sobota 15. srpna 2015

Duch je slib budoucí svatby

Toto léto jsem byl na řadě svateb. Svatba je vždy radostná událost nového společného života dvou lidí plných ideálů a plánů, je to ten čas, kdy rodina je naměkko a všichni jsou dojatí. Běžně to funguje tak, že ještě před samotnou svatbou žádá ženich nevěstu o ruku se zásnubním prstýnkem jako slibem společné budoucnosti. Ten prstýnek symbolizuje: Myslím to s tebou vážně a slibuji, že jednoho dne si tě opravdu vezmu. Po celou dobu do svatby tak prstýnek vyjadřuje přítomnost ženicha, a to i kdyby nebyl fyzicky přítomný. V minulém příspěvku jsme si vyprávěli o poslední večeři, kterou měl Ježíš se svými nejbližšími přáteli a následovníky, na které jim řekl pro ně šokující zprávu: Oznámil jim, že od nich odchází pryč, aby pro ně připravil místo, a aby se pro ně jednoho dne vrátil. Jeho učedníci to později nazvou Druhým příchodem Krista, který vyvrcholí Svatbou Beránkovou, tedy obrazně oslavou věčného spojení Ježíše jako ženicha a jeho církve jako nevěsty. Do doby, než se tak stane, nás podle svých slov nenechává jako sirotky, vlastně nám dává zásnubní prsten jako slib, že to s námi myslí vážně. Tím prstenem není nic jiného, než osoba Ducha svatého. Jen se podívejte na to, jak to apoštol Pavel popisuje v Efeským 1:13-14: V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Ten je závdavkem našeho dědictví: zaručuje, že Bůh vykoupí své vlastnictví. Skrze svého Ducha je Bůh opravdu s námi do skonání věků a nikdy nás neopustí. Ve skutečnosti je Duch svatý závdavkem nebo slibem, že jednoho dne si nás Ježíš vezme, že to s námi myslí vážně, a že s námi plánuje společnou budoucnost. Svým nanebevstoupením se totiž Ježíš nestal chybějícím Bohem. Jen jako Bůh k učedníkům přišel v jiné osobě. Tajemství Boha je jeho zjevení ve třech osobách, každá odlišná od druhé, ale přitom zakouším jednoho Boha, který je všechny z nich. Dnes Boha zakoušíme skrze Ducha svatého a kdykoliv cítíme jeho dotek, těšíme se na svatbu, na opětovné shledání s Ježíšem, který je pastýřem naší duše.

V tomto seriálu mluvíme o třetí osobě Boží Trojice, o Duchu svatém. V jedné z prvních Ježíšových zmínek o Duchu svatém, řekl Ježíš (v překladu Slovo na cestu - Jan 3:8): Ovšem s Duchem svatým je to jako s větrem: Nemůžeš ho ovládat, ale pozoruješ jeho účinky. Ducha nemůžeš ovládat, ale můžeš pozorovat jeho působení, stejně jako to můžeš vidět na větru. Vítr tě uschopní, vítr tě zrychlí, vítr ti pomůže, když bys už nezvládal pádlovat, vítr ti dá naději. Přesně totéž dělá Duch svatý. Jeho vánek je neustále s tebou, pokud následuješ Ježíše. Pokud totiž Ježíši patříš, on ti obrazně na prst nasadil svůj prsten závdavku, a to ukazuje, že se nemusíš modlit za to, aby s tebou Bůh ve tvém životě byl, ale spíše za to, abys viděl účinky jeho přítomnosti. To je důležitý koncept. Jeho působení se totiž projevuje mocí a odvahou, a to opravdu potřebujeme. Protože naše budoucnost s Kristem je společná, Duch svatý už dnes komunitu víry připravuje. Jak to dělá? Skrze křest. Ve skutečnosti, Nový zákon popisuje hned několik křtů. První křest, který najdeme, je křest ve vodě. To křtí následovník Krista nového následovníka Krista ve vodě jako symbol vlastní smrti a vzkříšení k novému životu s Ježíšem. Je to veřejné přiznání k následování. Další je křest Duchem, což podle Jana Křtitele dělá Ježíš a je to první naplnění ke službě, svědectví a svatosti. O tom budu mluvit více příště. Pak je tady ovšem křest, kterým nás křtí samotný Duch. Tento křest je do církve, protože Ježíšova víra je vždy společná, vždy v místní komunitě jeho následovníků, kteří tvoří místní církev.

Pavel to popisuje v 1. Korintským 12:12-13: Tělo tvoří jeden celek, i když se skládá z mnoha částí; i když je všech těch částí mnoho, přece tvoří jedno tělo. (Tělo je Pavlův nejoblíbenější obraz církve, do té míry, že ji nazývá Tělem Kristovým) A právě takové je to s Kristem. Ať už jsme totiž Židé či Řekové, otroci nebo svobodní, všichni jsme jedním Duchem pokřtěni do téhož těla a jeden Duch se nám všem stal nápojem. Podívejte se na ten verš pomalu. Církev, to Kristovo tělo, je plné Židů a Řeků, otroků a svobodných. Proč je Pavel vypichuje? Protože jsou to protiklady. Žid v přirozeném světě neměl (a ani nechtěl) mít nic společného s Řekem a naopak. Otrok v reálném světě neměl nic společného se svobodným. Přesto jsme všichni Duchem ponořeni (protože přesně to znamená slovo křest) do jednoho těla, do jedné církve jako lidé, které v přirozeném světě nic moc nepojí. Možná, že najdeš v církvi lidi s podobnými zájmy nebo v podobné životní situaci. Když se však podíváš pořádně okolo sebe, jsem si zcela jistý, že v normálním, přirozeném světě, byste se s některými lidmi nikdy ani nepotkali a nepromluvili spolu, natož abyste spolu něco dělali nebo se dokonce přátelili. To, že je církev různorodá, a že miluje svou rozdílnost, a přitom stejně mluví jedním hlasem, je vždy práce Ducha svatého.

