Prostor: Mnoho trápení pro nic za nic

Minulý týden jsem při posledním dílu série STORY mluvili o tom, jak podle Ježíše reagujeme na jeho pozvání k následování a na jeho slovo, které nám říká. Lidé reagují různě: někteří nerozumí a nechtějí rozumět tomu, co Ježíš po nich chce, a jeho slova jsou pro ně maximálně jen teorii, nebo krásnými slovy. Další ztrácí slovo kvůli pokušení a slabému kořenu: jejich víra je přenesena, není osobni zkušeností. Zdá se, že tohle jsou lidé, kteří věří v Boha, ale nikdy se nedostanou k tomu, aby svou víru opravdu důsledně žili. Když přijdou těžkosti, když se jim někdo za víru vysmívá, když věci nejsou tak, jak by měly, jejich víra lehce skomírá. Další slovo přijímají, slyší a rozumí mu. To je ti, kdo zapracovávají Ježíšovo slovo do svého života, a nakonec přinášejí dobrý a vytrvalý užitek. Pak je tady ale skupina lidí, kteří v Boha uvěří, ale nedají Bohu moc velký prostor kvůli starostem, iluzi bohatství a rozkošemi života. Tihle nedovolí Bohu, aby rostli, takže nedozrají, aby nesli ovoce. Je to totiž tak trochu cena za trvalý růst. Žijeme v době, kdy jsme v dobrém (a také ne až tak v dobrém) tlačeni do touhy mít více, zažít více, užít si více, uspět více. Na tom na jedné straně samozřejmě není nic špatného, a já vám všem přeji maximální životní úspěch a naplněný potenciál. Na druhé straně však nás tato touha vede k nutnosti jet na plný plyn, nenechávat si žádnou rezervu, a to ani časovou, ani finanční, ani duchovní. Tato touha se pak může stát bodláčím, které přidusí ten Boží život v nás, a způsobí, že si sice víru udržíme, budeme však zcela neplodní. Zároveň nemůžeme nevidět, že tato touha se až příliš často transformuje do iluze finanční svobody, kdy si myslíme, že nejprve musíme uspět, abychom mohli doopravdy žít: a tedy být požehnáním pro druhé. Jenže, jako při každé fata morgáně, nikdy se toho nedožijeme, protože si vytvoříme zlozvyky sobectví místo dobrozvyků štědrosti (nejen finančně, ale také v čase nebo s pozorností).

Trochu mi to připomíná jeden příběh, který jsem kdesi četl, a byť je zřejmě vymyšlený, ilustruje dobře pointu. Jakýsi americký turista pozoruje mexického rybáře vracejícího se s úlovkem.  Pochválil mu úlovek a zeptal se, proč nezůstal na moři déle, aby ulovil více ryb. Mexičan mu řekl, že pro jeho rodinu to stačí. Načež dostal otázku, co tedy dělá s volným časem. „Hraji se se svými dětmi, trávím siestu s manželkou Marií, večer jdu na procházku do vesnice, kde se svými přáteli popíjím víno a hraju na kytaru. Je to rušný a naplněný život.“, odpověděl. Američan mu řekl, že má titul z mezinárodního obchodu a mohl by mu pomoci, aby se mu dařilo více, aby si mohl pořídit větší loď. Z výnosu by si pak pořídil flotilu, pak sklady a obchody. Přestěhoval by se do Mexico City, pak do Los Angeles a řídil by vlastní mezinárodní firmu. Mexičan se ho otázal, jak dlouho by to trvalo. Prý takových deset patnáct let. „Ale co pak?“ otázal se. Pak by prý přišlo to nejlepší, prodal by firmu, zbohatl by a vydělal milióny. A pak? Podnikatel řekl: Pak byste mohl jít do důchodu, přestěhoval se zpět na pobřeží, kde byste mohl dlouho spát, trochu rybařit, hrát si s dětmi, trávit siestu s manželkou, popíjet večer víno s přáteli a hrát na kytaru. Tento příběh krásně ilustruje, jak se pachtíme, abychom nakonec zjistili, že ve skutečnosti chceme pracovat, abychom žili; ne žít, abychom pracovali. Plnohodnotný život je pro mnohé z nás správně spojený také s rodinou a přáteli. Opravdu plodný život je samozřejmě také spojen s Bohem a s prostorem, který si na něj, a na svůj život uděláš. Tuto sérii jsem připravil proto, že náš život bývá zadušen starostmi, iluzemi o bohatnutí a životním stylem užívání, a tak Boží život v nás skomírá a sotva přežívá. Když si vytvoříš prostor, uslyšíš, porozumíš, a zapracuješ Boží slovo a nakonec přineseš užitek Bohu, sobě i ostatním. Když to však neuděláš, tvůj život bude nakonec charakterizován přepracovaností, stresem a únavou. Proto se společně budeme učit dělat si prostor.

