pondělí 13. května 2013

Story: Příběh o talentech



Ježíš vyučoval pomocí různými formami: tvrdil principy, vyprávěl skutečné příběhy, zajímal se o lidi a jejich příběhy, a také často okořenil své vyučování vymýšleným vyprávěním nebo příkladem, kterému se říkalo podobenství. Příběhy, které spadaly do podobenství byly často velmi radikální a paradoxní, takže když je čtete, říkáte si, že to snad ani není možné. Máte pravdu. Smyslem podobenství nebylo předat skutečný příběh, ale fiktivní příklad, který měl dobře ilustrovat jednu konkrétní pointu Ježíšova vyučování. Podobně máme dnes některé romány, které jsou vymyšlené (byť se odehrávají v reálných kulisách), ale skrze fiktivní příběh sdělují vyprávěcí formou důležitý princip. Dobrým příkladem autorů, kteří mistrně uměli pracovat s fikcí, aby řekli zajímavou myšlenku, byli třeba Tolkien se svým Pánem prstenů a Lewis s Letopisy Narnie a Sci-fi trilogií. Stejně tak znáte dneska filmy, které sdělí skrytou myšlenku tak skvěle, že jsou z toho diváci paf. Musím říct, že paf byli z Ježíšova učení pomoci příběhů také jeho posluchači, protože způsob, které Ježíš používá, je tak účinný, že lidé byli v úžasu nad dopadem konkrétního principu podaného v tom či onom fiktivním podobenství. A také je potřeba zmínit, že ne vždy úplně skvěle chápeme, co chtěl Ježíš říct, protože se nám předkládaná linie příběhu zdá až moc radikální. Nicméně, to není nic nového, se stejnými pocity zápasili i Ježíšovi učedníci. Mnoho z Ježíšových podobenství začínají slovy „Boží království je jako...“, a Ježíš tím ukazuje, co si o tom myslí Bůh a jak nás vidí a měří on.

Dnes se podíváme na jedno z Ježíšových slavných podobenstvích z překvapujícím závěrem, které si pravděpodobně pamatuje každý, kdo kdy četl nebo slyšel evangelia, protože toto podobenství mluví ke konkrétní lidské potřebě. Tato potřeba vyplývá přímo z podobenství o pokladu a perle, o kterém mluvil Randy v Elementu (poslechněte si prosím na našich podcastech na Element.cx). Mluvil o vzácné perle, pro kterou je Bůh ochoten obětovat vše, a o pokladu, který jsme nehledali, ale protože jsme o něj zakopli na poli, jsme ochotní obětovat  všechno, abychom ten poklad (tedy Boha a spasení) dostali. Ale víte, jak je to s pokladem, že? Když se podíváme pozorně do naší truhly, kterou jsme našli na poli, a pak se podíváme k sousedovi do jeho truhly, najednou se nás zmocní nepříjemný pocit, že v naší truhle je toho méně než v sousedovic truhle. Nezažili jste to? Jste nadšení z toho, že jste našli Boha, že vám odpustil hříchy, že patříte do skvělého společenství jeho církve, že můžete začít nový život; a najednou, z ničeho nic, zjistíte, že jiní mají ve své truhle ještě pár věcí navíc: třeba byli nadpřirozeně uzdraveni, a vy ne; nebo se jim najednou začalo lépe dařit v práci, a vám ne; nebo se jejich prospěch ve škole dramaticky zlepšil, a ten váš jde spíše ke dnu. Najednou máme pocit, že jim žehná Bůh více než vám. Tento pocit ukazuje na jednu potřebu, kterou všichni řešíme. Víte, jaká potřeba to je? Ano, je to potřeba se srovnávat.

Nevím, jestli se stále srovnáváte, ale co si já pamatuji z dětství, vždycky jsem se snažil někomu vyrovnat. Možná za to může syndrom prostředního dítěte: Kdo z vás je prostřední? Neustále je před vámi ten starší, kterého nedoženete, a se kterým se budete srovnávat. Když se přou děti, přijde to nám, dospělým, vcelku vtipné: která panenka je opravdovější, které autíčko luxusnější, kdo má lepší mobil... Já si například pamatuji, že v základní škole se někteří kluci přeli kdo je lepší podle toho, kdo dál doplivne. Vyhrál to kluk, co dokázal plivnout na strop. Každopádně, horší je to s dospělými, co se pořád srovnávají. Nevím, jak vy, ale myslím si, že už bych měl být dost starý a zralý, abych byl za tou vnitřní touhou se snažit srovnávat se s jinými. Pokud budu ale srovnávat svou potřebu se srovnávat s jinými lidmi a jejich potřebou se srovnávat, hned se cítím lépe! Většinou to začíná v rodině a pak ve škole: ve sportu, v inteligenci, v borcích třídy. Srovnávání se pak často překlopí v nenávist k těm, kdo jsou lepší. Zvládám to? Chci být prostě lepší, krásnější, bohatší, úspěšnější, milejší, populárnější, prostě chci mít víc –ší. Pak potkáš toho či tu pravou, a chceš, aby ona byla pěknější, hubenější, úspěšnější, sympatičtější. Pak se vezmeme a doufáme, že ho nebo ji přetvoříme k většímu –ší. Měl by být skvělejší. Ale říkáme tomu, že chceme rozvinout jeho potenciál, i kdy ve skutečnosti chceme vypadat lepší s ním po boku. A už vůbec nemluvím o dětech, kdy se snažíme do nich vtisknout to, co jsme sami nestihli. Samozřejmě že to rodiče myslí vždycky dobře, navíc mají zkušenosti ze života a vědí, že některé věci jsou lepší nebo horší. Na druhé straně ke svým zkušenostem došli tím, že sami dělali chyby a učili se z nich. Stejný luxus někteří rodiče svým dětem nedovolí, protože chtějí dosáhnout úspěchu skrze ně. Nakonec to ale vůbec není o dětech, ale o nich samotných.

