Evangelium podle Elementu | Zlo

Pokračujeme s naší sérii Evangelium podle Elementu, kde se pokoušíme dát dohromady celé poselství naší církve do pouhých 5 slov. Minule jsme si řekli, že je jasné, že prvním slovem z těch základních pěti musí být LÁSKA, což není jen nejfrekventovanější téma Bible, a není to jen Ježíšovo shrnutí celé Bible do věty Miluj Boha a miluj lidi, ale je to úplný základ Božího charakteru. Pro nás je láska něco, co děláme, ale ne něco, co jsme. Není součást naší identity. Vnitřně milujeme ty, kteří si to zaslouží, nebo ty, od kterých něco čekáme. Nepodmíněná láska je ovšem něco, pro co se rozhodujeme, a co se učíme. Po celou historii lidé bohy nebo božstva uctívali, sloužili jim, poslouchali je, ale lásku od nich nečekali. Proto je tak významné, že autoři Bible popisuji, že láska je základem Božího charakteru. Proto je základní poselství: Bůh tě má rád! Opravdu, Bůh tě má rád. Nejsme však slepí. Nutně nás napadá, že jestli je Boží příběh příběhem lásky, proč necítíme více lásky okolo sebe? Kde se tato láska schovává? Pokud je láska základem Božího stvoření, proč se zdá, že je svět poháněn násilím? Nemají nakonec pravdu ty starodávné pohanské mýty o stvoření skrze násilí a smrt? Při pohledu okolo nás, do vlastních životů nebo do životů lidí okolo nás, ovšem musíme připustit těžkou a tvrdou realitu: Svět okolo nás je skutečně plný bolesti a zla. Je tedy jasné, že druhým slovem, na které se podíváme, je ZLO. 

Podvědomě se nám to nelíbí. Nechceme o zlu přemýšlet a už vůbec nechceme o něm mluvit. Někdo se možná dokonce bojí, že když budeme mluvit o zlu, tak ho na sebe přivoláváme. To je ovšem strach vyplývající z pověry – ať už starodávné (vyslovením to zhmotním) nebo moderní (narušuji energické pole). Lidé, kteří těmto strachům podléhají, se snaží za všech okolností tvářit pozitivně. Zlo je pro ně již překonaný problém. Je to ovšem skutečně tak? Jsem přesvědčen, že žijeme ve zlém světě. S tímto tvrzením budeme mít tendenci polemizovat, protože zažíváme také mnoho krásných momentů na tomto světě. Mate nás to. Uvědomujeme si, že každý z nás má kapacitu se na zlu podílet. Filozofie, náboženství, výchova, kultura a podobné prostředí mají schopnost nás civilizovat, takže se většinou chováme skvěle nebo aspoň přiměřeně, ale v krizových situacích se (zdánlivě najednou) projeví naplno, co skutečně dřímá uprostřed nás. Kde se to tam vzalo? Jsme z toho trochu zmateni: většina z nás si myslí, že jsme v jádru dobrými lidmi – určitě nejsme zločinci jako třeba masoví vrazi nebo podvodníci. Přesto při nahlédnutí do nitra tam v jistých momentech uvidíme chuť udělat něco zlého. Máme samozřejmě strach z následků, a proto neděláme, co bychom vlastně udělat chtěli, kdybychom věděli, že nás za to nikdo nebude popotahovat. Nechápeme, kde se to zlo v nás bere, odkud pochází a co vlastně je. 

Jisté je jen to, že každý člověk na světě zná realitu zla z vlastní zkušenosti, ať už ve formě bolesti, utrpení, nemoci, neštěstí a smrti. Zároveň jsme zmateni, protože stejně jako můžeme zahlédnout v našich životech zlo, vnímáme tam i krásu a dobro, jsou to ozvěny jakoby z jiného světa: Nádherný západ slunce, rozkvetlá příroda, smích, slzy štěstí na svatbě, jásot při narození dítěte, milování, a dokonce šťavnaté jídlo. Jak si můžeme užívat krásu světa, na kterém se přesně ve stejnou dobu našeho štěstí a radosti rozvíjí ponurý a temný příběh zla? Dokonce to nemusí být na druhém konci světa. V jednom bytě obyčejného paneláku může probíhat moment krásy: oslavy zrovna narozeného dítěte, aby v tomtéž domě na jiném podlaží někdo právě tloukl svou manželku. Jak může dobro a zlo koexistovat?

