Před námi je postupné a pomalé uvolňování po dalším lockdownu - už několikáté. Podobně jako loni v létě, i letos je potřeba, abychom při restartu měli na paměti několik oblastí, kde se nám nový start bude velice hodit. Mám na mysli zejména restart naděje, restart financí a restart vztahů. Jako první potřebujeme restart naděje, protože naděje se týká chutě žít a také naší budoucnosti.
Někdy se mi zdá, že většinu svého života, především v jeho první části, prožíváme jako běh za jasným cílem, který může mít spoustu podob, z nichž je většina velice dobrá. Chceme se bavit. Chceme mít kamarády. Chceme mít dobrou rodinu. Chceme dostudovat. Chceme se naučit něco kreativního v kroužkách nebo kurzech. Chceme věci (které mají jiní). Chceme se rozhodnout, co studovat dál. Chceme si najít životního partnera. Chceme potěšení. Chceme úspěch. Chceme peníze. Chceme zážitky. Chceme pohodu. Chceme děti. Chceme… Prostě běžíme k cíli. Někdo pomalu jako v maratonu, jiný rychle jako ve sprintu. Na těchto cílech není vůbec nic zlého. Jsou to dobré věci. Cíle nás motivují, dávají nám naději. Jak tvrdil legendární psycholog Jaro Křivohlavý ve své knize Sdílení naděje:
Člověk je schopen klást si určitě cíle. Máme-li cíl, pak se těšíme, doufáme a očekáváme splnění tohoto záměru. To jsou emocionální průvodní jevy naděje. Tuto naději chováme v srdci. Žijeme-li, žijeme nadějí. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat do beznaděje a zoufalství. Jinými slovy: Klást si cíle jsou průvodním jevem života v naději. Slovník jazyka českého říká, že naděje je „víra v něco příznivého“. Jinde čteme: Mít naději znamená uchovávat v srdci touhu a přání s očekáváním (důvěrou a vírou), že se to, nač se těšíme, uskuteční.
Podle Křivohlavého bylo původním významem slova naděje „klást si určitý cíl“, jehož naplnění se očekávalo (a žilo se pak v radostném tušení příznivého vyústění celého dění.) Tyto cíle, které máme, jsou tedy motorem našeho běhu kupředu. Táhnou nás dál. Jsme motivováni.
Jenže, mnozí také víme, že život není takhle lehce předvídatelný. V našem běhu může nastat moment, kterému se v angličtině říká „disruption“ – narušení. I když, upřímně, to slovo mi evokuje více než narušení. Evokuje přerušení, přervanou nit, tvrdý náraz do zdi. Toto narušení může mít různé podoby a různou povahu. V samotném běhu si to představuji takto: Běžíš jako bys byl v závodě a najednou by tě píchlo tě v lýtku – dostal bys svalovou křeč, kde ti nepomůže jen natáhnout nohu. Minulý rok se mi to stalo při tenisu. Hrál jsem s kamarádem, vše bylo zcela v pořádku, když tu na konci naší tenisové hodiny mi lýtkem projela ostrá bolest, jako by mě do ní někdo střelil. Je jasné, že tenis šel okamžitě stranou – nakonec jsem byl rád, že jsem se dobelhal domů a trvalo několik dní, než jsem to rozchodil. Velice to bolelo a já se cítil zcela bezmocný. To je opravdový disruption: přerušilo to vše.
Mnozí jste podobné narušení zažili také. Může mít různé podoby – individuální i společenské, skupinové: Přišel covid, a následná karanténa, a tys musel zavřít slibně se rozvíjející podnik. Sklátila tě nečekaná a agresivní nemoc, třeba rakovina. Někdo blízký ti nečekaně zemřel. Dlouhotrvající manželská krize vyústila v očekávaný, ale stejně přesto bolestivý rozvod. Nedostal ses na školu svých snů – připravoval jsi se na přijímačky, ale kvůli covidu brali podle prospěchu a tys ho neměl dobrý. Tvůj partner v podnikání tě zradil a tys musel vyhlásit bankrot. Mohl bych pokračovat, těch jednotlivých možností je dlouhá řada. Tyto disruption z normálu přicházejí nečekaně a rychle.