Pak se to ovšem přesmykne do negativního, že? Není překvapující, jak jsme šťastní, když se dětem našich přátel něco nepovedlo? Samozřejmě to nemůžeš říct otevřeně, protože jsi křesťan, takže se jen usmíváš uvnitř, zatímco navenek říkáš: „To je mi fakt líto!“ Co to je? Je to čiré zlo, které pramení z touhy se srovnávat a v tom srovnání vyhrávat. Protože jsou lidé, jejichž –ší je negativní povahy: jsou chudší, nenešťastnější, plnoštíhlejší, pomalejší, hloupější. Najednou se přehoupne tvoje –ší také do negativa: cítíš se nadřazenější, i když víš, že bys neměl. Kdekoliv se podíváš, neustále se srovnáváš, i když v tom nenacházíš žádné štěstí. Při srovnávání vlastně nikdo nevyhraje. Pak je tady ještě jedna kategorie. Ti nejsou spokojení s –ší. Oni chtějí ne-jší. Nechci být bohatší, chci být nejbohatší. Chci být nejchytřejší, nejšťastnější, nejzdravější, neoblíbenější. Chci být v kategorii sám o sobě, která bude tak dokonalá, že si ze mně lidé sednou doslova na zadek. Možná si říkáš, že vlastně je to pozitivní vlastnost, protože je to pro tebe motorem růstu. Ale uvnitř tě to užírá a nenávidíš ty, kdo jsou lepší. Nakonec se totiž ta nenávist vůči jiným přesune překvapivým směrem. Není to totiž jejich chyba, že jsou bohatší, že jsou jejich děti chytřejší, a jejich pes hodnější. Najednou při tom všem srovnávání, ušlápnutosti a povýšenosti zjistíš, že nenávidíš sám sebe a svou neschopnost mít více nej-ší nebo alespoň –ší. Tvá nenávist se promění k nesnášení sebe sama. Víš, že nikdy nebudeš jako on nebo ona nebo oni. Při srovnávání prostě nikdo nevyhraje. Při srovnávání není nikdy dost. Nikdy nejsou všichni šťastni. Nikdy nebude konec srovnávaní. Protože vždycky budou nakonec lidí, kteří jsou lepší a přitom mladší. A já budu stále starší a přitom už to nestihnu.

To není skvělá perspektiva, že? Je možné povzbuzovat manžely, manželky a děti k lepším výkonům a nesklouznout do pasti srovnávání, která nakonec úplně zničí tvé vztahy? Jsem rád, že ses zeptal. Matouš 25:15 „Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil (to je důležité slovo) jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven,  dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. Hřivna nebo v některých překladech talent znamená míra peněz: zlato nebo stříbro. Svěřil jim peníze zatímco jel pryč. Jak to, že rozdal peníze tak nerovnoměrně? Jako kterýkoliv šéf jim dal podle jejich schopností různé množství peněz ke správě. Nemáme všichni stejné schopnosti. Myslím si, že to intuitivně všichni tak jako tak chápeme. Ještě malá poznámka: Kde jsi ty a kde je Bůh v podobenství? Bůh je pán, to je jasné, ale řekněme, že ty jsi dvoutalenťák (zní to líp než dvouhřivňák), zkrátka nejsi ani ten s pěti ani s jedním. Vždycky je někdo lepší a někdo horší, ne? 16-18 Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět.  Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě.  Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána.

Matouš 25:19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. V Ježíšových příbězích slova „Po dlouhém čase“ znamenají na konci života. Poté, co jsi žil celý život. Pamatujete na Gandalfa a jeho výrok: Nevíme, kolik času máme, ale záleží na tom, co uděláme s časem nám svěřeným? Je to stejné: Co jsi udělal s tím, co jsi měl? 20-21 Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl: ‚Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších.‘  Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘  Pár věci? Děláš si legraci, to je jako 30 až 40 let výplat. Je to ale fiktivní příběh, který ukazuje na pointu. 22-23 Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě.‘ Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘  Pak se změní nálada příběhu, soundtrack najednou zní zlověstně.

