Kdybyste dnes zakládali nové hnutí – náboženské nebo jiné – co byste udělali? Jak byste vedli toto hnutí k růstu? Jen se podívejte, jak v dnešní době vznikají politické strany. Pokud to není produkt marketinku nějakých bohatých lidí nebo firem, pak je to většinou úporná snaha dát dohromady dostatek hlasů. Když se ale podíváme na členskou základnu, všimneme si, že nové strany mají obvykle velice málo členů. V současnosti vedou průzkumy Piráti, které by v koalici se STAN volilo 35% lidí. Přesto ale počet členů strany je jen něco málo přes tisíc lidí, STAN jich má asi 1600. Když dnes vznikají nové strany, lidé je volí, ale obvykle do nich nevstupují, nestávají se jejich součástí. Mohli bychom říct, že podobné by to bylo i s novými náboženstvími. Možná si to neuvědomujeme, ale většina náboženství ve světě nejsou produktem volby. Lidé se stávají přívrženci různých náboženství, protože vyrostli v prostředí (rodina, země, etnikum), kde je dominantní, a kde jsou automaticky považováni za přívržence tohoto náboženství. To konec konců platí i o českém ateismu. Pak je tady ještě případ násilného přesvědčení: když někdo někomu drží pod krkem nůž, svobodná volba je omezena. To, co je na raném křesťanství fascinující je, že nemělo ani jednu z těchto dvou možností. První křesťané se narodili do prostředí, kde buď křesťané nebyli nebo byli marginální. A rozhodně neměli žádnou moc a ani zájem někoho přesvědčovat násilím. Jak to, že tedy vyrostli do multietnického a masového hnutí?
Vítejte přesně v polovině naší série Tichá revoluce. V ní se díváme zpět do historie, abychom našli povzbuzení pro to, jak svou víru v Boha žít dnes. Vyprávíme si fascinující příběh první církve, která proti všem předpokladům a možnostem získala vliv, jenže ne vliv díky moci nebo z vrchu, ale zespoda, díky svému důrazu na trpělivý kvas Božího království. Jak jsme si řekli posledně, když se díváme do historie dnes, růst církve nám přijde jako skoro samozřejmý. Ve skutečnosti byl velice překvapující, až skoro neuvěřitelný. Lidé nebyli nuceni stát se členy církve pod nátlakem invazních armád nebo pomocí vnucených zákonů, ani je k připojení do církve nenutily jakési sociální konvence. Naopak, patřit k církvi bylo riskantní, často v opozicí zákonu a proti sociálním konvencím. K tomu se přidalo nebezpečí pronásledování nebo smrti. Růst církve před Konstantinem je záhadou. Historik Alan Kreider si všiml důrazu na trpělivost v první církvi – nazval to trpělivým kvasem církve. Trpělivost vytvořila podloubí pro dobrozvyky chování, což jim dávalo pocit výjimečnosti. Křesťanů v prvních dvě stě letech bylo nemnoho, přesto proměnili celou říši.
Takže, zpět k naší otázce: Jak rostou nová hnutí? Nová hnutí rostou samozřejmě díky celé řadě faktorů, k některým se dostaneme příští týden, ale jedna z věcí, která je důležitá ze sociologického hlediska je to, že členové takového hnutí jsou zkrátka jiní. Jsou výluční, ale ne příliš. Pokud má nové náboženské hnutí uspět, potřebuje se vyrovnat s tenzí rozdílnosti. Úspěšně náboženské hnutí musí do jisté míry zachovat kontinuitu se svou vlastní kulturou, aby bylo přijatelné pro nové následovníky. Musí se vyhnout tomu, aby bylo vnímáno jako naprosto cizorodý prvek, který není možné sladit s normálním životem. Takové hnutí samozřejmě také vznikají, působí ovšem velice sektářsky. Na druhé straně tam ovšem musí tam být nějaké rozdíly nebo konkrétní prvky, které tuto skupinu odlišují od jejich běžné kultury a běžného chování, tedy vyžadují jiné konkrétní chování u svých následovníků. Jinými slovy, musí být jasný rozdíl mezi tím, kdo je uvnitř (členem skupiny), a kdo je venku. Jistě chápete, že to tvoří napětí. Přirozeně. Křesťané museli být jiní, aby byl důvod se k nim přidat, ale ne zase tak jiní, aby lidé museli zapřít třeba svou rodinu. Proto první křesťanští apologeti (obránci víry) dávali důraz na to, aby ukázali okolním pozorovatelům, že křesťané jsou nejen dobrými občany, ale že jsou morálně dokonce ještě lepšími občany. Některé prvky jejich chování je odlišují. Pořád ale mohou být součástí společnosti. A v některých oblastech společnost svými nároky převyšují, což se týkalo třeba praxe „vystavování dětí“, což byla běžná praxe, kdy nechtěné děti byly odkládány, aby byly sežrany divou zvěří, nebo sebrány a prodány do otroctví. Ještě se k tomu dostaneme později.
