Stop manipulaci

Vítám vás u třetí části seriálu Stop! To tady neděláme!, ve kterém mluvíme o několika hodnotách, chování nebo postojích, které nechceme v Elementu trpět, protože se protiví kultuře naší rodiny. Církev je rodina, a podobně jako fyzická rodina má svou kulturu, i místní komunita církve jako je Element má svou kulturu. Tato kultura může zahrnovat pozitivní rysy, které chceme podpořit, ale může také definovat negativní postoje, které doslova chceme ze sebe svléct, byť je okolní kultura považuje za normální. Dnes se podíváme na třetí zápornou hodnotu, kterou je manipulace. Možná jste se někdy cítili manipulováni, protože vás někdo přesvědčoval k něčemu, co nechcete udělat. Jenže, co když to byla jen motivace? Jaký je rozdíl mezi motivací a manipulací? Hranice mezi manipulací a motivací je velmi tenká, v obou případech přece přesvědčujeme druhého, aby udělal něco, co tak úplně nechce. Příkladem může být už výchova dětí: „Ukliď si hračky! Sněz to! Nelez tam!“ Je to manipulace? Těžko, že? Chce vás dítě s radostí poslechnout? Asi stejně, jako jste vy chtěli poslechnout své rodiče, když jste byli v jejich věku. A co třeba učitel ve škole, když chce po žácích nějaký konkrétní výkon nebo úkol. Kdy je to motivace (kterou tolik potřebujeme) a kdy je to zavržení hodná manipulace? Nemusíme jít někam daleko: Jak vnímáte, když po vás chce něco – třeba službu nebo štědrost – pastor nebo vedoucí církve? Je to manipulace nebo motivace? Jak vidíte, situace mohou být různé a někdy je ta hranice tak tenká, že je těžké pro nás rozlišit motivaci a manipulaci. Zatímco motivaci chceme a vyhledáváme, manipulaci chceme v Elementu vystavit jasnou stopku. Manipulace totiž ničí osobnost jednotlivců a nakonec ničí komunitu – úplně stejně jako manipulace dokáže zničit manželství nebo vztahy mezi rodiči a dětmi. Proto je pro nás důležité chápat rozdíl a nedávat manipulaci žádný prostor.

Samozřejmě, mohli bychom říci, že manipulace se od motivace odlišuje podle motivů toho, kdo někoho ovlivňuje. S tím souhlasím, ale dokážeme vždy rozpoznat něčí motivy? Můžete se zeptat na mé motivy, ale budete mi věřit, když vám řeknu, že jsou zcela čisté – pro vaše dobro? Jak jistě vidíte, téma manipulace je poměrně těžké téma, které všichni cítí, když jsou manipulaci vystaveni (cítíme se „použitě“), ale velmi těžce se tato situace popisuje. Je jasné, že některé případy jsou lehce rozpoznatelné a je snadné je odmítnout – je to taková základní úroveň manipulace. Před lety navštívila naše setkání jedna paní, ze které všechno hned ve dveřích křičelo, že přišla z lidí tahat peníze. Na to jsme citliví, takže jsem si toho hned všiml. Tehdy se nás scházelo jen pár, takže jsem všechny lidi rychle obešel a požádal je, aby paní nic nedávali, a kdyby něco chtěla, aby ji poslali za mnou. Paní to zkoušela, ale když ji nikdo nic nedal, naštvaně ze shromáždění odkvačila, ale asi za půl hodiny mi napsala smsku, že jsem hrozný pastor, když se nezajímám o to, že zemře hlady. Upřímně, na smrt moc nevypadala, a tak jsem ji odpověděl zpátky, že pokud umírá hlady, aby se stavila do zastavárny a prodala mobil, ze kterého mi píše sms o smrti hladem. Později jsem to vyprávěl mému kolegovi z Prahy, a ten říkal: „To mi připadá povědomě.“ Když jsem mu paní popsal, řekl, že ji nejen zná (měl podobné historky, paní mu dokonce v noci volala, že pokud hned nepřijede a neudělá to, co chce, tak že si pustí plyn), ale že je známá v různých církvích v Praze, kde za víkend obejde několik shromáždění a z lidí vytáhne hned několik tisíc korun. Z té paní to ale úplně vyzařovalo – nebyl to problém takovou manipulaci odmítnout.

