Fotografie k naší Element sérii Uvíznutý připomíná většině z nás film Obecná škola, kde je drobná epizoda, ve které v době mrazů vyšlo školní nařízení, aby si žáci dali pozor a nepřimrzli k zábradlí. Jenže víte, jak to je, že? Všichni to známe. Kdykoliv vyjde nějaké nařízení, které nás má omezovat nebo nám něco zakazovat, něco se uvnitř nás začne dít, že ano? Vždycky se přistihneme u vnitřní touhy to udělat navzdory zákazu. Zakázané ovoce přece nejvíc chutná a je to právě ten zákaz, co způsobuje naši neodolatelnou touhu to zkusit. Všichni jsme tam byli. Maminka řekne: Nešahej na plotnu, tak to zkusíme. Tatínek řekne, neskákej na posteli, tak si hupneme ještě jednou. Spálenina nebo zlomenina na sebe nedá dlouho čekat.
Takže, jak se dá předpokládat, také v Obecné škole se hned našli borci, kteří to chtěli vyzkoušet a tak si lízli a přimrzli. Pak je ze zábradlí dostávali horkým plamenem. Tohle je v různých obměnách náš příběh. Schválně se zeptám: Kdo z vás někdy udělal něco hloupého? Zvedněte prosím ruku a držte ji na chvíli nahoře. Budeme společně deklarovat hloupost. Je to něco jako terapie, když vidíš, že jsme všichni udělali hlouposti. Pokud máš vedle sebe souseda, který svou ruku nezvedl, pak potřebuješ vědět, že má jiné problémy v životě, o kterých bychom měli mluvit. Není hloupý, jen lže. Má jisté charakterové potíže, které jsou horší než být hloupým. Já samozřejmě vím, že někteří z nás zásadně nezvedají ruce, když se nás někdo na něco ptá, je to pozůstatek ze školy, když jsme se snažili proplout bez toho, aby nás někdo vyvolal.
Dnes máme začátek roku 2011, a pro mnohé z nás je to oblíbený čas. Myslím si, že máme rádi nový rok proto, že nám to dává pocit, že můžeme začít s čistým štítem, že máme novou šanci začít znovu. Samozřejmě, všichni víme, že chyby opakujeme pořád dokola, a jak stárneme, naše novoroční předsevzetí se stávají pouhým rétorickým cvičením. Na druhou stranu, proč to tak ale je? Pokud je mi známo, nikdo přece do života nevstupuje s cílem si ho co nejvíce pokazit. Nikdo se nežení s cílem se prohádat k rozvodu, nikdo nejde na školu s cílem být vyhozen pro neschopnost, nikdo nezačíná podnikání s touhou po bankrotu, nikdo nezačíná chodit s dívkou nebo klukem s cílem rychle otěhotnět nebo se nakazit pohlavně přenosnou chorobou. Nikdo neplánuje chaos a zmar ve svém životě. Je to tak? Dokonce se to snažíme říkat dětem, ale ty nám říkají stejné věci, které jsme používali jako argument vůči svým rodičům i my. Přesto je v našem životě spousta hloupých rozhodnutí, jejichž řešení nás připravuje o drahocenný čas, o nejlepší léta našeho života. Právě proto se budeme tento a následující týden zamýšlet nad tím, jak najít svobodu, pokud jsme uvízli v nějaké hlouposti. John Wayne má totiž pravdu, když řekl: Život je těžký, je ovšem těžší, když jsi hloupý.
Než se podíváme, co dělat poté, když jsme uvízli, musíme pochopit, jak jsme se do té šlamastiky dostali. Nejlevnější reakcí je totiž snaha obvinit z našeho uvíznutí někoho jiného: rodiče, školu, nadřízeného, manžela, počasí, Boha, nebo kohokoliv jiného, než uznat, že jsme se někdo dostali kvůli vlastním rozhodnutím. Je to totiž tak prosté, jako řídit auto nebo jít na procházku. Určitě jste podobnou situaci taky zažili. Byli jste poprvé v nějakém městě nebo na nějakém místě v přírodě, a najednou jste nevěděli, kterým směrem se vydat. Cesta nás ovšem dovede přesně tam, kam je postavena, ale to ještě neznamená, že je to tam, kam chceme dojet. Vysníme si totiž naši cílovou stanici, ale pak se vydáme špatnou cestou a divíme se, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme chtěli být. Vysníme si cílové stanice našeho života: krásný život, šťastnou rodinu, úspěšnou kariéru, opravdové a chápající přátele, dobrou církev, zdravé děti, manželství na celý život, finanční svobodu, a seznam by jistě mohl pokračovat. Snažíme se na všech těchto oblastech v životě pracovat, a trochu taky věříme, že když se budeme moc snažit, dostaneme se do cíle lehce, rychle a bez karambolu.