Matouš 25:24-25 Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.  A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří.‘  Všimněte si, že tento člověk vůbec neříká, že mu bylo něco svěřeno. Ne, ne. Najednou je to vlastně vina pána, protože ho vyděsil ke smrti, protože je tvrdý. Vidíš, nic jsem s tím neudělal, protože to nakonec je tvoje chyba. Kdybys mi jen dal těch talentů víc, to by se daly dělat věci. Ale s jedním, co jsem měl dělat s jedním talentem? 26-27 Jeho pán mu odpověděl: ‚Ty zlý a líný služebníku! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal?  Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem!  Slovo „zlý“ může být přeloženo jako „bezcenný“. Je naštvaný ne proto, že by sluha dělal něco hříšného, ale proto, že neudělal nic dobrého s tím, co mu bylo svěřeno. 

Matouš 25:28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. Dát to někomu s deseti pytli? Samozřejmě, že dáváme více příležitosti těm, kdo spravují dobře to, co jim bylo svěřeno. 29-30 Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.  A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“ Nezní to moc křesťansky, že? Pamatujte ovšem, že je to fiktivní příběh. Opravdu to neznamená, že když nespravuješ své finance dobře, že skončíš v pekle! Znamená to, že tento sluha už není v úzkém kruhu kolem pána. Skřípání zubů tady není známka bolesti, ale známka frustrace. A pak najednou Ježíš začne vyprávět na další podobenství! Skoro jsi naštvaný, že to nevysvětlil. Když ale čteš všechna tato následující podobenství, je zřejmé, že to, co máš, nebo Ježíšovými slovy, co ti bylo svěřeno, je mnohem méně důležité, než to, co s tím děláš. Všichni něco máme, to není přece pointa. Co s tím však děláš? Všichni máme čas, všichni máme přátelé, peníze, talenty, vliv, zdraví. Všichni máme kombinaci těchto věcí a máme svůj vlastní příběh, proto jsme specifickou osobou. Všichni máme zkušenosti, dobré i zlé, které dohromady s našimi vlastnostmi tvoří naši identitu. A Ježíš ti v tomto podobenství říká, že to, co děláš se svým životem je mnohem zásadnější, než kolik ti toho bylo svěřeno.

Není to snad pravda, že naše oblíbené příběhy se týkají lidí, kteří toho neměli moc, ale přesto se postavili proti všem okolnostem? Když teď máme to hokejové mistrovství: není snad Nagano legendárním turnajem proto, že jsme mnoho neměli a nikdo nás za lepší nepovažoval? Když Ježíš učil toto podobenství, učí tě, že cokoliv ve tvém životě je, tam jistým způsobem tam bylo dáno/svěřeno Bohem. Dobré i špatné. A s tím, co máš svěřeno můžeš udělat něco skvělého. Každý z nás jednou pak bude zodpovídat Bohu ne to, kolik jsme dostali, ale co jsme udělali s tím, co nám bylo svěřeno. Když se srovnáváme s jinými lidmi, říkáme tím Bohu: „Je to tvoje chyba. Mohl jsi mě udělat zdravějším, mohl jsem mít lepší rodinu, mohl jsem mít více možností.“ Ale v Božím království nezáleží na množství příležitostí, ale na tom, co děláš s tím, co ti Bůh svěřil. Oslavuj to, co Bůh dělá v životech jiných, ale používej to, co Bůh dal tobě. Nesrovnávej se s těmi druhými a nesnaž se je kopírovat. Jak by tento svět, naše města, rodiny, pracoviště, školy, naše vztahy a naše církev vypadala, kdybychom se všichni zeptali: Co udělám s tím, co mi bylo svěřeno?

pondělí 29. dubna 2013

Book Review: When the Family and Work Collide (Andy Stanley)

A new edition of an earlier Andy Stanley's book Choosing to Cheat was released under the less provoking but somewhat more revealing title When the Family and Work Collide and I have not only an opportunity to read the book under the original and now new title, but also to hear Stanley's teaching on the context of the book both in his church and also at the leadership event (where he tailored it more for the church pastor's audience). I was always very encouraged to see the positive response to Andy's story about how he chosen to keep his work schedule in balance in order to save his family.

Now, I realize that many people actually wish they would have this freedom to choose their working hours (this is surely on of the benefits of working in similar settings), but being church planter myself, I know of how intense the time could be if you are fully devoted into planting something new or starting a new project, initiative or even an organization. So, this decision, especially when you have a family with kids, is crucial. But even if you are in situation that seems for you to have more time (as not having kids or even being single), finding the balance is very important as it will save your sanity and what is very important if you are the leader of any kind: it will help you to resuscitate your energy which is the most important gift you can give to your followers.

What is very helpful in Stanley's little book is that he does not speak only about his story, but he would include people from different life phases as well as ages and both genders. This is helpful because it gives a different ankle to the subject and also it shows nobody is actually saved from the dilemma and tension. And that is good, because sometimes we fell into a trap of thinking that only men have ambitions, or only ambitious women would be tempted to sacrifice the family, while it is natural for men. Nobody is exempt and we all must face the struggle and decide well. This book and its message is very important for anyone who love their job and their family in the same time.

