Jeden z největších životních mýtů je, že budeme žít život vzájemně nepropojených rozhodnutí a pak najednou, štěstím nebo silou vůle, se ocitneme na místě, kde jsme celou dobu chtěli být. Jenže je to náš směr, ne snaha, co určuje cíl.
Král Šalamoun v Přísloví 27,12 napsal: "Rozvážný vidí hrozbu a vyhne se jí, tupci jdou klidně dál, až na to doplatí." Moudří se chovají, jakoby pak bylo teď. Teď jednají. Naivní pokračují na své cestě, i když jsou varováni, jdou kupředu, i když nejednají s tím, co vnímají a vidí. A co se stane nakonec? Uvíznou. Nezáleží totiž na tom, zda víš, co je moudré, ale jestli jednáš, když vidíš hrozbu. Navzdory tomu to vidíme pořád dnes a denně. Lidé vidí, kam směřují, a říkají si: „Ano, měl bych… Má úplnou pravdu… Určitě bych měl přestat… Asi jo…“ A pak stejně pokračují klidně na své cestě. Neptají se Ve světle mých minulých zkušeností, mé současné životní situace, a ve světle mých budoucích snů a nadějí, je moudré to udělat? Jdou dál, jako by se nechumelilo, a líznou si.
Nicméně, upřímně: Všechno to, co jsem právě řekl, intuitivně víme. Víme, že bychom neměli dělat hloupá rozhodnutí, víme, že některé věci, které chceme udělat, jsou hodně nemoudrá, a přesto to děláme. Samotná znalost toho, co je hloupé nebo moudré, nám v rozhodování nepomáhá. Někdy si sice myslíme, že kdybychom věděli, co je správné, určitě bychom neudělali některé chyby. Ale v praxi vidíme hrozbu a jdeme dál. Proč? Proč jednáme tak, jak jednáme, i když víme, že to nedopadne dobře? Náš problém nespočívá v neznalosti (většinou přece souhlasíme s těmi, kdo nás varují, ale jdeme dál), protože nejsme na cestě hledání pravdy, ale na cestě hledání štěstí. Snaha být šťastný není špatná, v mnoha oblastech se štěstí a moudré rozhodnutí prolíná. Problém s hledáním štěstí však je, že kdo je šťastný dnes, nemusí být šťastný zítra. Ve skutečnosti, dnešní štěstí mě může zítra naplnit lítostí. Minule jsme si vyprávěli příběh o mladíkovi z knihy Přísloví, který ztratil rozum a myslel si, že jeho krátkodobé potěšení s ženou jiného muže, bude jen samostatná událost, která ho naplní štěstím. Jeho konec ho však dovedl ke smrti.
Naše volby jsou ve většině případů řízeny naší touhou po štěstí. Máme pocit, že nám to ukazuje naše srdce. Až pak zapojíme i svůj rozum, a následně ospravedlníme vše, pro co, jsme se rozhodli. Vždycky se totiž najde dostatečně dobrý důvod pro každé rozhodnutí, které chceme. Všimněte si, jak to funguje, dokonce i v rozhodnutích, která nejsou hloupá. Máme pocit, že musíme přijít s nějakým konkrétním důvodem (koupil jsem si novou košili, ano, ale byla ve slevě! Auto, co mám? Jistě, ale je tak ekonomické). O co víc tak někdy klameme sami sebe, když hledáme racionální důvody pro hloupá rozhodnutí. Co tedy dělat, když uvízneme, když už tolik selháváme ve snaze neuvíznout?
Selhání totiž nemusí být konečná. A vlastně by ani neměla být. Naopak, zkušenost selhání, přestože je bolestivá, se pro nás může stát bodem odpichu. Nikdo totiž nedosáhne velkých věcí bez selhání. Všichni čelíme v životě překážkám a není důležité, jaké překážky to jsou. Rozhodující je, jak se naučíme překonávat jakékoli problémy, chyby, neštěstí a selhání. Selhání strhávají průměrné lidi zpátky. Reagují mnoha z těchto způsobů: Obviňují druhé. Opakují tytéž chyby, kvůli kterým se bojí. Myslí si, že jsou tím selháním. Nakonec se často rozhodnou to vzdát. Úspěšní lidé reagují odlišně. Selhání je posunují kupředu: Přijímají zodpovědnost. Učí se z každé chyby. Vědí, že selhání je součástí pokroku. Zachovávají si pozitivní postoj. Přijímají nová rizika. Nikdy se nevzdávají. Neznamená to ovšem, že se cítí, jako by se nic nestalo. Uvíznou-li, cítí se špatně. A je to v pořádku. Zní to paradoxně, ale někdy se napřed musíme cítit hůř, abychom se cítili lépe. Čas ne vždy všechno zahojí – někdy spíše zahnisá. Řízněte do toho a vyneste smetí. Udělejte něco.
Žádné komentáře:
Okomentovat