Prostor: Méně je více

Právě jsme uprostřed pětidílné série PROSTOR, protože se chceme naučit, jak si v životě udělat nějaké místo, abychom mohli volně a svobodně dýchat. Minulý týden jsme si řekli, že pokud chceme moudře spravovat svůj čas, musíme začít tím, že se na svůj život podíváme ze správné perspektivy a ustanovíme si správné priority, především, pokud se to týká našeho duchovního života. Naše víra nás totiž nedokáže uchránit před stresem, únavou a neplodným životem, ve skutečnosti jsou podle Ježíše právě starosti, honba za iluzí bohatství a rozkoše důvodem, proč je náš život přidušený. Ukázali jsme si, že musíme vidět náš život z perspektivy věčnosti (kdy si uvědomujeme jeho krátkost a pomíjivost, což nás vede k pokoře a k závislosti na tom, na kterém se dá skutečně stavět – pro stavbu na nás samotných nemáme totiž dost času), a potřebujeme postavit své priority na Bohu (který je centrem všech našich aktivit, ne pouhou položkou na seznamu aktivit, což ovlivní každou oblast našeho života). Jenže, pořád jsme ve stresu. Jak se z něj tedy můžeme dostat? Má Bůh pro nás nějakou strategii, kterou si potřebujeme osvojit, abychom si vytvořili prostor? Touto otázkou jsme minulý týden skončili a já jsem rád, že se vám na ni pokusím dát dnes odpověď.

Než se dostaneme k samotné strategii, dovolte mi říct, že čas má některá obecná pravidla, která platí pro všechny z nás bez výjimky, a to ať jsme staří nebo mladí, muži nebo ženy, věřící nebo hledající. Tyto pravidla nám pomůžou chápat, proč ohledně času prožíváme takové napětí, a proč to (většinou) dovolená nespraví.

· Investováním malých dávek času v dlouhodobém horizontu nakupíme jistou hodnotu. Disciplína vytváří návyk.

· Opomíjením důležitých (ale třeba nenaléhavých) věcí v našem životě se kulminuje stejným způsobem.

· Opomeneme-li malou časovou investici, nevidíme žádný okamžitý následek – dobrý ani špatný.

· Urgentní věci v našem životě, kterými vytlačujeme důležité věci, nemají naopak žádnou nakupující se hodnotu.

· V kriticky důležitých oblastech života ztracený čas dohnat nedokážeme (nemůžeme se potrestat extra časem).

· Nezkrocený (tedy nenaplánovaný) čas plyne směrem k naším slabostem a podléhá vlivu dominantních lidí.

· Nezkrocený čas se podřizuje nepředvídatelným okolnostem a bývá investován do toho, co si získá okamžité uznání.

· Rychlost má navrch a není-li regulována, rozpíná se kamkoliv se jí to hodí (zatlačuje do pozadí dlouhodobé věci).

· Zrychlování vytlačuje prostor a vzdálenost (viz kritika prvních lokomotiv: nemůžeme se kochat krajinou a jsme roztěkaní).

I když to víme, a dokonce se snažíme moudré rady ohledně času aplikovat na svůj život, paradoxně jsme z rychlosti (a marnivosti) svého života přímo frustrování. Podívejte, každý z nás má 168 hodin týdně, třetinu života prospíme, třetinu propracujeme či prostudujeme. Každému z nás zbývá jen asi 56 hodin týdně na všechno ostatní: na zábavu, kamarády, koníčky, televizi, kulturu, učení se, sport, rodinu, dovolenou, a tak dále. Do nabitého koláče omezeného času pak přijde Bůh a s ním také církev, služba, noví kamarádi, nové zájmy, nové čtivo, nové akce a nové možnosti. Jasně, uděláme Boha centrem všech aktivit, ale jak se v praxi projeví, že je Bůh Pánem mého času? A dá se vyzrát na neustálou akceleraci zážitků a povinností, které vedou k šílenému tempu, zatímco doopravdy stojíme na místě a nikam se nevyvíjíme? Abychom si odpověděli na tyto důležité otázky, musíme se vrátit zpátky k Mojžíšovi, o kterém jsme mluvili. Jen pro ty, kteří jste sice jeho jméno slyšeli, ale úplně si nevybavujete, o koho přesně šlo: Mojžíš vyrostl jako princ na dvoře egyptského faraona, nejlepší léta svého života (celkem 40) strávil jako pastýř, a nakonec měl na krku nevděčný národ Izrael, který se na cestě do zaslíbené země točil dalších 40 let v kruhu na poušti, než tam došel.

