Minulý
týden jsme skončili s otázkou, co dělat, když už jsme tak vyčerpáni, že
si neužíváme ani sabat. Sabat je otázka důvěry a řeší naše emoce nepostradatelnosti a pýchy tím, že jim vystaví hradbu. Opravdu se Bůh postará, když nebudu
tak žádaný, když nebudu o všem vědět, a když nebudu mít život ve svých rukou? Možná
se někdy cítíš jako jeden autor knihy o vyhoření, který napsal, že se cítil skoro, jako by držel svíčku
zapálenou z obou stran. Taková svíčka ti dá mnohem více světla, ale
také mnohem rychleji vyhoří. Prožíváme pak stres a emocionální únavu,
frustraci, a vyčerpání, protože se v našem profesním nebo
rodinném životě nedostaví očekávané výsledky.
Samozřejmě, jistá míra stresu nám na
první pohled pomáhá, protože nás nutí k lepším výkonům a většímu
soustředění. Jenže, když vyčerpáme své
vnitřní rezervy serotoninu, začneme
čerpat sílu z adrenalinu, který
nám má sloužit jako pohotovostní režim, ale my se na něm staneme závislými. Takový
stres pak není žádná legrace! Věděli jste, že ročně umírá stresem 10 tisíc
Japonců? Víte, Japonci jsou snem všech workoholiků: tvrdě pracují, místo
odpočinku si zvyšují kvalifikaci, a díky tomu jsou úspěšní. Ale vyhoření se
nedívá na to, z jaké kultury jsi, kolik to je let, jakého jsi pohlaví,
nebo jak moc věříš v Boha. Pokud si nevytvoříš prostor a zažiješ skutečné
vyhoření, potřebuješ odbornou pomoc a osobní přístup poradce. Protože
v přednášce jako je tato, můžeme pouze mluvit o obecných principech, rád
bych se s tebou dnes podíval na jeden z primárních zdrojů vyhoření, a
tím je stres v práci. Je mi jasné, že každý z nás má jiné možnosti a
jiné podmínky, a že někdy se dostaneš do situace, kdy máš pocit, že nemáš
v práci na výběr a musíš dělat to či ono, aby sis udržel práci, ale někdy
je to za cenu, že se ti zhroutí některé neurgentní, ale důležité věci doma nebo
v soukromém životě. Pak se ovšem stáváš člověkem vlečeným událostmi, ne
někým, kdo reaguje na důležité věci.
Všimli jste si, jak Ježíš
v evangeliích vždy zve lidi k následování? Bůh tě nevleče, chce tě
vést. Ale když si neuděláme prostor na Boží vedení, budeme vlečeni. Rozdíl mezi
vedeným
člověkem a vlečeným člověkem je obří. Vlečený člověk vykazuje známky
stresu, uspokojí ho jen větší a lepší výkon. Jeho hodnota ve vlastních očích
spočívá pouze ve vlastní užitečnosti. Vlečenému člověku záleží na viditelných
symbolech úspěchu. Proto se tolik hroutí jeho identita, když začne prožívat
vyhoření a s tím spojenou pauzu. Charles Spurgeon napsal: Úspěch mi může stoupnout do hlavy, pokud
nebudu pamatovat na to, že dílo dovádí do zdárného konce Bůh, že on v něm
může pokračovat i bez mé pomoci, a že ho bude schopen konat i s jinými
prostředky, kdykoli se mu zachce vynechat mě. Vlečení lidé neberou ohled na
poctivost a mají omezenou schopnost práce s lidmi. Jsou velmi soutěživí, a
pokud jim někdo odporuje, dokážou hněvivě vybuchnout. Samozřejmě, průvodním
jevem je, že nemají dost času a žádný volný prostor na nečekané věci. Vlečený
člověk má pocit, že je to všechno na
něm. Jeho vztahy nutně trpí, a jeho energie je na nule. Má toho doslova dost.
Dneska si přečteme dvě delší pasáže,
ve kterých uvidíme, jak takový vlečený člověk může dopadnout. U koho bychom se
to nejlépe mohli naučit, než u našeho přítele Mojžíše, kterého jsme představili
již v minulých týdnech? Připomínám, že Mojžíš vyrostl jako princ na dvoře
egyptského faraona, nejlepší léta svého života strávil jako pastýř, a nakonec
měl na krku nevděčný národ Izrael, který se na cestě do zaslíbené země točil
dalších 40 let v kruhu na poušti, než tam došel. Pokud jste někdy
pracovali s nevděčnými lidmi, pak chápete, proč je Mojžíš kandidátem na
vyhoření. Během jejich cesty na poušti začali Izraelci plakat, že pořád musí
jíst tu manu, zatímco v Egyptě měli ryby, cibule, česnek a pórek.
