pondělí 4. března 2013

Vydat se na cestu správným směrem



V následující sérii volně navazujeme na sérii Nová pravidla pro randění, pokud jste ji neslyšeli nebo nečetli na blogu, velmi vás povzbuzuji, abyste si ji poslechli na našich podcastech nebo přečetli. Je to velmi důležité proto, že jsme si v této sérii postavili prostý a jednoduchý, nicméně velmi důležitý základ na to, jak se díváme na manželství. Chápeme totiž, že manželství není jen projekt, který se podaří nebo nepodaří, ale je to celoživotní závazek, nebo jak o tom budeme mluvit v tomto měsíci, je to celoživotní jízda. To je mimochodem touha většiny z nás, kdo se rozhodl jít do nějakého vztahu. Nikdo přece nejde do manželství - závazného vztahu - s touhou se brzy zase rozejít. Náš základ, který jsme si postavili, spočívá v několika základních principech: Musíme se přestat ptát, kdo je ten správný muž nebo správná žena pro nás. Místo toho se musíme podívat na sebe, zda my jsme těmi, kterou osoba, kterou hledáme, hledá. Je logické, že když my rosteme ke vztahové, sociální, duchovní, a racionální zralosti, někteří nápadníci nebo některé dívky pro nás nebudou vhodné, protože jejich hodnotový systém bude zcela odlišný od toho našeho. Dá se tedy říct, že když porozumíš sám sobě, budeš i rozumnější v hledání velmi pravděpodobného vztahu s někým jiným. Druhý základní princip spočíval v pochopení toho, k čemu nám slouží randění: Cílem randění je vypěstovat přátelství. Cílem randění v manželství je toto přátelství uchovat. Všechno to začíná u nás: jsme těmi, koho osoba, kterou hledáme, hledá? Pak si potřebujeme připravit plán na budování vzájemného přátelství, protože pouze pulz (erotická přitažlivost) k dlouhodobému vztahu nestačí. Tohle je zhruba základ, který jsme si postavili. Víte, proč je to důležité?

Protože jsou to úplně jasné věci, které většina z nás zná, a přesto v nich děláme stále znovu chyby. Během té předchozí série jsem slyšel od posluchačů různé komentáře. Jeden člověk řekl něco ve smyslu: „Kéž bych slyšel tyhle rady před dvaceti lety.“ A minulý týden mi jedna paní, které je okolo osmdesáti let, řekla: „Moc se mi to líbilo, protože přesně takový vztah jsem měla šedesát let se svým mužem předtím než zemřel.“ A ještě jiný člověk mi řekl: „Udělal jsem všechny chyby, o kterých jsi mluvil, ale snad je ještě šance.“ A to je přesně ten důvod, proč o tom takhle otevřeně mluvíme. Stále je ještě šance! Nikdy není příliš pozdě na to, abys začal budovat manželství, které má schopnost vydržet jakékoliv období. Protože každý z nás, kdo se rozhodl pro dlouhodobý a vážný vztah, tedy pro manželství (samozřejmě se můžeš rozhodnout zůstat celý život v sám – tedy v celibátu, na tom není nic špatného ani méněcenného), by chtěl jednoho dne říct totéž, co mi řekla ta paní: „Měl jsem krásný život v krásném manželství – a zestárli jsme spolu ...v lásce.“ Pamatujete si, jak jsem říkal, že základem manželství je přátelství, na kterém pak stojí erotická přitažlivost? Není snad to, co vnitřně chceme zažít? Radovat se spolu celý svůj život? Kdo by z nás nechtěl říct s autorem Přísloví 5:18-20 Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně.
Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral? Nebo byste raději po prvním nebo druhém rozvodu řekli: „Škoda, že mi to někdo neřekl dříve“, či „Už je pro mě pozdě“? Jak jistě víte, jsme právě teď v církvi, a to znamená, že většina z nás tady věří v Boha. Tento Bůh, o kterém nám vypráví Bible, je Bohem druhých šancí. To znamená, že pro tebe naděje je. Potřebuješ ale udělat jednu velmi, velmi důležitou věc. Potřebuješ se vydat na cestu správným směrem. Dovolte mi to vysvětlit.