Není vůbec divu, že to, na co se Duch v našem životě zaměřuje, se týká osobních postojů a kvalit pro vztahy s dalšími lidmi. Abychom totiž dokázali být spolu ve vší své skvělé (a někdy až ne tak skvělé) rozdílnosti, potřebujeme k tomu něco víc, než je Boží moc. Galatským 5:22-23 Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Všimněte si, že skoro všechny tyto charakterové vlastnosti se týkají vztahů s dalšími lidmi. Duch svatý nás tedy vede do církve (doslova nás do ní ponořuje) - je to koneckonců trénink, příprava na věčnost, kdy budeme s Ježíšovými následovníky už napořád - a abychom tam opravdu dokázali existovat, začíná v našem životě vytvářet prostor pro růst charakterového ovoce Ducha, které se projeví ve vztazích. Církev je totiž jinak skupina lidí, které by nic přirozeně nepojilo, v Římanům 5:5 dokonce Pavel říká, že Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Láska k lidem, kterou nově objevíme s vírou v Ježíše, je tedy dar. Tato láska však není samoúčelná. Vytváří prostředí pro naší službu. Nedávno jsem psal, že služba je oběť, která funguje nejlépe skrze naše duchovní dary a existuje pro užitek Těla Kristova, tedy církve. Když budete duchovní dary studovat, všimnete si, že nejobsáhlejší pasáže, které se jim věnují  (1. Korintským 12 a 14) jsou přepůleny slavnou kapitolou 13., která je celá o lásce, a kde je dokonce napsáno, že kdybych měl různé duchovní dary, ale neměl lásku, nic to neznamená, byl bych jen dunící zvon a řinčící činely. Láska je jediným prostředkem a prostředím pro fungování duchovních darů. Pokud toužím po darech, po Boží moci, po použitelnosti od Boha za jakýchkoliv jiných důvodů, než je láska k lidem, pak jsou mi dary spíše ke škodě než k užitku. To je důvodem, proč Duch bude především v našem životě pěstovat ovoce, tedy charakterové hodnoty ovlivňující vztahy.

Láska v církvi pak způsobí jednotu, což je přesně to, za co se Ježíš modlil u poslední večeře, když svým následovníkům řekl, že pošle svého Ducha jako závdavek našeho vztahu. Taková jednota tvoří neodolatelné prostředí pro fungování všech darů, které Bůh věřícím dává. Apoštol Pavel to popisuje v Efezským 4:2-7. Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme byli povoláni, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech. Každému jednotlivému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Co tady Pavel píše? Nejprve nabádá následovníky Ježíše, aby se chovali tak, jak si Duch přeje (všimněte si, že mírnost, trpělivost a láska jsou ze seznamu ovoce) a usilovali zachovávat jednotu Ducha. Později bude Pavel psát o jednotě víry a jednotě mysli, ale to je proces zralosti. Abychom mohli žít tak, jak si Bůh přeje, potřebujeme k tomu zachovávat jednotu Ducha. V čem je rozdíl? V Duchu svatém můžeme být jednotní i v nesouhlasu. Duch svatý totiž primárně vyvyšuje Ježíše, takže pokud se shodneme na tom, kdo je Ježíš, nepotřebujeme se shodnout na mnoha dalších věcech. Duch svědčí o mně, tvrdil Ježíš, a vy o mě taky budete svědčit. Ježíš je sjednocující prvek církve, ne různé doktríny ohledně morálky nebo teologie (byť je tam mnoho užitečných spojovacích prvků). Tato jednota se projevuje společnou naději v jednoho Boha.

Hned další verš mluví zase o darech (každému byla dána milost). Jednota tedy slouží k tomu, abychom sloužili Bohu jeho dary ve správném prostředí, se správnou motivací a ke správným účelům. Člověk, který bude ve službě duchovními dary plný lásky, bude přesně jak řekl Ježíš podobný větru: nezastavitelný, mocný, naplňující. Není divu, že se v takové církvi Duch přežene jako vítr o letnicích. O tom ale příště. Pro dnešek je pro nás důležité vědět, že jeden z hlavních důvodů, proč Ježíš tobě, jako svému následovníkovi, dává Ducha svatého, je slib, že si nás jednoho dne vezme. Bůh to s tebou myslí vážně. Má pro nás připravenou společnou budoucnost, a proto začal proces charakterové změny už dnes. A používá si k tomu komunitu věřících – církev. Možná to je jeden z hlavních důvodů, proč se ďábel, nepřítel naší duše, snaží člověka oddělit od ostatních věřících. Některé skrze pohrdnutí rozdílnosti (proč bych se měl s nimi družit, když jsem lepší, chytřejší nebo úspěšnější než oni), jiné skrze cestovní turistickou duchovnost. Co tím myslím? Myslím tím to neustálé cestování za zážitky s Bohem na nějaká zvláštní poutní místa. Dělají to všichni. Katolíci mají svá, evangelíci jiná, charismatici zase ty svá. Místo, aby následovník Krista se rozhodl vydat se do vztahů ve své komunitě, aby tam dovolil Duchu vytvořit jednotu pokoje a prostor pro pěstování charakterových vlastností, raději mluví o Boží moci a jezdí na všechny konference, na všechny meetingy a setkání, kde hledá Boží dotek.

Co když je to ale jinak? Co když se tě Duch svatý chce dotknout tam, kde jsi? Co když fakt, že ten poklad – Ducha – máš v hliněných nádobách, ukazuje, že máš dovolit Duchu, aby tě naplnil tady, kde jsi? Co když Duch svatý chce, abys v jeho plnosti používal své dary v téhle církvi? Co když chce, abys mu dovolil tě doslova ponořit do místní církve? Jak by to v tvém případě vypadalo? Co by byl ten příští krok, který bys měl udělat? Doufám, že najdeš odvahu si tuhle otázku položit. 