Jinými slovy: „Jak mohl Bůh zlo dopustit? Pokud existuje, je vůbec dobrý?“ Tím ovšem předpokládáme, že skutečně existuje něco, co můžeme nazvat zlem. To je jasné, řeknete si, každý přece zlo a dobro vidí. Jenže některé ze základních lidských filozofických směrů popírají existenci zla. Jedním dechem musíme dodat, že existence zla zároveň dokazuje existenci dobra. Slovy C. S. Lewise: Když jsem byl ještě ateistou, mým argumentem proti Bohu bylo to, že je vesmír tak krutým a nespravedlivým. Jenže, jak mě napadlo, že je něco spravedlivé a nespravedlivé? Člověk neřekne, že se nějaká čára kroutí, pokud nejdříve nemá představu rovné čáry. Zlo nemůže existovat samo o sobě, je možné jen ve světě, který byl dříve dobrý. Zlo je opravdový nedostatek, degradace nebo korupce dobré věci. Otázku, proč je tolik zla, tedy můžeme obrátit naruby. Vycházíme z předpokladu, že svět je dobrý. Pokud je ale svět zlý, můžeme se zeptat: „Jak to, že je na světě tolik dobra? Odkud se bere dobro na zlém světě?“ Tahle otázka zní jinak, že? Pokud nás Bůh stvořil z lásky, jak jsme si řekli, pak je nasnadě, že dobro pochází od Boha. Proč ale existuje zlo? Nepramení přece jen v nás, některé projevy zla nemáme a ani nemůžeme mít pod kontrolou. Ano, některé věci jsme mohli ovlivnit (násilí, války, hlad, některé nemoci), ale jiné se dějí bez našeho přičínění a přinášejí utrpení (přírodní živly, nemoci a umírání). Pokud je na světě zlo, co to tedy znamená? 

Slovo svět se v Bibli používá ve více významech. Jedním z nich je svět lidí. Tento svět miloval Bůh natolik, že poslal svého Syna, aby za něj zemřel. Slovo svět se ovšem používá také ve významu systému, jak tento svět funguje. Svět je také vyjádřením vzpoury vůči Bohu, kdy si lidstvo zvolilo žít podle svých vlastních názorů, Boha strčilo do kapsy (ve skutečnosti vytvořilo celou plejádu bohů v kapse), a svět se pokazil. Tento svět se stal nepřátelským vůči Bohu a všemu, co s Bohem souvisí. Apoštol Jan napsal (1. Jan 2:16): Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět tedy začal žít podle třech základních principů: podle pýchy (já vím všechno nejlépe), podle žádostí očí (já chci všechno pro sebe), a podle žádosti těla (chci mít všechno, po čem mé tělesné smysly touží). Jen se na chvíli zamysleme: Nejsou tyto tři základní rysy světa přesně tím důvodem, proč si někdy volíme zlo v situaci, kdy se můžeme svobodně rozhodnout? Není snad základem většiny našich hříchů proti jiným lidem a dokonce proti nám samotným naše pýcha, naše touha těla a naše touha očí? 

Jak se ovšem dostalo zlo na dobrý svět? To je důležitá otázka. Tento svět je zlý z konkrétního důvodu, svět totiž sám o sobě nevznikl jako zlé místo, ale jako dobré. Proto vidíme na tomto světě a v lidských vztazích záblesky krásy a dobra, někdy tomu přímo říkáme, že jsou to záblesky nebe. Jsou to střípky původního dobra, střípky krásy, která nás vrací na začátek příběhu, kdy zlo neexistovalo. Jsou to také momenty naděje na svět, ve kterém zlo znovu nebude, stejně tak, jako nebude trápení. Je to naděje světa, kde Bůh setře každou slzu z očí. Jak se dobrý svět mohl stát zlým? Je tady mnohem temnější strana zla, které má nadpřirozený původ. Ježíš sám nás nabádá ve své vzorové modlitbě, abychom prosili Boha, aby nás vysvobodil od Zlého. Autoři Bible velmi otevřeně popisují „toho Zlého“ jako ďábla - reálnou bytost, která vládne zlému světu a přetváří jej ke svému obrazu. Koneckonců, tady máte několik příkladů: Jan napsal v 1. Jan 5:19: ...celý svět leží ve Zlu. Pavel pak napsal v 2. Korintským 4:4: Těmto nevěřícím zaslepil bůh tohoto světa mysl. Jak to, že pokud Bůh stvořil svět jako dobrý, je tento svět zlým a navíc je dnes pod vládou někoho, kdo se jmenuje ten Zlý? 