Kde jinde bychom tedy měli začít, než u pravděpodobně jediného konkrétního člověka, o kterém evangelisté píšou, že mu Ježíš řekl, aby toho nechal a nestresoval se, jinými slovy, aby si vytvořil prostor? Víte o kom budeme mluvit? Je to jeden z nejbližších lidí pro Ježíše, a je to žena. Už víte? Jmenuje se Marta. Ježíš za svého života měl stovky následovníků, ale zvolil si několik málo přátel, aby byli v jeho úzkém kruhu. Patřili tam tři učedníci Petr, Jakub a Jan, a pak tři sourozenci, Marie, Marta a jejich bratr Lazar. Tito sourozenci bydleli na předměstí Jeruzaléma v městečku Betánie, a z dalších textů to vypadá, že Ježíš k nim často chodíval si odpočinout, pravděpodobně pro něj měli nějaký hostovský pokoj podobně, jako ve Starém Zákoně jiná rodina pro proroka Elíšu. Jak Ježíšova služba roste a stává se z něj slavný učitel, roste i množství lidí, kteří od Ježíše něco chtějí: více uzdravení, více zázraků, více moudrosti. Čas od času Ježíš se vytratí na pustá místa, aby se modlil a byl sám, a někdy je pro něj takovým útočištěm také dům našich třech sourozenců v Betánii. Při jedné z těchto příležitostí se Ježíš u svých přátel znovu zastaví, a my si přečteme, co se stalo a jak to dopadlo.

Lukáš 10:38-42 Cestou přišel do jedné vesnice, kde ho k sobě přijala jistá žena jménem Marta. Její sestra Marie se posadila k Pánovým nohám a poslouchala jeho slova. Marta však byla zaneprázdněna spoustou práce. Nakonec za ním přišla a řekla: „Pane, tebe nezajímá, že má sestra nechala všechnu práci na mně? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme.“ Situace je zcela jasná. Ježíš se neplánovaně zastaví u svých přátel, vypadá to, že Lazar tam dnes není, a není moc času na to se pořádně na návštěvu připravit. Víte, jak to je, když návštěvu čekáte: uklidíte si, navaříte, prostě se připravíte. Když se ovšem na návštěvu připravit nemůžete, je to tak trochu stres, a to i v případě, že přijde někdo, s kým máte hodně dobrý vztah.

Ježíš slouží lidem, hádá se s kritiky, uzdravuje nemocné, a teď tedy přijde na návštěvu. Umím si představit, že Marie je opravdu ráda, že Ježíše vidí. Ptá se ho, jak se má, co farizejové, jak to šlo, a tak. Ježíš s nimi může mluvit upřímně, jsou to jeho přátelé. Zatímco si Marie s Ježíšem povídá, Marta mizí v kuchyni, aby připravila nějaké jídlo, tedy aby naplnila Ježíšovy fyzické potřeby. Marie si mezitím s Ježíšem povídá. O pár minut později Marta vybuchne. Možná se snažila s Marii spojit očima, aby ji naznačila, že by ji měla jít pomoct, ale Marie má oči jen pro Ježíše. Nic nepomáhá, ani to nevypadá, že by Marta začala schválně třískat hrnci, aby ji to dala najevo (jak to někdy manželky dělávají), takže místo toho přijde a skočí do konverzace Ježíše s Marii. Co je zajímavé je, že vůbec nemluví na Marii, ale zato svá slova míří na Ježíše. Pane, tebe nezajímá...? Tady máme Mesiáše, Boha, který přišel na svět v lidském těle, aby zaplatil za naše hříchy, který dny a noci vyučuje, uzdravuje, a naplňuje lidské potřeby; a Marta si na něm vylévá svou frustraci: Pane, tebe nezajímá, že má sestra nechala všechnu práci na mně? 