Logicky a nutně nás v takových chvílích začne přepadávat beznaděj, obavy či pochybnosti. Dává to smysl: Stejně jako jsou cíle průvodním jevem naděje, přerušení našeho běhu vyvolává temné myšlenky beznaděje. Začínáme se ptát sami sebe, co je opravdový úspěch? Dokážu to, co jsem si dříve vysnil? Nebo ještě jinak: Je to konec závodu? Dokážu se vrátit? Bude to po návratu stejné? Jinými slovy, bude svět stejný až se vrátím? Počká svět na mě, nebo mi nemilosrdně uteče? Dokážu běžet stejně rychle jako dřív? Dokážu vůbec běžet? Kdy se budu u běhu cítit znovu uvolněně? Je to normál nebo jakýsi hloupý nový normál? Udeří covid a tyto otázky se ptá celý svět. Celý svět je v situaci, ve které se jednotliví lidé vinou nemoci, finančních potíží nebo vztahových krizí ocitají denně v obrovských číslech. V této sérii třech článků se s vámi chci podívat na možnosti restartu v několika oblastech, na kterých opravdu záleží. Dnes se s vámi dívám na restart naděje – restart očekávání, kladení cílů a rytmu v běhu.
Jde totiž o tohle: Kdykoliv zažijeme narušení, máme několik základních možností, co s tím: Můžeme dožít. Můžeme popřít. Můžeme najít nový rytmus. Když náš běh něco přeruší, první možností je rozhodnout se to jen dožít, což znamená, že se uzavřeme do sebe, nebo do svého nejbližšího okolí, rodiny a chceme „to nějak doklepat do konce“ a neobtěžovat své okolí. Jistě, je to možná alternativa. Jenže my nejsme stvořeni tak, abychom byli schopni nést svá břemena sami. Ubíjí nás to. Břemeno nás tlačí k zemi. Náš život se tak stává beznadějným. Není žádné světlo na konci tunelu. Užíráme se. Mnozí se tak uchylují k druhé časté možnosti: popíráme, že se vůbec něco stalo, chováme se, jakoby nic. Když se nás někdo zeptá, říkáme, že jsme v pohodě. Křesťané to ještě vyšperkují zvláštní teologii pozitivního vyznávání: myslí si, že když budeme pořád opakovat, že nejsme nemocní, tak to tak nakonec prostě bude. Popírání nás nakonec od světa izoluje stejně tak účinně, jako uzavření se do sebe. V obou případech jsme nuceni si své břemeno nést sami. A to je můj hlavní problém s těmito přístupy. Člověk byl stvořen jako společenská bytost a naděje není individuální sport. Proto mi přijde, že lepší přístup je ten třetí: Najít nový rytmus, tedy, naučit se běhat znovu a především jinak. Jinými slovy, zažít restart, vrátit se zpět a vyběhnout znovu.
Apoštol Pavel (a nejen on) v Bibli křesťanskou víru a život obecně rád přirovnával k běhu. Vlastně, dokážeme se naučit hodně z jeho analogie běhu a také z analogie, kterou najdeme v dopise Židům, u kterého nevíme, kdo ho napsal, ale z mnoha důvodů si myslím, že to byla žena, nejpravděpodobněji Priscilla. Podíváme se společně na tři pasáže ze tří různých dopisů, které se během zabývají, a ukážeme si na několik principů, které se z nich můžeme naučit pro restart naděje v našem životě. Podíváme se na to, co znamená usilovně se znovu rozběhnout. První pasáž najdeme v dopise Pavla církvi v Korintu, významném městě v Řecku. Pavel tam napsal (1. Korintským 9:24-27):
Copak nevíte, že všichni závodníci běží, ale jen jeden zvítězí a získá odměnu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník má přísnou sebekázeň – oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne. Takto tedy běžím, ne jako bych neměl cíl; takto bojuji, ne jako bych rozrážel jen vzduch. Raději své tělo tužím a podmaňuji, abych snad, když kážu druhým, sám nebyl vyřazen.
Všimněte si, co v této pasáží říká. Všichni běží, ale jen jeden získává cenu: náš běh má být během o vítězství. To je popis zcela jasného cíle. Pak Pavel popisuje jednu velice důležitou vlastnost pro vítězný běh: sebekázeň, tedy ochotu to nevzdat předčasně a pokračovat navzdory překážkám. Ke zvládnutí sebekázně motivuje běžce možnost vyhrát věnec – v tomto případě je to cena, která zvadne, ale Pavel říká, že tvá cena, která tě může (a měla by) motivovat k běhu, je trvající nevadnoucí cena. Běžec se sebekázní se netváří, že ho nic nebolí, běží ale i tak. To se nám může zdát jako vysoká laťka. Protože zdaleka ne každý jsme obdaření silnou vůli zatnou zuby a jet přes práh bolesti. Naštěstí to není jediná pasáž o běhu!
