Spisovatele a filmaře v minulosti a možná ještě více v současnosti fascinoval starověký Řím. Příběh města, které si podmanilo prakticky celý známý svět, je legendární. Jsou i jasné důvody této fascinace: Na jedné straně tu máme sílu antické kultury, na druhé straně animální spojení násilí, sexuality, dominance a moci. A pak tam máme příběhy otroků, gladiátorů, a filozofů. Asi nikdo nepochybuje, že to byl násilný svět, ve kterém Řím vládl pomoci Pax Romana, římského pokoje, kterého bylo dosaženo mečem a křížem. Římský svět nás fascinuje při dnešním zpětném pohledu. Pozorujeme ho ale z bezpečného odstupu, můžeme něco z něj obdivovat, něco kritizovat, ale necítíme pach krve a smrti, kterým byl tento svět cítit. Nevidíme krutost římských císařů, nedíváme se na silnice posety kříži popravených otroků, nevidíme hořící Řím, zatímco císař Nero píše básně. Do tohoto světa na jejím zapomenutém okraji přišel Ježíš, a v tomto světě vznikla církev. Byla to malá skupina náboženských fanatiků, proč by se o ní Řím měl zajímat? A přesto došlo k fatální srážce dvou světů: velkého Římského ovládajícího tehdejší svět, a malého křesťanského, který neměl nic: moc, sílu, armádu, peníze, masy lidí. Jak je možné, že tento malý kámen roztříštil balvan velké říše? Jak došlo k proměně tohoto světa?
Jinými slovy: Jak to, že v římském Koloseu stojí ve vchodě pro imperátora kříž? Jen se zamysleme. Koloseum symbolizovalo moc Říma jako máloco: Prostor pro trestání nepřátel, místo kruté zábavy zajatých gladiátorů, půda nasáklá krví, násilím a zlem. Právě zde v tomto Koloseu skončilo svůj život mnoho raných křesťanů, roztrhání divou zvěří. Dostat se jako křesťan do Kolosea znamenalo jednosměrný lístek na onen svět. Jak to, že dnes v bráně Kolosea, kudy chodil na představení císař, najdete kříž? Kříž, který byl běžným římským popravčím nástrojem pro nejhorší zločince, ale který zde stojí na připomínku jednoho jediného konkrétního kříže? Toho, na kterém visel jakýsi židovský Mesiáš ze zapomenuté části říše, který měl pouhých pár stovek následovníků, z nichž ho navíc všichni opustili? Tohle je mnohem více fascinující příběh, než vzestup a pád Říma. Navzdory tomu, co si moderní lidé myslí, církev získala svět pomocí tiché revoluce.
Vítejte u nové série postů s názvem Tichá revoluce | Svět potkává první křesťany. V ní se podíváme na příběh lidu Cesty, jak si sami říkali. Je to fascinující příběh. Rád bych začal zdůrazněním, že křesťanství (jak tomuto hnutí začali posléze říkat pozorovatelé zvenčí) začalo jako židovské mesiánské hnutí. To je velice důležité. Židé se považovali za Bohem vyvolený národ, který od Boha dostal slib, že Bůh bude s nimi v dobrém i zlém, a v situaci, kdy budou vyhnáni ze své země, Bůh je tam znovu vrátí. V době Ježíše se sice Izrael nachází fyzicky ve své zemi, ta mu ale nepatří. Podrobený řadou mocností, které prošly jeho územím, od Peršanů, Babyloňanů, Řeků a nyní i Římanů, Izrael již dlouho nezakusil, jaké to je žít ve svobodě. Některé strany začaly dokonce s Římem kolaborovat. To přidává k výbušné povaze jinak zapomenuté části říše. Proto se také rozvíjejí různá hnutí, od politických až po teroristických, které proti okupantům bojují. Chtějí vidět, že Bůh se znovu stává právoplatným králem Izraele. Takových mesiánských hnutí byla celá řada, před Ježíšem i po Ježíši.
A teď to důležité: Většina těchto mesiánských hnutí končila smrtí jejich velitele nebo zakladatele. Jejich chápání bylo prosté: mrtvý Mesiáš = žádný Mesiáš. Pokud tedy nějaký vůdce zemřel, jeho hnutí bylo považováno za mrtvé hnutí, za hnutí, které selhalo. Pokud nějaký mesiáš zemřel, jeho následovníci se rozptýlili plní zklamání a deziluze. Přesně to se stalo Ježíšovým následovníkům. Krásně to jde vidět v evangelijním příběhu, kdy po Ježíšově ukřižování jdou dva zklamání Ježíšovi učedníci plní deziluze z Jeruzaléma. Všimněte si jejich poraženecké a zklamané věty, kterou shrnují celý svůj postoj.
