Existují dva hlavní důvody, proč jsme v seriálu Tichá revoluce pozorovali, jak svět potkal první křesťany. Tím prvním je podvědomý a velice nesprávný obraz, že ke křesťanství byli lidé nuceni. Jistě, to se později v některých částech světa dělo, ale rozhodně to neplatilo o počátcích křesťanství, a také to nevysvětluje, proč křesťanství nejen přežilo, ale navíc se stalo masovým hnutím. Církev nepotřebovala vládnoucí vrstvy k tomu, aby se šířila. Nebo jmenovitě, církev nepotřebovala císaře Konstantina a jeho prosazení církve, aby se jí dařilo. V době, kdy Konstantin přijal křesťanství, církev již měla mnoho členů po celé říši v různých sociálních skupinách, zdaleka ne jen v chudých nebo nevýznamných. Možná právě to, jak začala ovlivňovat i „dobré“ rodiny bylo důvodem rostoucí záště a nepřátelství. Samozřejmě, od momentu, kdy Konstantin křesťanskou víru přijal, církev najednou byla „in“ a chtěli do ní patřit i ti, kteří se s vírou v Krista nepotkali. Kdykoliv se nějaké hnutí dostane do módy, začne okamžitě nabírat tuny kariéristů a oportunistů. Potýká se s tím každá politická strana.
Růst církve po Konstantinovi by se tedy vysvětlit dal, ale právě růst církve před Konstantinem je záhadou, překvapením, a fenoménem. V naší historické paměti byla až donedávna církev součástí establishmentu naší společnosti, proto se také proti ní vymezovalo osvícenství a další hnutí, které z něj vzešly bez ohledu na to, že si realitu a dějiny dost přizpůsobily. Například poslední historické práce ukazují, že doba temna nebyla způsobena křesťanstvím, protože vůbec neexistovala. Středověk byla éra rapidního a velkého progresu. A taky, pro některé překvapivě, věda nezničila křesťanství, ba právě naopak právě křesťanství vytvořilo vědě podmínky jejího moderního restartu. Ať to je ovšem jakkoliv, v prvních tři sta letech křesťanství rozhodně nebylo součástí establishmentu. Naopak, bylo považováno za nenáboženské, nečisté, nepřijatelné, hrozba společnosti. A proto je tak překvapivý jeho úspěch.
Tím druhým důvodem je pak snaha najít nejlepší způsob, jak svou víru můžeme žít v prostředí, kde nemáme masový vliv. Některé křesťany to znervózňuje. Mají utkvělou představu, že Evropa byla dříve zcela křesťanská, byť podoba, jak si ji představují, nikdy neexistovala – například nikdy v Evropě nechodila do kostela většina populace. Člověk ale může mít pocit ztráty i toho, co nikdy neměl. Mají tak obavy, že se svět řítí nějakým špatným směrem a jejich mandát je tedy prosazovat vliv a hodnoty pomoci vnějších faktorů jako je politika, ekonomika, školství a podobně. Paradoxní je, že málokdo z nich dokáže vyjmenovat, co jsou ty křesťanské hodnoty, které mají mandát prosazovat. Měl jsem s takovými křesťany bezpočet diskusí, většina z nich promítá do křesťanských hodnot své vlastní politické preference. To je téma na jindy, nicméně, jedním z důvodů, proč jsem chtěl tento příběh vyprávět, je snaha pochopit, že vliv není nutné prosazovat změnou zákonů, které odrážejí křesťanské hodnoty. Krása a síla křesťanské cesty spočívá ve věrném životě projevovaném trpělivým kvasem, kdy každé naše rozhodnutí, ať nám připadá sebemenší, má dopad na formování budoucnosti. Není to fráze. Pokud první církev, kde byly v prvních dvě stě letech tisíce lidí dokázala pohnout dobře zformovaným impériem, a to bez vojska nebo majetku, pak to můžeme vidět znovu.
