LifeSaver: On uzdravuje!

V posledních týdnech se v Elementu věnujeme otázce zla, bolesti a utrpení, a kde v tom všem můžeme nalézt Boha, co pro nás chce, a co od něj můžeme očekávat. Dnes jsme v druhé části série LifeSaver, ve které si ukazujeme na jednu z nejzákladnějších pravd křesťanské víry: Totiž, že pokud chceš znát Boha, pokud chceš znát jeho vůli, pokud chceš vědět, co pro tvůj život zamýšlí, stačí se podívat na Ježíše, o kterém evangelia mluví jako o Božím obrazu a zdůrazňují, že pokud vidíme Ježíše, pak vidíme Boha. V evangeliích vidíme Ježíše plného soucitu nad utrpením, rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy. Vidím někoho, kdo chce, abych ochutnal opravdový život, protože v Janovi 10:10 říká: Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já jsem přišel, abyste měli život – život v plnosti. To je náš základní verš celé série. Minulý týden jsme si ukázali, jak nás náboženství dostalo přesně na místo, kde potřebujeme spasitele, protože nejsme schopni ani žít podle vlastních pravidel, natož podle Božích. Co však bylo pro náboženství, pro přikázání, a pro naší upřímnou snahu nemožné, to vyřešil Bůh. Ovšem ne tak, že by poslal nové pravidla, on raději poslal svého syna. Náboženství nás vede k potřebě Spasitele, a Bůh poslal Spasitele, který nás zachraňuje od hříchu, smrti (která je následkem hříchu) a ďábla (který je vládne zlému světu). Díky Kristu již nejsme odsouzení a nic Bohu nedlužíme, protože Ježíš zaplatil za můj hřích. To je dobrá zpráva! Ale to je jen začátek života v plnosti.

Život, který je nám dán v Ježíši, nás nejen vysvobodil od hříchu, ale dává nám také možnost hledat a získat uzdravení našeho těla. Apoštol Petr, který s Ježíšem chodil po zemi a viděl jeho zázraky, říká (1 Pt 2:24): On sám na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily! Tady to vidíme krásně pohromadě. Záchrana od hříchu a záchrana od nemoci. Když se podíváme do evangelií, chápeme, proč to Petr napsal. Ježíšova služba totiž z velké části zahrnovala uzdravování a vysvobozování od těch, které přímo trápí ďábel a démoni. Jinými slovy, Ježíš dělal zázraky a Petr je viděl na vlastní oči. Možná nás napadá, zda vůbec v zázraky lze věřit, zda je věda nevyvrátila, jestli to není nějaký tmářský přežitek (říkáme to i v situaci, kdy si zázrak moc přejeme). Dovolte mi tedy na začátek říct, že křesťanství bez víry v zázraky můžeme rovnou vyhodit na smetiště dějin. Vyjmeme-li zázraky z některých jiných věroučných systémů, jako je třeba z hinduismu, buddhismu nebo islámu, víra tím sama moc neutrpí, ale u křesťanství přestává mít jakýkoliv smysl. V Novém zákoně je Ježíš úplně něco jiného než jen láskyplný filozof, který hloubá nad smyslem bytí a radí lidem, jak žít lépe. Ježíš Nového zákona uzdravuje nemocné, sytí hladové, očišťuje malomocné, přikazuje přírodě, mění vodu ve víno, křísí mrtvé. Zkrátka, vyřežeme-li zázraky z Nového Zákona, skoro nic nám tam nezůstane. Křesťan tedy v zázraky věřit musí, pokud chce být křesťanem. Není divu, že Petr o Letnicích tvrdí (Skutky 2:22): Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte. “Jak sami víte“ je tam proto, že to říká lidem, kteří Ježíšovy zázraky viděli na vlastní oči!

Proč vlastně Ježíš zázraky dělal? Dělal je ze dvou důvodů, oba jsou pro nás důležité. Evangelista Jan popisuje, jak jednoho dne Ježíš uzdravil slepého od narození, což Židé považovali za veliký zázrak. Byl to člověk, který byl již dospělý, a protože byl slepý a chudý, žebral. Ježíš šel okolo se svými následovníky, a ti se ho zeptali, proč si myslí, že je ten člověk slepý, zda je to kvůli jeho hříchu nebo hříchu jeho rodičů. Vycházeli z principu, že nemoc musí mít konkrétní příčinu: například hřích. Byl to obvyklý názor té doby a i dnes v mnoha věroučných systémech je to klasická ukázka karmy: trpíme kvůli své minulosti. Ježíš jim ovšem říká jasně, že to nebyl on ani jeho rodiče, proč je slepý. Prostě se to stalo. Svět má dost svého trápení, říká Ježíš později, toto je jeho přetrvávající pohled na utrpení. Na tom slepém se ovšem ukáže Boží sláva. Ježíš pomaže jeho oči blátem a pošle ho se umýt, slepý prohlédne, a to vzbudí vlnu zájmu.