Disclaimer: I received this book for free from WaterBrook Multnomah Publishing Group in exchange for this review, however was not reqired to be nice! :-)

neděle 14. dubna 2013

Na stopě: Pošťouchnutý k pozvání



Vítám vás u druhého dílu série Na stopě, ve které se společně díváme na to, co je církev a jaké je naše místo v ní. Důvodem, proč o tom mluvíme, je fakt, že většina lidí neví, co si pod slovem církev má představit. Myslí si, že církev je kostel, nebo program, či snad instituce. Většina lidí si neuvědomuje, že církev jsou především lidé, kteří do ní patří. Minulý týden jsem vám četl jeden pěkný verš, který apoštol Pavel napsal církvi v Tesalonice (2. Tesalonickým 1:3) Bratři, musíme za vás stále děkovat Bohu. Je to jedině správné, neboť vaše víra úžasně roste a všichni máte stále více lásky k druhým. Tento verš vlastně shrnuje základní poslání církve: Pomoct růstu tvé víry, a rozvinout tvé vztahy, aby byly plné lásky. Bůh nás nevolá k dokonalému chování, či k lepšímu poznání, ale ke vztahu založeném na důvěře. To je definice víry. Taková víra se logicky promítne ve větší lásce k druhým. Církev, která je složená z lidí, jejichž víra roste a vztahy jsou plné lásky pak pochopitelně přitahuje další lidi, kteří možná nemají jasno v otázkách víry, ale zároveň jsou přitahování do prostředí, kde mohou svobodně a svou rychlostí poznávat, o čem víra je. Co ovšem způsobuje, že se lidé o víru zajímají? Jsou to lidé, kteří tvrdí, že s Bohem mají vztah, které mohou pozorovat, a kteří je koneckonců k tomuto pozorování pozvali.

Minulý týden jsme si řekli, že jeden z průvodních znaků následovníků Krista a jejich rostoucí víry, je ochota sloužit Bohu, a to se nejlépe mohou naučit v místní církvi. Je to proto, že lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům, buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Být řešením je principem služby, a služba začíná ochotou udělat to, co je potřeba. Dnes se ovšem podíváme na další obvyklý rys následovníků Krista: zvou své přátele do prostředí, kde mohou poznávat Boha a víru svou vlastní rychlostí a svým způsobem. Jen se zamyslete: většina z vás do Elementu přišla proto, že vás někdo konkrétní pozval. To je totiž velmi důležitá věc.

Je to proto, že víra, ač je silně osobní záležitostí, není to privátní záležitost. Mezi osobní a privátní je veliký rozdíl. Osobní znamená, že se to týká jen nebo především tebe; privátní znamená, že by to mělo zůstat výhradně v soukromé sféře nebo dokonce v tajnosti. To je dnes oblíbený názor, který říká: „Věř si, čemu chceš, ale neotravuj mě s tím.“ Podobně se cítíme i my, nechceme totiž obtěžovat. Apoštol Petrvšak tvrdí (Skutky 4:20): Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli. Obecně to v našich životech funguje tak, že kdykoliv zažijeme něco nového, kdykoliv poznáme někoho zajímavého, kdykoliv se podíváme na pěkné místo; prostě kdykoliv máme jakoukoliv pozitivní i negativní zkušenost s člověkem, akcí, organizací nebo prostě čímkoliv, rádi o tom vyprávíme jiným lidem. Vůbec si svou nechceme držet pro sebe. Na tomto principu je založeno běžné klábosení, v negativním smyslu i pomluvy, a zcela jistě je právě tohle smyslem všech sociálních sítí, blogů a diskusí. Je na tom založená také virální reklama (kdy se věci šíří šeptandou).

Pokud skutečně poznáme Boha, nedokážeme svou víru udržet privátní, i kdybychom chtěli. To je nejen v pořádku, ale zároveň tak pomáháme své víře i těm, komu o ní říkáme. Svou víru nijak netlačíme, ale ani netajíme. Lidé z nás nemají takový ten pocit, že před nimi něco skrýváme, abychom to pak ve správný okamžik vytáhli.Z toho důvodu například, když slíbíme kreativní kemp, uděláme kreativní kemp. Nikdo se tam nemusí bát, že na něho vyskočíme s náboženským náborem. Na druhou stranu, nikdy netajíme, že jsme církev, a vždycky zveme lidi na náš web nebo rovnou na setkání tady v neděli. Respektujeme hledání našich přátel a dokonce i jejich nevíru, a zároveň víme, že uvnitř každý člověk touží po Bohu, jen to někteří zatím nezjistili. Chceme lidem pomoci objevit jejich vlastní hledání, ale pak už je to jejich cesta, na kterou se musí vydat osobně sami. Všechno, co děláme, je to, že doslova lidi pošťouchneme směrem k Bohu, který už tam na ně čeká.