Jedním z klíčů k pochopení tohoto zvláštního příběhu byl důraz na jinakost, čehož si všimli jak Židé (kde křesťanství vniklo), tak pohané (kam se posléze rozšířilo). Jinakost se projevila mimo jiné velikým důrazem na vytvoření multietnické komunity, kde jsou si všichni rovni bez ohledu na svůj sociální status, na pohlaví nebo na etnicitu. Minulý týden jsme si vyprávěli díky příběhu Perpetuy a jejich přátel, jak to v reálu vypadalo. Bylo to skutečně velmi neslýchané a radikální, přinášelo to různé obviňování od pohanských autorit. Pro ně smysl náboženské komunity, kde se k sobě lidé chovají jako v rodině, byl značně zmatený a nevěděli, co si s ním mají počít. Slýchávali o tom, že křesťané během Večeře Páně (eucharistie) vyznávají, že pijí krev a jedí tělo Krista – pomlouvali je tak, že se oddávají kanibalismu. Slýchávali o tom, že se křesťané líbají svatým políbením pokoje a bez rozdílu svého statusu si říkají bratři a sestry – pomlouvali je tak, že se oddávají orgiím. Nevěděli, co se na jejich shromážděních dělo, ale slýchávali, že se tam modlí, fungují nějaké zvláštní dary, a snad se dějí nějaké zázraky – pomlouvají je tak, že se oddávají magii. A co nejhůře, narušují celý status quo společnosti tím, že mezi sebe vítají i ty nejhorší. Jak už jsme si řekli minulý týden, Římané byli velice náboženští, ale v jejich praktikovaném náboženství jim chyběla láska. Křesťanství nabízelo víru v kontextu komunity. To ovšem nebylo všechno. Přinesla dalekosáhlé důsledky pro jejich život, když proměnila jejich chování. Dnes se podíváme na pár příkladů, jak.
Jak totiž podotýká historik Tomáš Petráček, křesťané měnili věci pomalu. To, co bylo zcela nepřijatelné, se snažili postupně odstraňovat. Vezměte si třeba otroctví, na jehož zániku se křesťané podíleli hned dvakrát, jednou v antice, podruhé v moderní verzi. Ale tenkrát v té první neměli žádný zákonný vliv na tvorbu zákonů. Při pozorném čtení Nového Zákona si všimneme, že jeho autoři nabádají křesťany, jak se chovat, když jsou otroci a jak se chovat, když mají otroky. Máme například celý jeden Pavlův dopis, který píše muži jménem Filemon, kterému otrok utekl. Pavel ho posílá zpět a majiteli píše (na jeho dobu jsou to radikální slova):
Snad proto ti byl načas vzdálen, abys ho přijal navždy – ne již jako otroka, ale jako někoho, kdo je více než otrok, a sice milovaný bratr. Je mi obzvlášť drahý, a čím spíše tobě, ať už v lidském smyslu nebo v Pánu. Máš-li mě za společníka, přijmi ho jako mne.
Křesťané tedy začali rozleptávat otroctví postupně. Nejprve vedli křesťanské otrokáře, aby své otroky vnímali jako své bratry, pak logicky začali narušovat obchod s křesťanskými otroky (kdo by chtěl zotročovat vlastní rodinu), nakonec to vyústilo v úplném konci obchodu s otroky. A tak tomu bylo se vším. Petráček to shrnuje: Vše bylo dlouhý a pomalý proces, který byl ale nesený trpělivou vizi. Mě se tento jeho výrok moc líbí, protože přesně o něm celou dobu mluvíme.
Pomalý proces nesený trpělivou vizí – přesně to je trpělivý kvas Božího království. Jak už jsem řekl, aby křesťanství bylo úspěšné, nepotřebovalo k tomu Konstantina. Naopak, Konstantin adoptoval křesťanství částečně také proto, že přežilo úspěšně všechny pokusy být zničeno. Růst a rozmach tohoto hnutí neměl žádné srovnání s ničím, co říše do té doby zažila. Jistě o pár století později pozorujeme rozmach islámu, ten byl ale od prvního okamžiku vedený mečem a násilným dobýváním. Na rozdíl od něj bylo křesťanství kombinací síly přesvědčování skrze kázání a intelektuální argumenty, zázraky v Ježíšově jménu, a morální síly křesťanského chování. Určitě tam můžeme přidat také štědrost, a sexuální etiku (o které jsem v únoru mluvil v sérii o sexu, a která dramaticky proměnila chování manželů k sobě, pozvedla rovnoprávnost žen a ochránila děti). Když se zastavíme u štědrosti. Již jsme několikrát v Elementu mluvili o tom, jak křesťanská štědrost první církve otevírala dveře. Pamatovali si na učení a příklad Ježíše, a starali se o své bratry a sestry z rodiny církve, a navíc i o své nepřátelsky laděné sousedy, když například udeřil mor nebo jiná katastrofa. V pohanském světě, zejména mezi filozofy, bylo milosrdenství považováno za charakterovou vadu a soucit za patologickou emoci: milosrdenství zahrnovalo zajištění nezasloužené pomoci, bylo proto protikladem ke spravedlnosti. V tomto prostředí křesťané učili, že milosrdenství je jednou ze základních ctností pocházející od Boha. Slovy historika Rodneyho Starka:
Skutečně revoluční princip byl ten, že křesťanská láska a charita musí být nabízena za hranice své rodiny a dokonce i za hranice víry, všem v potřebě. Slovy Cypriána, biskupa z Kartága, který ve třetím století zemřel mučednickou smrtí: „Není nic převratného na zahrnutí láskyplnou pozorností jen náš vlastní lid... Tedy dobro bylo vykonáno všem lidem, nejen domácnosti víry.“
Kombinace štědrosti, sexuální etiky, zázračných odpovědí na modlitby, odvahy při pronásledování a upřímné lásky v komunitě, dělaly z křesťanství neodolatelnou záležitost – kterou chtěli lidé prozkoumat a kopírovat. Byl to kvas, a nakonec prokvasil vše.
