Tváře zla: Zničené zlo

Série Tváře zla se právě chýlí ke konci pomocí té nejdůležitější otázky, kterou si v církvi na toto téma musíme položit. Na zlo se můžeme dívat z mnoha úhlů, z některých jsme se o to v této sérii pokusili. Je to velice komplexní záležitost a dalo by se o ní mluvit mnohem více a mnohem déle, soustředili jsme se proto na to, jak můžeme chápat otázku zla jako teisté, tedy lidé věřící v osobního Boha. Je jasné, že různé jiné filozofie nebo náboženské směry mají svůj vlastní systém řešení zla, od jeho popírání až po snahu o zlepšení životních podmínek. Pokud ovšem mluvíme o teistickém pohledu na bolest, zlo a utrpení, pak nám zůstává jedna velmi, opravdu velmi důležitá otázka k zodpovězení. Zatím jsme si totiž řekli o zlém světě, ve kterém žijeme, a který dává prostor korporátnímu a společenskému zlu. Zlý svět je totiž živený pýchou, žádostmi očí a žádostmi těla. Pak jsme si řekli, že tento svět je zlý (přestože zároveň paradoxně vnímáme střípky krásy a dobra, kterou jsou pozůstatkem dobrého světa), protože má svého boha a pána, který tvorstvo udržuje v marnosti. Tato osoba je ztělesněné zlo v osobní rovině a my mu říkáme ďábel nebo satan, padlý anděl, ten Zlý. Jeho hlavním záměrem je ničit vše, co Stvořitel označil za dobro, a proto vyhlásil válku člověku, který je stvořen k Božímu obrazu. Možná to je ten důvod, proč je ďábel nepřítelem všeho dobrého, vší lásky, vší radosti a vší naděje. Z lásky tvoří chtíč, z víry beznaděj, z radosti povrchní pozlátka s pustým obsahem. Jenže, sám by toho tolik nezmohl, kdyby neměl ochotné pomocníky, kteří mu rádi vycházejí vstříc. Těmito pomocníky jsme my sami, každý jeden z nás bez ohledu na svůj věk, národnost nebo snad světonázor: všichni jsme schopní konat dobro i zlo, protože hranice mezi dobrem a zlem protíná naše srdce, a jediný způsob, jak začít znovu, je umřít sám sobě. Každý den. Neustále.

Jenže, je tady ta jedna otázka, která musí být položena, a na kterou si musíme odpovědět, protože tato otázka nás bude v otázce zla pronásledovat, dokud k ní nějaký postoj nezaujmeme. Ptáte se: Co je to za otázku? Už nás nenapínej! Ta otázka je nasnadě: Kde je Bůh v otázce a problému zla? Jinými slovy: Působí Bůh zlo sám, aby nás například něco naučil nebo nás za něco potrestal? Je za vším, co se na tomto světě děje? Je za to v konečném důsledku zodpovědný? Proč Bůh zlo dopouští a aktivně mu nezabraňuje? Neměl by Bůh jednou provždy vymýtit zlo z tohoto světa? Není snad existence zla důkazem jeho neschopnosti (což útočí na učení o Boží všemohoucnosti) nebo jeho neochoty (což útočí na učení o jeho dobrotě) zlo řešit? To jsou důležité otázky, které se všechny dají shrnout do jedné věty: Kde je tedy Bůh v otázce a problému zla? 

Je jasné, že všude okolo nás vidíme různé situace, které jsou velmi nekonzistentní. Například máme lidi, kteří se chovají hrozně, žijí strašným životním stylem, jejich rodiny se rozpadají, vztahy mají toxické – a daří se jim zle, jsou nemocní, nemají peníze, žijí uboze... Když se na ně podíváme, máme v tom jasno. Sklízejí plody svých rozhodnutí. Jenže pak máme podobně zlé lidi s podobným životním stylem, kterým se daří skvěle, a my nechápeme, jak je to možné, že takto, doslova bezbožní lidé, se mají tak dobře navzdory svému životnímu stylu. Říkáme si, že na ně taky jednou dojde (trochu se tím utěšujeme, protože všichni podvědomě chceme spravedlnost – tedy spravedlivou odplatu pro hříšníky). Aby to ale nebylo tak jednoduché, máme tady také lidi, kteří se snaží žít správně: starají se o své potomky, snaží se pracovat, dělají, co mohou, a třeba jsou navíc věřící, kteří se pravidelně modlí, jsou štědří a vztahoví, ale neustále prožívají ve svém životě utrpení a bolest, protože jsou například nemocní nebo mají jiné trápení. Jejich bolest je o to větší, že používají stejnou logiku: pokud se někomu nedaří proto, že se chová hrozně, nemělo by se mi dařit dobře, když se tak snažím? Navíc, všichni tito lidé znají zároveň podobné lidi, kteří se snaží, a věří, a modlí a vůbec, dělají to všechno podobně, a daří se jim, jejich modlitby jako by vždy měly prioritu v nebeském call-centru, a jejich život je takový... v pohodě. Nerozumíme tomu. Je to nekonzistentní. Snaží se nás Bůh něčemu naučit? Kde je v naší bolesti? Proč ji vůbec dopouští? Jinými slovy: Má Bůh nějaký tajný a skrytý záměr se zlem v našem životě?