To je důležitý koncept, protože někdy křesťané vypadají, jako by chtěli Boha prodávat. Smlouvají s nevěřícími jako prodavač na trhu, který se snaží prodat jablka. Není divu, že tento způsob odrazuje nejen nevěřící, ale také mnoho hledajících a dokonce křesťanů. Bůh však nepotřebuje prodávat. On už v životě našeho přítele pracuje. My ho pouze pošťouchneme směrem, kam. A to bývá někdy velmi překvapivý směr. Ale je to směr, který mu může změnit život. Dříve nebo později totiž každý hledá pomoc, bude ovšem nablízku někdo, kdo ho pošťouchne? Víra je osobní, ale není privátní, a zcela určitě není pasivní. A kdo ví, třeba právě tvé pošťouchnutí z. působí, že ten druhý člověk to nebude moci vyhnat z hlavy. 

. Pokud nevěříte, jistě pro to máte dobrý důvod. Možná nedokážete věřit, protože vám některé argumenty, příběhy nebo doktríny připadají, mírně řečeno, podivné. Nebo věřit nechcete, protože tušíte, že s vírou přichází balík životní změny. Možná pro změnu nevíte, čemu přesně věřit; možná si myslíte, že už něčemu věříte, a možná byste i i věřili, kdybyste ovšem neznali křesťany. Všechny tyto argumenty se proměňují do překážek vyjádřených otazníky. Tady je ale jedna věc, kterou víme o překážkách: Většina, ne-li všichni dospěli lidé, se nerozhodují následovat Krista poté, co si intelektuálně vyřeší všechny otázky nebo překážky k víře. Nikdy to nefunguje tak, že někdo řekne: „Hele, dokud si nevyřeším evoluci, nemohu následovat Krista.“, načež ty tomu člověku dáš knihu o stvoření a evoluci, která bude vysoce vědecká a intelektuální a filozofická, on si ji přečte a řekne: „Ty jo, už to mám vyřešené, mohu si odškrtnout tuhle překážku a jít na jinou.“ Takhle to nikdy nefunguje. Přesto v rozhovoru o víře tentýž člověk vytáhne argument evoluce jako důvod, proč nemůže věřit. Jak se tedy dospělí lidé obracejí k víře?

Dospělí většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Někdy je to tragédie nebo jiná významná situace. Něco se jim stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se a smlouvají s Bohem, ve kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije intelektuální otázky. A pokud si říkáš, že nikdy intelektuálně nepřijmeš něco, co nechápeš, pak ti chci říct, že v jiných oblastech života to už dávno děláš.

Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své rozumné důvody, proč je dobré se neženit? Když se tě někdo zeptal, měl jsi spoustu důvodů, proč je dobré zůstat svobodný. Například: Chceš svobodu, nechceš se vázat, nemůžeš si to dovolit (nemám dost peněz ani na to, abych si koupil to, co chci já, natož abych měl peníze ještě pro ni), jiným manželským párům to nefunguje, radši svobodný než mizerný, jsem příliš mladý, co když potkám někoho lepšího o pár dní později… Kolik důvodů jsi vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Možná jsou nějací takoví lidé, ale kolik znáš chlapů, kteří si své důvody sepsali a pak je řešili jeden po druhém: Tak jsem si vyřešil tu věc se svobodou. Přečetl jsem si nějaké knihy a už vím, že to je v pohodě. Pak jsem si vyřešil strach ze závazků. Pak jsem si moc našetřil, a když mi bylo 55, tak jsem si řekl, že mám dost peněz na to, abych se oženil s někým, kdo má hodně malé nároky. Pak jsem potkal dost dlouho na to, aby se mi zkazil zrak, abych si už nevšiml žádné jiné šťabajzny.

Jak to, že jsme se teda oženili, když jsme nevyřešili překážky? Z jednoho konkrétního důvodu. Ne, není to ten důvod, co máte na mysli. Ten důvod je to, že ses zamiloval. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely, jen se zmenšily ve světle té ženy. Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry, ale je to proto, že jsi navázal osobní vztah poznávání, který začal tím, že tě někdo konkrétní pošťouchnul k pozvání: pozval tě k hledání, pozval tě do církve, pozval tě k přátelství.

Celý princip můžeme krásně vidět na jednom příkladu z Janova evangelia, kde Jan popisuje, jak se dávala dohromady originální skupina Ježíšových následovníků. Jan 1:43-46 Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: "Pojď za mnou." (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.)  Filip našel Natanaelaa řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!" Hodně lidí čekalo na Mesiáše, hodně Židů to už vzdávalo, a najednou přijde mladík, který svému příteli říká: My jsme toho Mesiáše našli! Můžeš nám věřit! Natanael je poněkud skeptický. A je to pochopitelné. Kamarád mu přijde na návštěvu a tvrdí mu, že našli Mesiáše. Jan 1:46   "Co dobrého může být z Nazaretu?" opáčil Natanael.