úterý 11. srpna 2015

Proč je Duch v tobě lepší než Ježíš vedle tebe


Poslední večeře, kterou měl Ježíš se svými nejbližšími učedníky, přáteli a spolupracovníky, doslova pouhých asi dvanáct hodin před svým zatčením, soudem a popravou a krátce před svým vzkříšením, byla velmi zajímavá. Je to neuvěřitelně vážná situace, kdy se vedoucí snaží svým následovník říct poslední zásadní informace. Není tedy divu, že jim ty vážné věci začíná říkat slovy útěchy: „Ať se vaše srdce nermoutí.“ Ježíš pak s nimi mluví o svých záměrech a plánech, byť tomu jeho učedníci úplně nerozumí a vše jim dá smysl až zpětně. Mimo jiné s nimi uzavírá novou smlouvu spočívající na jeho oběti, kterou si dnes připomínáme v památce Večeře Páně. Dává jim také nové přikázání, aby milovali druhé podle příkladu, který viděli u něj. Celé to vypadá jako setkání lidí, kteří tuší, že se k něčemu schyluje, a přitom to nechápou. Je tam tolik protichůdných očekávání. Učedníci chtěli, aby Ježíš konečně uchopil mesiánství, zmobilizoval lidi a osvobodil Izrael od Římanů. Sami se vidí jako radikální skupina a myslí si, že až to Ježíš udělá, stanou se jeho ministři. Budou vládnout s ním. Proto se přou (potichu, aby to Ježíš neslyšel), kdo z nich je vlastně největší. Ježíš je tedy u poslední večeře učí vůdcovství službou. Vezme si lavor a ručník a umyje jim nohy (což byla jinak práce otroků). A pak najednou hodí do placu bombu, která je úplně zaskočí. Řekne jim něco velmi šokujícího. Jan to později ocitoval takto (16:5-6): Teď odcházím k Tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ Kvůli tomu, co jsem vám řekl, naplnil vaše srdce zármutek. Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel.

Cože? To je hned několik šokujících věcí, především proto, že v jejich mysli se chystá vysvobození Izraele a jejich nová kariéra. Jasně, počítají s tím, že se to může zvrtnout, ale protože věří, že Ježíš je skutečně poslaný Bohem, myšlenku na selhání vytěsňují z hlavy. Ježíš jim ovšem říká, že odchází k Bohu, díky čemuž je naplnil smutek. Pochopitelně. Vždyť co by mohlo být lepšího než být s Ježíšem? On je přece Bůh přišlý v těle, on je plnost božství, plnost slávy mezi nimi, on je přece Bůh, který se přistěhoval do našeho sousedství. A Ježíš jim říká nejen, že odchází pryč, ale dokonce tvrdí, že je to pro ně takhle lepší! Jak by mohlo být lepší, že je Ježíš opustí? A co my? Není nám líto, že Ježíš odešel dlouho před naším časem? Je to vůči nám spravedlivé? Proč by to mělo být pro nás lepší? Protože pak pošle někoho místo sebe. Jan pokračuje (16:7) Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel (nebo jiný překlad: Zastánce); když ale odejdu, pošlu ho k vám. Ježíš tady mluví o Duchu svatém, kterého při poslední večeři zmínil už dříve (Jan 14:15-18): Já pak požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás. Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám. Ježíš říká, že pošle místo sebe Ducha, kterého nazývá Utěšitel, nebo Zastánce, a řecké slovo Paraklétos se dá taky přeložit jako Pomocník, Podporovatel, Advokát. Tento Duch učedníkům nebyl neznámý, viděli jeho působení, aniž by o tom věděli (později například Lukáš tvrdí, že Ježíš sám dělal zázraky proto, že byl plný Ducha). Tento nenápadný Duch, který byl u nich a působil vedle nich, bude později v nich. „Žije u vás“ je přítomný čas, ale „bude ve vás“ je čas budoucí. Do této chvíle jeho učedníci tohoto Utěšitele do nějaké míry vedle sebe zakusili, ale Ježíš mluví o jeho seslání způsobem, který změní kvalitu a hloubku jeho přítomnosti. To je podle Ježíše něco mnohem lepšího, než co si umíme představit. Proto se logicky musíme zeptat: Kdo je ten Duch? Proč je podle Ježíše lepší, že je zde místo něj? A co znamená, že je Duch v nás? K čemu to je a jak se to projevuje? To bude obsahem následující série blogů (na základě červnového seriálu nedělních přednášek Jako vítr, které jsme měli v Elementu).

Jedna z prvních zmínek, kterou Ježíš veřejně řekl o Duchu svatém, je popsána v jeho rozhovoru s židovským učitelem teologie Nikodémem. V jejich diskusi o novém narození z Ducha, řekl Ježíš (Jan 3:8): Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. Jak jste si všimli na úvodním videu, použili jsme tam parafrázi Slovo na cestu, které to překládá jako: Ovšem s Duchem svatým je to jako s větrem: Nemůžeš ho ovládat, ale pozoruješ jeho účinky. Tak se člověk znovu narodí z Ducha. Mě se tato verze líbí. Ducha nemůžeš ovládat, ale můžeš pozorovat jeho působení, jeho účinky, stejně jako to můžeš vidět na větru. Jak jste mohli v neděli během přednášek Jako vítr vidět na úvodním videu, s windsurfem se dají dělat skvělé věci. Na videu jste nejdříve viděli samotného surfaře s prknem. To je úžasná věc, když se můžete projet na vlně. Ale když dovolíte, aby vás vedl a posilnil vítr, pak s windsurfem dokážete neuvěřitelné věci. Vítr tě uschopní, vítr tě zrychlí, vítr ti pomůže, když bys už nezvládal pádlovat, vítr ti dá naději. Vítr je moc v akci. Přesně totéž dělá Duch svatý. Třetí osoba Boží trojice (křesťané věří, že Bůh, ať jeden, je zjeven ve třech osobách: Otci, Synu a Duchu svatém), které se někdy přezdívá Plachá osoba Trojice, protože nikdy nepoutá pozornost na sebe, ale vždy ukazuje na Ježíše, je Paraklétos, kterého Ježíš posílá k tobě a do tebe místo sebe. Protože je Pomocník, uschopňuje tě k vítěznému (nebo moderně řečeno „úspěšnému“) životu, dává ti sílu k věcem, které by jinak pro tebe byly těžké, ne-li nemožné – a to jak v soukromém životě, tak v širším kontextu vlivu na tento svět. Duch nás uschopňuje a posilňuje být nadšeným a vítězným následovníkem Krista, a dává ti i sílu a obdarování sloužit Ježíši a změnit svět okolo sebe. Stejně jako vítr, s Duchem tě nikdo nemůže zavřít do škatulky omezení. Duch totiž nemůže být ovládán, vane kam chce a je silnější než naše vlastní schopnosti a snaha. Pojďme se tedy vrátit na poslední večeři a poslechnout si, co podle Ježíše tento Duch dělá.

