Evangelium podle Elementu | Řešení

Vítejte u třetího dílu seriálu CORE, kde prozkoumáváme evangelium podle Elementu, tedy „co v Elementu považujeme za jádro dobré zprávy“. V minulých dílech jsme si řekli, že prvním slovem musí být LÁSKA, což je  úplný základ Božího charakteru. Základní poselství tedy je: Bůh tě má rád! Opravdu, Bůh tě má rád. Nejsme však slepí. Nutně nás napadá, že jestli je Boží příběh příběhem lásky, proč necítíme více lásky okolo sebe? Musíme připustit těžkou a tvrdou realitu: Svět okolo nás je plný bolesti a zla. Druhým slovem je tedy ZLO. Což je trochu matoucí. Nemůžeme zpochybnit zlo okolo sebe, ale zároveň okolo sebe vidíme také různé střípky dobra a krásy. Klademe si pak otázku, jak může dobro a zlo koexistovat vedle sebe? Jsme-li upřímní, vidíme, že zlo prochází lidským srdcem. Naše srdce je, slovy biblických autorů, převrácené, nebo dokonce tvrdé jako kámen. Co s tím? Tak se dostáváme ke třetímu slovu našeho pevného základu, kterým je ŘEŠENÍ. Bůh nás totiž nechce nechat vláčet mezi dobrem a zlem. Chce nás zachránit a chce nám také dát autoritu a moc se zlu postavit a stát se místo toho někým, kdo je nástrojem dobra.

Co znamená, že Bůh má pro nás řešení? Znamená to, že vyřeší všechno zlo rázně hned teď? To bývá častá námitka, ale existuje důvod, proč je řešení komplikovanější a dlouhodobější. Samozřejmě by bylo nejjednodušší začít znovu: Jen zničit svět zla a všechny původce zla. Znáte to, někdy máte nějaký pracovní úkol nebo práci do školy a pořád se vám to nedaří. Napadá vás, že nejjednodušší by bylo to vymazat a začít znovu. Podobně to platí i se světem. Tak, proč Bůh neudělá prostě tvrdý reset? Proč neudělá restart? Z jednoduchého důvodu. Kvůli našemu prvnímu slovu. Bůh má tento svět a jeho obyvatele rád. Bůh si dává zdánlivě načas kvůli lásce. Většinu zla na světě (snad z výjimkou některých, i když ne všech, přírodních katastrof a některých nemocí) má totiž na svědomí sám člověk – má tedy Bůh zničit lidstvo jako činitele zla? Ano, máme tendenci říct, ale ať zničí jen ty horší, než jsme my sami. Zlo, které produkujeme my, nebo které jsme schopni způsobit, není tak závažné, jako zlo „tamtěch“ jiných. To ovšem neznamená, že Bůh nechává zlo jen tak bez povšimnutí. Udělal něco důležitého pro celý svět, udělal něco důležitého pro nás osobně, a má pro nás plán, který je jeho plánem řešení pro pokažený svět. Svět byl stvořen jako dobrý, nicméně se pokazil příchodem zla a hříchu. Bůh ho ovšem chce k dobrému světu zase vrátit a k tomu si chce použít tebe. Příběh lidstva je příběhem lásky, kde si Bůh získává důvěru a srdce vzbouřené lidské rasy, a přesně lidi, kteří jsou k němu nastaveni nepřátelsky si používá k tomu, aby proměnil svět k dobrému. Ale to trochu předbíhám.