Lukáš 24:13-24
Téhož dne se dva z nich vydali do vesnice jménem Emauzy, vzdálené od Jeruzaléma šedesát honů, a povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim. Něco však bránilo jejich očím, aby ho poznali. Ježíš se jich zeptal: „O čem si to cestou povídáte, že jste tak smutní?“ Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam v těchto dnech stalo!“ „O čem?“ zeptal se jich. „O Ježíši Nazaretském,“ odvětili. „Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem. Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. Také nás překvapily některé z našich žen. Ráno byly u hrobu a nenašly jeho tělo. Pak přišly a říkaly, že dokonce měly vidění. Andělé jim prý řekli, že žije. Někteří z našich šli ke hrobu a našli všechno tak, jak to ženy vyprávěly, ale jeho neviděli.“
Všimněte si: My jsme doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. My jsme doufali, ale… mrtvý Mesiáš = žádný Mesiáš. Sen skončil. Když koukám na hokej na internetu (což se jinak v téhle době ani nedá), mohu si vsadit LIVE, v kurzu podle situace. Například, zrovna dostanete gól a prohráváte, kurz je velice výhodný, pokud svému týmu věříte. Ale pak nastane situace, kdy si vsadit na výhru je velice hloupé – byl by to sportovní zázrak. 3 minuty do konce, prohráváme 0:5, to už asi neotočíme… Nikdo si nevsadí. Přesně tam se tito dva učedníci nacházeli. Nic by si na Ježíše nevsadili. Vše je ztraceno. Z jejich pohledu naprosto jednoznačně.
Ježíš měl stovky učedníků. Nebylo to jen těch 12 apoštolů, ti byli jeho týmem. Přesto, když Ježíš byl zatčen a popraven, jeho učedníci – všichni z nich – od Ježíše utekli pryč. Co je pro nás důležité je, že nikdo nečekal u hrobu, protože nikdo nečekal Ježíšovo vzkříšení. Ježíš o něm dopředu mluvil, ale jeho učedníci mu nerozuměli – chyběla jim teologie, představa nebo koncept. Židé měli teologii vzkříšení, ale ta byla jiná. Učedníci si museli myslet, že Ježíš mluví o ní. Šlo o to, že v Ježíšově době věřili, že na konci dějin budou lidé vzkříšení pro život na nové zemi. Proroci slibovali novou zemi a nové nebe, pravý domov, kam směřovali. A vzkříšení mělo být završením dějin. Vůbec ale nečekali, že by vzkříšení mělo proběhnout již za jejich života, nebo že by mělo začít dřív než na konci dějin.
Protože vzkříšení nebylo Ježíšovými učedníky očekávané uprostřed příběhu, chápeme, proč Ježíše opustili a proč, podobně jako dva učedníci na cestě do Emauz byli poraženi a demoralizováni. Přesto tady máme najednou skupinu lidí, kteří se nerozptylují, kteří zůstali pohromadě jako hnutí, jako shromáždění, jako ekklésia, jako církev. Toto hnutí začalo hlásat zmutovanou verzi židovského očekávání vzkříšení. Tato nová křesťanská mutace vypadala takto:
(1) Víra ve vzkříšení se posunula z periférie do centra.
(2) Vzkříšení se vyjasnilo – židovské představy byly vágní, křesťané zdůrazňovali, že po vzkříšení je tělo transformováno do nového typu fyzické nesmrtelnosti.
(3) Na rozdíl od židovství nebo pohanství, v raném křesťanství není škála představ o tom, co je po smrti, křesťané věřili ve fyzické vzkříšení.
(4) Vzkříšení dostalo podobu jedné rozpůlené události. Židé věřili, že dojde ke vzkříšení na konec dějin, křesťané zdůrazňovali, že tato událost nastala již v Kristu jako prvotiny budoucího všeobecného vzkříšení.
(5) Vzkříšení bylo bráno zároveň doslovně a metaforicky.
(6) V judaismu nikdo nečekal, že by Mesiáš zemřel, natož vstal z mrtvých. Křesťané reinterpretovali řadu starozákonních míst v novém světle.