Jan 14:25-26 To vše jsem vám říkal, dokud jsem žil u vás. Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. Všimněte si, že Ježíš tvrdí, že Duch nás všechno naučí a připomene nám Ježíšovo učení. Skrze Ducha se totiž Ježíšova slova stávají pro nás živými a mají dopad na náš život. Duch vždy ukazuje na Ježíše, neupozorňuje na sebe a na lidi. Když někdo tvrdí, že je naplněn Duchem a přesto mluví jen o své zkušenosti, můžeš mít pochybnosti, zda skutečně plný Ducha je. Když totiž Duch svatý skrze někoho mluví, míváš tendence zapomínat na osobu, skrze kterou Duch mluví. A vlastně ani nemyslíš na Ducha. Zjistíš, že vlastně myslíš na Ježíše. Duch vždy připomíná Ježíšova slova a uvádí je do kontextu našeho života. Je totiž Duchem pravdy. Jak 15:26 Až přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví.  Ježíš Ducha nazývá Duchem pravdy a v jistém smyslu je to Boží konečná odpověď na práci ďábla, kterého Ježíš dříve nazval otcem lží. Tisíce let lidstvo trpí důsledky ďáblových lží. Ale ten Ježíš, který se popsal slovy cesta, pravda a život, posílá Ducha, který nás má uvést do pravdy a umožnit nám tak život ve svobodě. Tento Duch nás povede, protože nám ukáže budoucnost. Tento Duch bude větrem, který provane celý svět. Jan 16:13-15 Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší – oznámí vám i věci budoucí. On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. Všechno, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám oznámí, co přijme ode mě.

Ježíš ovšem ve stejné pasáži také tvrdí, že (Jan 16:8) až (Duch) přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Práce Ducha má tedy spočívat v odhalení definic hříchu, spravedlnosti a soudu. Víte, tady mnozí dosazujeme své vlastní definice, jako by hlavním smyslem křesťanství bylo přestat hřešit (chovat se tak správně), více se snažit (získat tak spravedlnost) a stavět se proti nemorálnostem (být morálním svědomím lidstva především tím, že pojmenujeme zlo a vše, co za zlo považujeme, a řádně ho odsoudíme). Jinými slovy, připadá nám, jako by práce Ducha spočívala v tom, aby nám vyřídil něco ve smyslu: „Jsi hrozný člověk. Bůh se na tebe zlobí. A už se na tebe chystá se soudem.“ To ale není práce Ducha ani v nejmenším. Ve skutečnosti, přesně tohle spíše lidem říká ďábel, kterého Jan ve Zjevení nazývá „Žalobcem bratří.“ Ne, definice Ducha ohledně hříchu, spravedlnosti a soudu budou podle Ježíše úplně jiné. Jan 16:9-11 Hřích, že nevěří ve mne; spravedlnost, že jdu k Otci a už mě neuvidíte; a soud, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Co to znamená? První věc, o které tě Duch bude přesvědčovat, je, že potřebuješ Spasitele! Opravdový hřích totiž není tvé špatné chování, ale tvá nedůvěra v Ježíše. Duch ti zkrátka různými způsoby bude ukazovat, že potřebuješ Ježíše. Potřebuješ Spasitele. Pokud ses někdy cítil puzený směrem k Ježíši, měl bys vědět, že přesně to byla práce Ducha. Druhá věc se týká spravedlnosti, která ale nemá nic společného se správným chováním. Ne, Boží spravedlnost spočívá v jeho daru, který si nemůžeš zasloužit, ale pouze přijmout. Proto spravedlnost spočívá ve faktu, že Ježíš po svém vzkříšení šel zpět do Boží dimenze, kde usednul po Boží pravici, a odkud poslal svého Ducha jako slib, že s námi zůstává do konce věků. Třetí věc se týká soudu, ale ne nad tebou, ale nad vládcem tohoto světa (tak Ježíš opakovaně označoval ďábla). Přesvědčování Ducha o soudu znamená, že vládce světa je již odsouzen a nemá nad tebou žádnou opravdovou moc – pokud následuješ Krista a jsi plný Ducha. Už nemá autoritu, byl Bohem již odsouzen.