Numeri 11:11-15 Mojžíš byl z
toho nešťastný a řekl Hospodinu: „Proč jsi na svého služebníka tak zlý? Čím
jsem se ti znelíbil, žes mne obtěžkal celým tímto lidem? Byl jsem to já, kdo je všechny
počal? Byl jsem to já, kdo ten lid zplodil, že mi říkáš: ‚Nes jej v náručí,
jako nosí chůva nemluvně‘? Jak je mám vést do země, kterou jsi s přísahou
slíbil jejich otcům? Kde mám
vzít maso pro všechen tento lid? Vždyť na mě s pláčem naléhají: ‚Dej nám maso,
chceme jíst!‘ Sám je všechny
neunesu, je to nad mé síly! Chceš-li
se mnou jednat takto, prokaž mi prosím laskavost a raději mě zabij. Už se
nemohu dívat na své neštěstí!“
Teda, tomu říkám výbuch! Cítili
jste se někdy takto vyčerpání jako Mojžíš? Pokud jste někdy četli celý příběh
izraelského putování, víte, že když se Bůh na Izrael naštval kvůli jejich
modloslužbě a rozhodl se je vyhladit, Mojžíš mu to rozmlouvá a přimlouvá se za
ně. Tady však nedokáže přehlédnout jejich chuť na maso. Vyhořelý člověk totiž
klasicky vidí obří problém v něčem, co by dříve přešel. Lidově tomu
říkáme, že děláme z komára velblouda. Lidé, kteří pomáhají lidem jsou
vyhoření nejblíže. Jsou to lidé, kteří neumí přibrzdit a mají tendence si na
sebe naložit více, než jsou schopni snést. Jak poznáme, že se někdo nebezpečně
blíží vyhoření? Předně máme pocit, že navzdory úsilí stojíme na místě
(produktivita nestoupá, spíše se točíme v kruhu). Začneme být z toho
podráždění, unavení, začneme se bát ztrácíme objektivitu, staneme se negativně
naložení, kritizujeme, vybuchujeme a nakonec si raději přejeme zemřít.
Mojžíš
tohle všechno zažíval. V jeho životě ovšem byl moment, kdy si na své
vyhoření zadělával: právě tím, že všechno dělal on sám a staral se o každý
detail. Tehdy, v prvním případě, mu pomohl jeho tchán moudrou radou, ale zdá se, že v průběhu
dalších mnoha let už Mojžíš kolem sebe neměl podobné přátele, kteří by mu
pomohli nastavit zrcadlo, a lidi, kteří mu pomáhali již zemřeli. Jde totiž o to, že když začneš řešit své vyčerpání až
po zhroucení, bývá vlastně docela pozdě. V období
vyčerpání ti nejvíce pomohou návyky, dobrozvyky, které sis ustanovil ještě před tím, než jsi vyhořel. Pokud tedy
dnes nejsi v depresi a destruktivním stresu, neříkej si, že tobě se to
stát nemůže. Raději se rozhodni dnes vypěstovat hodnoty, návyky a disciplíny,
které ti pomohou až se dostaneš na okraj se svými silami. Co jsou to za
hodnoty? O několika jsme již v tomto seriálu mluvili: čas u Ježíšových
nohou, kdy si s ním povídáš, správné perspektiva (naše dny jsou sečteny) a
priority (Bůh v centru, ne jako položka na seznamu), a strategie sabatu
(cíleného dne odpočinku). Dnes se podíváme na další dva dobrozvyky. První se
týká energie
a druhý lidí okolo tebe.
První faktor se týká tvých silných a
slabých stránek. Respektive toho, co ti přináší energii a kde naopak musíš
energii vyrábět, aby ses dopracoval k nějakému výsledku. Je jasné, že
v práci máme všichni různé úkoly. Věděli jste ale, že asi 85% tvé činnosti
jsou věci, které by mohl dělat někdo jiný, 10% jsou věci, které by mohl dělat
tebou vytrénovaný člověk a jen asi 5% tvých činností jsou věci, které můžeš
dělat jen ty? Jasně, nemůžeš se vždy zbavit 95% svých povinností, i když se o
to někteří z nás snažíme, ale je také jasné, že tvé silné stránky budou
vždy tvými silnými stránkami a tvé slabé stránky vždy tvými slabými stránkami.
