Evangelium podle Elementu | Naděje

Došli jsme na úplný závěr seriálu CORE, kde jsme prozkoumávali evangelium podle Elementu. Doufám, že vás série bavila aspoň jako mě, a pokud si budete chtít všechny díly poslechnout, najdete je na internetu na podcastech Elementu. Pokusili jsme se shrnout celou „dobrou zprávu podle Elementu“ do pouhých pěti slov, kterými byly LÁSKA, protože Bůh je láska a má tě opravdu rád. Na světě ovšem jen lásku necítíme, naopak. Druhým slovem tedy bylo ZLO, a zamýšleli jsme se, jak může dobro a zlo koexistovat vedle sebe. S touto koexistenci se nechceme smířit, a Bůh také ne, proto také vymyslel ŘEŠENÍ. Tím nebylo náboženství a pravidla, ale byl jím dar Ježíše. Náboženství chce, abys něco dodržoval. Ježíš chce, abys mu důvěřoval. Kvůli lásce nám Bůh dává volbu pozvání přijmout nebo odmítnout. Čtvrté slovo byla VOLBA. Bůh vždy dává možnost vybrat si mezi životem a smrtí, a proto když si zvolíme důvěru a přijmeme jeho dar, stáváme se Božími dětmi. Minulý týden jsem skončil tím, že když se staneme Božími dětmi, do našeho srdce přijde extrémně důležitá hodnota, kterou svět nezná, protože nepochází ze světa. Co je to za hodnotu? Je to NADĚJE. Naděje je jedno z mých nejoblíbenějších slov vůbec a je zajímavý fenomén.

Ve Starém Zákoně je mnoho veršů v knize Job a v Žalmech, kde se mluví o naději. Většinou je to poezie utrpení psaná v životních bouřkách. Naděje totiž dává smysl budoucnosti. Bez naděje není žádná budoucnost. Někdy se cítíme jako lidé, kteří jsou ve vleku okolí: máme naprogramované geny a dispozice, abychom byli takoví, jací jsme. Říkáme, že se už nezměníme. Zůstáváme v bezpečném prostředí známého. Jistě, člověk má mnohé naprogramováno, ale má i něco navíc. Je schopen klást si cíle. Máme-li cíl, pak se těšíme, doufáme a očekáváme jeho splnění. Tuto naději chováme v srdci. Žijeme-li, žijeme nadějí. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat do zoufalství. Kde ale najdeme naději? Norský profesor sociologické antropologie Thomas Hylland Eriksen v knize Syndrom velkého vlka přesvědčuje čtenáře, že statistiky kvality života dokazují, že nebudeme šťastnější jen když se máme lépe. Nejdůležitějším faktorem štěstí je přítomnost naděje. Poslechněte si, co píše: 

Co nám tedy vlastně chybí? Pro začátek vám nabídku krátkou odpověď: Chybí nám naděje. (...) Naděje je silnější, ovšem nenápadnější emoce než očekávání. Očekávání, případně těšení, je obvykle spojeno s něčím běžným, co pravděpodobně nastane. Doufat znamená věřit něčemu, co stojí mimo nás, obvykle je to něco, co je větší než my a čemu jsme se rozhodli důvěřovat. Naději a vírou část ze sebe odevzdáváme něčemu většímu, než jsme my sami, a přijímáme nejistotu. Dnešní společnost neposkytuje příliš prostoru pro naději. Je sekularizovaná: náboženství a posmrtný život hraje jen periferní roli. (...) Náboženství poskytuje odpověď na otázku odkud přicházíme, kdo jsme, jak funguje svět, jaký je smysl života, co je správné a špatné a v neposlední řadě také co se děje po smrti. Nad našimi nicotnými životy v nekonečném kosmu a v nekonečné evoluční historii rozprostírá náboženství modré nebe. Kromě jiného nabízí též naději.