Každé manželství prožívá nejrůznější období. Můžeme je nazvat třeba podle podnebí: poušť, bouřka, sluníčko. Nebo je můžeme popsat ročními obdobími: jaro, léto, podzim, zima. Za chvíli se k těmto obdobím dostaneme trochu podrobněji. Nicméně, abychom se vydali v zimě směrem k jaru, nebo na poušti směrem k oáze, musíme nejdříve definovat svou pozici, a potřebujeme se rozhodnout o svém směru. Víte, jak to je. Když jsme v nějakém vztahu, ve kterém prožíváme období potíží, doufáme (podle našeho světonázoru), že se „to“ nějak spraví, že někdo mávne kouzelným proutkem, že se pomodlíme k Bohu, který to vyřeší, nebo že navštívíme poradce, který to dá dohromady. Chceme bezbolestné a rychlé řešení. Jenomže, život nefunguje zkratkovitě. Zkuste si to představit. Byli jste poprvé v nějakém městě nebo na nějakém místě v přírodě, a najednou jste nevěděli, kterým směrem se vydat. Problém s cestou spočívá v tom, že nás dovede přesně tam, kam je postavena, ale to ještě neznamená, že je to tam, kam chceme dojet. Vysníme si totiž naši cílovou stanici, ale pak se vydáme špatnou cestou a divíme se, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme chtěli být. 

Jenže se neztrácíme schválně. Nikdo z nás se neplánuje ztratit, proto přece používáme mapy, GPS, průvodce. Ztratit se však můžeme snadno. Navíc, nikdy nevíme, kdy jsme se přesně ztratili. Kdybychom věděli, že se začínáme ztrácet, prostě zastavíme a změníme směr. My ovšem pádíme kupředu rychle právě proto, že jsme přesvědčeni, že je to správný směr. Když zjistíme, že jsme se ztratili, nedokážeme najít dozadu přesně to místo, kde se to stalo. K tomu všemu nevíme, jak dlouho jsme ztraceni před tím, než to zjistíme. Možná jsme už nějakou dobu cítili, že něco není v pořádku, ale stejně jsme upalovali vpřed. Silnice, na které jsem, ovšem určí můj cíl, takže nejdůležitější je zjistit, kde právě teď jsem. Jsi-li totiž na cestě, dostaneš se na ní tam, kam směřuje, a nezáleží na tom, kdo na ní jede. Cesta je férová, dovede tě tam, kam je postavena. Pojedeš-li z Prahy po dálnici D11, nemůžeš dojet do Plzně. D11 tě prostě dovede do Hradce. Přestože chápeme tento princip v zeměpise, v normálním životě se stále chováme, jako by tento princip neplatil.

Lidé mi občas vyprávějí, jak se jim třeba rozpadá rodina, nebo jak udělali nějaké rozhodnutí, díky kterému se jim ničí jejich budoucnost, a často, mnohem častěji než bych si přál, vím, jak ten příběh skončí dříve, než mi ho ten člověk dopoví. Není to proto, že bych byl tak bystrý a nebo byl prorokem. Je to proto, že od jistého okamžiku se ten člověk vydal na nějaké cestě nějakým směrem, a výsledek byl předpokládaný. Ten člověk řekne: „Udělal jsem to či ono, ale to nebylo důležité…“ Právě tyto okamžiky ale vytvářejí budoucnost tohoto člověka, protože život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Není divu, že jsme nazlobeni, že rychlá řešení nefungují. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr! Když zabloudíš, nemůžeš to spravit, musíš najít správnou cestu! Vrátit se na správnou cestu trvá někdy stejnou dobu, někdy i déle, než jsme bloudili. Král Šalamoun napsal tak důležitý princip o cestě, že je to téměř jediný verš v Bibli, který se opakuje doslova hned za sebou ve stejné knize Bible. Přísloví 14:12 a 16:25: Cesta se člověku může zdát správná, nakonec však bývá cestou ke smrti. Cesta je důležitá, ne snaha se dostat do cíle. To je princip cesty: Směr, ne naše snaha, určuje cíl. Směr, kterým právě teď kráčíš, a to platí také pro tvé vztahy a pro tvé manželství, určuje, kam dojdeš. Populární povědomí říká, že pokud jsou naše úmysly dobré a srdce na správném místě, a pořádně se snažíme, musíme dojít tam, kam chceme. My ovšem víme, že tak jednoduché to není. V manželství už vůbec ne. Musíme vědět, kde jsme, a jakým směrem kráčíme.