Dokonce i když se budeš snažit zlepšit slabé stránky, v porovnání
s tvými silnými budou vždy slabé. První věc, která ti pomůže vytvořit
tento pozitivní návyk, je zjistit, co bys měl dělat je ty. Nemůžeš totiž dělat
všechno. Otázka tedy je, co je těch 5%, které můžeš dělat jen ty?
Pojďme zpátky k Mojžíšovi. Když řekl faraovi: Nech můj lid jít, najednou
zjišťuje, že vede národ s otrockou mentalitou, žádnou organizací, a
živelnou přirozeností. Dává to smysl, Mojžíš je vůdce, a je taky očividně nejzkušenější a nejpovolanější. A tak dělá všechno. Asi po čtyřech měsících od vyjíti z Egypta Mojžíše navštíví jeho tchán a
Mojžíšova rodina, kterou u svého tchána očividně zanechal před cestou do Egypta. Po shledání Mojžíš tchánovi vypráví celý egyptský příběh a všichni jsou nadšeni z toho, jak si ho Bůh použil. Na druhý den si vezme Mojžíš svého tchána Jetra s sebou do práce.
Exodus 18:13-18
Druhého dne se Mojžíš posadil,
aby soudil lid, a lid stál před ním od rána až do večera. Když Mojžíšův tchán viděl, co
všechno Mojžíš dělá pro lid, řekl: „Co to s lidem děláš? Proč ty sám sedíš a
všechen lid stojí od rána do večera před tebou?“ Mojžíš mu odpověděl: „Lid se ke mně přichází ptát Boha. Když mají nějakou nesnáz, přijdou
ke mně a já soudím mezi stranami a oznamuji Boží ustanovení a pokyny.“ Mojžíšův tchán mu řekl: „To, co
děláš, není dobré. Úplně se
vyčerpáš – ty i tento lid, který je s tebou. Ten úkol je nad tvé síly, sám jej
nezvládneš.
Mojžíš si nestěžuje, jen oznamuje, že
tohle je prostě jeho práce, koneckonců tomu nejlépe rozumí. Tchán ale říká,
jestli půjdeš takhle dál, nebudeš schopen dojít tam, kam je vedeš. Staneš se
vlečeným člověkem, který přijal úkol, který tě rozptýlí od toho, co jen ty
můžeš dělat. Jetro mu navrhuje strategii.
Exodus
18:19-24 Proto mě teď poslechni, poradím ti
a Bůh bude s tebou: Ty zastupuj lid před Bohem a přinášej k němu nesnadné věci.
Vysvětluj lidu ustanovení a
pokyny a oznamuj jim, kudy mají jít a co mají dělat. Vyhlédni si také ze všeho lidu schopné a bohabojné muže, věrné
muže, kteří nenávidí úplatky. Ty nad nimi ustanov jako správce nad tisíci, nad
sty, nad padesáti a deseti. Oni
ať běžně soudí lid. Každou větší věc ať přednesou tobě, ale každou menší věc ať
soudí sami. Ulehči si, oni ponesou břemeno s tebou! Uděláš-li to, budeš moci obstát, až ti Bůh dá další příkazy.
Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji.“ Mojžíš tedy svého tchána poslechl a udělal všechno, co mu řekl.
Za prvé, dělej jen
to, co můžeš dělat jen ty. To znamená: srovnej si priority. Co
to je prakticky? Priority jsou založeny na třech principech: (1) Požadavky. Co se ode mě očekává? Co
musím dělat, ať se děje cokoliv? Které činnosti, pokud je zanedbám, mě budou
stát mé vůdcovství, důvěryhodnost, práci a službu? (2) Přínos. Co přináší největší přínos pro mou práci či službu? Co
dělám nejlépe pro celkový užitek? (3) Požehnání.
V čem mi Bůh žehná? V čem jsem obdarovaný? Co mi přináší potěšení?
A
za druhé, měj kolem sebe lidi, kteří tě potěší.
Tím myslím někoho, kdo ti poradí jako Jetro, nebo ti pomohou nést tvé břímě,
jako schopní lidé okolo. Apoštol Pavel napsal později 2. Korintským 7:6 Ale Bůh, který potěšuje sklíčené, nás
potěšil příchodem Tita. Při
vyčerpání máš tendenci se stáhnout do sebe, ale potřebuješ pravý opak.
Potřebuješ přátele. Potřebuješ důvěrníka. Přátelství ale nevznikají ve spěchu,
vznikají tehdy, když máš na vztahy prostor. Tento prostor si musíš vědomě
udělat. Bude pak pro tebe jako doušek čerstvého vzduchu!
Žádné komentáře:
Okomentovat