Přesně tady leží jádro sporu i mezi křesťany. Mnozí z nich totiž věří tomu, že Bůh skutečně má tajné záměry se zlem, a proto ho používá nebo přímo posílá k udělení lekce. Hledají verše z Bible, které tento názor potvrzují, a určitě se dají najít příběhy, které tento pohled na Boha potvrzují. Před několika lety jsme zde například měli sérii o Josefovi, kterého jeho bratři prodali do otroctví, kde Josef strávil většinu svého života (navíc v base). Jenže díky tomu, že se Josef ocitl v otroctví, stal se premiérem Egypta a zachránil nejen tuto zemi, ale také svou rodinu před smrti hladem. Nakonec se zdá, že Bůh to vše řídil tak, aby se Josef dostal na místo, kde mohl zachránit všechny. Na závěr příběhu se bratři bojí jeho pomsty, ale Josef jim říká (Genesis 50:20): Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte – aby byl zachráněn život mnoha lidí. Byl to tedy Bůh, kdo na Josefa pustil všechno zlo?

Protože vidíme svět a vidíme utrpení a zlo v něm velmi reálně, a protože naopak fyzicky Boha nevidíme, máme vnitřní tendenci přistupovat podle tohoto „vidění – nevidění“ i k roli Boha při zlu. Protože Boha nevidíme, máme za to, že mu ani nerozumíme, že ho nejsme schopni poznat, že nejsme schopni pochopit jeho úmysly a jeho pravý charakter. Svět a zlo vidíme, proto máme za to, že mu rozumíme. Boha ovšem nevidíme, proto máme za to, že mu nerozumíme, a rozumět ani nedokážeme. Ptáme se: „Proč?“, a zároveň přijímáme, že jeho cesty jsou nevyzpytatelné a nám neznámé, jsou vyšší než naše, nedokážeme poznat, co Bůh zamýšlí a co doopravdy chce. Dává to smysl. Podle tohoto teologického pohledu jsou „odsouzení“ k přijetí utrpení jako tajemství. Je to mystérium. „Bůh potřeboval mou hodnou matku v nebi víc než já tady na zemi, proto mi ji vzal. Nechápu, proč zemřela, ale jistě proto existuje vyšší smysl a záměr, který se jednou dozvíme až budeme v nebi.“ Dává to smysl. Jenže... Je tady jeden problém. A je tady také jedna naděje.

Problém je, že nám tento obraz Boha připadá jako krutý. Jasně, přijímáme jako fakt, že je dobrý a chce pro nás dobro, ale zároveň to ovlivňuje náš emocionální obraz Boha. V momentech čiré upřímnosti bychom museli říct, že je pro nás někdy těžké milovat Boha. Jasně, přesvědčujeme se, že Bůh ví lépe než my sami, co potřebujeme, ale protože v tom smysl ani lekci vidět nedokážeme, dokážeme být poslušní, ale je pro nás těžké udržet v sobě vitální lásku k Bohu, která ale má být základním kamenem našeho vzájemného vztahu s Bohem. Poslušnost není a nikdy nebyla základem vztahu s Bohem. Láska ano. Když miluješ, jsi rovněž i poslušný, ale můžeš být poslušný aniž bys miloval. To je tedy náš problém. Ale je tady naděje. Naděje, která se sama stává základním kamenem nejen našeho vztahu s Bohem, ale vůbec všeho – naší víry, našeho chování, naší existence. Tou naději není nic jiného, než sám Ježíš! Celý křesťanský postoj ke světu, zlu a utrpení musí být definován Kristem, ne příběhy Starého Zákona, ne způsoby, jak Bůh vedl Izrael, ne jeho záměry se světem před Kristem. 