Jak křesťanství rostlo, začali si ho všímat místní úřady, a začali se k nim vyjadřovat nebo se proti ním vymezovat. Většina reakcí byla spíše negativních nebo nepřátelských, a to především proto, že křesťané odmítali uctívat římské bohy. Jistě, ani Židé neuctívali římské bohy, ale u nich to bylo bráno jako etnická zvláštnost starobylého národa. Křesťané nebyli samostatné etnikum. K tomu se ještě dostaneme. Nyní můžeme potvrdit, že po vzniku církve Židé i pohané vnímali, že křesťané jsou v něčem jiní. Dnes se podíváme hlavně na Židy, příště pak na pohany. Ježíšovo vzkříšení způsobilo následný vznik církve jako radikální skupiny. Stále před nimi byla cesta myšlenkového přerodu. První křesťané byli všichni výlučně Židé. Což ovlivňovalo to, jak chápali Boží jednání. Vzpomínáte, jak jsem minule mluvil o trpělivosti jako jejich velké ctnosti? Určitě to nepřišlo samo a museli se této ctnosti naučit. Vždyť jejich postoj byl: Dobrá, vzkříšení jsme nečekali a Ježíš je tedy očividně víc než politický mesiáš, je to skutečně Hospodin, který se vrátil na Sion. Teď bychom se mohli vrátit k naším představám mesiánství. Ježíš byl ještě s nimi, a vyučoval je o svém království. Projevili svou klasickou netrpělivost, jak píše Lukáš v knize Skutky 1:4-6:
Když se s nimi sešel, přikázal jim: „Neopouštějte Jeruzalém, ale očekávejte Otcovo zaslíbení, o kterém jste mě slyšeli mluvit. Jan křtil vodou, ale vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým.“ Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“
Všimněte si jejich postoje. Vzkříšení bylo překvapivé, ale můžeme se vrátit k tomu, o čem je celé čekání na Mesiáše? Uděláš už konečně tu obnovu Izraele? Svrhneme teď ty Římany? Místo toho jim Ježíš říká: Ne. Máte úkol. 1:7-8
Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“
Není to ledajaký úkol. Je to návrat k úkolu, který Bůh dal již Abrahámovi – být požehnáním pro celý svět. A celý svět zahrnuje pohany. Jistě, už předtím ho slyšeli mluvit pozitivně o pohanech, ale celý svůj život žili v představě, že vykoupení je záležitost Izraele. Nechtěli slyšet, že by to mělo být univerzální. Přesto toto misijní a univerzální poslání má z církve udělat něco mnohem většího než další židovskou sektu. Navíc pak dostali Ducha svatého, ale ten přišel zase jen na Židy. Sice z celého světa, ale pořád se točíme mezi Izraelci. Na začátku v prvních dnech církev to vypadalo na novou židovskou sektu. Církev se i nadále scházela v chrámu, na veřejném prostranství, přesně tak, jak se učedníci scházeli ještě s Ježíšem. 2:46-47:
Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní.
Všimněte si: Scházeli se a chválili Boha. A lidi je mají rádi. Jsou jim příjemní. Jsou jako oni, ale ještě v lepší verzi. Idylka ovšem netrvá příliš dlouho. Nastává průlom, i když ne díky svobodné volbě. Průlom začíná s tím, že skupina se až příliš vyděluje. Najednou už nejsou tolik milí všemu lidu. Vůdcové církve začínají být pronásledováni. V tomto případě je to pro jejich kázání. Jejich kázání o Kristu se soustřeďuje na vzkříšení z mrtvých a to není to, co chtějí slyšet (jak jsme si řekli v prvním díle). 4:2
Nemohli totiž snést, že učí lid a že v souvislosti s Ježíšem hlásají vzkříšení z mrtvých.