Jakmile Natanael slyšel o Nazaretu, úplně mu to stačilo k odmítnutí. Nazaret měl špatnou pověst, i když vlastně nevíme proč. Prostě, nikdo významný nepřijde z Nazaretu. A teď se tváříš, že jsi našel Mesiáše z Nazaretu? Filip mohl říct: „Jestli máš problém s Nazaretem, pojďme se na to podívat.“ Mohli strávit celý den diskusí, na jejichž konci by pravděpodobně bylo uznání, že je možné, i když ne pravděpodobné, že by Mesiáš přišel z Nazaretu. Konec diskuse. Filip to řekl mnohem lépe:Jan 1:46  "Pojď se podívat," řekl mu Filip.

Nazaret? Nedokážu to doopravdy vysvětlit, ale jedinou věc po tobě chci: Pojď a uvidíš. Až ho potkáš, třeba ti to vysvětlí. Bible uznává tvou intelektuální upřímnost. Když Natanael přišel k Ježíši, uslyšel:
 Jan1:47-49 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. "Viděl jsem tě pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal." "Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!"

Vlastně ani nevíme, co se pod fíkovníkem stalo. Z Natanaelovy reakce vidíme, že je to něco, za co se styděl a co mělo zůstat ve skrytu. Ježíš mu však ukazuje, že ví. A že má o něm přesto vysoké mínění. A najednou je to osobní. Najednou je tam vztah.Jakmile se víra stala osobní, Nazaret už najednou nebyl žádný problém! Přesně tohle hledání přeji také tobě, kdo jsi ještě Krista nezačal následovat. Všichni, kdo jsme stáli před deseti lety u zrodu Elementu, jsme neustále na stopě, protože dobrou církev není lehké najít. A proto tolik toužíme po tom, aby jsi investoval svůj život pro přátelství a pak našel odvahu někoho pozvat. Může to dělat kdokoliv, jediné, co k tomu potřebuješ, je odvaha.
Víra je velmi osobní, ale není privátní, ani není pasivní.

pondělí 8. dubna 2013

Na stopě: Proslulý řešením



Víte, většina lidí neví, co je církev. Většinou si myslí, že církev je instituce, která se zabývá sama sebou. Nebo si pod slovem církev představí kostel. Víte, co je kostel, ne? Kostel je taková ta budova s vysokým stropem. Myslí si, že církev je organizace, která existuje pro křesťany, schází se v kostele, je plná starých lidí, kteří potřebují berličku, aby dožili, nebo mladých a hloupých lidí, které někdo zmanipuloval. Kdo ví, možná jste i vy měli podobný názor předtím než jste přišli do tohohle kina, a než jste potkali lidi, kteří jsou tady. Církev je totiž něco mnohem více, než budova. Ve skutečnosti budova z ní nedělá církev, program, organizace a instituce z ní nedělají církev. Jsou to lidé, kdo jsou církví. A to je ta nejlepší věc na církvi. A to je také Achillovou patou církve. Proč? Je to skvělé, protože kvůli a díky lidem začínáme svou cestu objevování a poznávání, ale šílené, protože právě lidé jsou někdy důvodem, proč nechceme mít s církví nic společného. Církev je velmi zvláštní místo. Na jedné straně přitahuje ty nejskvělejší a nejkreativnější lidi na světě a na druhé straně přitahuje ty největší ztroskotance a problémové lidí, jaké můžete potkat. A někdy dokonce ty nejkreativnější lidi, kteří se stali ztroskotanci nebo ztroskotance, kteří se stanou těmi nejlepšími kreativci. Zdá se, jakoby církev přitáhla ty nejlepší a nejhorší lidi dohromady, lidi, kteří by jinak neměli dohromady nic společného, ale přesto je něco, nějaká síla, která je vábí dohromady, která působí, že sem chtějí chodit. Opravdu chtějí. Církev byla první skupina lidí v historii, která prolomila všechny myslitelné hranice: chudí uctívali Boha hned vedle bohatých, ženy vedly církev s muži, a navíc se společně stýkali lidé všech ras, jazyků a národů.

Nikdo lidi do církve chodit nenutí. A nejen to. Lidé, kteří považují Element za svůj domov, jsou často právě ti lidé, kteří v neděli ráno vstávají brzo, aby tady ráno připravili pro nás aparaturu, prostory a občerstvení; desítky lidí obětují svůj čas, úsilí a finance, aby zadarmo pracovali v dobrovolné službě pro nějakou skupinu společných cestovatelů, a navíc tam štědře a dobrovolně dávali své finance. Proč to ti lidé vůbec dělají? Protože milují svou církev! Milují ji z různých důvodů, někdo proto, že se v ní setkal s Kristem, jiný proto, že má v ní rád lidi, další proto, že se mu líbí, co dělá. Díky lásce do církve nejen chodíme, ale jeden druhému jsme církví!