Mnohem horší je skrytá duchovní manipulace. Může mít mnoho podob: Například obviňováni nemocného člověka, že nemá dost víry, když bere léky. Nebo zasévání semínek nedůvěry k vedoucím církve nebo církvi jako celku. Skoro slyšíte slova hada Evě v Ráji: „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?” Opravdu to s tebou myslí v té církvi dobře? Opravdu je tam dost Boha? Opravdu tam cítíš lásku? Opravdu tam rosteš? Takový projev manipulace je doslova duchovní útok. Před lety, ještě když jsem bydlel v Chomutově a o Hradci jsem nic nevěděl, mě navštívil jistý člověk z Hradce a požádal o pomoc. Řekl mi, že má proroctví pro církve v Hradci, ale nikdo je nechce slyšet. Zeptal jsem se na podrobnosti a dozvěděl se, že proroctví jsou o tom, že pastoři se stali samo se pasoucí pastýři, kteří nedbají o stádo, a Bůh je bude soudit. Na mou otázku, do jaké církve chodí on, řekl, že do žádné. Tak jsem mu řekl, že to je problém, protože když sám stojí mimo církev, nemá autoritu církvi něco říkat. Moc se mu to nelíbilo. O dva roky později jsme najednou byli v Hradci a začínali Element. Tento člověk se párkrát přišel podívat, ale moc se mu tu nelíbilo. Pak, pár let později mi napsal, že bych měl činit pokání z kázání o desátcích – nepovažoval to za správné. Osobně o desátcích moc nemluvím, věříme spíše ve štědrost, nicméně jsem mu napsal, že nebudu činit pokání z ničeho, co je v Bibli. Vyměnili jsme si pár emailů, a pak najednou píše: „Situace se změnila, Lukáši. Už i ty jsi samo se pasoucí pastor, kterého Bůh bude soudit.“ Tak jsem mu napsal, že jsem rád, že jsme si vyjasnili, co si o sobě myslíme, protože já od této chvíle každému, kdo přede mnou řekne jeho jméno, řeknu, ať si na něho dá pozor, protože ho považuji za vlka v ovčím rouše. Přesně před takovými lidmi totiž Ježíš varuje (Matouš 7:15-16) Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci.

Apoštol Pavel před manipulativními lidmi varuje v Římanům 16:17-18 Prosím vás, bratři, dávejte si pozor na ty, kdo působí roztržky a kladou překážky učení, které jste poznali. Vyhýbejte se jim! Takoví lidé neslouží Kristu, našemu Pánu, ale svému břichu. Jde jim jen o to, aby svými lahodnými řečmi a pochlebováním oklamali srdce bezelstných. Tady vidíte, že manipulativní lidé chtějí ovládat ostatní pomocí rozporuplné kombinace působení roztržek a pochlebováním. Zažili jste takového člověka? Nikdy jste si nebyli jisti, jak na tom u něj jste: Buď vás chválil, nebo vám vyhrožoval. Pamatuji se na několik lidí, kteří mi hned při prvním setkání (aniž bychom se znali) říkali: „Ty jsi náš pastor.“ V tom okamžiku mi bylo jasné, co přijde vzápětí. Kritika, hádání se, roztržky, neustálá nespokojenost. To je vysoká liga manipulace. Naštěstí takových lidí moc neznáme. 

Přesto se s manipulaci setkáváme pravidelně a to na obou koncích: Někdy tak moc chceme někoho motivovat, že jednáme úskočně. Jindy se tak bojíme manipulace, že nechceme být ani trochu motivováni a povzbuzování k nějaké aktivitě. Proto musíme položit otázku: Jak poznám, že jsem manipulovaný? Cítím se použitý. Jinými slovy, nedělám to proto, že důvěřuji, ale ze strachu. Bojím se odmítnutí někoho, pokud to neudělám? Manipulátor mě postrkává ke strachu konkrétními technikami, manipulace totiž může mít agresivní a pasivně-agresivní povahu. Mezi agresivní techniky patří křik, sarkasmus, sexuální svádění (nejsi dostatečný macho), pochlebování, vyhrůžky, lhaní. Mezi pasivně-agresivní patří tichá domácnost, povzdechy a pláč, předstíraný nezájem.

Jádrem manipulace je zahleděnost do sebe a destruktivní sobectví, které chce dosáhnout svého navzdory všem lidem a jejich touhám. Jenže, manipulativní člověk nakonec zničí sebe, protože kdo manipuluje, bude manipulován. „Krásným“ biblickým příkladem manipulativního člověka je zcela určitě starozákonní Jákob. Narodil se jako druhý z dvojčat a už od dětství byl vystavený manipulaci své matky proti svému bratrovi, kterého si oblíbil otec. Lstí získal jeho prvorozenství, lstí získal požehnání, které mělo patřit jeho bratrovi. Když uprchl před jeho hněvem ke svému strýci, lstí si získal majetek z jeho stád. Výsledkem jeho úskočného života ale byly manipulace zase na něj: Jeho strýc ho podvedl s manželkami, podváděl ho se mzdou za jeho služby. Jákobův život byl prodchnutý manipulacemi od začátku do konce. Ano, Bůh si ho vyvolil a použil, to ale svědčí spíše o tom, že Bůh si může a chce použít i nezralé nebo nezdravé osobnosti. Jákobův život byl naplněn úskoky natolik, že když se ve zralém věku měl setkat se svým podvedeným bratrem Ezauem, dostal strach. Genesis 32:8-9: Na Jákoba padl veliký strach a úzkost. Rozdělil své lidi, brav, skot i velbloudy do dvou táborů, neboť si pomyslel: „Přijde-li Ezau k jednomu táboru a pobije ho, bude se ten druhý tábor moci zachránit.“ Jákob celý život jednal úskočně, nebylo tedy divu, že když měl sklidit ovoce svých skutků, přepadl ho strach z následků. 