Nastává tedy temnější období, které vyvrcholilo zavražděním Štěpána, jednoho z vedoucích církve. Jako následek se většina křesťanů rozprchla všemi směry. Nebyli přitom zticha a nevědomky začali naplňovat Ježíšův úkol. Skutky 8:4-8:
Ti, kdo se rozprchli, ovšem kázali Slovo, kamkoli přišli. Filip vešel do města Samaří a kázal tam Krista. Lidé svorně naslouchali Filipovým slovům v celých zástupech, protože slyšeli a viděli zázraky, které dělal. Nečistí duchové s velikým křikem vycházeli z mnoha posedlých a mnozí ochrnutí a chromí byli uzdraveni. Celé město zažívalo velikou radost.
To byl velký průlom. Ježíšovi učedníci si moc dobře pamatovali na Ježíšovy pozitivní příklady a zkušenosti se Samařany, svých rivalech. 8:14-15:
Apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, a tak k nim vyslali Petra a Jana. Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého.
Samařané ale byli pořád ještě blíž Židům než pohanům. Vedoucí církve jsou všichni stále ještě Židé, a tady se rozhoduje, zda bude nový lid židovská sekta nebo něco víc. A tak přichází moment, kdy se jeden z hlavních apoštolů Petr ocitá řízením Ducha svatého v domě setníka římské armády Kornelia v Cesareji, a káže mu Krista. 10:44-48:
Ještě než to Petr dořekl, Duch svatý sestoupil na všechny, kdo poslouchali jeho řeč. Obřezaní věřící, kteří přišli s Petrem, užasli, že dar Ducha svatého je vylit i na pohany. Slyšeli je totiž, jak mluví v jiných jazycích a velebí Boha. Petr tehdy prohlásil: „Copak jim někdo může odepřít křest vodou, když přijali Ducha svatého jako my?“ A tak je nechal pokřtít v Pánově jménu.
Všimněte si – židovští křesťané, co přišli s Petrem, užasli, že Bůh dal Ducha také římským pohanům. Vždyť jejich představa byla velice nacionální, a tady se naplňují Ježíšova slova, která si neuměli představit v realitě. Pohané přijímají zvěst o Kristu a Bůh je naplňuje svým Duchem. Když to slyšeli vůdcové církve (všichni Židé), s překvapením začali chválit Boha: 11:18
„Tak tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!“
Později hrál tento příběh velikou roli při Jeruzalémském koncilu popsaném ve Skutcích 15, kdy se rozhodovalo, co se bude chtít po pohanech, kteří se stávají křesťany. Bude se po nich chtít, aby se nejprve stali Židé. Petr tam řekl (15:8-9):
Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi.
A Ježíšův bratr Jakub to shrnul do slov (15:19):
Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže.
Tohle byl zároveň konec popularity křesťanství mezi Židy. Sloužit pohanům a k tomu navíc ještě předtím začátek uctívání Ježíše jako Boha – to už z křesťanství dělalo pro židovství nepřijatelnou herezi, kterou je třeba vymýtit. Začalo první pronásledování křesťanů, tentokrát rukou Židů. Prim hrál jeden horlivý mladý učenec se jménem Saul, který během pronásledování církve prožil zvláštní mystický a nadpřirozený zážitek, setkání s Ježíšem. Výsledkem bylo nejen jeho obrácení, ale navíc dostal vlastní úkol. Tentokrát to byl jednoznačný a jednosměrný – k pohanům. Skutky 9:15:
…bude přinášet mé jméno národům.
Pavel se stal ústřední postavou církve, která měla přinést poselství o Kristu, který zachraňuje celý svět, nejen Izrael, všem lidem, včetně pohanů. A ti reagovali a stávali se také křesťany. Netrvalo dlouho a těžiště církve se přesunulo od Židů. Nastal přerod ze židovské skupiny k univerzální multietnické komunitě. Vše je připraveno na to, aby nový lid potkala také říše. Bude to tvrdý náraz, který nakonec vyústí v proměnu říše, světa i budoucnosti. Pokud totiž připadali křesťané odlišní Židům, byl to jen slabý odvar výlučnosti, který je čekal u pohanů.
Žádné komentáře:
Okomentovat