Místo toho, aby Duch svatý ukazoval lidem na to, jak jsou hrozní, jim dává pochopení, že bez Ježíše jsou ztraceni, pak je k němu vede, přesvědčuje nás o daru spravedlnosti, který jsme od Ježíše přijali a nakonec nám ukazuje, že ďáblova moc byla zničena a my můžeme opravdu žít ve vítězství. Později apoštol Pavel píše, že máme být neustále plní Ducha. Duch nechce být jen někdo po tvém boku, ale chce být v tobě, abys jeho Duchem přetékal. Proto je Duch v tobě lepší než Ježíš vedle tebe. Když čtu Skutky, je mi jasné, proč učedníci věděli, že Duch v nich je lepší než Ježíš vedle nich. Vždyť byli mnohem efektivnější svědkové pro Ježíše poté, co Ježíš odešel. Jen se podívejte na Petra a jeho odvahu. Než Duch přišel, Boží moc byla lokalizována na jedno míst v jednom čase, ale s Duchem je všude tam, kde jsou Boží následovníci. Rozptýlení po celém světě najednou. Duch svatý obživuje slovo a mění ho na vztah. A proto také Pavel píše, že ten poklad máme v hliněných nádobách, abychom věděli, kdo je opravdu zdrojem naší síly. Duch přichází, aby tě posilnil a abys viděl jeho účinky ve svém životě. Pavel napsal v 2 Korintským 3:17-18+4:7 Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě. (...) Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás. V následujících příspěvcích budu mluvit více o tom, co tento Duch v nás působí, abychom viděli jeho účinky, a jak můžeme být plní Ducha a jeho moci.

úterý 28. července 2015

Bílá vlajka

Milost je sice neúžasnější Ježíšova myšlenka, ale káže se o ní dost špatně. Nedává to smysl, alespoň na první pohled. Vždyť je to hezké a pozitivní téma! Jenže, milost je z principu skandální. Milost totiž podvrací zažité vzorce, které skoro vždy fungují. Milost dává naději tam, kde si hřích zasluhuje trest. Milost vidí krásu ve špatnosti. Milost je myšlenka, která zcela změnila svět karmy, kde máš to, co si zasloužíš. To zní pěkně, ale milost vytváří tenzi tím, jak naráží na náš smysl pro spravedlnost a férovost. Hříšník si zaslouží trest. Zločinec si zaslouží odsouzení. Ano. Stoprocentně souhlasím. Tak to má být. Jenže spravedlivý svět nám milost podvrací a nám je to místy dost nepříjemné, zvláště, když bychom si přáli, aby Bůh jednal (u jiných lidí) spravedlivě. Jeden autor kdysi napsal: Dokud se nezačnou zbožní lidé při kázání o milosti ošívat, nekážeme poselství milosti dostatečně. To se mi moc líbí. Protože poselství milosti vždy budilo napětí a vytvářelo tlak na svět, jak jsme na něj zvyklí.

Z teologického hlediska je milost přitažlivé téma: jsme rádi, že se dá aplikovat na nás, protože si uvědomujeme, že kdybychom měli dostat to, co si zasloužíme, odešli bychom přinejlepším s prázdnou, nebo spíše by nám bylo pořádně naloženo. Jenže, v praktickém životě většinou věříme spíš v karmu než milost. Samozřejmě, o karmě nemluvíme, jsme přece křesťané a karma je princip východních náboženství. Raději tomu říkáme spravedlnost nebo zodpovědnost. Prostě, když si máme v praktickém životě církve vybrat, tíhneme spíše k zákonictví než k milosti. Raději ustanovíme seznam pravidel a vyžadujeme jejich naplňování pod rouškou volání ke svatosti. Všimli jste si, že tyhle seznamy se průběžně mění v každé generaci? Všimli jste si, že skoro vždy je tvoří lidé, kteří zrovna v těchto věcech problémy nemají? Všimli jste si, že v další generaci pak titíž lidé, kteří tvoří nová pravidla, porušují pravidla předchozí generace, které odmítají jako zákonictví, a přitom vytvářejí zase novou formu stejného zákonictví? Svatost je samozřejmě důležitý princip Bible, ale proč ve sporu mezi svatostí a milostí téměř vždy vyhraje svatost, často přetransformována do pouhých pravidel a snahy se oddělit od hříšníků? Pozorný čtenář Bible ví, co vytýkali Ježíšovi: Jí s hříšníky, tedy legalizuje jejich hřích! Vždy mi připadá vtipné, jak si někteří čtenáři Bible představují, že Ježíš na nějakou tu hostinu sice přišel, ale určitě se tam štítil jejich viditelného hříchu, jejich pitek, jejich ne moc zakrývajících oblečení, jejich hloupých řečí; a pak, ve správný čas, nejlépe těsně po jídle, jim vyhlásil evangelium spravedlnosti a vedl je k pokání! Fakt? Tohle si opravdu někdo o Kristu myslí? Proč si to vlastně myslíme? Mám za to, že je to proto, že milost je v jádru neuvěřitelná, skandální, nepohodlná, a jak říkají anglicky mluvící, milost je „messy“ (tedy chaotická nebo špinavá). Chcete spořádanou církev, kde všechno jde v pořadí jak má (nejprve si člověk uvědomí, jaký je hříšník, pak činí pokání a pak zakusí odpuštění a Boží lásku)? Pak do ní rozhodně nezvěte opravdového Ježíše. Spokojte se s karmou. Spokojte se se zákonem. Spokojte se s pravidly svatosti. Ale hlavně nechtějte být církví plnou milosti a pravdy zároveň.

V minulém blogu jsem napsal, že podle Ježíšových nejbližších přátel byl on plností milosti a plnosti pravdy zároveň. To mě fascinuje. Ježíš nebalancoval na hranici mezi milostí a pravdou, neměl to ani namixované v nějakém zdravém poměru. Ne, věděl stoprocentně, co je v člověku, nedělal si iluze, viděl až dovnitř; a přitom byl stále stoprocentně plný milosti a tedy měl odvahu odpouštět, měl sílu se povznést, a obětoval se za nás, když jsme ještě byli úplně nemožní ve svých hříších. Ježíšova schopnost měnit lidské životy bez nucení nebo manipulace, jen kombinací dokonalé milosti a dokonalé pravdy, je úžasná. To mě k němu skutečně přitahuje. Ježíš měl tajemnou schopnost se na každého dívat očima naplněnýma milostí, takže neviděl jen jejich současnou krásu, ale také svatý potenciál ukazující, čím se mohou stát. Eugene Peterson napsal, že „kořenový význam hebrejského slova spasení je být široký, stát se prostorným a zvětšit se. Slovo tak nese význam osvobození z existence, která se stala stlačenou, scvrknutou a stísněnou.“  Přesně to dělá milost: uvolňuje, osvobozuje a zvětšuje náš prostor ze stlačené existence, kdy jsme se cítili stísněni životem. Zároveň to implikuje nějakou změnu nebo posun. Laciná milost je pouhý teologický princip, který ke změně nevede. Milost, kterou daruje Ježíš, vede k proměně. Proto je milost dynamickou, ne statickou veličinou.

