Odpuštění. Rabíni říkali, že každý má povinnost odpustit třikrát. Petr přichází za Ježíšem a ptá se ho, kolikrát si to myslí on, že má odpustit. Snad až sedmkrát (2x více než musí + 1 navíc)? Ale Ježíš říká sedmdesát sedmkrát. Pointa je v tom, že odpuštění není čárečka, kterou si počítáme, ale životní styl, ve kterém žijeme. Proto také Ježíš jasně říká, že to, jak my jsme schopni odpouštět ostatním ovlivňuje to, jak Bůh odpouští nám. Vnitřně chceme, aby někdo odplatil naše zranění. Poselství odpuštění je naprosto radikální koncept (proti přírodě :-). Co tedy vlastně je a není odpuštění?
CO ODPUŠTĚNÍ NENÍ?
Odpuštění není totéž jako omluvení. Omlouváme se díky existenci polehčujících okolností. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nejsou žádné polehčující okolnosti. Pokud naše chování dokážeme obhájit, nepotřebujeme ho.
Odpuštění není zapomenutí. Pokud bychom věřili v zapomínání, pak bychom potřebovali skutečně špatnou paměť. Jistě, Bůh zapomíná naše hříchy, ale to není kvůli špatné paměti. On se zkrátka rozhodl nepoužívat naše hříchy jako důkaz proti nám. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nedokážeme zapomenout.
Odpuštění není totéž jako smíření nebo obnovení důvěry. Třetí neznámější omyl říká, že když nám někdo odpustil, musíme se chovat, jakoby se nic nestalo a mít znovu stejnou úroveň důvěry, jakou jsme měli před zraněním. Ale odpuštění je něco jiného. Odehrává se v nitru odpouštějícího a nemá vliv to, jestli si to viník zaslouží nebo se omluví. Smíření vyžaduje znovu vybudování důvěry, což chce hodně dlouhý čas a chuť na obou stranách.
Odpuštění se týká minulosti. Odpuštění znamená, že někomu nepočítáme jeho dluh. Necháme plavat to, co nám ten druhý udělal. Na odpuštění stačí jeden. Smíření se týká přítomnosti. Dojde k němu, když se druhý omluví a přijme odpuštění. Na smíření je třeba dvou. Důvěra se týká budoucnosti. Týká se jak toho, co jste ochotni znovu riskovat, tak toho, čemu se otevřete. Druhý musí svým jednáním dokázat, že si důvěru zaslouží, než mu ji opět dáme.
CO ODPUŠTĚNÍ JE?
Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění ve skutečnosti znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Je to popření zákona pomsty ve prospěch milosti. Jak tedy můžeme odpustit naším viníkům?
Odpuštění začíná tím, že se vzdáme touhy po pomstě. Neznamená to, že by spravedlnosti nemělo být učiněno zadost. Ale znamená to, že se rozhodneme nevyžadovat retribuci. (oko za oko a zub za zub)
Druhá fáze odpuštění zahrnuje nový způsob vidění a cítění. Když jsme hluboce zraněni, nevidíme osobu, ale pouze vnímáme bolest. Odpuštění znamená, že se budeme snažit porozumět druhé osobě.
Třetí fáze odpuštění, ta nejtěžší, je to, že se dostaneš do budu, kdy přeješ viníkovi vše dobré. Dokonané odpuštění přeje viníkovi dobré, i když nezastírá, že on koná či konal zlé.
Žádné komentáře:
Okomentovat