Tichá revoluce | Trpělivý kvas církve

Před několika desítkami let začala část církve na Západě s nelibostí sledovat úpadek křesťanského vlivu, alespoň tak jim to připadalo. Přišla tedy s nápadem, na který se posléze zapomnělo, ale který v současnosti některé skupiny znovu oprášily. Pojmenovali ho Hnutí sedmi vrchů. Pointa celé myšlenky byla jednoduchá: aby mohla mít církev skutečný vliv na svět a aby mohla prosadit skutečné změny, potřebovala by obsadit klíčové sféry (vrchy) vlivu. Každý vrch symbolizoval nějakou vlivovou oblast od politiky přes kulturu, rodinný život, náboženství až po ekonomiku. Šlo o to, že když budeme mít dostatek vlivu na onom vrchu, budeme schopni prosadit správné hodnoty, a změníme to, jak vypadá nás svět. Zní to strašně skvěle, ale… z historického hlediska je to naprostý protiklad tomu, jak fungovala komunita nového Ježíšova lidu, lidu Cesty, která skutečně svět proměnila. Abyste mě nechápali špatně. Jistě je pravdou, že všichni máme vliv (každý člověk nějaký má, nejvíce samozřejmě ve své rodině a ve svém nejbližším okolí). Vliv je neutrální, může být použitý dobrým nebo špatným způsobem podle našeho charakteru, naších cílů nebo naší situace. Otázka zní jinak: Opravdu nás Ježíš vede k obsazení vrchů a vytvoření vlivových skupin, které prosadí hodnoty Božího království pro celou společnost?

Pamatuji se, že když jsem o tomto hnutí slyšel poprvé, instinktivně mě napadlo, že spíš věřím v hnutí údolí! V posledních letech jsem několikrát kázal o hoře proměnění, kde tři Ježíšovi učedníci byli svědky Ježíšova setkání s hrdiny starověkého Izraele: Mojžíšem a Eliášem. Celá zkušenost byla velice mystická, nadpřirozená, spatřili Ježíše jinak, než jak jej do té doby znali. Viděli ho zahaleného slávou. Viděli něco, na co jim chyběla zkušenost a správná slova. Jejich reakce byla okamžitě přesně taková, jakou by měl každý moderní člověk: Postavíme tu stany a obsadíme tento svatý vrch. Bůh je v tom moc dlouho nenechal, Mojžíš a Eliáš zmizeli, Ježíše zahalil oblak, ozval se hlas z nebe, který potvrzoval Ježíšovu identitu a nabádal tyto učedníky, aby jen Ježíše poslouchali. Evangelista pak píše, že celý ten skvělý nápad s obsazením vrchu přišel na svět jen proto, že Petr nevěděl, co by řekl… Pro tento speciální zážitek chyběla slova. Každopádně, příběh nekončí jen tím, že už zase vidí samotného Ježíše. Místo toho je Ježíš okamžitě bere do údolí, kde se mezitím zbytek učedníků neúspěšně pokouší vyhnat démona z jakéhosi chlapce. Ježíš to musí nakonec udělat za ně, a tvrdí, že bez modlitby a autority s ní spojené, to fakt nepůjde. Všimněte si toho paradoxu: Opravdový vliv, opravdová změna, opravdu vítězný zápas s démony se neděje na vrchu, ale dole v údolí. Děje se v údolí, kde se prohánějí démoni, a kde trpíme nedostatkem víry, a kde bojujeme, strádáme, a taky vítězíme. Tam je opravdový vliv. Není divu, že Ježíš řekl, že vítězná ingredience úspěšného exorcismu je modlitba a půst, tedy něco pomalého, a dlouhého. Není to něco, co jde udělat rychlým výkřikem, nebo snadným řešením. Je to proto, že tichá revoluce je především (jak uvidíte) trpělivá revoluce.