Žel, nejen pozitivního. Protože Ježíšovi kritici nemohli popřít, že se stal zázrak, snažili se odvést řeč. Nejprve na to, že byla sobota, tedy den, kdy nesměli pracovat. Pak se snažili najít něco na způsobu uzdravení. Dokonce došlo k pozoruhodné roztržce, kdy uzdravený žebrák začal poučovat vzdělané vůdce, a ti ho posléze vyhnali. Následkem se k Ježíši Židovští vůdcové znovu srotili a zeptali se jej přímo: Jak dlouho chceš naši duši držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně. Ježíš jim řekl, že tak již učinil, ale oni mu nevěřili a pak dodal: (Jan 10:25) Skutky, které já činím ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí. Tady vidíme černé na bílém: Ježíš zázraky dělal proto, aby mu lidé uvěřili, že jej poslal Bůh Otec, že on je jeho Synem. Ježíš však zázraků dělal ještě z jiné příčiny. Ježíšovy zázraky byly skoro vždy situační, měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Ježíš zázraky nedělal pro podívanou, naopak, kritizoval ty, kteří chtěli vidět stále nová znamení. Nedělal si ani iluze o motivech těch, kteří se k němu po zázracích přidali. Po nasycení tisíců třeba řekl, že ho následují jen proto, že dostali zadarmo najíst. Přesto ho znovu přemáhal soucit a lidem pomáhal v jejich nouzi, a tím znovu dokazoval, že mu na nich záleží. 

V tom se Ježíš nezměnil. Autoři Bible tvrdí, že je stále stejný včera, dnes i navěky. Jeho charakter ani moc se nemění. Ježíš stále miluje lidi a pomáhá jim v jejich nouzi, bolesti a v boji se zlem. To bylo nakonec základem modliteb církve i později: Modlili se k Ježíši za nemocné s odvahou a vírou, protože se spoléhali na jeho ochotu potvrdit svou identitu Božího Syna a na jeho soucit s trpícími. Křesťané se proto vždy modlili za nemocné a všelijak jinak ztrápené lidi. To je samozřejmě skvělé, ale nutně se musíme ptát, jestli by tedy Bůh mohl uzdravit úplně všechny. Někdy totiž v evangeliu vidíme, že Ježíš někoho neuzdravil, nebo šel a uprostřed nemocných uzdravil jednoho člověka. Nutně nás pak napadá, proč si Ježíš vybírá, koho uzdraví a koho ne. Je to proto, že má nějaký zvláštní plán s nemocí? Je to proto, že používá nemoc k tomu, aby nás něco naučila? Křesťané zpravidla nemají problém věřit Boží schopnosti uzdravovat, pochybují ale někdy Boží vůli. V evangeliích je pouze jediné místo, kde se někdo jiný ptá Krista “je-li uzdravení jeho vůle”. Čteme o tom v Lk 5:12-13, kde se malomocný ptá Ježíše: “Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.” On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: “Chci, buď očištěn.” A hned od něho malomocenství odešlo. Je třeba být konzistentní. Proč bychom používali léky, pokud by nás Bůh zkoušel? Pokud bychom věřili, že nemoc, kterou trpíme, je Boží vůle, pak bychom se protivili Boží vůli braním jakýchkoliv léků. Pokud si ale myslíme, že naše nemoc není Boží vůle, pak uděláme vše pro její vyléčení, a to skrze modlitbu i skrze léky.  A pokud by nemoc byla přímo požehnáním, které nás vede k Bohu, proč se nemodlíme za více nemocí? Zní to skoro jako rouhání. To proto, že jedno z Božích jmen je Jahve Rafa, což překládáme jako Bůh, který uzdravuje (Ex 15:26 a Ž 103:2-3). Boží jméno tak ukazuje Boží charakter a jeho vůli. Ježíš není jiný.