Nedávno jsem četl knihu manželského poradce Garyho Chapmana Čtyři období manželství, ve které píše o tom, že každé manželství prochází různými fázemi, podobně jako roční období. Na rozdíl od přírody však nejsou tato období ani pravidelná, ani netrvají stejnou dobu (některá manželství jsou trvale v létě, jiná prochází dlouhou zimou, některá střídají období častěji, než je zdrávo), a dokonce ani nenavazují nutně na sebe (můžete skočit ze zimy rovnou do léta nebo z léta rovnou do zimy). Nicméně, pro naše účely ohledně cesty v manželství je docela nápomocné, když si předtím, než začneme „řešit“ svůj vztah definujeme, kde se přesně nacházíme: v jakém ročním období. To nám pak může pomoci najít cestu k jaru nebo létu, nebo nám to pomůže objevit, že jsme v preferovaném období, kde chceme zůstat déle. V manželství se cyklus období opakuje mnohokrát, stejně jako v přírodě. Jaké tedy máme období a jak je poznáme?

o   Začneme se zimou. Ne snad proto, že by zimou začínal vztah, ale spíše proto, že v zimě se nejvíce lidí zajímá o záchranu svého manželství. V období zimy ztrácíme odvahu, odtahujeme se a necítíme uspokojení. Prožíváme chlad a hořkost. Jak se pár dostane do zimy? Díky tomu, že jejich vztah zkostnatí. Nejsou ochotní se zamyslet na věci z pohledu svého partnera. Jasně, všichni prožíváme rozdíly, ale v zimě se jejich vliv zvětšuje, a tak prožíváme zklamání, odmítnutí a beznaděj. Máme sklon vidět věci z toho nejhoršího úhlu. Máme tendence se schoulit do sebe a snažit se zimu nějak přečkat. Vztah někdy vnitřně umírá, a je emocionálně rozvedený.

o   Pak tady máme jaro. Jaro je obdobím očekávání a naděje. Věci se probouzejí k životu, je to doba nových počátků. Na jaře prožíváme energii a nadšení, vzrušení, radost a štěstí. S radostí očekáváme budoucnost. Změnu vnímáme pozitivně jako novou příležitost. Jsme ochotní zkoušet nové aktivity, chceme prožívat zábavu. Pečujeme o sebe, mluvíme spolu. Není divu, že na začátku vztahu se většinou cítíme jako na jaře nebo v létě. Ale pozor. I na jaře můžeme být překvapení nenadálým plevelem, který nás podráždí v čase klidu a zkazí nám trochu radosti.

o   Dalším obdobím je léto. Jsme spokojení, v pohodě, a užíváme si života. V létě jsme šťastni, spokojeni, máme pocit úspěchu. Jsme jako květiny: vztah je nádherný, ale potřebuje pravidelnou vláhu. Páry, které prožívají léto, chtějí růst dál. Léto je obdobím aktivity a pozitivních činů. Učíme se řešit konflikty a celkově se máme bláhově. Musíme si dát bacha na letní bouřky, ale komunikace je v létě nejsilnější (evokuje to dlouhé večery a romantické procházky). Jen pozor na hmyz a především na vosy! Nevyřešené konflikty nám léto mohou docela rychle zkazit.

o   Posledním místem je podzim a s ním nejistota, zanedbávání partnera a obavy. Podzim evokuje opadávání listí, a pár v podzimu navenek vypadá spokojeně (jako v babím létě), ale uvnitř se vztah může ukládat k zimnímu spánku. Když pak přijde silný vítr, listí rychle opadá, a úbytek vztahu je najednou patrný všem. Do vztahu se pak vkrádá podzimní melancholie a pocity odmítnutí a osamělosti. Světla ubývá a my máme obavy z nadcházející zimy. Paradoxně ale tomu napomáháme tím, že svého partnera začínáme zanedbávat. Na to, aby pár přešel z podzimu do jara, je nutná spolupráce obou partnerů, ale pro přechod od podzimu do zimy stačí jeden.