Izrael před svým vysvobozením strávil čtyři sta let v otroctví, nikdo z nich si tedy nedokázal představit, jaké to je žít jako svobodný člověk. Otrok nemá práva: jste k dispozici 24 hodin denně. Nemáte budoucnost, nikdo totiž nebude utrácet za léky pro nemocného otroka. Pokud jste kdysi viděli slavný film Amistad, je tam strašná scéna, kdy posádka lodi v bouři, aby si ulehčila, házela živé otroky do moře. Být otrokem je hrozné. Najednou je ovšem tento národ svobodný, a Bůh je vede do zaslíbené země. Samozřejmě, tato velká skupina potřebuje nová pravidla, protože jediné, co má, jsou pravidla otroků. Bůh tedy ustanovuje nový národ pomoci více než 600 pravidel, podle kterých se mají naučit žít ve svobodě. Některá pravidla jsou velmi známá, my jim říkáme Desatero, protože jich bylo deset. Lidé naší kultury se obvykle hlásí k tomu, že Desatero uznává, byť ani neví, kde ho hledat. Těchto deset přikázání se dá rozdělit do dvou částí a jednoho svorníku. První část (3 přikázání) se týkají našeho vztahu k Bohu, druhá část (6 přikázání) se týká našeho vztahu k lidem. Pak je tady ovšem čtvrté přikázání, které zajímavým způsobem spojuje tyto dvě části, protože se týká jak vztahu k Bohu, tak vztahu k lidem. Zároveň je to zdaleka nejdelší přikázání. Je to princip sabatu, od něhož máme slovo sobota.  To nám nepřijde nijak objevné. Volná sobota, no a co? Máme volnou i neděli, vlastně celý víkend! Je těžké pochopit, že myšlenka, že si vezmeš celý den volna z práce, byla pro tyto lidi nejen zcela nepochopitelná, ale dokonce i nebezpečná.

To proto, že v té době nikdo neměl ledničku, takže, když jsi nepracoval, nemusel si ani jíst. Bůh říká svému lidu, který je zvyklý pracovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, že jedním z jeho nejdůležitějších přikázání je vytvořit si prostor od práce. Jak byste nemohli milovat Boha, který jedno z prvních přikázání dává povinnost odpočinku! Samozřejmě, nám to přijde normální, ale pro ně to byla kompletně otázka důvěry: opravdu se o nás Bůh postará? Celý princip sabatu tak byl, že od pátečního večera do sobotního nebudeš dělat nic, co se týká tvé běžné práce. Ve skutečnosti, budeš mít pouze jednu povinnost a to je povinnost si to užívat! V době Ježíše farizejové dotáhli princip sabatu k zákonu, kdy trestali dokonce snahu někomu pomoci. Ježíše na takovou snahu jasně odpovídá, že (Marek 2:27) Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Jinými slovy, Bůh připravil princip sabatu pro to, aby se člověk naučil důvěřovat Bohu, že se o nás postará, i když jsme nestihli všechno udělat. Sabat totiž není otázka dovolené, ale otázka důvěry.

Dovolte mi to vysvětlit. Naše kultura má mnoho zábavy, říkáme tomu dokonce zábavní průmysl. Jsou to opravdu celé továrny na zážitky, které jsou prožívány v pohodlí vlastního křesla doma nebo v kině. Také máme hodně dovolené (o které se naším předkům vůbec nezdálo), a máme jen osmihodinovou pracovní dobu. Přesto jsme stále více unavení. Je to zajímavé. Tato podoba vyčerpání svědčí, že už nerozumíme opravdovému odpočinku, který se liší od vyhledávání zábavy. Krásně je to vidět na popisu slova dovolená v angličtině „vacation“, což implikuje vyprázdnění. Jestliže cílem dovolené je vyprázdnění od práce, ještě to neznamená, že jsme si doopravdy odpočinuli. Sabat oproti tomu má svůj původ u stvoření, kdy si Bůh „odpočinul“. Byl snad Bůh vyčerpaný? Těžko. Přestal snad být v sedmý den aktivní? Ne. Jeho odpočinek tedy nevylučuje aktivitu, a není následkem zhroucení z vyčerpání. Musí mít tedy jiný cíl, než je se vyprázdnit. Odpočinek shledává potěšení v Bohu a ve všem, co Bůh reprezentuje. Je to krása Božího charakteru, co dodává odpočinku smysl. V jistém smyslu je to oslava toho, co bylo vykonáno. Běžná práce tedy nebyla o sabatu povolena, dokonce navařeno má být předem. Sabat byl plánovaný, a stal se důležitou součástí naší rutiny. Takový sabat je společnou, tedy komunální záležitostí (Lukáš 4:16). Odpočinek není jen koncem práce, ale také předehrou k dalšímu týdnu. Proč si tedy volno neužíváme? Možná proto, že jsme řízení emocemi pýchy, rozptylování a strachu, přičemž strach je zdaleka největší. Jsme pyšní na to, že máme hodně práce (jsme totiž potřebování, a to nám dělá dobře), jsme roztěkání z množství informací, které se na nás valí (ale jsme rádi, že jsme v obraze a o všem víme), a jsme vystrašení, protože nás trápí otázka „Co kdyby...“ (chceme mít svůj život pod kontrolou, i když je to jen iluze). Sabat tyto emoce řeší tím, že jim vystaví hradbu. Bůh často mluví o kontrastu strachu a víry. Prostor je otázka víry více než jen plánování. Opravdu se Bůh postará, když nebudu tak žádaný, když nebudu o všem vědět, a když nebudu mít život ve svých rukou?

Aby nám bylo jasno, co sabat je, přečtěme si tu Mojžíšovu pasáž. Exodus 20:8-11 Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. 9 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, 10 ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. 11 V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. Tohle je tedy Boží strategie pro tvůj život, aby si vytvořil prostor, a dovolil Bohu stát se doopravdy Pánem tvého času. 