Pak se ale stala jedna zvláštní věc. Noc před samotným setkáním s Ezauem se pak stalo něco hodně zvláštního. Genesis 32:25 Tehdy Jákob zůstal sám. Někdo s ním ale zápasil, až dokud nezačalo svítat. Když viděl, že ho nepřemůže, udeřil ho do kyčelního kloubu, takže se Jákobovi při tom zápasu vymkl kyčel. Tehdy řekl: „Pusť mě, začíná svítat!“„Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ odpověděl Jákob. 28 „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho. „Jákob,“ odpověděl. Na to mu řekl: „Tvé jméno už nebude znít Jákob, ale Izrael, Boží bojovník, neboť jsi zápasil s Bohem i s lidmi a zvítězil jsi!“ Co se stalo? Jákob zápasil s Bohem, který ho zranil. To byl symbol zlomenosti a pokoření. Následně Bůh mění Jákobovo jméno (což v době SZ vždy symbolizovalo změnu života a osudu). Z Jákoba, což znamená „Bude v patách“ nebo "Uchvatitel" se stal Izrael „Boží bojovník“. Bůh si ho použil, ale nejprve jej pokořil. To je poselství pro všechny, kteří manipulujeme, abychom dosáhli svého. Manipulativní život nás nakonec dostihne a Bůh nás pokoří – jen tak si nás může použít. 

Nebylo by jednodušší se spíše pokořit pod jeho ruku rovnou a uvěřit, že on nám dá to, co doopravdy potřebujeme? Apoštol Petr má pravdu, když píše (1 Pt 5:6-7): Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. To je mnohem lepší plán než manipulovat, abychom dosáhli svého. Proto říkáme STOP manipulaci! To tady neděláme!

Stop rasismu

Na nedělních setkáních Elementu zpravidla mimo jiné zpíváme písně o Bohu a zpíváme je také Bohu. Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb je Came to My Rescue. Často si ji pouštím a zpívám, zejména, když si potřebuji čerstvě uvědomit, co pro mě Bůh udělal a dělá. Píseň vyjadřuje poselství evangelia o Bohu, který mě přišel zachránit – a díky tomu jsem v přítomnosti jeho trůnu, kde ho uctívám a vyvyšuju. Při zpívání této písně si však uvědomuji, že nemůžu zpívat tuto nebo podobné písně a být přitom rasista. Možná si řekneš: „Počkej, jak to myslíš? V té písní se o rasismu přece vůbec nezpívá!“ No, máš pravdu, nezpívá. Ale tady je jeden problém: Křesťané věří, že hlavním cílem křesťanského života je oslavit Boha – cílem dějin má být uznání Boží slávy a majestátu každou živou bytostí. Ti, kteří se rozhodli Bohu věřit a následovat jeho Syna Ježíše ho pak mají chválit a uctívat společně před Božím trůnem. Jenomže, to slovo „společně“ implikuje dohromady s lidmi z jiných kmenů, jazyků a národů, kteří také věří Bohu a následují jeho Syna Ježíše. 

Podívejme se na místo, kde se o tom píše. Zjevení 7:9-10 A hle, potom jsem spatřil veliký zástup, který by nikdo nemohl sečíst, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečeni do bílých rouch. V rukou měli palmové ratolesti a hlasitě volali: „Spasení náleží našemu Bohu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi!“ Tady to vidíte. Před Božím trůnem a před Ježíšem (to je onen Beránek – jedna z jeho přezdívek), je zástup lidí ze všech národů. Pro národ tady Jan používá slovo ethnos, ze kterého máme slovo etnické skupiny – nejedná se tedy o příslušníky států, ale jednotlivých etnik. Prosím, nesmíme to minout: Jan tvrdí, že před Bohem zpívá píseň spasení lidí ze VŠECH etnických skupin. Koho zahrnuje slovo „všechny“? Aby nebylo omylu, dodává Jan, že tito lidé byli ze všech pokolení, lidí a jazyků. Co to tedy znamená? Podle Jana jednoho dne budeme chválit Boha společně s lidmi ze všech kmenů, etnik, jazyků - a tedy ze všech ras. Křesťanovi není umožněno, aby zpíval píseň spasení a myslel tehdy jen na „svůj“ lid, svou barvu kůže, svůj jazyk, své etnikum. Proto tvrdím, že nemůžeme zpívat píseň spasení, jako je Came to My Rescue a být přitom rasista. Nejde to dohromady.