Co s tím? Samozřejmě záleží na tom, zda základem vztahu je přátelství. Protože pouze vztah postavený na přátelství vydrží i nepřízeň počasí. Aby ses však mohl vydat správným směrem, potřebuješ nejdříve zjistit, kde se nacházíš.

sobota 2. března 2013

RePost: Love Song


U příležitosti dvou sérii v Elementu o randění (Nová pravidla pro randění) a rodině (Family Fest) jsem se rozhodl zveřejnit znovu několik starších blogů na téma sexuality, které tuto sérii vhodně doplňují. Původní seriál s odpověďmi na mnoho konkrétních otázek vznikl na začátku roku 2011 a dodnes patří k nejčtenějším blogům, které jsem tu napsal. Doufám, že se vám budou líbit i tyto články.


Zatím jsme si řekli, že sex je naprosto úžasný dar, který Bůh vymyslel, navrhnul a daroval lidstvu pro jeho potěchu a krásu, ve které se cítíme být spojeni navzájem nejen tělesně, ale především také duchovně, protože celá sexualita je zároveň snaha se znovu spojit se světem, komunitou, a Bohem. Být sexy je tedy ve skutečnosti o spojení, což vysvětluje, proč někteří nejvíce sexy lidi s nikým nespí. A někteří lidé, kteří sice s někým spí, nejsou vůbec sexy. Sex bez spojení je prostě jen sex. Můžeš spát s mnoha lidmi, a přitom se cítit uvnitř úplně sám. Můžeš být dokonce v manželství, a cítit se sám. Fyzický akt se může stát fata morgánou: pouhým rozpáleným vzduchem přeneseným obrazem skutečné věci, který nás ovšem nenasytí, protože přeludu chybí obsah.

Když popřeme duchovní stranu existence, začneme žít jako zvěř. Popřeme-li tělesnou stránku, budeme se chovat jako andělé. Zvířata a andělé, dva extrémy. V jednom svou sexualitu popíráme, ve druhém jsme jí ovládáni. Oba způsoby jsou pro nás destruktivní, protože Bůh nás stvořil jako lidi. Kdykoliv se tedy snažíme chovat jako zvířata nebo jako andělé, jdeme špatným směrem. Jdeme směrem k chaosu. A díky tomu si svůj život jsme schopni zkomplikovat, místo abychom si jej zjednodušili. Když si necháme sex až do manželství, a pokud v něm zůstanete věrni jedinému partnerovi, bude náš sex kvalitnější, manželství vydrží déle, budeme mít až o 80% větší pravděpodobnost, že se nerozvedeme, díky čemuž budeme zdravější psychicky i tělesně, a budeme 3,3x méně náchylnější k nevěře. Sex bude lepší díky intimitě, která vzniká v bezpečném vztahu manželství. A to stojí za to chránit. A rozvíjet.

Upřímně, je zvláštní vidět důraz na manželství. Vždyť jste určitě slyšeli názor, že na nějakém papíru vůbec nezáleží. Pravidelně mám rozhovory s lidmi, kteří přesně tohle říkají. Víte, čeho jsem si ale všiml? Většinou je to muž, který se z nějakých objektivních nebo neobjektivních příčin nechce oženit (je zklamaný, je to finančně náročné, minulý vztah se mu nepovedl, má strach), a jeho přítelkyně se mu podřídí, protože vztah je pro ni důležitější než papír. Někde uvnitř ní však hlodá strach, že když se přestane podřizovat, její přítel se prostě zvedně a odejde. Uvnitř je totiž touha po opravdovém vydání, po opravdovém závazku, po lásce, která je měřitelná… ano, prstýnkem. Koneckonců, všimněte si, že v klasických pohádkách je vyvrcholením příběhu nádherná svatba na zámku, kdy udatný rytíř získal srdce vyvolené paní. Čím to je, že i když manželství je pro nás technicky vzato papír, jsme k závazku a slibu tak přitahování?

Jistě jste postřehli, že tento týden bylo v Christchurch na Novém Zélandu zemětřesení. Velmi těžká situace. Víte, jaký příběh ale svět upoutal? Třiadvacetiletou Emmu Howardovou zastihlo úterní ničivé zemětřesení v práci. Otřesy ji smetly ze židle a pak se zřítila celá kancelářská budova. "Měla jsem opravdu štěstí, že jsem se neschovala pod svůj stůl. Rozmáčkla ho část betonového stropu, který se zřítil," popsala později účetní rádiu New Zealand. Howardová si v tu chvíli myslela, že její život skončil. A zatímco ležela schoulená v troskách, napsala z mobilu zprávu svému snoubenci, jenž pracoval nedaleko. Chris Greenslade, který je také účetním, okamžitě vyrazil za svou nastávající. Při hledání snoubenky se prohraboval troskami a z ruin přitom vytáhl několik dalších lidí. Howardová strávila v troskách zbořené budovy šest a půl hodiny. Z děsivé přírodní katastrofy ale vyvázla pouze s pohmožděnou rukou. A ta jí nezabránila v tom, aby pouhé tři dny po katastrofě vyrazila se svým milým do místního kostela, aby si za pozornosti médii svého milého vzala. Čím to je, že svatby tak přitahují? Jak to, že v každé kultuře je to podstatná událost?