Naděje není z tohoto světa, a rozprostírá nad námi modré nebe smyslu a budoucnosti. Apoštol Pavel napsal v 1. Korintským 13:12-13: Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě. Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska. Jednoho dne už uvidíme věčného Boha tváří v tvář, tehdy naše budoucnost bude zajištěna, naše víra naplněná a naše utrpení skončeno. Ale než se tak stane, hovoří tady o třech hodnotách křesťanského poselství: o lásce, víře a naději. O lásce i víře (důvěře) jsme v této sérii již mluvili. Naděje je ale také nezbytná. Je to vnitřní hodnota, která nám dává sílu jít kupředu navzdory bouřkám, selhání, hříchům, pádům, utrpení a umírání. Je v ní síla překonat překážky, protože se upínáme na cíl, a to dává našemu současnému boji smysl. Pavel se k této trojce později vrací v 1. Tesalonickým 1:3: Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu. V této pasáži k naši největší trojce přidává kontext: Spojení skutky víry zní jako protimluv, ale je naprosto konzistentní s učením autorů Nového Zákona, že pravá víra se vždy projeví v našich skutcích, v našem chování a v naší zodpovědnosti. Práce lásky jasně ukazuje, že láska je sloveso. Nejde opravdově milovat bez oběti, bez vydání se, bez těžké práce. A pak tady máme na první pohled útrpné spojení vytrvalost naděje. Na první pohled to zní, že mám zatnou zuby a nějak tu bouři přečkat. Ale to je omyl.

Není to pasivní přečkání bouře. Je to aktivní vydání se směrem do bouřky s odvahou, protože naděje nespočívá v nás, ale v Bohu, který nám naději dává jako pevný bod, jak krásně popisuje autor knihy Židům 6:18-20: Našli (jsme) útočiště v nabídnuté naději. Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš. Přečtěte si pozorně a velmi pomalu ještě jednou celou tuto pasáž. V naději od Boha jsme našli útočiště. To je slovo, které dnes moc nepoužíváme, znamená „bezpečné místo“. V naději od Boha je bezpečí. Tato naděje je kotvou naši duše, takže vlnobití nás nezničí, protože naděje nám dává jistotu v Bohu budoucnosti. Bohu, který nám rozumí. Bohu, který zná všechny možnosti, kudy se naše budoucnost může ubírat. Tato jistota nespočívá v tom, že bychom se ukryli, ale je závislá na odvážném kroku za oponu, kam vstoupil Ježíš.

To chce trochu vysvětlení, protože kniha Židům je psána Židům, jak její název ostatně upozorňuje, a těm to bylo, na rozdíl od nás, jasné, co autor myslí. Když Izrael vstoupil do zaslíbené země, jejich uctívání Boha bylo soustředěno na schránu smlouvy, kde věřili, spočívá Boží přítomnost. Již v knize Deuteronomium měli za cíl popsané vybudování svatyně, kde budou Boha uctívat. Když nakonec chrám za krále Šalamouna postavili, nejsvětějším místem byla velesvatyně, kam umístili schránu smlouvy, a která byla oddělená od zbytku chrámu velkou oponou. To bylo místo, kde se podle jejich víry střetávalo nebe se zemí. Protože to bylo svaté místo, kdyby tam vstoupil kdokoliv nečistý, byl by zabit. Sám velekněz mohl vstoupit jen jednou ročně (na den smíření), a i tak měl na oblečení různé zvonky, aby lidé zvenčí slyšeli, zda se stále pohybuje. Ježíš však svou obětí za nás tuto oponu zrušil. Příběhy evangelií popisují, že tato opona byla při jeho smrti odshora dolů roztržena (symbolika je jasná: Bůh přijímá Ježíšovu oběť, nikdo oponu netrhá zdola, není to lidský čin). Díky tomu naše naděje pro tento život nespočívá v náboženských rituálech.

Naše naděje nespočívá v našich skutcích, ale ve skutcích Boha, který naději doslova zaťal za oponu na místo, kde přebývá on sám a přiblížil se k nám. Autor Židům to pak shrnuje slovy (Židům 7:19): (Zákon přece nikoho k dokonalosti nepřivedl) a zároveň se zavádí něco lepšího: naděje, která nás přibližuje k Bohu. Náboženství se všemi pravidly k dokonalosti nikdy nikoho nepřivedlo. Myslím si, že k tomu nepotřebujete přesvědčovat. Ježíš udělal něco mnohem lepšího: zavedl naději, která nás přibližuje k Bohu! Tohle potřebujeme. Když procházíme v bouři života těžkostmi, potřebujeme vědět, že naděje, ta kotva naší duše, nás přibližuje Bohu. Ne proto, co jsme udělali, ale pro to, co udělal Ježíš. Nemusíš se modlit za to, aby byl Bůh s tebou, on slíbil a znovu a znovu slibuje, že bude s tebou, ať se kolem tebe děje cokoliv. Bezpečným místem je jeho přítomnost. Nemusíš předstírat, že jsi v pohodě! Je až překvapující, jak moc je Bible otevřená v popisu frustrace lidí uprostřed utrpení. Nechce se po nich, aby zaťali pěsti a vydrželi osud, nechce se po nich pasivní přijetí trestu nebo utápění se v beznaději. Chce se po nás upřímnost k Bohu. Věřím, že mluvíš-li pravdu, jsi Bohu blízko a Bohu se to líbí. Zdá se, že Bůh nám nevyčítá zármutek a pochyby, přesto většinou neodpovídá na otázky „proč“. Bůh nezjevuje své záměry, ale zjevuje sám sebe. Bůh nabízí svou přítomnost.