Vítám vás u druhého dílu seriálu přednášek Stop! To tady neděláme!, ve kterém mluvíme o několika hodnotách, chování nebo postojích, které nechceme v Elementu trpět, protože se protiví kultuře naší rodiny. Církev je rodina, a podobně jako fyzická rodina má svou kulturu, i místní komunita církve jako je Element má svou kulturu. Tato kultura může zahrnovat pozitivní rysy, které chceme podpořit, ale může také definovat negativní postoje, které doslova chceme ze sebe svléct, byť je okolní kultura považuje za normální. V této sérii se díváme na čtyři záporné hodnoty, kterým chceme v rodině Elementu dát jasnou stopku! První byla předuchovnělost: jedná se o duchovní řeči, postoje, doktríny, chování, které jsou v rozporu s Ježíšovým příkladem a cílem evangelia, kterým je, jak jsme si řekli, láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Předuchovnělý člověk je povýšený a pyšný, protože má za to, že jeho poznání, dary, jeho vlastní spiritualita a duchovnost, jeho úspěch a jeho styl komunikace s Bohem jsou nadřazené ostatním lidem a jejich zkušenosti. Předuchovnělost je rozdělujícím prvkem, ničí vztahy, otravuje učení a rozbíjí církve. Říkáme ne předuchovnělosti, ať má rysy charismatické, evangelikální nebo lidové zbožnosti! To byl náš postoj od začátku Elementu a jistým způsobem určuje postoje k dalším hodnotám. 

Dnes se podíváme na rasismus. Víte, nejsem expert na rasismus, ale něco se ve mně hluboce ozývá, když lidé soudí, posuzují a hodnotí druhé lidi podle jejich etnika, často projevené jinou barvou kůže. Začíná to zdánlivě nevinně, malými vtípky. Jde to vidět v diskusích, kde lidé jedovatě prohlásí na úkor třeba občana Švédska s tmavou barvou kůže, že se jedná o „typicky nového Švéda.“ Opravdu? Chceme hodnotit, kdo je více občan našeho národa – tedy etnika – o kdo méně? Jak daleko do historie chceme jít, abychom našli „původní krev“ našeho rodu? Projevy rasismu vidíme, ale někdy netušíme, že je to rasismus. Na XL15 kempu nám zpěvák naší Element kapely Thomas vyprávěl o svých zkušenostech z českých autobusů, kdy si lidé myslí, že je Rom (on je ve skutečnosti Kanaďan indického etnického původu), a jak se bojí. Jednou chytnul pána, který padal po prudkém zastavení busu, ale pán místo poděkování raději prohledal všechny kapsy, jestli ho Thomas neokradl. Proč? Protože všichni Romové kradou? Hm!

Co je to vlastně rasismus? Websterův slovník ho definuje jako víru, že rasa je určujícím prvkem lidského chování a schopností, a že rasové rozdíly produkují nadřazenost konkrétní rasy. Středem je pýcha – pocit nadřazenosti totiž není nic jiného. To tady bylo vždy a zdaleka ne jen v moderní době. Už římský básník Claudius Claudianus napsal, že „z důvodu zachování civilizace nesmí dojít k sjednocení Římanů s africkými barbary, a barevný bastard pošpiní kolébku.“ Pamatuji se, jak jsem byl šokovaný ve svých osmnácti letech, když jsem žil v Indii, při zjištění, že různé kmeny se mezi sebou chovají a perou přesně podle rasistických vzorců. Moderní rasismus je vynálezem z doby romantismu a souvisel s rozmachem národních (etnických) států, a později se sociálním darwinismem. Rasista si myslí, že můžeme vyvodit chování jednotlivců a celých národů na základě jejich etnicity– jejich osud je určen jejich rasou – což vedlo k apartheidu, segregaci, ale také k pokusům o vyvraždění celých národů. Opravdu jsme schopni určit chování podle barvy kůže? Vím, je to složité téma, a možná na první pohled nejednoznačná odpověď, protože lidé se budou ohánět různými statistikami a zkušenostmi. Jenže, zkušenosti s národy mohou být silně zkreslené. 

Nedávno jsem konverzoval se svým přítelem Randy Boydem a bavili jsme se o Německu a Rakousku. Já jsem Randymu říkal, že mám dosud jen pozitivní zkušenosti s Němci, vlastně jsem s nimi nikdy neměl negativní zkušenost. Zato s Rakušany mívám negativní zkušenost pořád. Randy se smál a tvrdil, že on to tedy má přesně naopak. A to je náš problém, že? Stereotypy. Před několika lety mi ukradli tady v Hradci auto. Přemýšlel jsem, kdo by to mohl být: Nějaký Rom? Nebo člen ukrajinské či rumunské mafie? Po několika letech mi přišel dopis. Našli „mého“ zloděje. Byl to Polák. Mohl bych být naštvaný na všechny Poláky, protože mi jeden ukradl auto, no ne!? Problém je, že má rodina má kořeny v Polsku... Takže, nemám chuť stereotypně odsoudit všechny Poláky. Není právě to problém s vynášením soudů? 