Otázkou tu zůstává: Proč se to stalo? Proč Ježíšovo mesiánské hnutí změnilo svou teologii a své očekávání ohledně vzkříšení? Proč hnutí neskončilo, ani nehledalo nového lídra hnutí místo Ježíše, a proč sílilo natolik, že za pár desítek let ovládlo celou říši? Žádné jiné hnutí, navíc bez moci, bohatství a síly, takové výsledky nemělo. Mělo by nás zajímat, proč zrovna toto hnutí ovládlo svět. Odpověď je obsažena v příběhu dvou učedníků na cestě do Emauz: Také nás překvapily některé z našich žen. Ráno byly u hrobu a nenašly jeho tělo. Pak přišly a říkaly, že dokonce měly vidění. Andělé jim prý řekli, že žije. Někteří z našich šli ke hrobu a našli všechno tak, jak to ženy vyprávěly, ale jeho neviděli. Pro vznik církve, která přežila smrt svého Mesiáše, neexistuje lepší vysvětlení, než Ježíšovo vzkříšení. Historik a teolog N.T. Wright podotýká, že vznik církve, křesťanské komunity s vlastním příběhem, praxí, symboly a odpověďmi na otázky židovského světonázoru byl následek křesťanské víry v tělesné vzkříšení Ježíše z mrtvých.
Co tuhle víru ve vzkříšení podnítilo? Existence prázdného hrobu a příběhy setkání s Ježíšem po vzkříšení. Následně církev začala uctívat Ježíše, i když trvala na svém původním židovském monoteismu. Což byla radikální a dramatická změna. Příběhy setkání se Vzkříšeným a existence prázdného hrobu jsou popsány v evangeliích věcně, bez vnitřních odkazů na Písmo. Jinými slovy, nešlo jen o teologii, ale o historii. Pro první křesťany bylo vzkříšení Ježíše stejné překvapení, jako pro jejich oponenty. Vzkříšení bylo navíc politicky revoluční doktrínou. Není divu, že nepřátelé nového hnutí tolik bojovali proti vzkříšení. Tyran ví, že smrt je poslední zbraní, kterou má k dispozici. Pokud někdo křísí mrtvé, pak to znamená, že vše je vzhůru nohama. Vzkříšení zároveň znamená, že pokud Bůh obnovuje hmotu, pak je to zaslíbení obnovy vesmíru, celého světa. Jinými slovy, právě díky tomu není naše práce marná – cokoliv dnes uskutečníme ve spravedlnosti, milosti, odpuštění, uzdravení, osvobození, děláme ve jménu Ježíše a nebude to ztracené, nýbrž se to stane součástí Božího království, které již započalo a přijde plně. Je to opravdová spolupráce s Bohem.
Kombinace prázdného hrobu a setkání s Ježíšem. Když naši dva učedníci na cestě do Emauz byli s Ježíšem, mluvili o prázdném hrobu a měli zážitek s Ježíšem: najednou se jim otevřely oči.
Lukáš 24:30-39
Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel. Tehdy jeden druhému řekli: „Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Ihned vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli oněch jedenáct shromážděných s ostatními, jak říkají: „Pán opravdu vstal z mrtvých. Ukázal se Šimonovi!“ Vyprávěli jim tedy, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba.
Všichni jsou v úžasu, jedno svědectví za druhým, nemohou tomu věřit, jsou v šoku, jsou překvapení. A pak najednou…
Zatímco o tom mluvili, stanul uprostřed nich Ježíš. „Pokoj vám,“ řekl. Oni si ale v hrozném úleku mysleli, že vidí ducha. Řekl jim tedy: „Proč jste tak vylekaní? Proč jste na pochybách? Podívejte se na mé ruce a nohy – jsem to já! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti; jak vidíte, já je mám!“
Poté s nimi Ježíš pojí rybu, a stráví s nimi čas, mluví k nim, raduje se s nimi. Tahle života měnící zkušenost je hlavním důvodem, proč tato skupina zklamaných příslušníků mesiánského hnutí s mrtvým Mesiášem dostala ohromnou dávku energie, naděje a s novou odvahou, radostí a smělostí začala všude prohlašovat, že jejich Mesiáš žije. Přestože ho viděli umírat, a vypadá to, že je toto hnutí další z řady selhání, stalo se něco nového a nečekaného. Církev se setkala se Vzkříšeným! Tato moc zmrtvýchvstání se stala jejich silou, jejich nadějí, jejich poselstvím.
Do světa říše nasáklé násilím a smrtí přinesla revoluci. Nebyla to revoluce se zbraní v ruce, byla to tichá, trpělivá a pomalá revoluce. Revoluce lásky.
Žádné komentáře:
Okomentovat