Několik praktických věcí o tom, co sabat je a není. Sabat nemusí být přesně v sobotu, protože naše možnosti jsou jiné. Není to ovšem jen pauza od práce. Sabat má význam jako oslava, je to pozvání k potěšení. Smyslem omezení sabatu nejsou náboženská pravidla! Naopak! Smyslem sabatu je vytvořit prostor, abychom se nadechli čerstvého vzduchu. Sabat není práce na zahrádce nebo okolo domácnosti, pokud je to povinnost a práce. Sabat zahrnuje potěšení. Sabat je grilování, sabat je volejbal, sabat je četba oblíbeného románu, sabat je stolování s příteli u sklenice vína, sabat je smích. Dan Allender napsal: Sabat je svatý čas, kdy hodujeme, hrajeme si, tančíme, máme sex, zpíváme, modlíme se, smějeme se, vyprávíme příběhy, čteme, malujeme, procházíme se, a pozorujeme plnost stvoření. Takový sabat nás vede k uctívání Boha, který dává štědře a nevyčítá, jak napsal Jakub, bratr Ježíše.

Co se stane, pokud princip sabatu a prostoru do svého života nezakomponujeme? Jak řekl jeden filozof, nemůže-li si člověk dovolit přestávku či přerušení činnosti, zmizí nutný odstup od práce, kterou dělá, a člověk ztratí nadhled. Utopí se v detailech. Ba co více, hrozí tady ztráta perspektivy a hloupé chyby například ve vztazích, které jsou způsobené odvrácením se od zdroje moudrosti. Jak jistě víte, na konci minulého týdne propukl v naší zemi vládní skandál, který se týkal několika lidí a záležitostí. Nechci tu komentovat politiku, protože nechci Element rozdělit (politika má tu moc, jak jsme viděli u prezidentských voleb), jen bych se pozastavil u paní Nagyové, která si objednala sledování manželky premiéra vojenskou rozvědkou. Pokud se tyto informace potvrdí, udělala to proto, aby přinutila Petra Nečase se rozvést se svou ženou. Zároveň nechala sledovat svého vlastního řidiče, aby měla něco v ruce, kdyby vykecal, že často jezdí k Nečasovi. To je zcela klasický případ. Muž pracuje dlouho z domova pryč. Do své firmy (v této situace do svého politického týmu) si najme osobu druhého pohlaví, se kterou začne trávit více času než se svou vlastní ženou. A dál už to znáte. Víte, co řekl pan Nečas 17.1.2013, když oznamoval své odloučení od své manželky? „Dostali jsme se do obdobné situace jako řada jiných manželství. Už dlouhodobě nejsme schopni sladit naše představy o rodinném a pracovním životě, byť jsme se o to oba poctivě snažili. Proto už několik měsíců žijeme odloučeně." 

Jinými slovy: nevytvořil si dostatečný prostor, aby si dal odstup od své práce. Už víte, proč je princip sabatu tak významný a důležitý?

Prostor: Tvé dny jsou sečteny

V seriálu PROSTOR se díváme na to, jak si v životě udělat místo. Mluvíme o tom proto, že náš život bývá zadušen stresem, starostmi, iluzemi o bohatnutí a honbou za zážitky, což nás našponuje na maximum duchovně, duševně, emocionálně, tělesně, finančně, a náš život je charakterizován přepracovaností a trvalou únavou. (Někdy to pak svádíme na vliv počasí: jarní únava, letní vedra, podzimní melancholie a zimní spánek.) Dnes se zamyslíme nad tím, proč vůbec jsme v časovém presu, když teoreticky bychom se měli všichni cítit stejně: každý z nás totiž má stejný počet hodin, dnů, týdnů a měsíců každý rok. Přesto se zdá, že některým se daří skvěle a mají čas na všechno, na co chtějí; a jiní sotva stíhají základní věci. Zároveň se zdá, že se nejedná o to, kolik nám je let, nebo kolik úkolů v životě opravdu máme. Vždy totiž máme pocit, že jsme právě teď nejvytíženějšími lidmi na světě. Což je docela legrační, protože každý z nás, když se podívá zpátky, vidí, o kolik více času dříve míval, než začal pracovat, oženil se, měl děti, studoval univerzitu, atd. Zkrátka, i když se nám zdá, že teď toho máme hodně, v budoucnu toho bude na nás více a my se budeme divit, co jsme to jen s tím vším časem dělali? Takže, jinými slovy, zamyslíme se, proč tíhneme k odkládání věcí na poslední chvíli, proč si neumíme vybírat na životních křižovatkách, proč nedokážeme filtrovat informace (dokonce nás přitahují zbytečné informace, zatímco ignorujeme ty důležité), a proč máme tendenci odsouvat důležité osoby našeho života (ať už tím myslím Boha, rodinu nebo přátele), zatímco věnujeme čas lidem nebo situacím, se kterými nás sice nic nepojí, ale zato tito lidé nebo tyto situace urgentně a agresivně vyžadují naší pozornost. Jak poznám, že se to týká mně? Jednoduše: Pokud se neustále omlouváš, že jsi přišel někam pozdě nebo musíš odejít naopak dřív, nebo že jsi na něco zapomněl nebo jsi to nestihl, pak pravděpodobně patříš mezi lidi, kteří nemají dost prostoru. Pak jsi kandidátem na to, aby jsi v životě postavil jiný základ, který určí trávení tvého času.

