V seriálu Tichá revoluce se společně díváme zpět, abychom našli povzbuzení pro život víry před námi. Vyprávíme si fascinující příběh první církve, která proti všem předpokladům přežila a nakonec si získala vliv zespoda, díky svému důrazu na trpělivý kvas. Jedním z klíčů k pochopení tohoto zvláštního příběhu, byl důraz na jinakost. Úplně první křesťané byli Židé, a tak se mohlo zpočátku zdát, že je to jen další z židovských sekt. Křesťané ale začali záhy dělat dvě věci, pro které je jejich vlastní kultura vypudila: Začali uctívat Ježíše jako Boha, a začali aktivní misii mezi pohany. K hrůze svým židovských přátel nejenže po pohanech nevyžadovali přijetí Mojžíšova zákona, ale navíc se začali s nimi stýkat, jíst s nimi, přátelit se s nimi, brát si je za manžely a manželky. Zkrátka a dobře, církev udělala významný krok k vytvoření multietnické komunity, kde jsou si všichni rovni bez ohledu na svůj sociální status, na pohlaví nebo na etnicitu. To se ovšem zcela vymykalo židovským zvykům, a koneckonců, nic takového neznali ani pohané. Apoštol Pavel, jeden z vůdců církve, to popsal ve svém prvním dopise církvi (Galatským 3:28):
Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.
Náboženství v Římské říši bylo všudypřítomné, mnohovrstevné, a nevyhnutelné. Proč by v takovém světě křesťanství získávalo následovníky? Lze si přece jen stěží představit, že víra ze vzdálené a zapomenuté části říše, by mohla mít takový dopad. Po první dvě století bylo křesťanství malým hnutím. V některých částech rostlo rapidně, ale většinou bylo bezvýznamně malé. Na první pohled neexistovaly žádné zvláštní výhody proč se stát křesťanem. Hrozily vám pomluvy, potíže se svými pány, podezření od svých sousedů. Mohli jste být uvěznění, poslání na nucené práce, nebo být zabiti. Okolo vás existovalo množství různých náboženských kultů – veřejné, rodinné, soukromé, uzdravující, věštecké. Co tedy byla přidaná hodnota církve? Komunita. Lidé říše sice do chrámů chodili, ale nepatřili tam. Chodili tam, když potřebovali, ale neznali objímající faktor komunity. Nechodili v jeden čas v konkrétní den se stejnou skupinou věřících, se kterými by měli nějaký hlubší vztah. Abych vám ukázal, co mám na mysli, podíváme se dnes na začátek na příběh mladé ženy jménem Perpetua a jejich přátel. Možná si pamatujete, jak jsem vyprávěl, co pro křesťany první církve by dnes znamenalo přijít do Kolosea v Římě a vidět kříž v císařově bráně. V dobách vzniku církve byly hry v arénách velice populární, ať už to byly bitvy mezi zvířaty, gladiátory, nebo sloužily jako poprava pro kriminálníky. Během her zemřeli někteří gladiátoři a všichni kriminálnici. Gladiátor byl ovšem drahý a proto přišlo vhod, že prokurátor mohl prodat do arény usvědčeného zločince za desetinu ceny gladiátora.
Tak se do arény dostala 7. května roku 203 i Perpetua a její přátelé z městečka Thuboro Minus, asi 50 km od Kartága. Byla to skupina čtyřech mužů a dvou žen. Všech šest se připravovalo na křest, a všichni byli velice mladí, Perpetue bylo 21 let. Dva z nich byli otroci, včetně druhé ženy Felicie. Perpetua naproti tomu byla z dobré rodiny. Ne nutně z elitní, ale z dobré rodiny určitě. Patřila k vyšší třídě. Felicie byla navíc těhotná. Křesťané se modlili za to aby Felicie měla porod ještě před popravou, a podle záznamu skutečně porodila prakticky okamžitě, za dva dny mohla zemřít společně se svojí skupinou svých přátel. Společně strávili několik týdnů ve vězení, a měli čas naplánovat, jak se budou chovat – rozhodli se narušit konvenční stereotypy tím že do arény vkročí s odvahou a s radostí. Šlo totiž o to, že hry měli pečlivě připravenou choreografii. I tyto křesťany se tedy pokusili navléknout do kostýmů, které měli reprezentovat boha Saturna a kněžky bohyně Ceres, křesťané to odmítli. Nechtěli ztratit svojí vlastní identitu – už jen tím zaujaly uvidí na tribunách. Ještě předtím měli poslední jídlo, ze kterého udělali hody lásky agapé, jak byli zvyklí z církve. Měli společenství u stolu Páně i s připomínkou Ježíšovy oběti. Bylo to velmi emocionální dokonce i pro jejich hlídačem, z nichž pak někteří sami uvěřili a stali se křesťany.