Co když je totiž naše tenze přesně naopak? Co když je to tak, že Bohu můžeme úplně a zcela porozumět? Co když to, co právě nechápeme, je komplexita světa, ve kterém žijeme, kde naše životní okolnosti jsou neustále ovlivňovány řetězcem svobodných rozhodnutí lidí a andělů či démonů? Co když ne Bůh, ale právě náš svět je nepochopitelný a krutý, a protože nevidíme do jeho zákulisí, nevidíme ani bitvu, která tam neustále probíhá? Co když díky tomu ani nechápeme svou roli jako církve a jako jednotlivců následujících Krista – jak moc záleží na našem životě, na naších modlitbách, na našem chování a naších skutcích, k čemuž nás (jak jsme si řekli před týdnem) zavazuje apoštol Pavel slovy (Římanům 12:21): Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Co když na každém skutku dobra, na každém dobrozvyku, na každé tvé modlitbě závisí výsledek této nám neznámé a tudíž nepochopitelné bitvy, která se odehrává v zákulisí zlého světa?

Jak bychom ovšem mohli chápat Boží záměry a jeho charakter? Zvláště v otázce zla? Je to mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá. Ježíš, ta pravda, cesta i život, ten původce a dokonavatel víry, ten dobrý pastýř tvé duše, ta jediná cesta k Bohu, tento Ježíš je úhelným kamenem, na kterém vše stojí a padá, a bez kterého nemáš v ruce vůbec nic. Toto světlo světa, které tma nedokáže pohltit, řeklo svým učedníkům (Jan 14:6-9): „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“ „Pane,“ řekl mu Filip, „stačí, když nám ukážeš Otce.“ „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? To, co tady a na dalších podobných místech Ježíš říká, je naprosto zásadní odpověď na otázku: „Kde je Bůh v bolesti?“ Ježíš tady totiž říká, že on a Otec jsou jedno, a pokud chceš znát Boží záměry a jeho charakter, stačí se podívat na Ježíše. Pokud chceš vědět, co si Bůh myslí o utrpení a zlu, stačí se podívat, co o zlu a utrpení říkal Ježíš, a ještě více na to, co s ním dělal. Nevím, jak vy, ale když si já čtu evangelium Matouše, Marka, Lukáše a Jana, vidím tam Ježíše plného soucitu nad utrpením, vidím tam Ježíše rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, jeho lásku, jeho přijetí. 

Vidím tam někoho, kdo nabízí opravdový život, protože říká (Jan 6:40): Neboť toto je vůle mého Otce, který mě poslal – aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. Proto můžeme znát Boží záměry a plány, proto si můžeme být jistí Božím charakterem, proto můžeme milovat Boha: Protože Ježíš! A protože, podle jeho slov (Jan 12:45): Kdo vidí mě, vidí Toho, který mě poslal. Ježíš, jeho učení a jeho skutky, jsou základem toho, jak máme chápat Boha Otce, ale také jsou základem našeho chápání všech starozákonních příběhů a příkladů. Vše je centralizováno a naplněno v něm. Právě proto jsem přesvědčen, že pokud trpíš a potýkáš se se zlem, nejenže ti Ježíš rozumí (sám trpěl a potýkal se se zlem), ale stojí na tvé straně. Právě proto, že Ježíš přišel, aby kazil skutky ďábla, máme možnost a odvahu se modlit za vítězství ve svém životě. To neznamená, že vždy vyhrajeme, jsme v opravdové válce, a někdy jsme obětí této války. Ježíšovým záměrem ale není hledat smysl ve zlu, nýbrž s ním aktivně bojovat. To může znamenat naše modlitby, ale může to také znamenat tvou aktivitu v potírání zla ve všech jeho podobách: sociálních, rodinných, národních, rasových. 

Znamená to tedy, že nás Bůh nemůže skrze zlo nic naučit? Vůbec ne. Bůh umí pracovat s každým rozhodnutím naší svobodné vůle, a dokáže pracovat i s každým zlem, které se nám v tomto zlém světě přihodí. Bůh dokonce, stejně jako v příběhu Josefa, dokáže zlo v našem životě vykoupit svým dobrým plánem, který náš zlý příběh přepíše do nové knihy. Jeho záměrem je nakonec něco mnohem víc, než si umíš představit na tomto světě i v tom budoucím: život v plnosti!