Abych dal konkrétní příklad, jak se postupně „vykvasila“ hodnota, kterou dnes považujeme za samozřejmou – totiž, že chráním děti, a máme úctu k životu. V době první církve bychom mohli narazit na obvyklou praxi té doby, kterému se říkalo infanticida nebo odkládaní dětí. V jádru šlo o zvyk, který rodičům umožnil si selektivně vybrat, zda si dítě nechají nebo ho „vystaví“ živlům. Nebylo to bráno jako zabití, protože alespoň teoreticky mohlo dítě přežít. Byl to takový starověký způsob, jak kontrolovat porodnost, něco jako starověký způsob interrupcí. Co se s těmi dětmi dělo? Některé byly roztrhané divou zvěří, ale jiné byly sebrány lidmi, kteří je vychovali a prodali do otroctví. Ze zhruba půl milionu nových otroků, kteří v Římské říši byli každý rok přidáni, jich asi 150 000 pocházelo od odložených dětí. Dnes máme například dochovaný dopis římského vojáka Hilariona, který okolo roku 1 před Kristem psal své manželce, aby se postarala o jejich maličké, že jí pošle peníze jakmile to půjde. A pak jí píše, protože čeká další dítě: „Bude-li to chlapec, nech si ho. Bude-li to dívka, odlož ji.“
Křesťanství tuto praxi odmítalo od začátku, ale jak vymizela? Právě Konstantin ji odsoudil jako první císař a až později v roce 374 přišel zákaz této praxe, a až v roce 1094 se tato praxe začala považovat za zabití stejně závažné jako zabití dospělého. Proč k těmto zákazům došlo? Protože křesťané protlačili zákon nějakým lobbingem? Vůbec ne. Protože křesťané tyto děti začali zachraňovat. Brali je a vychovávali – ale ne proto, aby je prodali do otroctví, ale aby jim dali život a svobodu. Mnoho z vůdců rané církve bylo takto adoptovanými dětmi – není divu, že láska, kterou zažili, je zformovala. Křesťané v tom pokračovali i později ve středověku, kdy kláštery se staraly o odložené děti, a tato praxe dala za vznik sirotčincům a domovům.
Trpělivost přinesla změnu. Je to úžasný příběh. Naneštěstí to není tak černobílé. Ve vítězství byl nakonec zárodek jejich prohry. Jakmile se do církve nahrnuli kariéristé, opravdový vliv se přesunul do pozičního myšlení. Začalo být důležité mít funkci. Nastala korupce v církvi, která nás dovedla tam, kde dnes jsme – kdy se zdá, že máme malý vliv. Přitom je paradoxní, že dnešní svět je mnohem více křesťanský než v době, kdy křesťanství zdánlivě vládlo. Křesťanské hodnoty jsou rozpuštěny ve společnosti, a málokdo je schopen docenit že to, co mu dnes přijde samozřejmé a dobré, je tu díky staletému úsilí křesťanů. Proto bojujeme o pozice. Možná je ovšem naše touha po vlivu projevem netrpělivosti. Co když nás Ježíš volá k něčemu lepšímu? K příběhu trpělivého kvasu víry? K příběhu, kdy odoláme pokušení ovládat, a raději začneme kvasit. To by byl mnohem lepší příběh s potenciálem velké změny.
Žádné komentáře:
Okomentovat