Podíváme-li se pozorně dovnitř svého srdce, uvidíme v něm zvláštní napětí. Pavel ho shrnul do těchto slov (Římanům 7:15+18-19): Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. (...) Vím totiž, že ve mně (to jest v mé tělesnosti) není nic dobrého. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci. Vsadil bych se, že mezi námi je dnes mnoho lidí, kteří by mohli Pavlova slova v plném rozsahu podepsat: Chceme dělat dobro, opravdu chceme. Snažíme se, ale zdá se, že navzdory tomu kapacita ke zlu nejenže nemizí, ale dokonce je silnější než snaha konat dobro. Stále se v nás pere pýcha, chtíč a chamtivost. Máme problém s hříchem. Aby bylo jasno. Hřích je slovo, které dneska nemá nikdo rád, a hlavně, během staletí toto slovo kompletně změnilo význam. Od původního „minutí se správného cíle“ se ze slova hřích stalo synonymum pro slovo „zločin“. Takže, zatímco kdysi byli hříšníci všichni lidé, kteří minuli Boží plán pro svůj život, dneska je hříšník někdo, kdo páchá skutečně odporné zlo: Možná násilník nebo terorista. Protože jsme v jádru slušní a spořádaní lidé, kteří zločiny nepáchají, za hříšníky se nikdo z nás nepovažuje. Což je škoda. Protože jen opravdový hříšník dokáže ocenit odpuštění hříchů. 

Všichni se přece míjíme cíle, a to nejen Božího, ale dokonce míjíme i vlastní cíle. Hřích je nebezpečný ne proto, že od začátku vypadá hrozně. Je nebezpečný proto, že vypadá jako skvělá volba, jako zábava, jako potěšení. Vypadá lákavě. Chutná sladce. Chápete, co mám na mysli? To je motiv, který popsal třeba autor Přísloví 27:7: Sytý i pláství medu pohrdá, hladovému se každá hořkost sladká zdá. Pokud máš hlad (jakýkoliv hlad – tělesný, duševní, finanční, sexuální, intelektuální) i hořkost se ti zdá slaďoučká. Hlad přehlušuje skutečný stav věcí. Nakonec to však většinou dopadne tak, jak popsal ničemníky jeden z Jobových přátel (Job 20:12-14): I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem, i když je vychutnává, nemá naspěch, i když je převaluje na patře, v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed. Je to lidská zkušenost. Vypadalo to tak vábně, ale vyklubal se z toho jed. Právě proto, že je to univerzální lidská zkušenost, všechna různá náboženství nebo filozofie, a dokonce i politika, psychologie a sociologie se snaží najít způsob, jak se s tímto zklamáním vypořádat, na koho svalit vinu, jak popřít hořkou chuť, a tvářit se, že jsme v pohodě. Celý svůj život se stáváme stále lepšími v tom, jak se s takovým zklamáním vyrovnáváme. Každý po svém.

A tak není divu, že apoštol Pavel zoufale zvolal (Římanům 7:22-24): Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech. Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla? Pavel si jasně uvědomoval, že je sám o sobě slabý vyřešit tu hlubokou brázdu mezi svou ochotou k dobru a skutečnou snahou dobro konat, a kapacitou ke zlu, které v něm spočívá bez ohledu na to, jak moc se snaží. Nakonec došel k důležitému mezníku, ke kterému dochází každý, kdo přijímá Boží řešení – došel k uvědomění, že je ubohý člověk. Předtím než ho v mysli odsoudíme jako nějakého negativistu, považte: Pavel byl velmi vzdělaný člověk, byl vážený a byl předním ve svém národě, byl uznávaný. Přesto tvrdí, že nakonec při pohledu dovnitř mu nezbylo než přiznat: Jsem ubohý člověk! Kdo mě zachrání? 