Autoři Bible popisují, že kdysi dávno, v daleké minulosti, možná před stvořením tohoto světa, vznikla vzpoura proti Bohu. Jistý anděl zpyšněl v touze povýšit se nad Boha. Vedl další anděly do bitvy proti Bohu a stal se z něj satan: žalobce a pokušitel. V příběhu z Ráje přichází ďábel v podobě hada k lidem a svede je pomoci lži. Zpochybní Boží slova a přesvědčí lidi, že se Bohu nedá věřit. Tím, že člověk na tuto lež přistoupil, odevzdal to, co mu patřilo právě ďáblu, který se díky tomu stal bohem tohoto světa, vládcem, který uplatňuje svou autoritu nad stvořením s jediným záměrem: zranit Boha tím, že od něj odvrátí dobré stvoření, které ta vydá marnosti. Proto také přichází Ježíš (1. Jan 3:8) Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Vládne-li ďábel pomocí lží, Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš je totiž obrazem Boha, zjevuje tedy pravý obraz Boha a my dnes vnímáme Boha skrze Ježíše. Nakonec to byla Ježíšova smrt na kříži, která nás vysvobodila z moci ďábla. Slovy autora Židům 2:14-15: Svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. Po Ježíšově vzkříšení se dokonce mění situace s autoritou nad světem – najednou již patří Kristu, ne ďáblu.

Tak jak to, že stále to vypadá, že ďábel vládne? Kříž ďábla porazil, ale systém zlého světa stále existuje, protože kdyby Bůh dnes zničil veškeré zlo, musel by zničit i lidi, kteří jsou zatím jeho součástí. Proto také má pro církev úkol duchovně území osvobodit a pracovat na proměně světa až k úplné transformaci a věčné svatbě nebe se zemí, kdy se naplní naše věčná naděje. Jak ovšem máme žít do té doby? Bratr Ježíše Jakub (Jk 4:7-8) nás učí strategii, jak na ďábla, který vyplývá z Ježíšovy autority. Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám. Když jsi poddán Bohu, tedy jsi mu poslušný a respektuješ jej jako svého Pána, pak máš autoritu se vzepřít ďáblu, když tě trápí nebo na tebe útočí. Jenže ďábel nepracuje sám. S kým spolupracuje? Naneštěstí s námi. Linie zla prochází přímo uprostřed nás, prochází naším srdcem. Koneckonců, Ježíš sám tvrdí (Matouš 15:18-19): Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Bůh není konsternován tím, co leze do našich úst, jako tím, co leze z nich: je to ukazatel našeho srdce. 

Právě to je náš problém. Celou dobu nás všichni přesvědčují, že jsme dobří, že máme dobré srdce, a pokud děláme něco zlého, je to jen proto, že jsme oběť. Vždy za to může někdo jiný, a tak naše společnost je založena na řešení vnějších faktorů, které nás omezují, věříme, že když tyto faktory změníme, všechno bude v pohodě. Soustředili jsme se na modifikaci chování jako cestu ze zla. Proto nám nepomůže nadávat na zlý svět a obviňovat Toho Zlého. Aktivně se na systému světa podílíme svým chtíčem (vzpomínáte, středem zlého světa je žádost těla, žádost očí a namyšlenost – pýcha – života). Bůh nás zachraňuje od zlého světa a dává nám autoritu nad zlým ďáblem, protože má pro nás jiný plán a jinou moc. Začíná tím, že nám dává nové srdce, když se jej rozhodneme následovat. Proměňuje naše srdce, vlévá do něj lásku skrze Ducha svatého a svou životodárnou moc. To ovšem nic nemění na tom, že se potřebujeme vypořádat se zlem, které je uvnitř nás. Dostali jsme nové srdce, ale zároveň jsme plní zlozvyků a vzorců chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Stále se v nás pere chtíč a žádostivost, protože jsme to stále my (byť naše postavení vůči Bohu bylo proměněno). 

Slovy Pavla: Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci. Jak se z něj můžeme dostat? Potřebujeme umřít sami sobě. Všichni tušíme, co znamená umírat sobě – jak to ale dokážeme? O tom příště. Dnes ovšem potřebujeme vědět, že zlo, které vidíme okolo sebe není a nebude konečným stavem, protože Bůh připravil řešení – vysvobození, nový start a novou sílu.

Tento díl seriálu CORE | Evangelium podle Elementu si můžete poslechnout na našich podcastech zde http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.