, kteří naopak situace zneužívají a některým lidem nájem spíše zvedli. Ti také píšou svůj příběh v pokušení materialismu. Co zvítězí? Jaký příběh? Příběh materialismu nebo příběh štědrostí? Místo zážitků nacházíme svůj stroj ve schopnosti být sami se sebou. To není automatické, protože svět okolo je natolik rychlý, že dokážeme prosvištět dnem, aniž bychom byli skutečně sami sebou. Vidíme to také v manželstvích a rodinách. Ne každý zvládá v klidu být pořád spolu, nejsme na to zvyklí. Projevuje se tedy kvalita vztahu v manželství a rodině. I tady jsme na křižovatce. Chybí nám pokušení zabavit se zážitky, abychom přehlušili vzájemnou mluvu a vzájemnou hloubku. Ale i tady můžeme začít psát nový příběh, vítězný příběh. Místo pohody nacházíme svůj zdroj v laskavosti. Někteří z nás bojují  s nemocemi, někteří v první linii boje s nemocí. Myslím na zhruba čtvrtinu lidí z Elementu, kteří pracuji v různé kapacitě ve zdravotnictví. Ale je tady také mnoho lidí, kteří jsou a brzy budou na hraně ekonomického přežití. My ostatní stojíme v tváří tvář pokušení pohody. Budu si pěstovat svou pohodu, nebo se otevřu na laskavost vůči druhým? I zde stojíme na křižovatce. 

Všechny tyto tři křižovatky nás nakonec nabádají k tomu, abychom si ujasnili, co je zdrojem naší naděje. Jako křesťané věříme, že Bůh je zdrojem opravdové naděje a opravdového pokoje. Činí z nás nositele naděje a činitele pokoje. To je velké povolání s velmi praktickým dopadem. A tak i jako křesťané stojíme na křižovatce pokušení a Ježíš nás učí, že se můžeme rozhodnout správně, a že zdroj, ze kterého čerpáme, může být zdrojem vody života plynoucí z našeho nitra do světa okolo nás. Pokud Ježíš zvítězil na hoře pokušení, dává nám návod a nástroj, jak odolat pokušení. Možná můžeme začít tím, že začneme se rozhodneme pro štědrost místo materialismu, pro vnitřní spokojenost místo zážitků, a pro laskavost místo vlastní pohody.