Láska vyžaduje závazek. Láska znamená vzdávat se moci. Láska znamená dávat. Láska přestává kontrolovat. Láska znamená vzájemné vydání a také vzájemné poddání se. Apoštol Pavel napsal v Efezským 5:21-25 Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově: Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak i ženy ve všem svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal. K této pasáží se za chvíli dostaneme znovu. Všimněte si ovšem, že Bible nezamlčuje, že muž a žena jsou jiní, mají jiné role a úlohy a jinak reagují na druhého. To je nám všem jasné, ne? Mužové a ženy nejsou stejní. Jean Kerrová totiž napsala: Provdat se za muže je jako koupit si něco, co jste obdivovala ve výkladní skříni. Moc se vám to líbí, když si to vezmete domů, ale ne vždy to ladí se vším, co doma máte. To, že muž a žena jsou jiní, má svůj dopad také na sex. Agentura Lewis-Harris prováděla průzkum veřejného mínění a ptala se žen, co považují za nejdůležitější věci, sex byl na čtrnáctém místě. Zahradničení bylo třinácté! Na druhé straně, ohrazuji se proti tvrzení, že muži myslí jen na sex. To není pravda! Muži myslí také na sport, když hraje jejich tým.

Smějeme se, ale nikdo z nás nepochybuje, že muž a žena jsou jiní, mají jiné role a jinak reagují na druhého. Sex není hledání něčeho ztraceného. Je to vyjádření, že něco bylo nalezeno. Má to přetékat, být kulminací něčeho, co muž a žena našli v sobě. Je to oslava života, který v sobě nalezli. Proto Bůh dal vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat:

Žena projevuje své poddání tím, že svého muže respektuje a ctí. Reaguje na vnitřní touhu každého muže vést a být respektován. Jen muži se perou za čest, očekává se to od nich, protože respekt a úcta je jejich životní touhou. Proto neexistuje horší zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Když se žena muži podřídí, odzbrojí ho a otupí jeho hroty. Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že by snad měla být ničena nebo znevažována? Že by na její názor neměl být brán zřetel? Že by měla být služkou manželovi? Že by měla držet pusu a krok? Absolutně ne!

Muž projevuje své poddání tím, že miluje svou ženu a je připraven se za ni obětovat. Tady je princip, který Bůh ustanovil jako vyvážení respektu, který žena muži dává. K udržení manželství a šťastnému vztahu je potřeba obou stran. A mužova role je milovat ženu jako Kristus: tedy tak, že je připraven za ni i zemřít. Taková láska jsou více než slova, jsou to činy. A tady je onen háček. Pokud bude muž opravdu milovat ženu, ta nebude muset si nechat všechno líbit, protože muži půjde především o její dobro. Nebude znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její názor bude láskyplně brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Nebude služkou, protože láska se obětuje a vydává. Nebude muset držet pusu a krok, protože láska se zajímá o názory druhého. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována.

Od ženy se chce totéž, co od kohokoliv jiného: podřízení. Pointa je, zda je muž jako Kristus. Oběť. Vzdání se. Ochota se vydat. Smrt. Mužovo čekání na to, až se jeho žena podřídí je ve skutečnosti jeho selhání vést. Kdyby doopravdy vedl, zemřel by ochotou zajistit vše, co potřebuje. Aby mohla žít. Jak by asi reagovala, kdyby ji byla zcela jasné, že její manžel klade její potřeby před svými? Kdyby byl ochotný zemřít? Po čase budování lásky a důvěry se moc a kontrola stanou zbytečnými koncepty. Čím zdravější je manželství, tím méně se budeš ptát otázky typu: Kdo má autoritu rozhodovat? Když lidé doopravdy žijí ve vzájemném poddání, ztrácíš přehled o tom, kdo vede. Píseň 6:3: Já patřím svému milému a můj milý je můj, když pase v liliích. Stejný princip vidíme v 1. Korintským 7:3-4: Muž ať své ženě plní manželskou povinnost, stejně jako žena svému muži. Ženino tělo už nepatří jí, ale manželovi, stejně jako mužovo tělo už nepatří jemu, ale manželce. Čí je tělo? Kdo má autoritu? Odpověď je: ano.