Moc se mi líbila pasáž z proslovu Martina Luthera Kinga Jr., který proti rasistické segregaci bojoval. Ve slavné pasáži o svém snu řekl tato slova: Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním! Platí to oběma směry – v odmítání nadřazenosti jedné rasy a výhody vyžadující ukřivděnost a pocit oběti druhé rasy. Tady totiž leží jeden problém s rasismem. Snaha pomoci jedné rase na úkor druhé je rasismem naruby. Řešení totiž nemůže ležet v napravování jedné křivdy pomoci jiné křivdy. Náprava leží v srdci evangelia. Křesťané mají ohromnou výhodu v boji s rasismem – není to sociologický problém, ale duchovní problém. King byl křesťanským pastorem, a velmi dobře si uvědomoval, že v Kristu rasismus nemá místo, protože apoštol Pavel napsal v Galatským 3:28 Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. V Kristu tedy nebereme ohled na barvu kůže, sociální status, či pohlaví. Tento morální imperativ dával Kingovi sílu k jeho snu.

Možná si ale řeknete, že budeme přijímat křesťany jiné barvy kůže (byť i tento postoj rozhodně nebyl a není automatický po celém světě), ale že budeme odmítat jinověrce nebo bezvěrce. Oni nejsou „v Kristu“ a tudíž se jich uvedená pasáž netýká. Jenže, ať už lidé věří čemukoliv, křesťané věří, že jsou stvořeni k Božímu obrazu a proto si zasluhují úctu. Jak jinak chápat slova apoštola Pavel v řeči k Atéňanům (Skutky 17:26-29)? Z jednoho člověka učinil celé lidstvo, aby žilo na celém zemském povrchu. Vyměřil jim určená období a hranice jejich života, aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho – ačkoli není daleko od žádného z nás. ‚Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme.‘ Jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Jsme přece jeho rodina.‘ Když tedy jsme Boží rodina… Podle Pavla jsou tedy všichni lidé, bez ohledu na svůj původ, Boží rodina. Křesťanství zdůrazňuje, že když bezvěrec nebo jinověrec přichází k Bohu v pokání, je to ve skutečnosti návrat k Otci, který ho miloval a hledal, když byl ještě ztracen. Všimněte si také, že Bůh určil různým národům – etnikům – konkrétní období a konkrétní hranice. Co když, jen na zamyšlení, se některé současné problémy dějí proto, že Bůh určuje hranice a období, aby konkrétní lidé začali hledat Boha?

Pavel si svůj postoj k národům nevymyslel. Naučil ho přímo od Ježíše, který narušil převládající etnocentrismus. Co tím myslím? Evangelista Lukáš zachycuje ve 4. kapitole Ježíšův návrat do svého domovského města Nazaretu. V sobotu přichází do synagogy, a když mu byl podán svitek Izajáše, přečetl tam pasáž o přicházejícím vykupiteli a nadcházejícím létu Boží milosti. Pak prohlásil, že dnes se to slovo naplnilo, a všichni mu přikyvovali a divili se slovům o milosti. Mesiáš, co vyrostl tady u nás. Ale pak se stalo něco nepředvídaného. Ježíš jim řekne dva (pro ně urážlivé) příběhy ze Starého Zákona, které přímo útočí na jejich etnocentrismus. Moc dobře věděl, jaká bude jejich reakce, protože ještě před ní jim říká: 24 Říkám vám, že žádný prorok není doma vážený. Jako by říkal: “Ano, mluvíte o mě hezky, protože zapadám do vaší představy Mesiáše. Ale teď vám řeknu doopravdy, jaké bude to moje království.” 25-26 Řeknu vám popravdě, že za Eliášových dnů, když se nebe zavřelo na tři roky a šest měsíců a po celé zemi byl veliký hlad, v Izraeli bylo mnoho vdov, ale Eliáš nebyl poslán k žádné z nich – jen k jedné vdově do sidonské Sarepty. Z ničeho nic jim říká příběh o tom, jak Bůh minul Boží lid a jeho potřeby (bylo mnoho vdov v Izraeli), aby požehnal cizinku z nepřátelského národa, která bydlela v dnešním Libanonu.

A aby toho nebylo málo, pokračuje dál: 27 A za proroka Elíšy bylo v Izraeli mnoho malomocných, ale žádný z nich nebyl očištěn – jen syrský Náman. Stejný princip: V Izraeli bylo mnoho malomocných, které by Bůh mohl uzdravit, ale on si vybral Syřana, ne Žida. Tyto příběhy popisují, jaké to království příchází – ale zcela narušuje etnocentrismus posluchačů. Reakce byla předvídatelná: 28-29 Všechny, kdo to v synagoze slyšeli, popadla zuřivost. Vstali a hnali ho ven z města až na okraj hory, na níž bylo jejich město postaveno. Chtěli ho shodit dolů. Pochopili to moc dobře a vůbec se jim to nelíbilo. Co bylo Ježíšovou pointou? Království, které přináším, je jiné, než si myslíte – není spojené s národem – jeho centrem jsem já. Tento vzor se v evangeliích opakuje, Ježíš třeba předvídá příchod národů z východu i západu, aby stolovali s Abrahámem, zatímco synové království jsou vyvrženi pryč. Víra v Ježíše totiž přemáhá etnicitu. Proto v Kristu není možný žádný rasismus.