Když tato skupina křesťanů vstoupila do arény, místo aby vyjádřili strach ze smrti nebo respekt před reprezentanty císaře, použili naopak gesta, která ukazovaly, že přijde Boží spravedlnost. Dav to hodně naštvalo a chtěli je zabít okamžitě. Nálada v davu se ale rychle změnila. Pomocníci z Perpetuy a Felicie strhli šaty, obnažili je donaha, a poštvali na ně rozdivočenou krávu. Když je kráva nabrala odhodila, dav vydechl hrůzou. Utrpění bylo působivé. Obě ženy velice trpěly, Perpetua byla mladá, krásná a celá od krve. Felicii, jen dva dny po porodu, ze zakrvácených prsou ji vytékalo také mateřské mléko. Bylo to tak kruté, že dav volal, aby je pomocníci zase oblékli. S muži takový soucit neměli. Když Saturnus krvácel od leopardího útoku, dav na něho křičel, aby si užil krvavou lázeň. Bylo to ale chování Perpetuy a jejich přátel, které bylo zcela jedinečné. Po útoku divoké krávy se Perpetua probrala a šla k ležící Felicii, pozvedla ji na nohy a společně stály bok po boku očekávajíce další útok. Byl to tento obraz, který dav nemohl setřást z očí. Krásná mladá žena z vyšší třídy stojí zakrvácená a nahá bok po boku vedle své křesťanské sestry, která je ovšem otrokyní. V Kristu vskutku není otrok ani svobodný. Bezděky a za to velmi zřetelně vyjádřily sílu křesťanské horizontální komunity. Abyste mi rozuměli: Když jste se ocitli uprostřed arény, byli jste tam sami za sebe. Bojovali jste o svůj holý život, boj kdo z koho. Křesťané se chovali jinak. Umírali společně bok po boku. A svět si toho všimnul.
Nazývali sami sebe sestry a bratry, a dávali tím najevo, že jejich fyzická rodina není jejich primární rodina – že rodinu Ježíšových následovníků milují a jsou ochotni za ní zemřít. Jan Brammer napsal že nikdy nepochopíme vzestup křesťanství, pokud nevezme vážně, jak intenzivní pocity takové chování vytvořilo, protože nic podobného v žádných jiných kultech té doby nevidíme. Poté, co byla celá skupina vážně zraněna divou zvěří, byla přivedena do středu arény, aby je gladiátoři dorazili mečem. Chování těchto mladých křesťanů bylo pro pozorovatele ohromným svědectvím. Tito mužové a ženy, zakrvácení, umírající, otroci a svobodní, chudí i bohatí: Před svou popravou se líbali na tváře, aby své mučednictví dovedli do konce polibkem pokoje. I když byli vyčerpáni a v bolestech, jejich chování jak přistoupili ke své smrti, jak si před ní vyměnili polibky pokoje, to vše zanechalo na po krvi lačnícím davu hluboký dojem. Když byla Perpetua křtěna, modlila se k Duchu svatému o křestní požehnání – prosila o trpělivou vytrvalost, což bylo velké téma první církve. Historici se shodují: Každá veřejná poprava byla velkým a velmi úspěšným svědectvím ve prospěch církve. Ne smrt samotná, ale její způsob způsobil, že křesťané byli zajímaví, a tvořili lákavý námět k prozkoumáni.
Proč ale to pronásledování? Jak křesťanství rostlo, začaly si ho úřady více všímat, a začaly se vymezovat proti některým prvkům chování křesťanů. Když čteme soudobé autory, všimneme si, že většina reakcí byla negativních nebo nepřátelských, a to především proto, že křesťané odmítali uctívat římské bohy. Jistě, ani Židé neuctívali římské bohy, ale u Židů to bylo bráno jako etnická zvláštnost starobylého národa. Křesťané ale nebyli samostatné etnikum. Začali jako židovská sekta, ale netrvalo dlouho a těžiště církve se přesunulo k pohanům. Nastal přerod ze židovské skupiny k univerzální multietnické komunitě. Tím ale ztratili onu výmluvu na etnickou zvláštnost, a začali být pro své sousedy podezřelí. Proč neuctívání bohů bylo klíčové?