Pokusím se to vysvětlit na příkladu tenze mezi odpuštěním a smířením. Někteří lidé říkají, že není odpuštění bez pokání. Chápu, proč to říkají. Chtějí, aby si viník uvědomil, co udělal, a nejlépe nás požádal o prominutí ještě předtím, než se rozhodneme odpustit. Jenže, mnozí viníci se k tomu rozhodně nemají. A tak my následně váháme s odpuštěním. Podle mě to komplikujeme tím, že mísíme dohromady odpuštění a smíření (nebo obnovení důvěry). To jsou ale odlišné fáze vztahu. Odpuštění je vnitřní rozhodnutí, které je zcela nezávislé na tom, zda se viník omluvil nebo zda proběhla náprava. Proto můžeme odpustit klidně i mrtvému člověku. Odpuštění nás osvobozuje z vězení hořkosti. Je to vnitřní rozhodnutí, které může zůstat jen mezi námi a Bohem. Odpuštění ovšem neznamená automaticky obnovenou důvěru (k tomu již je potřeba čas a úsilí viníka) a nevede hned ke smíření. Pro smíření je potřeba, aby si viník uvědomil, co udělal a poprosil o odpuštění a pak na smíření pracoval svou vlastní změnou. Odpuštění je dar, smíření je práce s tímto darem ke změně.

Stejně tak, Ježíš už naše hříchy odpustil skrze svou oběť. Prolil svou krev na odpuštění našich hříchů, kdy si vyměnil místo s viníky a zemřel za nás. Odpuštění je tak dar, který můžeme pouze přijmout. Už nemůžeme pro odpuštění svých hříchů nic více udělat. Kdybychom se o to snažili, pak bychom slovy apoštola Pavla (Ga 5:4): odpadli od Boží milosti. Možná právě to je ten důvod, proč Pavel opakovaně, i v těžkých chvílích, tvrdí, že mu stačí Boží milost. V Kristu ti Bůh už odpustil tvé hříchy. To je dobrá zpráva. Smíření s Bohem ale není jednosměrná cesta. Zatímco odpuštění je Boží akt a dar pro tebe, aniž bys pro to cokoliv udělal, smíření vyžaduje tvůj aktivní přístup. Jinými slovy, smíření vyžaduje, abys přišel k sobě a vrátil se (podobně jako několikrát zmíněný marnotratný syn) k otci. Bůh ti už odpustil, ale aby ses s ním smířil, potřebuješ aktivně udělat kroky víry k němu. To je přesně význam slova „pokání“ – změna smyšlení a směru. To je velmi důležité, protože autor knihy Židům napsal tuto zajímavou zmínku pro každého z nás, ať je kdekoliv na své cestě životem (Židům 12:15) Dávejte pozor, aby se někdo nepřipravil o Boží milost. Co znamená varování, abychom neminuli Boží milost? Tento verš implikuje, že Bůh ti dává milost, nabízí ti ji jako dar, ale ty ji možná míjíš, možná přímo odmítáš, zkrátka se o ni připravuješ kvůli svému postoji. Jakému postoji, ptáš se?

Myslím, že odpověď podvědomě moc dobře znáš. Jakub, bratr Ježíše, i Petr, hlavní Ježíšův učedník citují stejný verš, kde velmi jednoznačně píšou, jak můžeš přijmout milost nebo jak ji lehce můžeš minout. Jakub 4:6 Naopak, nabízí úžasnou milost! Říká přece: „Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí.“ Pozorně si to přečti. Bůh se staví proti pyšným – Bůh staví stopku pyšným lidem – všem kteří to zvládají sami, kteří nikoho nepotřebují, kteří nikdy nepoprosí o pomoc, kteří se nikdy neomlouvají, kteří jsou velmi plní sami sebe – těm všem staví stopku a říká: Dál už neprojdeš! Ale pokorným lidem nejenže dává milost – ve skutečnosti je milostí úplně zahrne, nahrne ji na ně, úplně je utopí v milosti. A to je celé tajemství milosti. Je nám nabízená zdarma, ale abychom ji přijali, musíme se vzdát. Musíme zamávat bílou vlajkou a zavolat: Vzdávám se! Skládám své zbraně ke tvým nohám! Proto taky Jakub hned dodává (7): Poddejte se tedy Bohu. Prostě už to vzdej, protože sám to nezvládáš. Tvůj život je stlačený a scvrknutý. Ježíš ti dává milost, která vytváří prostor. Milost, která ti dává znovu schopnost volně dýchat!

Abys mohl milost přijmout, potřebuješ se vzdát vší obhajoby, vysvětlování a házení viny na někoho jiného. Potřebuješ zamávat bílou vlajkou. Jinými slovy, milost jsi připraven přijmout tehdy, když víš, že si toho moc nezasloužíš. Jen ti, kdo si uvědomují svůj skutečný stav dokážou milost přijmout. Dokud budeš plný víry ve své vlastní schopnosti, jen se připravuješ na to, abys zažil skutečnou stopku. Pokora je poddání. Je to akt víry, kdy milost jako dar přijímáš. Když Ježíš povolal Matouše – celníka a hříšníka, kterým každý opovrhoval – aby byl jeho učedníkem, přišel na hostinu k němu domů, kde s ním stolovali Matoušovi přátelé, všichni hříšníci. Tohle je pravý příběh Ježíše. Lidé, kteří vůbec nebyli jako on, ho velmi milovali, a on měl rád je. Spravedliví farizejové byli pobouření! Ježíšova odpověď? Matouš 9:10 Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: Chci milosrdenství, ne oběti. Ježíš říká jasně, že přišel pro lidi, kteří ve svých momentech upřímnosti vědí, že něco v jeho životech je špatně, a že jsou nemocní. Jejich manželství, finance, soukromí, život, to vše je nemocné. Tihle lidé vědí, že potřebují zachránit. Snaha se zlepšit a změnit jim nepomáhá. Potřebují Spasitele. 