Rasismus je odvěký nepřítel, který v Ježíšově království nemá místo. Když říkám odvěký nepřítel, myslím tím, že je to myšlenkový systém inspirovaný tím, koho Bible nazývá „Tím Zlým“, ďáblem, svůdcem, bohem tohoto světa. Nebojujeme totiž proti lidem, říká Pavel, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům přítomné temnoty. Rasismus vychází z pýchy, která se staví proti Božímu království, proto Pavel pokračuje (2. Korintským 10:4-5): Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu. To vše by mohlo být trefnou definicí rasismu: Je to nadutost, která pomoci výmyslů staví hradby mezi Bohem a lidmi, i mezi lidmi navzájem.

Jak s tím můžeme bojovat? Tím, že rozsvítíme v temnotě. Pavel nás vybízí (Římanům 12:21): Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Co to znamená pro nás? To je něco k modlitbě a přemýšlení: Jak přesně mám dobrem přemáhat zlo? Zlo bude mít tendence se v nás prát, protože žijeme ve zlém světě, a jsme pokoušeni tím zlým. Skrze svou oběť na kříži, kterou porazil ďábla a vysvobodil z pravomoci zlého světa, nám Ježíš dává sílu se se zlem (včetně rasismu) vypořádat. Ježíš sjednocuje lidi bez ohledu na jejich status rasy, pohlaví, bohatství, nebo sociálního postavení. Rasismus je nadutost a výmysl, který staví hradby proti „těm druhým.“ My se však nenecháme přemoci zlem rasismu díky síle, kterou máme z víry v Ježíše a jeho příkladu. Proto to i dnes odpískám: STOP rasismu! To tady neděláme! 

Stop předuchovnělosti

Minulý měsíc jsme v Elementu mluvili na téma ctností ve smyslu pozitivních hodnot jako je cudnost, oběť, pokora a úcta. Tyto hodnoty jsou dnes často pozapomenuty – jdou totiž proti duchu doby. Autoři Nového Zákona nás ovšem nabádají, abychom je na sebe aktivně oblékli – abychom dělali čest Bohu, který nás naplnil svým životem a láskou. Tyto hodnoty z nás dělají neodolatelné lidi, kteří na sebe vyzývavě neupozorňují, kteří přinášejí oběti, kteří neprosazují primárně sebe, a kteří jednají s každým člověkem s úctou a respektem ne kvůli tomu, jak se tito lidé chovají, ale kvůli Stvořiteli, který všechny lidi učinil ke svému obrazu a miloval je natolik, že za ně poslal svého Syna zemřít. Doufám, že se vám ta série líbila alespoň tolik, jako mně. V sérii, kterou jsme začali minulou neděli, to ovšem obrátíme naruby. Místo pozitivních ctností, které na sebe oblékáme, budu mluvit o negativních hodnotách, postojích a chování, chcete-li, které bychom naopak chtěli ze sebe svléct. Budeme v tom aktivní. Budu chtít, abychom společně vyjádřili odhodlání, že tyto postoje tu opravdu nedovolíme!

Možná vás překvapí, že vůbec existují některé postoje, které nechceme v Elementu dovolit. Jak si to můžeme dovolit, když zároveň chceme být církví, která ctí různé názory? Je to proto, že církev není budova a dokonce ani shromáždění v neděli. Církev je primárně rodina – proto si křesťané říkají bratři a sestry. Vyjadřují tím, že náš vztah má povahu rodiny. Můžeme spolu nesouhlasit, můžeme mít jiné názory, ale zůstáváme spjati poutem lásky, přátelství a přitom jsme k sobě pravdiví. Tak totiž vypadá rodina, která funguje, jak má. Každá rodina má však zvyky, mluvu a chování, kterému rozumí jen členové rodiny. Když jsem se například přiženil k rodině Dity, záhy jsem si všiml, že společné jídlo u stolu je velká hodnota. Přitom v mé rodině si každý vzal jídlo a sedl si kam chtěl – někdo k televizi, někdo ke stolu, někdo ke knize. Ale u Dity tohle rozhodně nehrozí. Tam si zkrátka všichni sednou spolu ke stolu, přinese se jídlo, každý si nabere a co nejrychleji to sní. Přitom ale povídá, směje se, srká horkou polévku, prostě dělá všechno to, co mi u stolu v mé rodině zakazovali. Navíc, nikdo tam na nikoho nečeká. Pokud si nandáte málo a jíte způsobně pomalu, jen zděšeně koukáte, jak rychle všechno mizí, protože se všichni naučili jíst rychle a vesele horké jídlo rovnou do žaludku. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, jak to funguje, ale pak jsem se rychle adaptoval. Jinak bych totiž zůstal hladový. A teď pozor! Vůbec tím nehodnotím, který způsob je lepší. Oba totiž vyjadřuji kulturu té či oné rodiny. Pokud chcete ovšem patřit do rodiny, musíte se adaptovat. Jinak budete v jednom případě jak buran, a v druhém případě věčně hladoví. Říká se tomu kulturní adaptace. Každá rodina má kulturu. A každé jiné společenství lidí má nějakou kulturu, která vyjadřuje hodnoty: „Takhle to děláme tady. Tohle tady neděláme. Bez toho se tady neobejdeme.“ 