Letos Element bude slavit deset let své existence, a těch pár z nás, kteří u jeho zrodu stáli, jsou neustále na stopě, protože dobrou církev není lehké najít. Co tím myslím? V listopadu jsme organizovali Willow GLS a někteří hosté zde zůstali i na nedělní setkání. Po jejím skončení mě zastavil jeden pár, aby se mě zeptal, kde bereme všechny ty skvělé dobrovolníky, které máme. Abych pravdu řekl, nevěděl jsem, co říct. Zastavoval jsem tedy různé dobrovolníky, aby řekli, proč v Elementu slouží. Obvyklá odpověď? Mám to tu rád. Síla Elementu jsou lidé, kteří jsou plně zapojení v církvi. Jak? Těmihle čtyřmi způsoby: Pravidelně slouží jako dobrovolníci, zvou své přátele na setkání Elementu, dávají pravidelně a procentuálně část svých financí, a jsou zapojení ve vědomých vztazích, třeba v malé skupině. O tom mluvím.

Apoštol Pavel napsal pěkný verš církvi v Tesalonice (2. Tes 1:3) Bratři, musíme za vás stále děkovat Bohu. Je to jedině správné, neboť vaše víra úžasně roste a všichni máte stále více lásky k druhým. Tohle je základní poslání církve: Pomoct růstu tvé víry, a rozvinout tvé vztahy, aby byly plné lásky. Bůh vybudovat v našem životě velkou víru, jistotu, která důvěřuje, že Bůh má vše pod kontrolou, ať se ve tvém životě děje cokoliv. Když posloucháme příběhy lidí, kteří mají neobyčejnou víru, důvěru v Boha, všímáme si, že v jejich životech jsou jisté shodné znaky. Patří tam praktické vyučování, dobré vztahy, privátní disciplína, osobní služba, a zásadní okolnosti. Tyto věci si Bůh používá, aby posilnil naší víru, zvětšil naší důvěru v něj a upevnil svůj vztah s námi. Každý zdravý vztah je totiž založený na důvěře. Bůh nás nevolá k dokonalému chování, ani k lepšímu poznání, ale ke vztahu s ním založeném na důvěře. Proto je také ve Starém Zákoně Bůh opakovaně potěšen z důvěry lidí, proto také Ježíš opakovaně víru oceňoval, byl z ní nadšený, a nadšeně za ni lidi chválil. Takovou víru, která úžasně roste, a lásku mezi námi by rád vybudoval také ve tvém životě.

Dnes chci mluvit o tom, že k tomu, aby naše víra byla silná, pak ji potřebujeme v praxi žít také pro jiné lidi. Bůh nám schválně připravuje různé situace, kde máme šanci vyřešit nějaký nebo něčí problém. Ne proto, že se týká i nás, nebo že to musíme udělat, ale proto, že tím uvádíme do života Ježíšovo učení. Jednou jsem poslouchal jakési cédečko s rozhovory s několika úspěšnými lidmi z různých oblastí, a člověk, který to vše uváděl, tam řekl větu, která mě velmi zaujala. Řekl: Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Hned se mi to líbilo. Vždyť kolik z nás zná lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si nás nemusí pamatovat lidé z našeho okolí. Můžeme se do jejich paměti zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit. Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo ne? Jsem rád, že ses zeptal, jsou to důležité otázky. Máš totiž úplnou pravdu! Není jediný důvod, proč by ses měl zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou manželku, své děti a svého psa (nebo křečka)! Každý je svého štěstí strůjce a nemáš povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí. Úplně s tebou souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Ale v okamžiku, kdy se sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene ta příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této filozofii věřit. Tehdy totiž věříme, že nikdo z nás není osamělý ostrov sám pro sebe, ale uvědomujeme si, jak spojení s jinými lidmi přináší nejen hodnotu, ale také praktickou pomoc a naplnění.

Bůh si totiž k růstu naší víry používá naši službu. Každý má Bohem iniciované příležitosti uplatnit své talenty a duchovní dary, abychom skrze své ochotné srdce investovali svůj čas do řešení problémů, které jsme nezavinili, a kterým skrze naši ochotnou službu můžeme také předcházet. Jenomže, co když se cítíme, že na to vůbec nemáme, pomáhat jiným? Co když se cítíme, že nezvládáme ani své vlastní problémy? Třeba bychom byli ochotni pomáhat jiným, ale když se cítíme nehodně a nedostatečně, tak přeci nemůžeme! Třeba si myslíme, že nic nemáme, a to ani materiálně, ani duchovně. Jak bychom mohli kdekoliv pomoci, když máme tak málo sami? Bůh je ale ochoten a schopen si použít tvé málo, které máš k tomu, aby s tím udělal mnoho, pokud budeš ochotný se s tím podělit. 