Částečně to bylo způsobeno strachem, že bohové potrestají celou zemi za neochotu křesťanů přinášet oběti bohům. Částečně to může být nenávist za zmařenou ekonomickou příležitost – protože uctívání bohů byl výnosný a lukrativní podnik. Koneckonců, i v knize Skutků máme příklad podobného povstání, které zažil apoštol Pavel od Efeských řemeslníků, kteří vyráběli modely chrámu bohyně Artemis. Čteme tam (19:23-29):
Někdy v té době nastal kvůli té Cestě nemalý rozruch. Jeden stříbrotepec jménem Demetrios totiž vyráběl stříbrné napodobeniny Artemidina chrámu, což řemeslníkům přinášelo nemalý výdělek. Svolal je tedy stejně jako výrobce z příbuzných oborů a promluvil k nim: „Pánové, víte, že z tohoto řemesla pramení náš blahobyt. Jak ale vidíte a slyšíte, onen Pavel přesvědčil a odvrátil veliké množství lidí nejen v Efesu, ale skoro po celé Asii. Že prý ‚bohové vyrobení rukama nejsou žádní bohové!‘ Nejenže je tím ohrožena pověst našeho řemesla; hrozí také, že chrám veliké bohyně Artemis už nebude nic znamenat, a tak se sníží věhlas té, kterou ctí celá Asie a celý svět!“ Když to uslyšeli, popadl je hněv a začali křičet: „Veliká je efeská Artemis!“ Město zachvátil zmatek.
Proč je to důležité pro nás? Je to důležité proto, že i dnes stojíme tváří tvář podobným pokušením – možná dnes mají lidé menší strach z bohů, ale co morální a etická rozhodnutí, které narušují ekonomiku? Nebudeme i dnes vláčení nenávistí kvůli zmařeným ekonomickým příležitostem? Když se nějaký křesťanský vedoucí třeba v USA postaví proti zbrojařské lobby a zbraňové kultuře, sesype se to na něj úplně stejně: strach z toho, že levicoví nepřátelé zaútočí a my nebudeme mít obranu, nenávist za zmařenou ekonomiku, nutkání klanět se moderním „bohům“, kteří vyžadují své oběti. U nás máme zase svoje výzvy, kdy se hlásit k Ježíšovu učení může být považováno za zmařenou ekonomickou šanci. Nejsme zase tak jiní.
A tak se významní autoři římského světa stavěli proti křesťanské víře. Tacitus například mluví o křesťanech jako o nenáviděné skupině pro svou ohavnost, protože propagují smrtelné a nebezpečné pověry. Plinius mladší píše, že samotný fakt, že je někdo křesťan, dává příčinu k trestu a popravě. Přitom sám říká, že na nich našel něco zvláštního jen v tom, že se setkávají v dohodnutý den, zpívají hymny Kristu jako Bohu, a přísahají při sobě že se budou chovat správně. Pak se scházejí po domech, a jít spolu, a říkají si bratři a sestry. Proč tedy taková nenávist? Galen považoval křesťanství za poškozenou filosofii. Kelsus zpochybňoval vzkříšení a křesťany popisoval jako hlupáky, kteří do svého společenství vítají ty nejhorší lidi. Tím podle něj ničí rodiny, protože vytvářejí napětí mezi dětmi a jejich rodiči – proto je považoval za antisociální a jako hrozbu občanskému a politickému pořádku. Možná, že Kelsus netušil, jak moc udeřil hřebík na hlavičku. Křesťané mezi sebe vítají i ty nejhorší. Římané byli mnohem více náboženští než Řekové Peršané, Egypťané a další pohané jejich doby. To, co v římském náboženství ovšem naprosto chybělo, byla láska. Římané věřili, že bohové jim mohou přijít pomoci, ale nevěřili, že by je bohové milovali. Báli se jich, uctívali je, všem záviděli, ale žádné nemilovali. Křesťanská komunita byla ohromným pokušením ke změně. Lidé tíhnou ke změně náboženské skupiny, když jejich sociální vazby ke členům nové převáží jejich vazby k těm, kteří jsou v opozici proti konverzi. Křesťanství nabízelo úžasnou rodinu. A ta přinesla dalekosáhlé důsledky pro jejich život. Příště tyto důsledky probereme více.
Žádné komentáře:
Okomentovat