Také každá místní církev má nějaké hodnoty. Ty mohou vycházet z konkrétního teologického porozumění Bible, ale také jsou ovlivněny prostředím, ve které se daná církev nachází a zkušenostmi, kterými si prošla. Hodnoty byly vtisknuty zakládajícími vedoucími církve a vyjadřují styl této konkrétní rodiny. Element jako rodina má hodnoty, které považuje za důležité. Některé hodnoty jsou patrné v tom, kam lidi směřujeme, nebo co umožňujeme na našich setkáních. Například, duchovní zralost charakterizujeme jako štědrý, zodpovědný a proměněný životní styl. Je nám jedno, jak moc se někdo tváří nebo mluví duchovně, pokud není štědrý a zodpovědný a pokud na něm není patrná životní proměna, je pro nás stále nezralým křesťanem. Další sada hodnot je to, že chceme, aby naše veřejná shromáždění byla bezpečným prostředím pro každého, kdo chce objevovat a poznávat svou víru. To znamená, že jsme velmi netolerantní k několika možným porušením této hodnoty: Nechceme, aby někdo někoho obtěžoval, nechceme, aby někdo někoho pomlouval, a nechceme, aby někdo někomu něco prodával nebo nabízel – aby z církve dělal tržiště. Netvrdíme, že to takhle má dělat každá církev, ale je to kultura naší církve – rodiny Elementu. V této sérii se podíváme na čtyři oblasti, kterým chceme dát jasnou stopku! Chceme tím vyjádřit, že jsou některé postoje, kterém říkáme jasné a kategorické NE v rodině Elementu.

První takovou zápornou hodnotou, na kterou se podíváme, je předuchovnělost. To může znít zvláštně, že? Být přece věřícím následovníkem Krista znamená přijmout nový duchovní život, znamená to být naplněný Duchem svatým, a znamená to duchovní povahu vztahu s Bohem. Jak by to mohlo být špatné? Aby bylo zcela jasné: Předuchovnělostí nemyslím mít vztah s Bohem, být plný Ducha svatého nebo snad mít duchovní život, dary a očekávání. Myslím tím něco úplně jiného, co možná duchovně vypadá, ale ve skutečnosti to s životem s Bohem nemá nic společného. Přitom většina z vás pravděpodobně předuchovnělé lidi už někdy potkala: Způsob jejich mluvy, chování, „pohoršování se“ nad světem a světskými záležitostmi, to vše zkrátka nějakým způsobem dráždilo, ale přitom jste možná nedokázali popsat, co je špatně. Tito lidé se s vámi dokázali pohádat na jinak hodně biblická témata: třeba na svatost nebo na cizokrajně znějící témata jako soteriologie, pneumatologie, eschatologie nebo eklesiologie. Varovali před odpadnutím církve, špatnou teologii, a hlavně před těmi „ostatními“, kteří to nemají srovnané jako oni, a kteří proto kážou „liberální“ evangelium.

Možná už někteří tušíte, co mám na mysli. Apoštol Pavel ve svém dopise Timoteovi napsal tyto zajímavá slova, která mě zaujala již před lety, když jsem ani nevěděl, koho má na mysli. 1 Tm 1:3-7 Jak jsem tě už prosil cestou do Makedonie, zůstaň v Efesu a zakaž jistým lidem šířit odlišná učení. Ať už se přestanou zabývat bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou jen k dohadování namísto naplňování Božího záměru ve víře. Tohle je zajímavé místo. Pavel tady žádá svého žáka a nástupce, aby některým lidem zakázal šířit nějaká učení, která jsou odlišná od evangelia, které káže on. Jak vidíte, ne každý teologický názor má podle Pavla stejnou hodnotu a některé vedou k nekonečnému dohadování a doslova plní lidi fantasmagoriemi (to jsou ty „báje“, kdybyste se divili, co mám na mysli). Tohle neustálé dohadování nad Biblí odvádí lidí od toho, co Pavel považuje základ křesťanské víry. 5 Cílem přikázání je přece láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Cílem Bible je láska k lidem. Otázkou tedy je: Vede mé učení lidi k tomu, aby více milovali Boha a lidi? Nebo to vede lidi k hádkám? Pavel si ovšem nedává oddech a dodává: 6 Někteří ale z této cesty zbloudili a uchýlili se k prázdnému tlachání. Chtěli by být učiteli Zákona, přitom ale vůbec nechápou, co říkají ani na čem trvají. Prázdné tlachání! Duchovni řeči bez toho, aby vedly k lásce k lidem, jsou jen prázdným tlacháním. Mohl bych vám vykládat celé příběhy o lidech, kteří se na mě snažili zapůsobit duchovním tlacháním. Neustále používali fráze typu: „Bůh mi řekl“ nebo „Bůh mi ukázal“, neustále mě zahrnovali svými zážitky, sny a vizemi. Mě jen překvapovalo, jak často „Bůh“ v jejich podání měnil názor. S Bohem to nikdy nemělo moc společného. Tito lidé předuchovnělým způsobem chtěli říct svůj názor a mysleli si, že když do toho Boha nějak vpašují, bude to mít větší hodnotu. Chyba! Začal jsem jim říkat, že na nikoho dojem duchovními řečmi neudělají. Je to jen prázdné tlachání.