Máme ale problém, a tím je fakt, že jsme zmateni. Možná jsi dnes tady jako někdo, kdo se zajímá o víru, ale nejsi věřící, nebo nenásleduješ Ježíše. Samozřejmě se můžeš naučit mnoho důležitých principů, které jsou přenositelné do tvého života a tvé situace (a během této série se jich pár určitě naučíš). Pokud ovšem jsi následovník Krista, jsi zmatený proto, že by teoreticky tvůj život měl vypadat jinak, respektive, že by ti Bůh skrze tvou víru měl dát tolik potřebný nadhled. Jenže, pokud nemáš ve svém životě prostor, pak ti nepomůže ani víra v Boha, protože starosti, a honba za bohatstvím a štěstím tento Boží život činí neplodným. Víra, která by ti v životě měla pomoci, je nedostatkem prostoru přidušena, protože místo, abychom s Ježíšem trávili alespoň trochu nerušené a neuspěchané konverzace (jak jsme se minule naučili v příběhu Marty), odsouváme Boha na okraj našich priorit a hrozí nám, že se k němu obracíme jen tehdy, když už nám opravdu něco hoří za patami, když se svět hroutí, nebo když potřebujeme urgentní pomoc. Taková modlitba je však mnohdy neúčinná, protože v ní chybí podstata: tedy vztah s tím, ke komu se modlíme. Je to podobné, jako kdybych si nevšímal své ženy, nereagoval bych na její potřeby a touhy, a mluvil na ni jen tehdy, kdybych něco potřeboval já: tady uvařit, tady vyprat, tady uklidit. Bylo by divu, kdyby se po nějaké chvíli začala cítit jako služka nebo dokonce prostitutka? Přesto takto vypadá náš duchovní život a touha po Bohu, pokud v našem životě nemáme místo. Když si ovšem vytvoříš prostor, uslyšíš, porozumíš, a zapracuješ Boží slovo a nakonec přineseš užitek Bohu, sobě i ostatním. Tvé modlitby budou účinné, protože budeš mít vztah s tím, ke komu se modlíš, a kdo ví, za některé věci se ani modlit nebudeš muset, protože se automaticky vyřeší tím, že budeš zažívat pokoj od Ježíše, který převyšuje pokoj, který ti tento svět nabízí.

Tohle je důvod, proč mluvíme o tom, jak si vytvořit prostor, a dnes to bude o změně naší perspektivy a priorit. Víte, všichni neustále víme, kolik je hodin (pokud náhodou nemáme hodinky na ruce, máme je na mobilu, jsou na veřejných místech, a dokonce já mám před sebou velké digitální hodiny). Neustále se díváme, kolik hodin máme, a jak dlouho bude trvat to, co zrovna děláme. Někteří se díváte na hodiny právě teď, abyste věděli, jak dlouho budu ještě mluvit, a to dokonce i v situaci, že každou neděli končíme plus mínus v jedenáct hodin. Existuje ovšem lepší otázka než: Kolik je hodin? Zní: Jak trávím svůj čas? Problém s neustálým sledováním času je ten, že kdykoliv se podíváš na hodinky, je ti jasné, že ti ubíhá čas. Prostě to letí. Jednoho dne tak přijde chvíle, kdy přestaneme přemýšlet nad tím, kolik nám je, a místo toho začneme přemýšlet, kolik času nám ještě zbývá. Najednou zjistíme, že nám čas doslova protéká mezi prsty. Pro ty morbidnější z nás, kteří chtějí vědět pravděpodobný čas, který jim ještě zbývá, tady mám web Deathclock.com, kde zadáte pár svých údajů, a vypadne vám odpočet ukazující, kolik vteřin vám ještě na tomhle světě zbývá. Času se nám nedostává a mizí, zároveň ale nechceme myslet na konec našich dnů. Co tedy děláme se svým časem? Zkusíme se to dnes naučit od starověkého Mojžíše. Mojžíš je jedna z nejznámějších postav Bible, a pokud jste o ní nikdy nečetli, možná jste alespoň viděli film Princ Egyptský. Tento muž vyrostl jako princ, nejlepší léta svého života strávil jako pastýř, a nakonec měl na krku nevděčný národ, který byl sice vysvobozený z otroctví, ale chyběly mu cibule (!!!).

Mojžíš byl tedy Žid, zachráněný Egypťany, vyrostl v domě faraona, ale pak zjistil svůj původ, zabil Egypťana, který utlačoval jeho lid, utekl z pozice prince jako uprchlík a strávil 40 svých nejlepších let tím, že každý den dělal stejné věci: staral se o ovce od rozbřesku do soumraku. Pro pastýře jeho dny ubíhají dost pomalu. Hlavně, žádná perspektiva dobrodružství. Po 40 letech ho Bůh znenadání vezme ze zapomnění zpátky do centra dění, takže on vede svůj lid z otroctví ke svobodě, ale nakonec se kvůli neustálému reptání dalších 40 let točí v kruhu na poušti. Nakonec Mojžíš žil 120 let a díky své zkušenosti měl úžasný vhled ohledně času. Podle něj, nejvíce v našem životě záleží na perspektivě. Bez perspektivy a kontextu se jednoho zeptáme: O čem to celé bylo? Víš, jak to je, když jsi mladý, myslíš, že je to celé o tobě. Když ovšem stárneme, shledáváme, že to není o nás, a tak tedy hledáme, o čem to vlastně je. Mojžíš na tuhle otázku odpovídá pomocí písně (žalmu).

Žalm 90:1-2 Po všechny věky jsi, Pane, byl vždy naším domovem. Dřív než se hory zrodily, dřív než jsi zplodil zem a svět, od věků navěky Bůh jsi ty! Kontext tvé existence nejsou tvé narozeniny a úmrtí, ale Bůh, který je od věku navěky. 3 Obracíš člověka zpátky v prach, pravíš: „Vraťte se, smrtelníci, zpět!“ Nezáleží na tom, jak jsi úspěšný, nakonec Bůh řekne, ať se obrátíš v prach. 4 Před tebou přece tisíc let uplyne jako včerejšek, jak noční hodina! Tisíc let (to je doba před křižáckých výpravách) je jako den, nebo noc. Když přemýšlíš nad těmito pojmy, jak dlouho žiješ ty? 5-6 Spláchneš je – jsou pouhý sen, tráva, jež zítra pomine: ráno roste a rozkvétá, večer skosena usychá! To je tvůj život z perspektivy věčnosti. Mojžíšova pointa však není, že na tvém životě nezáleží, ale že tvůj život je tak rychlý, že je vcelku zbytečné, aby ses snažil udělat ze sebe střed zájmu, protože na to nemáš zkrátka dost času. Když se totiž staneme středem vesmíru, nedopadneme většinou dobře a historie na nás nevzpomíná v dobrém. 10 Celý náš život trvá sedmdesát let anebo osmdesát, jsme-li při síle. Většina z nich jsou dřina a potíže, náhle je konec – a pryč letíme! To neznamená, že se Bůh nestará, ale znamená to, že život je rychle pryč. Pak Mojžíš říká zvláštní větu, které úplně nerozumíme: 11 Sílu tvého hněvu kdo ale zná, před tvou zuřivostí kdo bázeň má? Parafráze by mohla znít: Kdybychom viděli Boha jaký doopravdy je, dali bychom mu úctu, kterou si zaslouží. Dali bychom mu našich sedmdesát nebo osmdesát let, které na tomto světě máme. Kdybychom jen měli perspektivu věčnosti, žili bychom jinak. Krásně to shrnuje v následujícím verši: 12 Nauč nás počítat naše dny, abychom v srdci zmoudřeli! Naše dny jsou sečteny: když se naučíme počítat dny, nastavíme svá srdce na správnou perspektivu. Obvykle počítáme dny do svatby, zkoušky, operace, a tak dále (počítal jsem v Indii). Protože však neznáme datum své smrti, modlíme se: Bože, nauč nás počítat naše dny, abychom žili s vědomím, že naše dny jsou sečteny, a jednali tak moudře. Jinými slovy: přiznáváme, že nedokážeme udělat v životě správná rozhodnutí, pokud nemáme správnou perspektivu. Pokud ale budu mít správný postoj k délce svého života, budu dělat moudřejší rozhodnutí ohledně toho, co dělám a proč to dělám. Když připustím, že mi dal Bůh život, který má své limity, pak mě to povede k moudrosti a vděčnosti. Nikdo totiž není přitahován k lidem, kteří žijí, jakoby jejich život by měl trvat navěky a všechno se tudíž točí okolo nich. Pokud se ale svět netočí okolo mě, kolem čeho se točí? To je otázka priorit. Co jsou priority v mém životě? Kdo jsou mé priority?  

Pro ty, kdo jsou následovníky Krista, Bůh je první prioritou, která když je na správném místě, ovlivní pozitivně všechno ostatní. Slovo priorita v Bibli není. Autoři však používají jiné slovo, které má prioritu vyjadřovat. Tím slovem je: „Hledejte“. Co hledáš jako první věc, je co umístíš ve svém životě nejdříve. Priorita orámuje úroveň tvé kapacity. Priority ukazujeme tím, o čem nejčastěji mluvíme. Priority také ukazujeme tím, na co myslíme. Naše priority ukáže, co čteme, sledujeme, posloucháme, s kým trávíme čas. Každopádně všechny tyto činnosti jsou ukotveny v tom, jak spravujeme svůj čas. Ježíš tvrdí: Matouš 6:31-34 Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starosti o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení. Stres, který prožíváme kvůli starostem, má jeden základ (alespoň pro ty z nás, kteří následujeme Ježíše): Opravdu věříme, že naše potřeby Bůh zná? Naším problémem je, že moc ne, a tak si myslíme, že když jen dáme najevo nějaký náboženský úkon (pomodlíme se, zajdeme do církve), pak dáváme najevo, že Bůh je priorita. Zároveň ale cítím trochu vinu, že netrávíme s Bohem moc času. Problém je se základním nastavením. Přidali jsme Boha jako novou položku do svého kalendáře, ale Bůh nechce být konkurentem tvé práci, tvému odpočinku, a tvým zájmům a přátelům a rodině. Na druhou stranu, pokud bude Bůh doopravdy na prvním místě ve tvém životě, dramaticky to ovlivní všechny tyto a ještě další oblasti a přinese to změny do všech. Bůh chce být v centru dění, chce ovlivňovat každou oblast aniž by se stal jejím konkurentem. Priorita je první místo v centru dění. První místo není nahoře (na seznamu) priorit, ale uprostřed (a vše na něm závisí, vše ovlivňuje). Chce Bůh, abychom zrušili své koníčky, sport a nevěřící přátelé? Určitě ne! Naopak, Bůh chce, abychom ho tam vzali s sebou. Změní se naše chování při sportu, koníčcích, mezi kamarády, rodinou a podobně, když tam budeme s ním? Mělo by, že? Najednou se chováme jinak, mluvíme jinak, randíme jinak, pijeme jinak, mluvíme o jiných jinak, dodržujeme pravidla jinak, zkrátka, jsme jiní!

Dobrá, podívám se na svůj život z perspektivy věčnosti a budu moudřejší. Postavím své priority na Bohu, který je centrem, a to ovlivní každou oblast mého života. Jenže, pořád jsem ve stresu. Jak se tedy můžeme dostat ze stresu, který nás dusí? Má Bůh pro nás nějakou strategii, kterou si potřebujeme osvojit, abychom si vytvořili prostor? Jsem moc rád, že ses zeptal, protože odpověď se dozvíte příští týden!

Prostor: Mnoho trápení pro nic za nic

Minulý týden jsem při posledním dílu série STORY mluvili o tom, jak podle Ježíše reagujeme na jeho pozvání k následování a na jeho slovo, které nám říká. Lidé reagují různě: někteří nerozumí a nechtějí rozumět tomu, co Ježíš po nich chce, a jeho slova jsou pro ně maximálně jen teorii, nebo krásnými slovy. Další ztrácí slovo kvůli pokušení a slabému kořenu: jejich víra je přenesena, není osobni zkušeností. Zdá se, že tohle jsou lidé, kteří věří v Boha, ale nikdy se nedostanou k tomu, aby svou víru opravdu důsledně žili. Když přijdou těžkosti, když se jim někdo za víru vysmívá, když věci nejsou tak, jak by měly, jejich víra lehce skomírá. Další slovo přijímají, slyší a rozumí mu. To je ti, kdo zapracovávají Ježíšovo slovo do svého života, a nakonec přinášejí dobrý a vytrvalý užitek. Pak je tady ale skupina lidí, kteří v Boha uvěří, ale nedají Bohu moc velký prostor kvůli starostem, iluzi bohatství a rozkošemi života. Tihle nedovolí Bohu, aby rostli, takže nedozrají, aby nesli ovoce. Je to totiž tak trochu cena za trvalý růst. Žijeme v době, kdy jsme v dobrém (a také ne až tak v dobrém) tlačeni do touhy mít více, zažít více, užít si více, uspět více. Na tom na jedné straně samozřejmě není nic špatného, a já vám všem přeji maximální životní úspěch a naplněný potenciál. Na druhé straně však nás tato touha vede k nutnosti jet na plný plyn, nenechávat si žádnou rezervu, a to ani časovou, ani finanční, ani duchovní. Tato touha se pak může stát bodláčím, které přidusí ten Boží život v nás, a způsobí, že si sice víru udržíme, budeme však zcela neplodní. Zároveň nemůžeme nevidět, že tato touha se až příliš často transformuje do iluze finanční svobody, kdy si myslíme, že nejprve musíme uspět, abychom mohli doopravdy žít: a tedy být požehnáním pro druhé. Jenže, jako při každé fata morgáně, nikdy se toho nedožijeme, protože si vytvoříme zlozvyky sobectví místo dobrozvyků štědrosti (nejen finančně, ale také v čase nebo s pozorností).

Trochu mi to připomíná jeden příběh, který jsem kdesi četl, a byť je zřejmě vymyšlený, ilustruje dobře pointu. Jakýsi americký turista pozoruje mexického rybáře vracejícího se s úlovkem.  Pochválil mu úlovek a zeptal se, proč nezůstal na moři déle, aby ulovil více ryb. Mexičan mu řekl, že pro jeho rodinu to stačí. Načež dostal otázku, co tedy dělá s volným časem. „Hraji se se svými dětmi, trávím siestu s manželkou Marií, večer jdu na procházku do vesnice, kde se svými přáteli popíjím víno a hraju na kytaru. Je to rušný a naplněný život.“, odpověděl. Američan mu řekl, že má titul z mezinárodního obchodu a mohl by mu pomoci, aby se mu dařilo více, aby si mohl pořídit větší loď. Z výnosu by si pak pořídil flotilu, pak sklady a obchody. Přestěhoval by se do Mexico City, pak do Los Angeles a řídil by vlastní mezinárodní firmu. Mexičan se ho otázal, jak dlouho by to trvalo. Prý takových deset patnáct let. „Ale co pak?“ otázal se. Pak by prý přišlo to nejlepší, prodal by firmu, zbohatl by a vydělal milióny. A pak? Podnikatel řekl: Pak byste mohl jít do důchodu, přestěhoval se zpět na pobřeží, kde byste mohl dlouho spát, trochu rybařit, hrát si s dětmi, trávit siestu s manželkou, popíjet večer víno s přáteli a hrát na kytaru. Tento příběh krásně ilustruje, jak se pachtíme, abychom nakonec zjistili, že ve skutečnosti chceme pracovat, abychom žili; ne žít, abychom pracovali. Plnohodnotný život je pro mnohé z nás správně spojený také s rodinou a přáteli. Opravdu plodný život je samozřejmě také spojen s Bohem a s prostorem, který si na něj, a na svůj život uděláš. Tuto sérii jsem připravil proto, že náš život bývá zadušen starostmi, iluzemi o bohatnutí a životním stylem užívání, a tak Boží život v nás skomírá a sotva přežívá. Když si vytvoříš prostor, uslyšíš, porozumíš, a zapracuješ Boží slovo a nakonec přineseš užitek Bohu, sobě i ostatním. Když to však neuděláš, tvůj život bude nakonec charakterizován přepracovaností, stresem a únavou. Proto se společně budeme učit dělat si prostor.

Kde jinde bychom tedy měli začít, než u pravděpodobně jediného konkrétního člověka, o kterém evangelisté píšou, že mu Ježíš řekl, aby toho nechal a nestresoval se, jinými slovy, aby si vytvořil prostor? Víte o kom budeme mluvit? Je to jeden z nejbližších lidí pro Ježíše, a je to žena. Už víte? Jmenuje se Marta. Ježíš za svého života měl stovky následovníků, ale zvolil si několik málo přátel, aby byli v jeho úzkém kruhu. Patřili tam tři učedníci Petr, Jakub a Jan, a pak tři sourozenci, Marie, Marta a jejich bratr Lazar. Tito sourozenci bydleli na předměstí Jeruzaléma v městečku Betánie, a z dalších textů to vypadá, že Ježíš k nim často chodíval si odpočinout, pravděpodobně pro něj měli nějaký hostovský pokoj podobně, jako ve Starém Zákoně jiná rodina pro proroka Elíšu. Jak Ježíšova služba roste a stává se z něj slavný učitel, roste i množství lidí, kteří od Ježíše něco chtějí: více uzdravení, více zázraků, více moudrosti. Čas od času Ježíš se vytratí na pustá místa, aby se modlil a byl sám, a někdy je pro něj takovým útočištěm také dům našich třech sourozenců v Betánii. Při jedné z těchto příležitostí se Ježíš u svých přátel znovu zastaví, a my si přečteme, co se stalo a jak to dopadlo.

Lukáš 10:38-42 Cestou přišel do jedné vesnice, kde ho k sobě přijala jistá žena jménem Marta. Její sestra Marie se posadila k Pánovým nohám a poslouchala jeho slova. Marta však byla zaneprázdněna spoustou práce. Nakonec za ním přišla a řekla: „Pane, tebe nezajímá, že má sestra nechala všechnu práci na mně? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme.“ Situace je zcela jasná. Ježíš se neplánovaně zastaví u svých přátel, vypadá to, že Lazar tam dnes není, a není moc času na to se pořádně na návštěvu připravit. Víte, jak to je, když návštěvu čekáte: uklidíte si, navaříte, prostě se připravíte. Když se ovšem na návštěvu připravit nemůžete, je to tak trochu stres, a to i v případě, že přijde někdo, s kým máte hodně dobrý vztah.

Ježíš slouží lidem, hádá se s kritiky, uzdravuje nemocné, a teď tedy přijde na návštěvu. Umím si představit, že Marie je opravdu ráda, že Ježíše vidí. Ptá se ho, jak se má, co farizejové, jak to šlo, a tak. Ježíš s nimi může mluvit upřímně, jsou to jeho přátelé. Zatímco si Marie s Ježíšem povídá, Marta mizí v kuchyni, aby připravila nějaké jídlo, tedy aby naplnila Ježíšovy fyzické potřeby. Marie si mezitím s Ježíšem povídá. O pár minut později Marta vybuchne. Možná se snažila s Marii spojit očima, aby ji naznačila, že by ji měla jít pomoct, ale Marie má oči jen pro Ježíše. Nic nepomáhá, ani to nevypadá, že by Marta začala schválně třískat hrnci, aby ji to dala najevo (jak to někdy manželky dělávají), takže místo toho přijde a skočí do konverzace Ježíše s Marii. Co je zajímavé je, že vůbec nemluví na Marii, ale zato svá slova míří na Ježíše. Pane, tebe nezajímá...? Tady máme Mesiáše, Boha, který přišel na svět v lidském těle, aby zaplatil za naše hříchy, který dny a noci vyučuje, uzdravuje, a naplňuje lidské potřeby; a Marta si na něm vylévá svou frustraci: Pane, tebe nezajímá, že má sestra nechala všechnu práci na mně? 

Představuju si, jak tam Marta mává lžící před obličejem, frustrovaná z toho, že všechno je necháno na ní. Není divu, že říká: Je ti to jedno Ježíši, že má líná sestra (to "líná" jsem tam samozřejmě dodal, ale pokud jste v takové situaci se svým sourozencem byli, asi tušíte proč) nechává všechno na mě? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Řekni mé líné sestře, aby mi šla pomoct, než něco s tou lžící, kterou držím v ruce, udělám! Ježíš mohl říct něco ostrého Martě, která má máchá lžící před tváří. Ale Ježíš ji nic nevyčítá. Místo toho říká: Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. Představuji si, že ji to Ježíš říká jemně, jako přítel, který vidí, že se zbytečně stresuješ a trápíš. Je to, jakoby ji řekl: „Polož tu lžíci, a zhluboka se nadechni. Vidím, že jsi unavená a vystresovaná. Tolik věcí tě tlačí a zaneprázdňuje. Vypadá to, že si moc neužíváš, že jsem tady. Víš, Marto, když se tady zastavím, je to kvůli našemu přátelství. Chci si s vámi tady popovídat. Kdybych chtěl nějakou pětihvězdičkovou večeři, dokázal bych si ji nějak zajistit. Před pár týdny jsem nakrmil pět tisíc lidí, víš? Dokonce jsem před nějakou dobou na svatbě udělal jsem skvělé chardonnay. Dokážu se o sebe postarat.“

A pak Ježíš říká, že je jen jedna věc opravdu potřeba, a Marie si ji vybrala správně. Tu věc nikdo od ní nevezme. Ježíš tady skutečně svými slovy dává najevo, že když navštíví své přátele v Betánii, je to pro to, že je má rád, a že s nimi chce strávit nějaký čas a zkrátka si s nimi popovídat, nebo jak by řekl typický Hradečák: Prostě s nimi pobejt. Ne, Ježíš nepošle Marii do kuchyně, spíše naopak, Marta by si měla přisednout k nim, protože ten stres a shon, který tak cítí, nevyřeší větším nasazením, ale naopak hlubší konverzací s Ježíšem. Víte, co je na tomhle příběhu zvláštní? Těsně před tímto krátkým příběhem popisuje Lukáš Ježíšovu promluvu o dobrém Samaritánovi, kde pointou celého jeho příběhu bylo: Buď aktivní! Když uvidíš někoho, kdo má nějakou potřebu, naplň ji a pomoz mu. Hned, opravdu doslova hned po tomto příběhu Ježíš zdánlivě kárá Martu za aktivismus, když chce naplnit jeho potřebu. Ukazuje totiž Martě, že navzdory všemu aktivismu a službě, kterou pro Ježíše děláme, to hlavní, co od svých následovníků chce, je nerušená a neuspěchaná konverzace s ním. Kdybych se vás dnes zeptal, kdo z vás se cítí tak trochu ve stresu, tak trochu příliš zaneprázdněný a přepracovaný, kolik z nás by to bylo? Nemusíte zvedat ruce. Myslíte si, že by trocha neuspěchané a nerušené konverzace s Ježíšem mohla trochu pomoci? Vypadá to totiž, že Ježíš Martě říká, že jediná věc, která pomůže zvládnout její hněv a frustraci vůči své sestře, a která pomůže zvládnout ten stres, je odložit na chvíli všechno, co musíš udělat, přisunout si židli k Ježíši a jen tak chvíli pobejt v jeho přítomnosti. Mluvit s Ježíšem, je totiž konverzace s někým, kdo dokáže obnovit a občerstvit naše uspěchaná srdce. Ten někdo ti pak dá pokoj, který převýší pokoj tohoto světa.

Tohle je fakt: když jsme unaveni nebo vyčerpání, a když nám hrozí vyhoření, děláme něco, co nám má pomoct si vyčistit hlavu, jenže naneštěstí většina z těchto věcí jsou problematické a návykové. Lidé se stávají alkoholiky, když nedokážou usnout bez skleničky, lidé si pěstují sexuální zlozvyky z vyčerpání, jsou nepříjemní na lidi okolo sebe (nejčastěji na ty nejbližší). Pokud jsme vyčerpáni a nemáme prostor, jsme rychle a lehce iritováni. Někdo něco řekne nebo udělá, a my vybuchneme, zdánlivě nesmyslně, ale je to známka frustrace z nedostatku prostoru (Marta by mohla vyprávět, protože její reakce ukazuje na přesně tutéž frustraci). Takhle poznáte lehce, že jsem se stal dnes Martou: budu nepříjemný, nebudu se usmívat, budu pichlavý, zamračený a lehce se vytočím. Naše frustrace není jen náš problém, protože ji přenášíme do svých rodin, mezi své přátele, do své práce a ve své církvi. Někteří jsme pasivní, komplikujeme věci. Co myslíte, pomohlo by, stejně jako Martě, kdybychom si našli trochu nerušeného času, kdy budeme sami s Ježíšem? Kdy s ním půjdeme na procházku, kdy si s ním popovídáme, a kdy se od něj něčemu naučíme? Pokud si vypěstuješ tento čas s Ježíšem, on slibuje, že ti to nikdo nevezme, protože tohle je ta jedná věc, které je skutečně potřeba!