Díky tomu je naděje mnohem víc než optimismus, že se to zlepší, že se z toho vykřešeme. Křesťanská naděje nabízí proměnu stvoření. Křesťané vždy věřili ve vzkříšení na základě stovkami očitých svědků potvrzeného vzkříšení Ježíše. Tohle je naše budoucnost: spasení nás samotných, naše osobnost zůstane zachována, bude zkrásněná, a zdokonalená po smrti. Nečeká nás pouhé splynutí s vesmírem nebo nicota, nebo snad jen věčná blaženost po smrti, čeká nás naše obnova nás samotných. Do té doby Bůh očividně preferuje nezasahovat do každé situace utrpení a zla a přírodních katastrof, bez ohledu na to, jak bolestivé jsou – i když do některých zasahuje a něco řeší zázračně. Jsme v prostoru mezi dvěma světy. Dobrým světem, který byl, a dobrým světem, který bude. Dnes žijeme na zlém světě, toužícím po vykoupení a proměně. Co tedy na tomto světě máme dělat? Máme být lidmi naděje. Což se projevuje různě. Například, místo zlehčujícího vysvětlování, proč se něco děje a ujišťování, že vlastně o nic nejde, jsme komunitou smíchu a pláče, takže se radujeme s radujícími a pláčeme s plačícími. 

Antropoložka Margaret Mead se ptala svých studentů, co je podle nich nejranější znak civilizace. Dostávala odpovědi typu: hliněná nádoba, železný předmět, vyšlechtěná plodina. Pak studentům ukázala starou, vykopanou stehenní kost, ukázala na konkrétní místo, které bylo tužší, kde bylo zřejmé, že se jedná o srostlou kost po zlomenině. Takové uzdravení nejsou nikdy patrné ve vykopávkách nejranějších divokých kultur. Tato uzdravená kost znamenala, že se někdo o nemocného osobně staral: lovil pro něj, přinesl mu jídlo, obětavě mu sloužil. V protikladu přírodnímu pravidlu přežití nejsilnějších měříme civilizaci podle toho, jak se chová ke zranitelným a trpícím. Bůh chce naši přítomnost s trpícími. Chce, abychom byli komunitou naděje. Naděje má totiž věčný rozměr.

Brzy, jednoho dne se Ježíš vrátí a obnoví svět i nás. Pavel napsal (1. Tesalonickým 4:13-14): Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našich zesnulých. Nemusíte nad nimi truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm. To je jádro naděje! Křesťanská víra nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo snad nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme z chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru a konec světa. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a slavnějšího: proměnu vzkříšení. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte prosím nebe jako místo. Nebe je spíše jiná dimenze časoprostoru, která je hned vedle nás, ovšem neviditelná. Při Ježíšově návratu neviditelná opona zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní přítomnost Ježíše. Proto zvoláme na závěr slovy Pavle z Koloským 1:27: Bůh se rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!

Tento díl seriálu CORE | Evangelium podle Elementu si můžete poslechnout na našich podcastech zde http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.