V této sérii přednášek v Elementu se díváme na to, jak se svět potkal s prvními křesťany a jak se to stalo, že z malé obskurní skupiny Ježíšových následovníků se stala dominantní síla. Minulý týden jsme si říkali, jaký dějinný zvrat asi musel nastat, že dnes v bráně císaře v římském Koloseu najdeme kříž. A ne ledajaký. Kříž byl běžně používaný krutý popravčí nástroj pro buřiče a zvlášť těžké zločince. Tento kříž však nereprezentuje tisíce ukřižovaných v dějinách. Stojí tam jako připomínka jednoho konkrétního ukřižování, Ježíšova ukřižování. Když v arénách římské říše umíraly stovky křesťanských mučedníků, ani ve snu by je nenapadlo, že na místě, odkud císař sledoval tyto kruté hry a kruté popravy bude jednou stát symbol, pro který právě oni umírají. Přesto se to stalo a je to velice fascinující příběh. Je fascinující mimo jiné také proto, že lidé odkojeni osvícenstvím a komunismem mají za to, že církev zvítězila jakýmsi podvodem – že prostě Římany přinutila věřit v Krista, že násilím obrátila svět, že si podmanila svět útlakem, násilím a lží. Zkrátka, že intrikovala jako jakési spiknutí mocných. Jenže nic nemůže být vzdálenější pravdě. Je to fascinující příběh, protože ukazuje, že církev si získala svět zespoda, z údolí, z podlahy kolosea nasáklého její krví. 

Když se nad tím zamyslíme, je to fascinující příběh, nebo jako říkají někteří historikové, je to až nepravděpodobný příběh. Církev v prvních třech stoletích rostla impozantním způsobem, samozřejmě, někde více, jinde méně. V době kdy císař Konstantin přijal křesťanství, církev měla mnoho členů po celé říši a to v různých sociálních skupinách. My dnes při zpětném pohledu pokládáme tento růst za samozřejmý, a zapomínáme jak překvapující byl. Lidé nebyli nuceni stát se členy církve pod nátlakem invazních armád nebo pomocí vnucených zákonů, ani je k připojení do církve nenutily jakési sociální konvence. Naopak, patřit k církvi bylo riskantní, často v opozicí zákonu a proti sociálním konvencím. K tomu se přidalo nebezpečí pronásledování nebo smrti. Růst církve před Konstantinem je záhadou, překvapením, a fenoménem. Proč nějaký malý tajemný náboženský kult z východního Středomoří – vysmívaný, diskriminovaný – roste tak, že nakonec na nahradí skvěle zabydlené a respektované kulty podporované aristokracii? 

Někteří historikové mluvili o srážce idejí, zkrátka že křesťané rozvinuli nové myšlení. Jiní dávají důraz na konkrétní faktory křesťanského triumfu – netolerantní zápal, učení o posmrtném životě, zázračná moc, výjimečná morálka, a organizace komunity. Další k tomu ještě přidávají sílu– nejprve psychologickou ve formě exorcismu a zázraků, a později fyzickou ve smyslu státem sponzorovaného přesvědčování. Mě osobně se ale velice líbí hypotéza, kterou k těmto pokusům vysvětlit křesťanský růst přidal Alan Kreider, který ho nazval trpělivým kvasem církve. Všiml si totiž, že ačkoliv trpělivost nebyla v řeckořímském světě ctností, pro první křesťany byla velice důležitá. O trpělivosti mluvili, psali, kázali, a prakticky ji žili. V první třech stoletích vyšli hned tři velká pojednání o trpělivosti jako o ryze křesťanské ctnosti. Věřili, že Bůh je trpělivý a Ježíš je ztělesněním trpělivosti. Došli k závěru, že důvěra v Boha vyžaduje trpělivost – bez nutnosti mít vše pod kontrolou, bez strachu a stresu, bez spěchu, a bez pokušení použít sílu k dosažení svých cílů. Trpělivost poté vytvořila podhloubí pro dobrozvyky chování, což jim dávalo pocit výjimečnosti. Dobře to jde vidět na tom, o čem první křesťané psali. Křesťanství od prvního okamžiku byla knižní kultura. Některé z nejlepších řeckých a latinských knih, které nám zůstaly z té doby, jsou křesťanské. Je překvapující, o čem přesně psali. Máme tři velké práce o trpělivosti, ale nemáme jediné pojednání o evangelizaci. Což je překvapující vzhledem ke svému skvělému růstu. Šlo totiž o to, že křesťané uvěřili, že mohou a mají mít vliv zespoda, z údolí.

Ježíš přesně tohle učil své učedníky. Řekl jim, že království Boží je jako kvas. Matouš 13:33: 

Vyprávěl jim ještě další podobenství: Nebeské království je jako kvas, který žena vzala a zadělala do tří měřic mouky, až nakonec všechno zkvasilo. 