Taková milost bolí, uráží, je nepohodlná, nepříjemná a na první pohled zavádějící, ale právě taková milost reflektuje Boha, který dává zcela extravagantně, a který milostí vnesl chaos do světa karmy a úplně jej tímto bláznovstvím převrátil naruby. Co kdybys i ty dnes zamával bílou vlajkou?

sobota 25. července 2015

Tenze milosti a pravdy

Minulý týden jsme si říkali, že milost, ta skvělá myšlenka na svět, ve kterém nedostáváme to, co si zasloužíme, ale to, co si nezasloužíme, je síla, která nám dává odvahu odpustit. Málokterý případ z poslední doby byl lepší ilustrací radikálního odpuštění než nedávná střelba v americkém Charlestonu. Vždyť co je smysluplného na tom, aby někdo přišel do kostela mezi modlící se křesťany, hodinu je tam poslouchal a pak vytáhl pistoli a devět z nich zabil jen proto, že mají jinou barvu kůže? Když v médiích proběhlo video ze slyšení ohledně kauce, kde příbuzní obětí mohli říct cokoliv vrahovi jejich bratrů, sester, matek a otců, svět byl ohromen silou těchto truchlících, kteří mu dokázali říct: „Hrozně jsi mi ublížil, vzal jsi mi něco drahého, zabil jsi moji lásku, ale přesto ti odpouštím.“ Přesně to je síla milosti v praxi. Jenže...

Kdesi hluboko uvnitř nás hlodá červíček pochybností. Je to správné jen tak odpustit? Má to vůbec cenu? Je to opravdu férové a spravedlivé? Nebo ještě jinak, není snad model předvídatelného chování (příčina a důsledek, setba a žeň) hybnou silou života? Dává to přece rozum. Snažíš se studovat, prospěješ u zkoušek, snažíš se v práci, postupuješ kupředu, snažíš se v podnikání, prosperuješ? To je přece zákon příčiny a důsledku. Ano, je. Většina našeho života skutečně funguje podle tohoto zákona. Jak jsem řekl minule, princip odplaty je asi hlavním řídícím principem ve vesmíru, a je jasné, že i různí autoři Bible popisují mnoho situací, kde tento princip skutečně funguje. Například Pavel napsal v Galatským 6:7 Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Jakub dodává (3:18): Ti, kdo rozsévají pokoj, sklidí ovoce spravedlnosti. Vidíme tedy, že zákon příčiny a důsledku funguje v dobré i ve zlém. Je tedy jen přirozené, že nás napadá, že když je milost tak skvělý princip převyšující a popírající tento zákon odplaty, nebo chcete-li karmy, nepovede nás to ke zneužití milosti? Německý teolog Bonhoeffer této tenzi říkal “laciná milost”. Tvrdil, že laciná milost je úhlavní nepřítel církve, protože znamená milost jako učení, jako princip, kdy zůstává vše při starém. Nebo ještě jinak řečeno: Není milost popřením jiného Božího principu, po kterém vnitřně toužíme, totiž po spravedlnosti? Máme totiž vnitřní touhu, aby Bůh spravedlivě odplatil lidem nejen jejich skutky (tam bychom se mohli asi oprávněně bát), ale také jejich víru. Copak nečteme, že “ten či ona uvěřili Bohu, a ten jim to připočetl za spravedlnost”? Jinými slovy, jak funguje milost a spravedlnost dohromady? A může vůbec fungovat dohromady?

Jsem moc rád, že tě tyto otázky napadly. Ježíš byl totiž jedinečný právě v tom, jak dokázal skloubit milost a pravdu (ze které spravedlnost vychází). Dokázal být k lidem upřímný a přitom plný lásky, a to tak moc, že apoštol Jan o něm později napsal (1:14-17): To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan (Křtitel) o něm vydával svědectví a volal: „Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme všichni přijali, a sice milost za milost. Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše. V této pasáži Jan tvrdí, že Zákon (a tedy pravidla a principy toho, co si Bůh přeje a jak máme žít) k nám přišel skrze Mojžíše, ale skrze Ježíše přišlo něco mnohem silnějšího než jen pravda: Ježíš byl plný milosti a pravdy zároveň a jen proto nám mohl dávat milost za milostí. Ježíš nebalancoval na hranici mezi milostí a pravdou, neměl to ani namixované v nějakém zdravém poměru. Ne, byl plný pravdy: tedy věděl stoprocentně, co je v člověku, nedělal si iluze, viděl až dovnitř, uměl popsat zlý stav člověka lépe než ten člověk sám; a přitom byl stále stoprocentně plný milosti a tedy měl odvahu odpouštět, měl sílu se povznést, a obětoval se za nás, když jsme ještě byli úplně nemožní ve svých hříších. Nečekal, že se nejprve změníme a pak nám nabídne své přátelství. Nečekal, že bude muset zavírat oči nad naším charakterem. Přesto nám nabídl svou lásku. Dokázal to proto, že byl stoprocentně plný milosti i pravdy.