Náš dnešní příběh začíná krátce po tom, co se Ježíšovi učedníci vrátili z misijní cesty, na kterou je Ježíš poslal, a on s nimi odešel do ústraní na pusté místo u města zvaného Betsaida. Jenomže jakmile se to dozvěděli lidé, vydali se za ním a on je přijal. Vyprávěl jim o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravit. Vypráví historik Lukáš, a ještě pak nám k němu Jan dodává další důležité detaily. Lukáš 9:12-17 Když se začalo chýlit k večeru, přišlo za ním dvanáct učedníků. "Propusť ten zástup," řekli mu. "Ať se rozejdou do okolních vesnic a statků a najdou si tam nocleh a stravu, protože tady jsme v pustině."  Odpověděl jim: "Vy jim dejte najíst." "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby," namítli. "Ledaže bychom šli a všem těm lidem jídlo koupili."  (Jen mužů tam bylo kolem pěti tisíc.) "Posaďte je ve skupinách po padesáti," řekl Ježíš učedníkům. Když to udělali a všechny posadili, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali zástupu. Všichni se najedli do sytosti a sebralo se ještě dvanáct košů nalámaných kousků, které jim zbyly.

Tisíce lidí v pustině, to nevypadá dobře. Všichni mají hlad, a někteří možná mají s sebou svačinu, ale pro tolik lidí by stejně nic nestačilo. Přesto Ježíš vykoná jeden ze svých nejpodivuhodnějších zázraků a rozmnoží jídlo tak, aby se všichni najedli. Co ovšem Ježíš rozmnožil? Pět chlebů a dvě ryby. A to se vzalo kde? Jan nám dodává důležitý detail, který tady Lukáš opomíjí. Podle Jana, který u toho osobně byl, jeden z učedníků, Ondřej, Petrův bratr, Ježíši řekl: Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro tolik lidí? Ježíš je totiž vyzval, aby oni dali najíst těm lidem. Možná, že když to učedníci slyšeli, začali hledat, kdo všechno má jídlo, ale nikdo se nehlásil. Zkuste si to představit: Petr chodí mezi lidmi a ptá se, kdo má jídlo? Ježíš se ptá, kdo má jídlo! A lidé si říkají, ne, já Ježíši svou svačinu nedám! Víte, osobně si myslím, že tam bylo mnohem více lidí s jídlem, než byl onen mladík (má maminka by mě na poušť bez svačiny určitě nepustila), ale jen jeden chlapec byl ochotný něco obětovat. 

Oběť konkrétního člověka způsobila zázrak a vyřešila problém mnoha přítomných. Každá skutečná služba totiž vždy začíná s ochotným srdcem. Bůh nás skutečně vybízí a povolává k aktivní službě, která se projevuje důvěrou v Boha ve společných okamžicích, jako byl tento v našem příběhu. Ježíš vybízí své následovníky, aby se nesnažili přehodit problém na něj, ale aby to byli oni sami, kdo se postará o jídlo těchto lidí. To je další rozměr toho, co znamená církev. Zkrátka a dobře, naplnění opravdových potřeb lidí okolo nás máme ve svých rukou – pokud budeme církvi, kterou si Ježíš přeje. Vše, co se po nás ovšem chce, je to, že přineseme Ježíšovi s ochotným srdcem to, co máme, a necháme ho použít to podle svého uvážení. Jinými slovy: Důvěřujeme mu se svačinou! A to je projev lásky, který způsobí, že tvá víra úžasně poroste.

Review: Reasons for Belief (Norman Geisler and Patty Tunnicliffe)

I like to read the apologetic books as well as books that criticize Christianity as they give me a good ground to think about and also to engage with the mind of the skeptics that I work with most of the time. This book however is not really book for skeptics, but rather for Christians to give them sort of assurance about what they believe. The structure of the book is simple to follow as it covers 10 common objections to Christian faith such as: "Real truth does not exist.", "Miracles don't happen.", "Jesus never claimed to be God.", "Jesus did not rise from the dead." or "There are many ways to God besides Jesus." However, you can guess the answers to all of them the moment you read the outline. Well, this is fine. But the depth of the arguments to the challenges is simply not enough for my friends who are sincere and genuine skeptics, but rather for doubting Christians who are at least a bit familiar with the Bible and its story.

Don't get me wrong. It is fine book for them, but not enough if you want to learn some serious answers to the objections you may have or somebody close to you may have. Geisler and Tunnicliffe respond to each statement with classic evidentialist arguments. You'll find the cosmological, teleological, and ethical arguments for the uniqueness of Scripture. Once the use of Bible is logically legitimized, other arguments are derivered from exegetical arguments. Each chapter opens with a "potential problem" paragraph that emphasizes what the danger of that chapter's challenge is before setting out to disarm it in easy and simple language that is easy to understand. But I am actually very unsure of the way the arguments are presented to change someone's mind. If I would be unbeliever, I would be thankful for knowing what Christians think, but I would still have a lots of questions to each point. As somebody else said in the reviews, the book is essentially designed with a beginner apologist in mind (possibly a teenager or new convert). So, it is okay for a starter, but not more. I would give 2,5 stars.

I received this book free from the publisher. I was not required to write a positive review. (Federal Trade Commission's 16 CFR, Part 255.)