Pro Ježíšovy posluchače to byl jasný příklad. Kvas může být negativní, nebo jako v tomto případě pozitivní. Jisté ale je, že kvas všechno promění. Proto později třeba napsal apoštol Pavel ve svém prvním dopise církvi toto (Galatským 5:9): Trocha kvasu prokvasí celé těsto! Jak funguje kvas? Rozlézá se všude. Moderně bychom řekli, že kvas je symbiotická kolonie mikroorganismů, která se živí základními nutričními složkami mouky, tedy především škrobem. Ve výsledku pak těsto kypří, konzervuje a ochucuje. Celá masa kvasu je obsazená čilými jednobuněčnými organismy, které se vesele množí, umírají a hodují na mouce, a dělají to tak dlouho, dokud mají co jíst a dokud je prostředí vhodné pro život. A to je přesně obraz první církve. Ta si získávala vliv pomalým a trpělivým životem, své prostředí ochucovala a kypřila, až ho nakonec proměnila. Neměla veřejný vliv a nedělala programovou evangelizaci. Přesto změnila svět, jak napsal v roce 256 Cyprián, biskup z Kartága: 

Drazí bratři, jsme filosofové ne ve slovech, ale ve skutcích; vystavujeme svou moudrost ne vzhledem, ale pravdou; cnosti známe díky životu, ne skrze chlubení; nemluvíme o velkých věcech. ale žijeme je. 

Všimněte si hlavně poslední věty. Nemluvíme o velkých věcech, žijeme je. Cyprián mluví o tom, že křesťané projevují víru trpělivosti, kterou jsme se naučili z nebes, protože trpělivost sdílí se samotným Bohem. Když lidé následují Krista, jsou Bohem zformování do lidu, který ztělesňuje Boží vlastní trpělivost. Kristovi následovníci nespěchají, pozorně naslouchají slovo, které je čteno a kázáno, a pak trpělivě toto slovo žijí v životě. Pro nás je jistě zajímavý kontext, ve kterém Cyprián své pojednání o trpělivosti napsal.

V letech 250-251 vydal císař Decius příkaz, že všichni občané říše musí přinášet oběti bohům, což pro křesťany nebylo přijatelné. Cyprián odešel do exilu, někteří křesťané zůstali doma, zapálili kadidlo císaři a přežili, jiní odmítli a byli uvězněni. Někteří byli popraveni. V roce 252 krátce poté co skončilo pronásledování, v Kartágu vypukla epidemie moru, a mnoho lidí včetně křesťanů zemřelo. A právě v tomto období a v tomto kontextu napsal Cyprián své významné dílo, které nazval O dobru trpělivosti. Cítil, že v tomto období je trpělivost pod tlakem, chtěl tedy, aby lidi viděli že v trpělivosti se skrývá dobro. Křesťané byli samozřejmě lidé své doby, kteří zakoušeli různá pokušení. Cyprián věděl, že jsou v pokoušení odplácet a mstít se. Vedl je tedy k tomu, aby ke své víře přistupovali s trpělivosti. Uvědomoval si , že v temných zákoutích se skrývají pokušení cizoložství, podvodů, a vraždy a tvrdil, že trpělivost je lékem na tyto pokušení. Napsal: 

Ať je trpělivost silná a pevná ve vašich srdcích, a tedy vaše posvěcené tělo a chrám Boží nepodlehne cizoložství, nevinnost toužící po spravedlnosti nebude infikována nákazou podvodu, a ruka držící kalich eucharistie nebude poskvrněná krví potřísněným mečem. 

Trpělivost neznamená, že lidé mají historii pod kontrolou, ale že důvěřují Bohu. Trpělivost znamená, že nemusím spěchat a tlačit, je nekonvenční, nenásilná, dává svobodu, a nakonec dává naději. Jak Kreider ve skvělé knize The Patient Ferment of the Early Church ukazuje, tato ctnost hrála významnou roli v růstu církve díky své přitažlivosti. První církev tak svým trpělivým chováním způsobila dalekosáhlé změny v celé říši.

Někdy si říkáme, že křesťanů bylo hodně, proto mohli přinést změnu. Opak je ale pravdou. Bylo jich poměrně málo. Současní historikové se kloní k tomu, že okolo roku 40 existovalo zhruba 1000 křesťanů, v roce 100 jich bylo 10,000, v roce 200 zhruba čtvrt milionu, a okolo roku 300 to bylo již 5 až 6 milionů. V roce 100 máme 100 křesťanských komunit a v roce 200 asi 400 komunit. To opravdu nejsou ohromná čísla. A přesto, přes svůj poměrně nízký počet následovníků změnili celý svět a během několik set let zcela proměnili říši. 

Protože Ježíš měl pravdu, Boží království je jako kvas, který vše prokvasí. Prvním křesťanům nešlo o obsazeni vrchů, ale o trpělivý kvas v údolích. To nakonec ukázalo na jejich výlučnou jedinečnost - v čem se od svého okolí lišili. O tom si povíme v příštích dílech.