Autorka Židům nám ukazuje, že pro vítězný běh potřebujeme ještě další dvě věci: potřebujeme podporu jiných lidí a potřebujeme vytrvalost charakterizovanou novým (možná změněným) rytmem. Tyto dvě věci nám jistě pomohou posilnit podlomená kolena a ochabující svaly, což při narušení cítíme zcela jistě. Když nás v rozletu něco zabrzdí, uvědomíme si až po zastavením, jak jsme unavení, a jak málo síly cítíme. Podpora a rytmus nám ale pomohou obnovit svůj běh. Pojďme si tu pasáž přečíst: Židům 12:1-3 + 12-13
Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu. (…) Proto „dodejte síly ochabujícím rukám i podlomeným kolenům“ a „zaveďte své kroky na přímé cesty,“ aby to, co kulhá, zcela neochrnulo, ale raději bylo uzdraveno.
Zavést kroky na přímé cesty je moje skrytá fráze pro nový rytmus: ten nám pomůže nabrat sílu – a podle autorky tohoto dopisu je jeho smyslem uzdravení. Pokud naopak se zatáhneme do sebe či to popřeme, kulhající noha, kde nás píchlo ve svalu pak zcela ochrne. Když ale zavedeme kulhající nohu na přímou cestu, bude raději uzdravena. Není to slib, že to vždy dopadne dobře, je to potenciál. Otevřená možnost, že to rozchodíme, že to bude posíleno. Je to naděje.
Zpět k Pavlovi do třetí pasáže, tentokrát z jeho dopise jeho oblíbené církvi ve Filipech. Tam napsal (Filipským 3:12-14):
Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, (ČSP: usilovně však běžím) abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši.
V této pasáži nás Pavel učí poslední dnešní princip pro restart naděje – učí nás umění vědomého zapomínání. Píše tady, že stále ještě nezískal to, co pro něj Bůh má připravené. Není to jen o Pavlových cílech. Je to o naději, která pramení v Bohu a skrze Boha, že má pro nás budoucnost, a že zatím do našeho příběhu nenapsal tečku. Jak někdo řekl: Nedávej tečku tam, kam Bůh dává jen čárku. Mluvím tu tedy o naději čárky! Tento dopis píše Pavel ke konci svého života a pokud jste četli jeho příběh v novozákonní knize Skutků, pak víte, že prožil mnohá zastavení, mnoha „disruption“ na své cestě. Jednou to dokonce počítá (2. Korintským 11:23-28):
Pracoval jsem mnohem víc, ve vězení jsem byl častěji, nesčetněkrát jsem byl bit, znovu a znovu na prahu smrti. Pětkrát jsem od Židů dostal devětatřicet ran. Třikrát jsem byl bit holemi, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem vydržel na širém moři. Stále na cestách, ohrožován řekami, ohrožován lupiči, ohrožován svými rodáky, ohrožován pohany, ohrožován ve městě, ohrožován na poušti, ohrožován na moři, ohrožován mezi falešnými bratry. Tolik dřiny a vyčerpání, tolik bezesných nocí! Vím, co je hlad, žízeň a časté půsty, vím, co je chlad a nahota. Kromě toho všeho na mě denně doléhá ještě starost o všechny církve.
Aby se Pavel mohl rozběhnout po všech narušeních znovu, potřeboval se naučit zapomínat na to, co je za ním a běžet směrem kupředu. Nedovolil, aby minulost definovala jeho budoucnost. Věřím, že mnozí z nás potřebujeme najít sílu a strategii pro restart, ať už kvůli covidu či třeba jiných zdravotním, vztahovým nebo finančním narušením. Od Pavla a autorky Židům se učíme, že k tomu potřebujeme pět návyků: Potřebujeme 1. Cíl. 2. Sebekázeň. 3. Vytrvalost (nový rytmus). 4. Podpora. 5. Vědomé zapomínání. Nemusíš se stáhnout do sebe a nemusíš popírat, žes narazil do zdi. Potřebuješ ale restart. Restart naděje.
Žádné komentáře:
Okomentovat