Jenomže pokud jsme se na začátku našeho snu rozhodli udělat v zásadních věcech kompromisy, pokud jsme vykročili špatnou cestou, pokud jsme se rozhodli hloupě, dříve než se nadějeme, uvízneme. Uvíznutí ovšem není automatické, je to následek nějakého našeho rozhodnutí. Aniž bychom si to uvědomili, ocitli jsme se na místě, kam jsme nechtěli. Uvíznout je jednoduché. A když stojíme s jazykem přilepeným na mrazivém zábradlí, snažíme se pochopit, jak jsme se tu dostali, a nedokážeme si vzpomenout na to, proč jsme si vlastně chtěli líznout.
Možná jsme si chtěli líznout proto, že jsme věřili, že nás někdo chce okrást o nějaké potěšení. Možná jsme si lízli proto, že jsme uvěřili, že je to zkratka k většímu úspěchu. Uvěřili jsme, že díky líznutí rychle zbohatneme, a to i za cenu, že ztratíme všechny přátele, protože nás vidina peněz doslova zmagoří, jako se to běžně stává lidem, které znám. Uvěří, že mají zázračný recept na snadný výdělek, musí to ovšem držet v tajnosti a zároveň do toho tajemství natahat co nejvíce svých kamarádů, protože bez nich by toto podnikání nemělo výdělečný účinek. Jenže po chvíli se s nimi nikdo nechce bavit, protože oni uvízli tak, že normální komunikace už ani nejsou schopni, a tak začínají žít velmi osamělé životy. Vidina rychlého zbohatnutí je v 99% jen nastražené zmrzlé zábradlí s nápisem: Lízni si. Je to hloupost.
Možná jsme si lízli z jiných důvodů, emocionálních nebo praktických. Výsledkem je ovšem až příliš často předvídatelné uvíznutí. Jako pastor naslouchám různým příběhům, kdy mi lidé vyprávějí, jak se jim rozpadá rodina, mají konflikty na pracovišti, nebo zruinované finance, či udělali rozhodnutí, díky kterému se jim ničí jejich budoucnost, duchovně, fyzicky, i emocionálně. Často vím, jak ten příběh skončí ještě dříve, než mi ho ten člověk dopoví. Není to proto, že bych byl tak prudce inteligentní. Je to proto, že od jistého okamžiku se ten člověk vydal na nějaké cestě nějakým směrem, a výsledek byl předpokládaný. Ten člověk řekne: „Udělal jsem to či ono, ale to nebylo důležité…“ Právě tyto okamžiky ale vytvářejí budoucnost tohoto člověka, protože život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Proto i malé rozhodnutí může dramaticky ovlivnit náš život.
Cokoliv dnes děláme, jakkoliv se dnes rozhodujeme, ovlivní to, kam se v našem životě dostaneme. Malý hříšek v sexuální oblasti dnes? Trochu finanční nekázně? Nemám čas, a proto se dnes rodině nemohu věnovat? Trochu zalenoším v práci? Tyto „malé“ události tvoří osu naší cesty. Co když doopravdy existují cesty s předpokládanými cílovými stanicemi? Je to princip příčiny a důsledku, který funguje, ať už o něm víš nebo ne, a ať s ním souhlasíš nebo ne. Když uvízneme, obvykle hledáme pomoc, a pokud jsme věřící, modlíme se k Bohu, a jdeme za nějakým vedoucím. Po obou chceme řešení. Myslíme si, že když jsme to vyznali, Bůh by měl pomoci od následků. Chceme slyšet rychlé léky na uvíznutí, a jsme nazlobeni, že to nefunguje. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr!
Žádné komentáře:
Okomentovat