Jedna z nejhorších reakcí při uvíznutí je lítost nad minulostí, která se přetransformuje do sebelítosti, která nás úplně ochromí. Sebelítost je umně skrývaný hněv za to, že nedostáváme to, co si podle sebe zasloužíme. Sebelítost zakoušíme, když se nám nedaří, nebo se zdá, že jsme nepochopeni svým okolím, nebo když uvízneme. Svůj hněv si někdy vyléváme i na Boha, který, nám nepochopitelně, se nesnaží za nás urovnat to, co je potřebné. Možná si pamatujete na scénu z filmu Forrest Gump, kdy seržant Dan Taylor, přišel v boji o nohy, a nemůže se s tím smířit. Je plný sebelítosti a pomalu se upíjí ke smrti, jeho život stojí za houby. Do toho se znovu setká s Forrestem, který mu kdysi zachránil život. Má sice nízké IQ, ale je vděčný za život, a tak se Danova sebelítost ještě prohloubí. Přesto souhlasí s tím, že půjde společně do podnikání v lovu krevet. A pak při jedné bouři sedí nahoře na stěžni v koši a mává pěstí na Boha, nadává mu, a konečně dovolí, aby se ten zadržovaný hněv vyvalil navenek se vší tak dlouho potlačovanou silou. Pak je tam krásná scéna, kdy Forrest vypráví: „Dan mi to nikdy neřekl, ale myslím si, že se smířil s Bohem.“
Smířit se s Bohem, to zní jako řešení na uvíznutí. Pro smíření si potřebujeme uvědomit svou situaci. Opodstatněná lítost je taková, kdy se postavíme čelem ke svým minulým hříchům, a kajeme se za ně (pokání je změna smýšlení spojená s lítostí za hříchy a touhou se změnit a obrátit). Když prožíváme zármutek, který nás vede k pokání, lítost je oprávněná a naše reakce správná. Ale co když se rozhodneme prožívat vinu i tam, kde ji na nás Bůh neklade, nebo déle, než bychom měli? Co když prožíváme vinu za uvíznutí, které jsme ani nezpůsobili, nebo si naopak nedokážeme odpustit a děláme ze sebe svatějšího, než je Bůh sám, který nám odpouští, když za ním přijdeme a své viny mu vyznáme? Vypadá to hezky: cítit vinu a pokořovat se dlouho poté, co jsme své hlouposti Bohu vyznali, nebo dokonce i za to, co jsme ani neudělali. Ale nemá to žádný smysl. Sebelítost nás nikam nevede, protože je kontraproduktivní. V lítosti se rozpouští naše zodpovědnost, sebelítost nás natolik zeslabuje, že ani nechceme jít dál. Nechceme věci řešit, nechceme rady do života, nechceme dělat nezbytné změny. Chceme jediné. Aby nás lidi pochopili, politovali a nechali být na pokoji! Naše mysl je ale ochromena a my nejsme schopni se dostat z uvíznutí.
Zdá se, že při uvíznutí hrozně moc záleží na našem myšlení. Myšlenky mají skutečně dopad na život. Psychologové došli k závěru, že existují tři typické negativní postoje, podle nichž si lidé vysvětlují své uvíznutí: osobní výklady (měl jsem smůlu), všepronikající výklady (asi vždycky budu mít smůlu), až po permanentní kvalitu života (jsem smolař). Když je naše myšlení negativní, a není v pořádku, stáváme se jeho otroky. Otroctví vzniká, kdykoli přijdeme o možnost se svobodně rozhodovat, ať už se to vztahuje k lidem, nebo k vzorcům chování. Bůh nás stvořil svobodné, a nepřeje si, aby nás někdo nebo něco ovládalo, jinými slovy, abychom uvízli. Pokud se při uvíznutí necháš naplnit sebelítostí, pokud se při selhání místo pokání zatvrdíš, lítost tě ovládne a zotročí, a svoboda, místo abys ji získal zpět, se od tebe vzdálí. Jak tedy můžeš získat zpět svou svobodu z uvíznutí?
1. Přiznej si svůj stav. První krok je prostě přiznat si svůj stav, své rozhodnutí, nebo (v případě, že jsi uvízl ne vlastní vinou) místo, kde jsi uvízl. Je-li nutné se kát, popros Boha za odpuštění. Týká-li se to lidí, popros o odpuštění je. Nezapomeň prosím, že každý dělá chyby. Čas od času věci zpackáme. Mnoho lidí dělá chyby, ale odmítají si je přiznat. Mají tendenci vidět, že za každou překážku nebo chybu nese vinu někdo druhý. Aby se člověk mohl posunout kupředu díky selhání, musí nejdříve vyslovit tři nejobtížnější slova: Mýlil jsem se.
2. Přestaň s tím, co můžeš ovlivnit. Druhý krok je prostě říct ne. Je jasné, že jsou věci, kde už jsme natolik svázaní, že nedokážeme říct ne, a potřebujeme odbornou péči. Ale jsou i otroctví, která jsou zcela dobrovolná. Můžeme se z těchto otroctví dostat, ale odmítáme to, protože předmět svého otroctví milujeme víc, než si chceme přiznat. Jenže to, co má nad námi moc, to nás ničí. S čím můžeš přestat, přestaň.
3. Jestli potřebuješ pomoc, přiznej to. Přiznej si, že jsi v některých věcech bezmocný a potřebuješ pomoc. Je to pokořující, ale nezbytné. Neznamená to nutně, že jsi špatný, ale pokud s něčím nedokážeš skoncovat. Znamená to, že budeš muset požádat o pomoc Boha, který dává sílu, abys mohl obstát. Potřebuješ ale také požádat o pomoc lidi. Potřebujeme být vykazatelní nejen neviditelnému Bohu, ale také viditelnému člověku. To je důvod, proč tolik podporujeme malé formální i neformální skupiny. Všimni si, že alkoholici se obvykle neosvobodí, dokud nezačnou chodit do nějaké podpůrné skupiny, a to bez ohledu na to, kolikrát slíbili sobě i ostatním, že s pitím přestanou.
4. Vypátrej zdroj. Další věcí, kterou potřebuješ udělat, je zjistit, co tě vede k tomu, aby ses své svobody vzdával. Vždy je za tím nějaká potřeba. Možná, že se snažíš o podvědomý směnný obchod, kdy zaplňujeme nějakou svou prázdnotu. Nebo naopak chceme něco zamaskovat, nějaké zranění, například. Snažíme se vyléčit bolest tím, že tíhneme k nesprávným lidem. Abys poznal zdroj svých obtíží, potřebuješ někdy radu odborníka, hodně modliteb a ochotu podívat se do svého srdce. Pokání není jen lítost (ta sama o sobě nestačí), ale především změna směru.
5. Zvol si život. Buď životodárným také vůči ostatním, jinými slovy, začni žít pro jiné. Dej se do služby Bohu a druhým. Nevěřil bys, kolikrát se v životě dostaneš ze svízelí, když se tvůj život pozvedne od tebe sama. A za to to stojí!
Žádné komentáře:
Okomentovat