Předuchovnělost ovšem nejsou jen slova, byť ta mohou být celmi zničující (předuchovnělý člověka obviňuje nemocné z nedostatku víry, vedoucí z nedostatku duchovního zjevení, a všechny z nedostatku duchovnosti). Může se projevit méně nápadně, ale o to nebezpečněji. Jedním z klasických úskoků předuchovnělosti je snaha o „svatost.“ Dal jsem slovo svatost v tomto kontextu do uvozovek, protože svatost jako taková je velmi důležitá. Znamená to, že jsme oddělení od hříchu a oddělení pro Boha. Jsme vydáni Bohu. To je důležité. O takovou svatost musíme usilovat, protože udržuje naše srdce čisté – a to je předpokladem lásky (jak psal Pavel v pasáži, kterou jsme četli). Ovšem „svatost“ v předuchovnělé verzi je snaha o vnější výlučnost projevující se konzervativním trváním na praktikách a chování, které samo o sobě není důležité. Je to například strach, že když budeme v něčem moderní (třeba v hudbě nebo stylu bohoslužby), že se tím budeme připodobňovat světu, jinými slovy, že zesvětštíme. Jenomže v pasáži, kde nás Pavel varuje před připodobňováním světu, mluví především o našem myšlení, které je formováno světem, ne o používání současné kultury, hudby nebo třeba barevných světel. (Římanům 12:2) Nenechte se formovat tímto světem - raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle - co je dobré, náležité a dokonalé. V tom je ta potíž – můžeme být myšlenkově formování světem jinak, než bychom čekali. Například strachem. Nebo pýchou. Nebo třeba touhou ovládat svou budoucnost. Jeden ze znaků světa je touha po nezávislosti – na Bohu, na jiných lidech, prostě na komkoli. U křesťanů se projevuje třeba touhou po nezávislosti na církvi – přece mi nebude někdo říkat, co mám a nemám dělat, že? Projevuje se také touhou říkat Bohu, co by měl nebo neměl dělat. Předuchovnělost vede k podvědomé manipulaci Bohem. Aniž bychom si to uvědomili, najednou věříme v principy víry víc než v Boha samotného. Ze vztahu se stává rituální manuál na to, jak ovládat Boha, aby udělal to, co potřebujeme. Než se nadějeme, z Boha nám zbyl malý bůžek, lehce ovladatelný. Prostě kapesní bůh. Z víry se stalo spíše zaříkávání. Lidová magie plná rituálů, jak si naklonit Boha svým směrem. To je hlavní problém s předuchovnělostí. Navenek vypadá strašně zbožně, ale uvnitř je prázdná. Slovy Pavla (2 Tm 3:5) Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat. Od takových se odvracej. 

Proto, přátelé, nechceme v našem středu mít prostor pro předuchovnělost, pro rádoby zbožnost, která se kriticky dívá na všechno, co považuje za světské a neuvědomuje si, že rozdělení na „duchovní“ a „světské“ není biblický koncept, ale mnohem pozdější myšlenka, která měla zdůraznit rozdíl mezi svatým prostorem kostela a nesvatým prostorem světa. Boží pohled však je, že (Dt 10:14) Hospodinu, tvému Bohu, patří nebe i nebesa nebes, země i vše, co je na ní. Bohu patří nebesa i země úplně stejně. Z Božího pohledu je všechno duchovní, a proto není třeba být předuchovnělý, abychom se vymezili proti světskosti. Nemusíme si hrát na někoho, kdo působí duchovně. Mnohem lepší je, abychom byli takovými lidmi jako jsme, bez přetvářky, v pravdě a ve světle. To ovšem vyžaduje odvahu. Zároveň to neznamená, že máme být přízemní a myslet tak, jako bychom s Bohem nepočítali. Musíme se naučit skloubit náš duchovní život, který je nadpřirozené povahy, s naším praktickým životem tady na zemi. 

Jinými slovy, nedovolíme, aby nás touha po nadpřirozeném Božím působení odvedla od každodenních záležitostí našeho života, ale také nedovolíme, aby nás každodenní záležitosti odvedly od touhy po nadpřirozeném Božím působení. Proto budeme zdůrazňovat, že duchovní zralost se bude projevovat jako štědrý, zodpovědný a proměněný životní styl. Všimněte si, štědrost a zodpovědnost jsou praktické záležitosti každodenního života, bez nich nemůžeme být zralými. Zralost ale také vyžaduje proměnu, kterou může způsobit jen Duch svatý. Potřebujeme obojí. Nepotřebujeme ale předuchovnělé řeči, manipulaci Bohem, spory a hádky o bájích a učení, které nás odvádějí od lásky. Proto říkám: STOP předuchovnělosti! To tady neděláme!