Inspirace, spolehlivost a neomylnost. Bible nebyla nadiktována. Bůh komunikoval pomocí vidění a snů, a proroci zachycovali to, co viděli, svými slovy, takže se do textu promítla jejich osobnost. Přesto Bůh říká na konec, že výsledek je takový, jaký chtěl mít. Někteří věřící totiž mají doketický způsob uvažování o Bibli: tedy vnímají ji jako slovo Boží, ale ne jako lidský výtvor. Spolehlivost Bible ovšem nesouvisí s tím, zda je vědecky správná v každém ohledu. Je to příběh, který vypráví. Bible je spolehlivá v tom, co učí, a je neomylná v tom, čeho se dotýká. Není to vědecká příručka, jak můžeme vidět na různých příkladech.
Neomylnost není základní doktrínou církve. Princip neomylnosti ovšem vytváří ochranou vazbu na další klíčové doktríny. Otázka je: Čemu musí lidé věřit, aby byli spaseni? Nezapomeňme na to, že první křesťané neměli NZ, měli SZ a svědectví o vzkříšení Krista. Celá pointa neomylnosti vznikla až při reformaci a pak ve 20. století při bitvě mezi modernismem a fundamentalismem. Takže se dá říct, že člověk může být křesťanem, aniž by věřil v neomylnost Bible. Samozřejmě ale pro duchovní zdraví a život církve je důvěra v Bibli zásadní.
Každopádně, například v evangeliích je zachyceno to, co si lidé pamatovali (Kázání na Hoře za 15 minut a hladovění davů). Ale víte, jak je to s pamětí: každý si ze stejné situace pamatujeme trochu jiné detaily. To je v pořádku, protože to ukazuje, že spisovatelé evangelii vzájemně nekonspirovali s cílem vymyslet si nějaký příběh. S Biblí bychom měli zacházet jako s kteroukoliv jinou knihou, abychom docílili poznání, že to není kniha jako každá jiná.
Jak je to ovšem s těmi tisíci variant textu? Přepisovatelé skutečně chyby dělali, někdy omylem a někdy schválně. Přesto je možno v množství kopii, které máme, vykonstruovat původní text velmi dobře. (seminář Wallaceho) Celkem máme k dispozici obrovské množství manuálů: 5700 řeckých kopii NZ, pak 10,000 kopií v latině, a pak v dalších jazycích (Koptština, Syrština, Arménština, Gruzínština,…) Těch je taky 10,000, celkem tedy máme asi 30,000 rukopisů NZ. Kromě toho církevní otcové citovali celý NZ, takže z jejich spisů bychom byli schopni postavit celý NZ zpátky. V jejich spisech je 1 milion citací NZ. (Pro srovnání, Illiáda a Odysea je ve 2400 kopiích, ale byla původně Homérem napsána o 800 let dříve!) Bohatství NZ je prostě nesrovnatelné: u jiných historických knih je často třeba 300 let mezera, a pak tisíc let díra před dalšími zmínkami. Z hlediska starověké literatury nemá NZ jakoukoliv konkurenci.
A jak je to s těmi různými variantami? Většina jsou prosté záměny. Například J 4,1 v tisících rukopisů řekne Pán, a všechny ostatní Ježíš, pak všechny se počítají jako odlišné varianty. Pak je v řečtině člen „nu“, který podobně jako v angličtině „a“ nemá žádný zvláštní smysl. Zhruba 80% všech variant jsou tedy tyto hláskovací rozdíly. Pak máme překlepy. Například pisatel psal „Pán“, ale spletl se a napsal „a“. V řečtině jsou to podobná slova (Kai versus Kurios). Kromě toho má řečtina bohatší slovník než čeština, existuje například 16 verzí, jak napsat prostou větu „Ježíš miluje Pavla“. Takže, jak říkají někteří odborníci, 400,000 variant je vlastně strašně málo při úvaze, kolik rukopisů máme. Potenciál chyb je tam desítky milionů.
Jedno procento jsou ovšem varianty, které text změnily. Například Římanům 5,1: „Máme pokoj“ nebo „Mějme pokoj“? Další problém je, že zhruba 2200 rukopisů jsou čtení (lectionaries), pomoci kterých církev rozdělila čtení Bible do kalendářů a příprav na bohoslužby. Díky tomu přepisovatelé Bible udělali schválně změny: Například „Když Ježíš učil své učedníky“ nemá v originále ani Ježíše ani učedníky, ale z kontextu je patrné, že se jedná o ně. Jenomže když rozdělili text na čtení do různých oddílů, kontext se ztratil, takže přepisovatel udělal tohle doplnění pro jasné porozumění. (A tehdy ještě Bible neměla verše.)
Další kategorií jsou vložené poznámky (příklad 1 K 14,34-35 po verších 33 nebo 40), nebo příběhy, které se sice asi staly, ale v originále nebyly. Takovým příběhem je žena přistižená při cizoložství. V rukopisech je tento příběh na více než 6 různých místech v Lukášově nebo Janově evangeliu. Totéž se týká konce Markova evangelia (posledních 12 veršů). Dalším místem je 1 J 5,7-8, což bylo dodáno do latinského překladu Bible a nebylo do řečtiny přeloženo až do roku 1520. Žádná z variant ovšem nijak nemění smysl textu nebo základních křesťanských doktrín.
Žádné komentáře:
Okomentovat