Přiznejme si to, nikdo z nás to takhle nedokáže. Buď tíhneme k pravdě, nebo tíhneme k milosti, buď věcí přecházíme a neřešíme, nebo naopak chceme hlavně pořádek a upřímnost. V tom je ten problém. Když jsme především spravedliví, vede nás to někdy ke spravedlivému hněvu a pravdu říkáme bez lásky. (Asi proto Pavel nabádá, abychom se naučili mluvit pravdu v lásce.) Pravda bez lásky vede k hněvu a k předsudkům. Říkáme pak třeba věci jako: “Nejsem rasista, ale…” Jedna špatná zkušenost vytváří stereotyp, takže mluvíme pravdu a přitom nemilujeme. Láska bez pravdy zase vede k vyprázdnění vztahu a přecházení věcí takže znemožňuje opravdovou komunitu, opravdový vztah a opravdový růst. Jen když nám někdy řekne někdo pravdu (která bolí), nás posune v životě dál. Ježíš byl dokonalý v tom, jak skloubil milost a pravdu v plnosti. Nikdo nezpochybňoval jeho lásku k lidem, ale zároveň všichni věděli, že si servítky moc nebere. Stejně jako v příběhu o bohatém mladíkovi, Ježíš se na lidi podíval s láskou a řekl jim pravdu. To z Ježíše dělalo zcela jedinečnou postavu dějin. Jeho schopnost měnit lidské životy bez nucení nebo manipulace, jen kombinací dokonalé milosti a dokonalé pravdy, je úžasná. Vidíme ji v praxi v mnoha konkrétních příbězích evangelií.

Chci tím prostě jen říct, že spravedlnost a naše touha po spravedlnosti jsou Boží principy a jsou správné. Bez lásky se ovšem spravedlnost mění v krutost. Problém se spravedlnosti nastává, když ji chceme uplatňovat selektivně (já jsem se snažil, tak chci výsledky - jiní ale ať klidně sklidí i ovoce svých špatných skutků). Problém taky nastává, když nutíme Boha k rozhodnutí, aby se zachoval spravedlivě podle našich měřítek. Tehdy se z jinak skvělé touhy po spravedlnosti stává pouhá karma, která může fungovat zcela bez Boha, automaticky, chladně a stále stejně. Musím ovšem připustit, že mnozí z nás dávají tomuto předvídatelnému principu přednost, protože nám připadá, že úplně zvládneme se zlepšit sami. Vlastní silou. A máme za to, že Bůh tuto snahu oceňuje a odplatí nám podle ní. Protože si to ...zasloužíme. Aby Ježíš ilustroval, že se Bůh nenechá spoutat do takové karmy, vyprávěl jednou další ze svých proslulých fiktivních příběhů. V tomto příběhu postavil na hlavu naši představu, co přesně Bůh oceňuje.

Matouš 20:1-5 „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby najal dělníky na svou vinici. Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je na svou vinici. Když vyšel ven okolo deváté hodiny, uviděl jiné, jak stojí na tržišti a zahálejí, a tak jim řekl: ‚Jděte i vy na mou vinici. Dám vám spravedlivou odměnu.‘ A tak šli. V poledne a kolem třetí odpoledne vyšel znovu a udělal totéž. V různých dobách byl přesně tohle způsob najímání dělníků: prostě denní práce s denní mzdou. Neobvyklé v Ježíšově fiktivním příběhu je to, že hospodář na místo shromažďování dělníků přichází opakovaně přes celý den. Stále potkává nové dělníky a všechny povolává.

Matouš 20:6-9 Když pak vyšel kolem páté odpoledne, našel jiné, jak tam postávají, a tak jim řekl: ‚Proč tu stojíte a celý den zahálíte?‘ ‚Nikdo nás nenajal,‘ odpověděli mu. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Večer řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. Až dosud vypadá všechno skvěle a spravedlivě: dostaneš výplatu podle své práce a podle své snahy. Jenže, problémy jsou už za rohem. Dělníci, kteří byli na šichtě od rozbřesku, viděli celý den příchod nových a nových dělníků, z nichž každý pracoval jinou dobu a v jiných podmínkách. Když viděli, že dostali za kratší a lehčí práci tu částku, kterou si s nimi hospodář vyjednal na začátku, začali se vnitřně těšit. Přece jen, oni pracovali mnohem více, zaslouží si proto mnohem lepší plat, no ne?

Matouš 20:10-12 Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru. A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: ‚Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!‘ A je to tady. Když dorazili pro výplatu, dostali přesně to, co jim hospodář slíbil. Jejich očekávání byla jinde, protože se mezitím stačili poměřit s těmi, kteří si to podle nich nezasloužili. Touha po spravedlnosti (respektive po férovosti) způsobila, že z dohodnuté výplaty, ze které byli ráno nadšeni, se najednou stal předmět reptání a stěžování si.

Matouš 20:13-16 On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘ Takto budou poslední první a první poslední.“ Pokud máš tendence stát na straně dělníků, nejsi sám. Hospodářova finanční a platební politika narušuje náš smysl pro fair play. Připadá nám skandální. Jenže Boží království není férové, protože Bůh dává milost za milostí podle svého uvážení. Je to nakonec on, kdo je plný milosti a z této plnosti získáváme milost i my.

Příběh je jasný: Bůh jako pán vinice se může rozhodnout dát každému plat podle svého uvážení - jsou to jeho peníze. Bůh není vždy konzistentní, a já jsem tomu rád, protože mi to dává naději. Naději, že mi Bůh dá další a další šanci, i když si ji vůbec nezasloužím. Bůh totiž dává šanci lidem, kteří se od něj odvrátili a pohrdli jeho milostí. Není přesně to dobrá zpráva pro nás všechny? Víte, férovost je riskantní. Všimněte si: když neférovost pracuje proti mě, pak si stěžuji a reptám. Když ale dostanu něco nezaslouženého, jsem nadšený, tvrdím, že jsem klikař, Bůh mi prokázal přízeň a vyslyšel moje modlitby. Naštěstí pro všechny z nás, Boží království nefunguje na základě férovosti, ale milosti. Víte, kdyby karma byla tvůj nejvyšší arbitr, a tvou soudkyní, možná bys po dalším hříchu a dalším zklamání se musel začít bát, že opravdu začneš sklízet přesně to, co jsi zasel. Jenže milost nemůžeme získat nebo koupit, pouze přijmout.