Představuju si, jak tam Marta mává lžící před obličejem, frustrovaná z toho, že všechno je necháno na ní. Není divu, že říká: Je ti to jedno Ježíši, že má líná sestra (to "líná" jsem tam samozřejmě dodal, ale pokud jste v takové situaci se svým sourozencem byli, asi tušíte proč) nechává všechno na mě? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Řekni mé líné sestře, aby mi šla pomoct, než něco s tou lžící, kterou držím v ruce, udělám! Ježíš mohl říct něco ostrého Martě, která má máchá lžící před tváří. Ale Ježíš ji nic nevyčítá. Místo toho říká: Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. Představuji si, že ji to Ježíš říká jemně, jako přítel, který vidí, že se zbytečně stresuješ a trápíš. Je to, jakoby ji řekl: „Polož tu lžíci, a zhluboka se nadechni. Vidím, že jsi unavená a vystresovaná. Tolik věcí tě tlačí a zaneprázdňuje. Vypadá to, že si moc neužíváš, že jsem tady. Víš, Marto, když se tady zastavím, je to kvůli našemu přátelství. Chci si s vámi tady popovídat. Kdybych chtěl nějakou pětihvězdičkovou večeři, dokázal bych si ji nějak zajistit. Před pár týdny jsem nakrmil pět tisíc lidí, víš? Dokonce jsem před nějakou dobou na svatbě udělal jsem skvělé chardonnay. Dokážu se o sebe postarat.“

A pak Ježíš říká, že je jen jedna věc opravdu potřeba, a Marie si ji vybrala správně. Tu věc nikdo od ní nevezme. Ježíš tady skutečně svými slovy dává najevo, že když navštíví své přátele v Betánii, je to pro to, že je má rád, a že s nimi chce strávit nějaký čas a zkrátka si s nimi popovídat, nebo jak by řekl typický Hradečák: Prostě s nimi pobejt. Ne, Ježíš nepošle Marii do kuchyně, spíše naopak, Marta by si měla přisednout k nim, protože ten stres a shon, který tak cítí, nevyřeší větším nasazením, ale naopak hlubší konverzací s Ježíšem. Víte, co je na tomhle příběhu zvláštní? Těsně před tímto krátkým příběhem popisuje Lukáš Ježíšovu promluvu o dobrém Samaritánovi, kde pointou celého jeho příběhu bylo: Buď aktivní! Když uvidíš někoho, kdo má nějakou potřebu, naplň ji a pomoz mu. Hned, opravdu doslova hned po tomto příběhu Ježíš zdánlivě kárá Martu za aktivismus, když chce naplnit jeho potřebu. Ukazuje totiž Martě, že navzdory všemu aktivismu a službě, kterou pro Ježíše děláme, to hlavní, co od svých následovníků chce, je nerušená a neuspěchaná konverzace s ním. Kdybych se vás dnes zeptal, kdo z vás se cítí tak trochu ve stresu, tak trochu příliš zaneprázdněný a přepracovaný, kolik z nás by to bylo? Nemusíte zvedat ruce. Myslíte si, že by trocha neuspěchané a nerušené konverzace s Ježíšem mohla trochu pomoci? Vypadá to totiž, že Ježíš Martě říká, že jediná věc, která pomůže zvládnout její hněv a frustraci vůči své sestře, a která pomůže zvládnout ten stres, je odložit na chvíli všechno, co musíš udělat, přisunout si židli k Ježíši a jen tak chvíli pobejt v jeho přítomnosti. Mluvit s Ježíšem, je totiž konverzace s někým, kdo dokáže obnovit a občerstvit naše uspěchaná srdce. Ten někdo ti pak dá pokoj, který převýší pokoj tohoto světa.

Tohle je fakt: když jsme unaveni nebo vyčerpání, a když nám hrozí vyhoření, děláme něco, co nám má pomoct si vyčistit hlavu, jenže naneštěstí většina z těchto věcí jsou problematické a návykové. Lidé se stávají alkoholiky, když nedokážou usnout bez skleničky, lidé si pěstují sexuální zlozvyky z vyčerpání, jsou nepříjemní na lidi okolo sebe (nejčastěji na ty nejbližší). Pokud jsme vyčerpáni a nemáme prostor, jsme rychle a lehce iritováni. Někdo něco řekne nebo udělá, a my vybuchneme, zdánlivě nesmyslně, ale je to známka frustrace z nedostatku prostoru (Marta by mohla vyprávět, protože její reakce ukazuje na přesně tutéž frustraci). Takhle poznáte lehce, že jsem se stal dnes Martou: budu nepříjemný, nebudu se usmívat, budu pichlavý, zamračený a lehce se vytočím. Naše frustrace není jen náš problém, protože ji přenášíme do svých rodin, mezi své přátele, do své práce a ve své církvi. Někteří jsme pasivní, komplikujeme věci. Co myslíte, pomohlo by, stejně jako Martě, kdybychom si našli trochu nerušeného času, kdy budeme sami s Ježíšem? Kdy s ním půjdeme na procházku, kdy si s ním popovídáme, a kdy se od něj něčemu naučíme? Pokud si vypěstuješ tento čas s Ježíšem, on slibuje, že ti to nikdo nevezme, protože tohle je ta jedná věc, které je skutečně potřeba!