Stává se vám někdy, že když jste uprostřed nějaké těžké nebo dokonce beznadějné situace, a v hlavě si říkáte: Teď bych potřeboval, aby se něco stalo! Potřeboval bych nějaký zásah, potřeboval bych, aby se na mě konečně aspoň jednou usmálo štěstí, potřeboval bych nějakého hrdinu, který by do mého příběhu zasáhl. Je to jako v nějakém filmu, kde hraje školní tým nějaký zápas, krutě prohrává, prohra je nevyhnutelná, jde to z kopce, ale pak se o přestávce objeví nejlepší hráč, který nestíhal začátek zápasu, nastoupí do druhé půle a najednou se všechno změní, tým začne skórovat a vítězství je v kapse! Jenže, říkáme si, tohle je možné opravdu jen ve filmu, ne v reálném životě, alespoň v tom mém.
V našem životě se zdá, že věci nezadržitelně spějí k jasnému cíli. Skutečně, naše cesty jsou předvídatelné, jak jsem psal v předchozí sérii Uvíznutý. Není to naše snaha, ale naše nasměrování, které určuje naší cílovou stanici. Jsou to naše rozhodnutí, která proměňují budoucí možnosti v realitu, která může být nádherná, ale může být také bolestivá. Některé věci v naší budoucnosti jsou dané, ale většina je skutečně na nás: naše rozhodnutí, modlitby, zralost, chování, víra: to vše ovlivňuje, jak bude naše budoucnost přesně vypadat. Naštěstí nejsme na tomto světě sami a není jen o nás. Je tady Bůh, který svět stvořil, a který při svém stvoření riskoval tím, že stvořeným bytostem, lidem a andělům, dal svobodnou vůli přijímat jeho lásku nebo ji odmítnout. Do dokonalého světa pustil bytosti se svobodnou vůli se rozhodnout jeho dokonalost přijmout, ale také ji ničit. Výsledky vidíme všude okolo sebe. Stačí si přečíst kterýkoliv den noviny, stačí si kterýkoliv večer pustit zprávy. A do tohoto světa se někdy lidé víry dívají se znechucením, jako by nebylo nic, co mohou udělat proto, aby byl svět lepší. Jako by to bylo dané, že se s tímto světem nedá nic dělat. Jako by s tím nic nesvedl ani Bůh.
Následkem někdy získají mentalitu oběti, kdy jejich jedinou touhou je tento svět nějak přežít a dožít se do nebe, kde to bude fajn. Díky tomu ale žijí mimo realitu. Mentalita oběti způsobuje, že obviňujeme vnější faktory a síly ze svého stavu: ať už to jsou geny, naše prostředí, výchova, nebo duchovní opozice. Mentalita oběti způsobuje touhu světu utéct do sterilního, kontrolovaného prostředí, kde mi nic a nikdo nemůže ublížit. Byl by to dokonalý svět, ale lépe řečeno dokonale robotický svět. Jestliže jako věřící tvrdíme, že Duch svatý obnovil našeho ducha, abychom měli spojení s Bohem, pokud máme v hliněných nádobách skutečný poklad, pak přece tyto vnější faktory nemohou ovlivnit naše kroky, ledaže bychom se pro ně sami za sebe rozhodli! Vždyť prezentuje Boží království, které se soustřeďuje na krásu Božího charakteru, a na revoltě proti čemukoliv, co je nekonzistentní s Boží krásou. Tuto krásu si přeje Bůh ustanovit také v tobě. Někdy si totiž myslíme, že už se nemůže nic převratného stát, ale Bůh nás pak překvapí. Překvapí nás svým velkým ALE.
Jedním z nejkrásnějších konceptů, který při studiu Bible najdete je spojení ALE BŮH. Najdete tam několik desítek tohoto spojení, které implikuje Boží zásahy. Schválně si můžete tyto spojení při své četbě Bible vyhledávat včetně kontextu, kde jsou napsány. Tato jednoduchá, ale mocná fráze totiž implikuje Boha, který dynamicky zasahuje do našich životů, Boha, který jen nepřihlíží naším krokům, rozhodnutím a nadějím, ale aktivně na toto všechno reaguje. Nechává se pohnout naší vírou a naší modlitbou, ale zasahuje dokonce i při méně explicitním hledání, dokonce i tehdy, kdy se zdá, že je vše ztraceno, a on sám je daleko. Tato fráze nám jasně ukazuje, že cesta víry je o přibližování se k Bohu, protože Bůh je sice neměnný, ale není statický. Je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu. Víra je ve své podstatě dynamickou aktivitou: pohybujeme se k Bohu s očima upřenými na Krista, ale Bůh nečeká, až k němu dojdeme, naopak, pohybuje se směrem k nám, přesně jak Jakub popsal slovy: Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám.
Víra je totiž více než zbožné přání. Víra je, jak říká teolog NT Wright, jako okno. Pointa okna není udělat kousek zdi ze skla. Pointa okna je možnost se skrze ně dívat ven, a zároveň dovolit světlu vstup do místnosti. Víra nám dovoluje vidět svou vlastní situaci a své slabosti v Božím světle, které nám ukazuje Boha dynamicky se o nás zajímajícího z lásky, mocného a svatého, někoho, komu na nás opravdově záleží, a kdo dokáže obrátit naši situaci naruby. Vezměte si starozákonního Josefa. Prodán svými bratry, podle slov Štěpána (Skutky 7,9-10): "Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta, ALE BŮH byl s ním. Vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu před faraonem, egyptským králem, milost a moudrost, takže ho ustanovil správcem Egypta i celého svého domu." Josef tak byl schopen na konci svého příběhu říci svým bratrům (Genesis 45,8) "Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ALE BŮH! To on mě učinil faraonovým otcem, pánem celého jeho domu a vládcem nad celou egyptskou zemí."
To, že s Josefem byl Bůh, neznamená, že byl jeho život prostý těžkostí, naopak. Prodán bratry, nespravedlivě poslán do vězení, zapomenutý spoluvězni, který pomohl, Josef přesto nezahořkl,neztratil víru kvůli svým těžkostem. Jeho víra nebyla podmíněnou vírou, nebyla tvořena jeho zkušenostmi a tím, co okolo sebe viděl. Zítra se podíváme na to, jak Bůh vstupuje do našeho příběhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat