V seriálu PROSTOR se díváme na to, jak si v životě
udělat místo. Mluvíme o tom proto, že náš život bývá zadušen
stresem, starostmi, iluzemi o bohatnutí a honbou za zážitky, což nás našponuje
na maximum duchovně, duševně, emocionálně, tělesně, finančně, a náš život je charakterizován
přepracovaností a trvalou únavou. (Někdy to pak svádíme na vliv počasí: jarní
únava, letní vedra, podzimní melancholie a zimní spánek.) Dnes se zamyslíme nad tím, proč vůbec jsme v časovém presu, když
teoreticky bychom se měli všichni cítit stejně: každý z nás totiž má
stejný počet hodin, dnů, týdnů a měsíců každý rok. Přesto se zdá, že některým
se daří skvěle a mají čas na všechno, na co chtějí; a jiní sotva stíhají
základní věci. Zároveň se zdá, že se nejedná o to, kolik nám je let, nebo kolik
úkolů v životě opravdu máme. Vždy totiž máme pocit, že jsme právě teď
nejvytíženějšími lidmi na světě. Což je docela legrační, protože každý z nás,
když se podívá zpátky, vidí, o kolik více času dříve míval, než začal pracovat,
oženil se, měl děti, studoval univerzitu, atd. Zkrátka, i když se nám zdá, že
teď toho máme hodně, v budoucnu toho bude na nás více a my se budeme divit,
co jsme to jen s tím vším časem dělali? Takže, jinými slovy, zamyslíme se, proč
tíhneme k odkládání věcí na poslední chvíli, proč si neumíme vybírat na
životních křižovatkách, proč nedokážeme filtrovat informace (dokonce nás
přitahují zbytečné informace, zatímco ignorujeme ty důležité), a proč máme
tendenci odsouvat důležité osoby našeho života (ať už tím myslím Boha, rodinu
nebo přátele), zatímco věnujeme čas lidem nebo situacím, se kterými nás sice
nic nepojí, ale zato tito lidé nebo tyto situace urgentně a agresivně vyžadují
naší pozornost. Jak poznám, že se to týká mně? Jednoduše: Pokud se neustále
omlouváš, že jsi přišel někam pozdě nebo musíš odejít naopak dřív, nebo že jsi
na něco zapomněl nebo jsi to nestihl, pak pravděpodobně patříš mezi lidi, kteří
nemají dost prostoru. Pak jsi kandidátem na to, aby jsi v životě postavil
jiný základ, který určí trávení tvého času.
Máme ale problém, a tím je fakt, že
jsme zmateni. Možná jsi dnes tady jako někdo, kdo se zajímá o víru, ale nejsi
věřící, nebo nenásleduješ Ježíše. Samozřejmě se můžeš naučit mnoho důležitých
principů, které jsou přenositelné do tvého života a tvé situace (a během této
série se jich pár určitě naučíš). Pokud ovšem jsi následovník Krista, jsi
zmatený proto, že by teoreticky tvůj
život měl vypadat jinak, respektive, že by ti Bůh skrze tvou víru měl dát tolik
potřebný nadhled. Jenže, pokud nemáš ve svém životě prostor, pak ti nepomůže
ani víra v Boha, protože starosti, a honba za bohatstvím a štěstím tento Boží
život činí neplodným. Víra, která by ti v životě měla pomoci, je
nedostatkem prostoru přidušena, protože místo, abychom s Ježíšem trávili
alespoň trochu nerušené a neuspěchané konverzace (jak jsme se minule naučili
v příběhu Marty), odsouváme Boha na okraj našich priorit a hrozí nám, že
se k němu obracíme jen tehdy, když už nám opravdu něco hoří za patami,
když se svět hroutí, nebo když potřebujeme urgentní pomoc. Taková modlitba je
však mnohdy neúčinná, protože v ní chybí podstata: tedy vztah s tím,
ke komu se modlíme. Je to podobné, jako kdybych si nevšímal své ženy,
nereagoval bych na její potřeby a touhy, a mluvil na ni jen tehdy, kdybych něco
potřeboval já: tady uvařit, tady vyprat, tady uklidit. Bylo by divu, kdyby se
po nějaké chvíli začala cítit jako služka nebo dokonce prostitutka? Přesto
takto vypadá náš duchovní život a touha po Bohu, pokud v našem životě
nemáme místo. Když si ovšem vytvoříš prostor, uslyšíš, porozumíš, a zapracuješ
Boží slovo a nakonec přineseš užitek Bohu, sobě i ostatním. Tvé modlitby budou
účinné, protože budeš mít vztah s tím, ke komu se modlíš, a kdo ví, za
některé věci se ani modlit nebudeš muset, protože se automaticky vyřeší tím, že
budeš zažívat pokoj od Ježíše, který převyšuje pokoj, který ti tento svět
nabízí.
Tohle je důvod, proč mluvíme o tom,
jak si vytvořit prostor, a dnes to bude o změně naší perspektivy a priorit. Víte,
všichni neustále víme, kolik je hodin (pokud náhodou nemáme hodinky na ruce,
máme je na mobilu, jsou na veřejných místech, a dokonce já mám před sebou velké
digitální hodiny). Neustále se díváme, kolik hodin máme, a jak dlouho bude
trvat to, co zrovna děláme. Někteří se díváte na hodiny právě teď, abyste
věděli, jak dlouho budu ještě mluvit, a to dokonce i v situaci, že každou
neděli končíme plus mínus v jedenáct hodin. Existuje ovšem lepší otázka
než: Kolik je hodin? Zní: Jak trávím svůj čas? Problém
s neustálým sledováním času je ten, že kdykoliv se podíváš na hodinky, je
ti jasné, že ti ubíhá čas. Prostě to letí. Jednoho dne tak přijde chvíle, kdy
přestaneme přemýšlet nad tím, kolik nám je, a místo toho začneme přemýšlet,
kolik času nám ještě zbývá. Najednou
zjistíme, že nám čas doslova protéká mezi prsty. Pro ty morbidnější z nás,
kteří chtějí vědět pravděpodobný čas, který jim ještě zbývá, tady mám web Deathclock.com, kde zadáte pár svých
údajů, a vypadne vám odpočet ukazující, kolik vteřin vám ještě na tomhle světě
zbývá. Času se nám nedostává a mizí, zároveň ale nechceme myslet na konec
našich dnů. Co tedy děláme se svým časem? Zkusíme se to dnes naučit od
starověkého Mojžíše. Mojžíš je jedna z nejznámějších postav Bible, a pokud
jste o ní nikdy nečetli, možná jste alespoň viděli film Princ Egyptský. Tento muž vyrostl jako princ, nejlepší léta svého
života strávil jako pastýř, a nakonec měl na krku nevděčný národ, který byl
sice vysvobozený z otroctví, ale chyběly mu cibule (!!!).
Mojžíš byl tedy Žid, zachráněný Egypťany, vyrostl
v domě faraona, ale pak zjistil svůj původ, zabil Egypťana, který
utlačoval jeho lid, utekl z pozice prince jako uprchlík a strávil 40 svých
nejlepších let tím, že každý den dělal stejné věci: staral se o ovce od
rozbřesku do soumraku. Pro pastýře jeho dny ubíhají dost pomalu. Hlavně, žádná
perspektiva dobrodružství. Po 40 letech ho Bůh znenadání vezme ze zapomnění
zpátky do centra dění, takže on vede svůj lid z otroctví ke svobodě, ale
nakonec se kvůli neustálému reptání dalších 40 let točí v kruhu na poušti.
Nakonec Mojžíš žil 120 let a díky své zkušenosti měl úžasný
vhled ohledně času. Podle něj, nejvíce v našem životě záleží na
perspektivě. Bez perspektivy a kontextu se jednoho zeptáme: O čem to celé bylo? Víš, jak to je, když
jsi mladý, myslíš, že je to celé o tobě. Když ovšem stárneme, shledáváme, že to
není o nás, a tak tedy hledáme, o čem to vlastně je. Mojžíš na tuhle otázku
odpovídá pomocí písně (žalmu).
Žalm 90:1-2 Po všechny
věky jsi, Pane, byl vždy naším domovem. Dřív než se hory zrodily, dřív než jsi
zplodil zem a svět, od věků navěky Bůh jsi ty! Kontext tvé existence nejsou tvé narozeniny a úmrtí,
ale Bůh, který je od věku navěky. 3 Obracíš
člověka zpátky v prach, pravíš: „Vraťte se, smrtelníci, zpět!“ Nezáleží na
tom, jak jsi úspěšný, nakonec Bůh řekne, ať se obrátíš v prach. 4 Před tebou přece tisíc let uplyne jako včerejšek, jak noční hodina! Tisíc let (to je doba
před křižáckých výpravách) je jako den, nebo noc. Když přemýšlíš nad těmito
pojmy, jak dlouho žiješ ty? 5-6 Spláchneš
je – jsou pouhý sen, tráva, jež zítra pomine: ráno roste a rozkvétá, večer
skosena usychá! To je tvůj život z perspektivy věčnosti. Mojžíšova
pointa však není, že na tvém životě nezáleží, ale že tvůj život je tak rychlý,
že je vcelku zbytečné, aby ses snažil udělat ze sebe střed zájmu, protože na to
nemáš zkrátka dost času. Když se totiž staneme středem vesmíru, nedopadneme většinou
dobře a historie na nás nevzpomíná v dobrém. 10 Celý náš život trvá sedmdesát let anebo osmdesát, jsme-li při síle. Většina z nich jsou dřina a potíže, náhle je konec – a pryč letíme! To
neznamená, že se Bůh nestará, ale znamená to, že život je rychle pryč. Pak
Mojžíš říká zvláštní větu, které úplně nerozumíme: 11 Sílu tvého hněvu kdo ale zná, před tvou
zuřivostí kdo bázeň má? Parafráze by mohla znít: Kdybychom viděli Boha jaký doopravdy je, dali bychom mu úctu, kterou si
zaslouží. Dali bychom mu našich sedmdesát nebo osmdesát let, které na tomto
světě máme. Kdybychom jen měli perspektivu věčnosti, žili bychom jinak. Krásně
to shrnuje v následujícím verši: 12 Nauč nás počítat naše dny, abychom v srdci zmoudřeli! Naše dny jsou
sečteny: když se naučíme počítat dny, nastavíme svá srdce na správnou
perspektivu. Obvykle počítáme dny do svatby, zkoušky, operace, a tak dále (počítal
jsem v Indii). Protože však neznáme datum své smrti, modlíme se: Bože, nauč nás počítat naše dny, abychom žili s vědomím,
že naše dny jsou sečteny, a jednali tak moudře. Jinými slovy: přiznáváme,
že nedokážeme udělat v životě správná rozhodnutí, pokud nemáme správnou
perspektivu. Pokud ale budu mít správný postoj k délce svého života, budu dělat
moudřejší rozhodnutí ohledně toho, co dělám a proč to dělám. Když připustím, že
mi dal Bůh život, který má své limity, pak mě to povede k moudrosti a vděčnosti.
Nikdo totiž není přitahován k lidem, kteří žijí, jakoby jejich život by
měl trvat navěky a všechno se tudíž točí okolo nich. Pokud se ale svět netočí
okolo mě, kolem čeho se točí? To je otázka priorit. Co jsou priority v mém životě? Kdo
jsou mé priority?
Pro
ty, kdo jsou následovníky Krista, Bůh je první prioritou, která když je na
správném místě, ovlivní pozitivně všechno ostatní. Slovo priorita v Bibli není. Autoři však používají jiné slovo, které
má prioritu vyjadřovat. Tím slovem je: „Hledejte“. Co hledáš jako první věc, je
co umístíš ve svém životě nejdříve. Priorita orámuje úroveň tvé kapacity. Priority ukazujeme
tím, o čem nejčastěji mluvíme. Priority také ukazujeme tím, na co myslíme. Naše
priority ukáže, co čteme, sledujeme, posloucháme, s kým trávíme čas.
Každopádně všechny tyto činnosti jsou ukotveny v tom, jak spravujeme svůj
čas. Ježíš tvrdí: Matouš 6:31-34 Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst?
Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš
nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží
království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starosti o
zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení. Stres, který prožíváme
kvůli starostem, má jeden základ (alespoň pro ty z nás, kteří následujeme
Ježíše): Opravdu věříme, že naše potřeby
Bůh zná? Naším problémem je, že moc ne, a tak si myslíme, že když jen dáme
najevo nějaký náboženský úkon (pomodlíme se, zajdeme do církve), pak dáváme
najevo, že Bůh je priorita. Zároveň ale cítím trochu vinu, že netrávíme
s Bohem moc času. Problém je se základním nastavením. Přidali jsme Boha jako novou položku do svého kalendáře, ale Bůh
nechce být konkurentem tvé práci, tvému odpočinku, a tvým zájmům a přátelům a
rodině. Na druhou stranu, pokud bude Bůh doopravdy na prvním místě ve tvém
životě, dramaticky to ovlivní všechny tyto a ještě další oblasti a přinese to
změny do všech. Bůh chce být v centru dění, chce ovlivňovat každou oblast aniž
by se stal jejím konkurentem. Priorita je první
místo v centru dění. První místo není nahoře (na seznamu)
priorit, ale uprostřed (a vše na něm závisí, vše ovlivňuje). Chce Bůh, abychom zrušili své koníčky, sport
a nevěřící přátelé? Určitě ne! Naopak, Bůh chce, abychom ho tam vzali
s sebou. Změní se naše chování při sportu, koníčcích, mezi kamarády,
rodinou a podobně, když tam budeme s ním? Mělo by, že? Najednou se chováme
jinak, mluvíme jinak, randíme jinak, pijeme jinak, mluvíme o jiných jinak,
dodržujeme pravidla jinak, zkrátka, jsme jiní!
Dobrá, podívám se na svůj život
z perspektivy věčnosti a budu moudřejší. Postavím své priority na Bohu, který
je centrem, a to ovlivní každou oblast mého života. Jenže, pořád jsem ve
stresu. Jak se tedy můžeme dostat ze stresu, který nás dusí? Má Bůh pro nás
nějakou strategii, kterou si potřebujeme osvojit, abychom si vytvořili prostor?
Jsem moc rád, že ses zeptal, protože odpověď se dozvíte příští týden!
Žádné komentáře:
Okomentovat