Evangelium podle Elementu | Volba

V naši sérii přednášek CORE, kde prozkoumáváme evangelium podle Elementu, jsme se přehoupli do druhé poloviny. Jen připomínám, že celá série má za úkol zkusit dát dohromady poselství naší církve do pouhých 5 slov. Což zní docela jednoduše, ale ve skutečnosti je to poměrně složité – vždyť Bible je obsáhlá kniha, a je tolik důležitých myšlenek, které by tam být mohly. Zároveň je to ale skvělá příležitost podívat se, co je skutečnou esencí dobré zprávy podle Elementu. Tato esence, tento grunt, vysvětluje základ naší víry a směr, kterým se naše duchovní cesta ubírá. Zatím jsme si řekli, že prvním důležitým slovem je  LÁSKA, což je základ Božího charakteru. Bůh je ztělesněním lásky. Proto je základní poselství Bible: Bůh tě má rád! Opravdu, Bůh tě má rád. Nejsme však slepí. Svět okolo nás je plný bolesti a zla. Druhé slovo je tedy ZLO. Nemůžeme zpochybnit zlo okolo sebe, ale zároveň okolo sebe vidíme také střípky dobra. Klademe si důležitou otázku, jak může dobro a zlo koexistovat vedle sebe? Jsme-li upřímní, uznáváme, že zlo prochází lidským srdcem. Co s tím? Tak jsme se dostali ke třetímu slovu, kterým bylo ŘEŠENÍ. Viděli jsme, že Boží řešení nebylo poslat nové náboženství nebo nás nutit k větší snaze. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak? Poslal svého Syna. Dilema každého náboženství je to, co udělám se svou minulostí. Boží odpověď je dar svého Syna. Ježíšova odpověď na problém zla je, že odpouští hříchy, uzdravuje tělesné nemoci a uzdravuje naši utrápenou duši. K tomu přidává zaslíbení na uzdravení systematického zla. Náboženství chce, abys něco dodržoval. Ježíš chce, abys mu důvěřoval. Ježíš tedy začal něco nového, co vyústí v totální proměnu světa. K tomuto řešení zve také nás. Jenže, protože je láska, dává nám volbu pozvání přijmout nebo odmítnout. Je tedy jasné, že naše čtvrté slovo v Evangeliu podle Elementu je VOLBA.

I když se to Bohu mnohokrát nevyplatilo, do vínku nám dal možnost volby – v mnoha oblastech. Někdy se zdá, že naneštěstí. Každý z nás zažil paradox volby, který před několika lety popsal Barry Schwartz, když zjistil, že příliš mnoho možností nám místo opravdové svobody přivádí spíše neurózu a paralýzu. Když si chceme vybrat ze dvou možností, cítíme se možná nerozhodně, ale nakonec si vybereme. Pokud těch možností je ovšem více, začneme v hlavě kalkulovat s tím, co ztratíme, když se pro něco nerozhodneme, a tak jsme nakonec paralyzování a pokud se rozhodneme, jsme se svým výběrem méně šťastni. Naštěstí nám Bůh nedává mnoho různých cest k výběru, ale vlastně nám nabízí vždy jen dvě. Cestu k němu nebo od něj. Jeho dar můžeme přijmout či odmítnout. Lidé někdy kritizují Ježíšova slova, kdy řekl (Jan 14:6): Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Dnes je moderní říkat, že všechny cesty jsou možné a všechny vedou k dobrým cílům. Jenže všechny tyto cesty nás někdy spíše paralyzují. V tomto kontextu se Ježíšův výrok jeví nemoderně a exkluzivně, ale pokud je v Božím příběhu Ježíš řešením na pokažený svět (jak jsme si říkali minule), pak tento výrok dává smysl: Je to všechno nebo nic.

Což se nakonec ukazuje jako požehnání. Pokud má totiž Bůh v Ježíši opravdu řešení na osobní i systematické zlo na světě, pak stojíme před jednoduchou volbou, ne složitou, ne paralyzující, ne ochromující. To samozřejmě neznamená, že volba je to lehká. Jedná se totiž doslova o život a smrt. Už jsme si dříve řekli, že abychom viděli řešení vlastního hříchu a zla, potřebujeme umřít sami sobě. Všichni víme, co znamená umírat sobě: děláme to v různých životních situacích. Jak to ale uděláme vnitřně? Podle Pavla (Římanům 6:6): Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Mluví o těchto dvou veličinách boje se zlem uprostřed nás jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Všimněte si vzájemné závislosti. Starý člověk (moje identita v nezávislosti na Bohu, která si žila jak jsem sám uznal za vhodné) je ukřižován s Kristem (a tedy popraven) právě proto, ABY naše staré a hříšné tělo (a nemluvíme zde o tomto fyzickém těle, ale o souboru návyků a zlozvyků) bylo zbaveno moci a my jsme nesoužili hříchu. Jinými slovy, pokud budeme žít z Boží moci, z moci Ducha svatého, pak žádosti našeho těla vykonávat nebudeme, protože budeme ustanovovat nové návyky, které dělají Bohu radost, a které nakonec nám pomohou porazit zlo v tomto životě. Proto Pavel vybízí k radikálnímu a aktivnímu životu. Římanům 12:21 Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Vždy máme volbu, jakou si vybereme cestu.