Jedním slovem dodává, co je zdrojem jeho záchrany, jeho naděje, jeho řešení (Římanům 7:25): Díky Bohu – on to udělá skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Tohle je řešení, které Bůh pro nás připravil. Většina si myslí, že to hlavní o čem je víra, je dodržování nějakých pravidel a přikázání. Bůh však chce něco jiného. Chce, abys důvěřoval jeho Synu, který tě dokáže vysvobodit z otroctví hříchu. Proto hned pokračuje (Římanům 8:1): A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. V Kristu tě Bůh již neodsuzuje. Možná cítíš vinu za věci ve své minulosti. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný, protože v Kristu není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v něm! Pavel pokračuje (Římanům 8:2): Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Hřích a smrt spolu úzce souvisí. Na jiném místě v tomtéž dopise Pavel tvrdí, že mzdou hříchu je smrt. Když zhřešíš, něco zemře. Zhřešíš-li ve svém manželství, vztah zemře. Zhřešíš-li ve svém podnikání, něco zemře. Zákon hříchu přináší smrt. Tento zákon byl překonán jiným zákonem. Praktický příklad: Když letíš letadlem, zmizí gravitace? Ne, zákon gravitace je stále stejný, ale jiný zákon překonává gravitační zákon.

Zákon, který překonává zákon smrti, je zákon Ducha. Co to je? Zákon Ducha je odpuštění a milost. Někdo z vás zabil vztah skrze hřích, cítili jsme se špatně, snažili jsme se to napravit, ale nic nedokáže uzdravit vztah tím, že jsme dobří. Jediný způsob je dostat od ublíženého povolení, jestliže se rozhodne tě nechat vztah napravit. Zákon Ducha říká, že Bůh se rozhodil pozvat tebe a mně zpátky do vztahu, ne založené na našem slibu to dodržet, ale na svém odpuštění a milosti. Jeho zákon překonává zákon smrti. Bůh ti říká: Náboženství tě dostalo přesně na místo, kde jsem tě chtěl mít: kde potřebuješ spasitele, a přesně to jsem udělal. Poslal jsem Spasitele. Římanům 8:3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak? Poslal nové pravidla? Ne, poslal svého Syna. Dilema každého náboženství je to, co udělám s mou minulostí. Boží odpověď je dar svého Syna. Ježíš se základem Božího řešení.

Ve chvílích bolesti a utrpení nás logicky napadá: „Snaží se mě Bůh něčemu naučit? Kde je v mé bolesti? Proč ji vůbec dopouští? Má Bůh nějaký tajný a skrytý záměr se zlem v našem životě?“ Pokud chceš vědět, co si Bůh myslí o utrpení a zlu, stačí se podívat, co o zlu a utrpení říkal Ježíš, a ještě více na to, co s ním dělal. Když si já čtu evangelia, vidím tam Ježíše plného soucitu nad utrpením, vidím tam Ježíše rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, lásku, přijetí. Vidím někoho, kdo nabízí opravdový život, v Janovi 10:10 říká: Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já jsem přišel, abyste měli život – život v plnosti. Proto můžeme znát Boží záměry a plány, proto si můžeme být jistí Božím charakterem, proto můžeme milovat Boha: Protože Ježíš! 

Ježíš je Spasitel, který nás zachraňuje od hříchu, smrti a ďábla. Už starozákonní prorok Izajáš předpověděl, že tohle Mesiáš udělá (Iz 53:5 ČEP): Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Vidíme tu tři věci pohromadě: Mesiáš zemřel za náš hřích, jeho jizvy nás uzdravily, a trestání snášel pro náš pokoj. Přesně to je Ježíšova odpověď na problém osobního zla: Odpouští hříchy, uzdravuje tělesné nemoci a uzdravuje naši utrápenou duši. K tomu přidává zaslíbení na uzdravení systematického zla. Ježíš totiž začal něco zcela nového, co vyústí v totální proměnu tohoto světa, kdy nesmrtelné pohltí smrtelné. K tomuto řešení zve také nás. Jenže, protože je láska, dává nám volbu jeho pozvání přijmout nebo odmítnout. Jak jeho volba vypadá, co obsahuje, a jak ji přijmout, o tom si povíme samozřejmě zase příště ve čtvrtém dílu seriálu CORE. Pro dnešek nám bude stačit vědět, že Božím řešením na pokažený svět je Ježíš.

Tento díl seriálu CORE | Evangelium podle Elementu si můžete poslechnout na našich podcastech zde http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.