Je-li na Kristu něco nápadného v jeho postoji k nemocem, je to je skutečnost, že stojí proti ní. Ježíš nikde nepovzbuzuje lidi, aby nemoc pasívně přijímali a rezignovaně se smířili s osudem nebo snad dokonce v souladu s pohanskými pohledy se chtěli ze „zlého“ těla vysvobodit. Biblický pohled na člověka je ten, že tělo je velmi důležité, takže nakonec čekáme na vzkříšení těla. Tělo je dokonce chrámem Ducha svatého, není divu, že Bůh je považován za Velkého Lékaře (Ex 15:26). Jak se Ježíš choval k nemocným? Dokázal se vcítit do situace trpícího. Nejednou je popsán Ježíš jako plný soucitu, u Lazarova hrobu pláče. Respektuje přicházejícího pro modlitbu. Zdánlivě pokládá nesmyslné otázky: Co chceš, abych pro tebe udělal? Nebere jako samozřejmost, že ví, co druhý chce, přestože to ví. Navíc, ne každý chce být zdravý, především pokud mu nemoc přináší výhody, peníze, zájem nebo soucit. Nikdy nemocnému nevyčítal nedostatek víry. Vzhledem k tomu, jak důležitá je víra pro uzdravování, je paradoxní, že se Ježíš kvůli malé víře zlobí na své učedníky, a komentuje nedostatek víry u otce mladého epileptika, nemocným přímo ale nedostatek víry nikdy nevytýká. Na druhou stranu velmi pozitivně oceňuje to, když k němu s vírou přicházejí.

Pokud Ježíš uzdravovat chce, proč nejsou všichni uzdravení? Jak jsme si ukázali ve Tvářích zla, díky Kristu můžeme rozumět Boží vůli, ale nechápeme komplexitu stvoření a faktorů svobodných rozhodnutí lidí, andělů a démonů, které ovlivňují svět, kde se pohybujeme. Pokud Bůh stvořil svět, kde je možná svobodná volba, musí být možný i svět, kde se vždy jeho vůle neděje, kde ho svobodné bytosti mají možnost odmítnout, a dokonce bojovat proti němu. Nemusíme však tápat ohledně Ježíšovy ochoty uzdravovat a dotýkat se našeho těla. Uzdravení je projevem vítězství nad zlem, nakonec zažijeme svět, kde nemoc vůbec nebude, kde Bůh setře každou slzu z očí, kde se jeho dokonalá vůle bude dít bez překážek. Do té doby jsme ve válce, kde ovšem máme jedno obrovské privilegium: můžeme se k Ježíši modlit. Můžeme skrze svou modlitbu působit průlom jeho vůle na tento svět. Proč by nás jinak Ježíš žádal, abychom se modlili k Bohu, aby se stala jeho vůle na zemi tak jako v nebi, pokud by se na tomto světě jeho vůle vždy děla? Podle Ježíše naše modlitba uvolňuje Boží vůli na tomto světě. Modlitba je významným faktorem ve válce, kterým tento svět v zákulisí je. Bůh stvořil svět nejen jako místo, kde je schopen nás ovlivnit, ale kde také můžeme ovlivnit my jeho – a to skrze modlitbu. Naše modlitby jsou tedy mnohem důležitější, než si myslíme. Jenže, jak dlouho se máme modlit? Co když nás po modlitbě Bůh neuzdraví? Máme se modlit znovu? Nebo máme přijmout, že nás nechce uzdravit?

Vyslyšení modlitby má samozřejmě více faktorů: (1) Víra člověka, který se modlí. Pokud se modlíme aniž bychom věřili, že taková modlitba má smysl, proč marnit čas? (2) Víra lidí, kteří se modlí za druhé. (3) Vytrvalost v modlitbě. Není důvod si myslet, že duchovní práce je méně náročná než fyzická práce. Některé kameny mohou být zvednuty hned a jiné vyžaduji pořádnou páku. Modlitba není magie, je to duchovní práce, vyžadující vytrvalost. (4) Počet modlících se lidí. Podobně to funguje, když u těžkých věci potřebujeme a chceme asistenci od jiných lidí. (5) Svobodná vůle lidí – co vlastně chceme? (6) Svobodná vůle andělů/démonů – bez boje se nevzdají. (7) Přítomnost hříchu. (8) Konflikt mezi Boží dokonalou vůli a konkrétní vůli. Příkladem by mohl být slavný Pavlův osten.  Bible hovoří v 2K 12:7-9 o ostnu, který měl apoštol Pavel. Třikrát se modlil k Bohu, aby to od něho odňal a ten mu odpověděl zcela jasně a srozumitelně, že mu stačí jeho milost. V tomto případě Ježíš viděl, že může tuto bolest vykoupit, kvůli Pavlově sklonu k pýše. Jedna věc je ale podstatná: Pavel se nesmířil se svým stavem, aktivně se modlil, dokud mu Bůh neřekl, že ho neuzdraví. Proto tě povzbuzuji, aby ses s odvahou modlil za své uzdravení dokud tě Bůh neuzdraví, nebo dokud ti Pán neřekne jinak, protože Ježíš chce, abys ochutnal život v plnosti!