Při pohledu na příběh volby popisovaným v Bibli, uvidíme vždy dvě možné cesty. Cestu života nebo cestu smrti. Již na počátku příběhu popsaném ve stvořitelské básni stojí člověk uprostřed zahrady a vidí mnoho stromů okolo lákavých k jídlu. V našem vyprávění o Ráji se vždy soustředíme na Strom poznání, ale uprostřed zahrady byly významné stromy hned dva. (Genesis 2:9): Hospodin Bůh nechal ze země vyrůst všelijaké stromy lákavé na pohled a dobré k jídlu, včetně stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra i zla. Máme tam dva významné stromy: Strom života, který sliboval nesmrtelnost (a později se jako uzdravující strom objevuje zpátky v příběhu poslední knihy Bible ve Zjevení) a Strom poznání dobra a zla. Ze životodárného stromu Bůh člověku nezakázal jíst. Z druhého stromu ovšem ano – tento strom pak nakonec na svět přináší smrt skrze zlo, které člověk „poznává“ skrze svou neposlušnost. Máme tedy strom života a strom smrti. Který si vybereme? Podobný motiv najdeme v příběhu také později. Bůh si již získal Izrael jako svůj lid, vysvobodil je z otroctví, ale lidé stále bojují s pokušením se na cestě obrátit zpět do otroctví Egypta. Hledají skuliny, mají problém důvěřovat Bohu, jsou zmítání pokušením a hříchem. Tehdy jim Bůh říká (Deuteronomium 30:19): Volám si dnes proti vám za svědky nebe a zemi: Dnes jsem vám předložil život a smrt, požehnání a prokletí. Vyber si život, a budeš živ ty i tvé símě. V celé pasáži jim nabízí cestu poslušnosti, která přináší požehnání a opravdový život, nebo cestu vzpoury a neposlušnosti, která vede ke ztrátě života, prokletí a nakonec ke smrti. Máme tedy cestu života a cestu smrti.

Stejný motiv vidíme na konci Ježíšova pozemského života. Před ukřižováním stojí římský místodržící Pilát s Ježíšem po boku před davem a nabízí jim možnost propuštění jednoho vězně – jak to měl ve zvyku o svátcích. Měl tam Barabáše, který byl vrahem. Evangelista Marek dodává, že vraždy se dopustil při vzpouře proti Římu, tedy dělal to, co podle Židů měl udělat Mesiáš (měl přece svrhnout okupační armádu). Matouš nám podává ještě jednu pikantní perličku. Barabáš měl ještě jedno – první – jméno, které znělo – světe, div se – Ježíš! Ježíš znamená „Bůh zachraňuje“ a očividně nebylo zcela jedinečné jméno (podobný kořen mají také Jozue nebo Elíša). Aby se to nemotalo, většina Bibli uvádí tuto perličku pod čárou, ale některé překlady rovnou v textu. Takto tedy zní Matoušova pasáž (27:16-17 NS): Tehdy tam měli významného vězně, který se jmenoval Ježíš Barabáš. Když se tedy lidé shromáždili, řekl jim Pilát: “Koho chcete, abych vám propustil, Ježíše Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Kristus?” Koho si dnes vybereš? Ježíše, který chtěl zachránit svůj národ ozbrojenou vzpourou i skrze vraždu, nebo Ježíše, který zachránil lidi vlastní obětí a který dává život? Máme tedy Ježíše, který rozsévá smrt a Ježíše, který rozsévá život. Volba je tvá! Vidíte? Je to stejný motiv v celém Božím příběhu. Bůh něco pro nás udělá, protože je láska a Bůh má skutečně rád všechny lidi. Napravuje naše nepravosti, a řeší problém zla. Nabízí to jako dar, jako směr cesty. Je to tedy možnost, kterou můžeme akceptovat nebo odmítnout. Strom života a strom smrti. Cesta života a cesta smrti. Ježíš - dárce života a Ježíš - vrah. Tato volba se stále opakuje v různým obměnách našeho života.

Kdysi jsem v Elementu měl třídílnou sérii Simple o tom, že víra není komplikovaná, ale jednoduchá záležitost. Říkali jsme, že Ježíš po nás v jádru chce jen tři věci, v tomto pořadí: Následovat, důvěřovat, poslouchat. Následováním začíná každý příběh víry v Ježíše. Jdeme za ním, chceme ho poznat. Nevíme všechno – vlastně bychom mohli říct, že spíše pochybujeme. Následovat ovšem můžeme i tehdy, když nevíme, když se ještě nechováme správně, když pochybujeme. Pochybnosti totiž nejsou a nikdy nebyly překážkou k víře, ale jejím nutným předpokladem. Opakem víry totiž nejsou pochyby, ale jistota. Pokud je nám vše úplně jasné, nepotřebujeme věřit – už máme jistotu. Víra není jistota. Víra – alespoň ta, kterou popisují autoři Bible – je totiž především důvěra. Víra v Ježíše je důvěra, že i když tomu všemu nerozumím, budu důvěřovat, že to se mnou myslí dobře. Budu důvěřovat, že mě má skutečně rád. Důvěřuji mu, že jeho moc nemá hranic, že je skutečným Pánem. Důvěra vzniká tehdy, když následuji a když mám s Ježíšem, kterého následuji, společné zážitky. Logicky pak přichází i třetí část – protože mu důvěřuji, beru vážně to, co říká. A když to beru vážně, zapracovávám jeho slova do svého života. To je logické vyústění důvěry – v poslušnost.

Když se nad tím zamyslíte, v každé této části se potřebuji rozhodnout a dokonce rozhodovat stále znovu. Je to vždy má volba. Jsem to já, který reaguje na pozvání k následování – rozhoduji se vydat na cestu, udělat první krok, možná se poprvé nějak modlit, možná požádat, aby se mi dal poznat. Jsem to já, který se rozhoduje důvěřovat – důvěru nelze nařídit, nebo si ji vynutit. Důvěru si lze pouze získat a jsem to já, kdo se rozhoduje „uvěřit“, tedy dát Ježíši důvěru. Jsem to já, který si volí poslušnost – v každém bodě své cesty je to mé rozhodnutí, zda chci brát Ježíše vážně a zda chci jeho slova zapracovat do svého života. Pokud mu důvěřuji, pak vím, že jeho zapracovaná slova mají sílu pomoci obstát v životních bouřích (Ježíš o tom jednou vyprávěl krásné podobenství – ten kdo zapracovává jeho slova do svého života je jako stavitel, který si postavil svou vilu na skále - když přišel příval a bouře, jeho dům měl pevné základy). Křesťanský život je plný rozhodování, zda přijmeme nebo odmítneme Boží cestu. Není to jen o začátku jeho cesty, ale je to životní styl volby správným směrem. Tolik křesťanů na začátku zvolilo následování, ale už mají mnohem větší problém věřit. Ještě větší problém mají naslouchat a poslouchat. To ovšem vyplývá z volby důvěřovat.

Apoštol Jan ocitoval starou křesťanskou báseň na začátku svého evangelia. Najdeme tam mimo jiné tyto skvosty (Jan 1:12): Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Co to znamená? Jan píše, že někteří lidé se stali Božími dětmi. Byli adoptování do Boží rodiny a do Božího příběhu. Kdo jsou ti lidé? Ti, kteří se rozhodli věřit (nebo důvěřovat), a ti, kteří se rozhodli přijmout. Matematicky bychom to mohli říct takto: Věřit + přijmout = stát se. To je nezbytnou součástí dobré zprávy podle Elementu: Bůh nás nechává volit. Když si zvolíme důvěru a když si zvolíme přijmout jeho dar, tehdy se stáváme Božími dětmi. A když se staneme Božími dětmi, do našeho srdce přijde extrémně důležitá kvalita. Je to hodnota, kterou svět nezná, protože ze světa nepochází. Co je to za hodnotu, ptáš se? To je dobrá otázka! Bude to naše poslední slovo, o kterém si povíme příště.

Tento díl seriálu CORE | Evangelium podle Elementu si můžete poslechnout na našich podcastech zde http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.