Vzájemné poddání. Ochota zemřít kvůli lásce. Úcta a respekt. Pro všechny, kdo žijeme v manželství, je to zcela jasné slovo. Jak se tohle všechno ale týká vás, kteří jste svobodní? Někdy od mladých hledajících lidí slyším námitku, že vzdát se předmanželského sexu je strašně velká oběť, a dokonce, že někteří mladí lidé by raději začali věřit v jiného boha, který by po nich nechtěl sexuální abstinenci před manželstvím a věrnost v manželství. Otázka o mimomanželském sexu je často formulována: proč lidem něco upírat? Co se ovšem lidem upírá? Sex? O jaký druh sexu se jedná? Upíráme jim sex jako nucenou potřebu? Nebo sex jako zneužívání jich samých a jiných lidí? Nebo snad sex jako krátkodobou dávku biologické stimulace? Anebo sex jako možnost nabídnout své tělo lidem a nechat je, aby je porovnali s jinými těly a případně ho odmítli?

Předmanželský sex je chabou přípravou na manželství. Paul Pearsall poznamenává, že v tisíci párů, které studoval: …začala velká většina jejich problémů v počátcích jejich vztahu. Typické je, že sexuální vztah požadoval muž, a žena s ním souhlasila. Sex v období námluv neobsahoval téměř žádnou slovní komunikaci a ženy uvedly, že téměř nedosahovaly orgasmu. Páry si vypěstovaly špatné návyky, uspěchaný sex, který používaly jako formu nátlaku, partneři se cítili vinni, potají se snažili mít sexuální styk a občas byli svému partnerovi nevěrní. Jeho závěr? Sexuální styk mezi mužem a ženou je tvořivý pouze v manželství. Nejsi totiž ochoten zemřít bez závazku.

Viděli jste někdy mladý pár, jak se na veřejnosti vášnivě líbá a zamilovaně si hledí do očí? Jsou si jisti, že svět kolem nich neexistuje a oni budou navždy spolu. Co kdyby ovšem ta dívka řekla svému chlapci: Zajímá mě tvůj charakter a tvá čest. Chci najít, z čeho jsi udělaný. Jsi odvážný? Budeš za mě bojovat? Budeš ochotný za mě položit život? Co kdyby řekla: Už s tebou nebudu spát, protože chci zjistit, na jakém základě je náš vztah založený? Co kdyby chtěla, aby dokázal, že je ochoten za ní položit život? Byl by tento chlapec stále ještě s ní?

pátek 1. března 2013

RePost: Kulturistika


U příležitosti dvou sérii v Elementu o randění (Nová pravidla pro randění) a rodině (Family Fest) jsem se rozhodl zveřejnit znovu několik starších blogů na téma sexuality, které tuto sérii vhodně doplňují. Původní seriál s odpověďmi na mnoho konkrétních otázek vznikl na začátku roku 2011 a dodnes patří k nejčtenějším blogům, které jsem tu napsal. Doufám, že se vám budou líbit i tyto články.


Vítejte u třetího dílu série SexEd. Doufám, že v minulých dvou dílech jsem úspěšně naboural obvyklou představu, že křesťané, nebo snad dokonce Bůh, by měli negativní pohled na sex. Ve skutečnosti, nejen že Bůh jako tvůrce sexu má k němu pozitivní postoj, ale i jeho omezení ohledně sexuálního života mají za cíl jedinou věc, a to nám pomoci si užívat opravdovou sexuální intimitu, která je dlouhodobá, nepřerušená, a se vzrůstající tendencí. Když však sex vyjmeme z jeho bezpečného prostředí, a začneme si s ním hrát jako s ohněm v suchém lese, výsledkem ve většině případů je to, že náš život není lepší, ale je komplikovanější. Řešíme věci, které nás spíše matou a neseme si ve svých vztazích a životě tíži, kterou bychom nepřáli ani nepříteli. Statistiky totiž nejen dokazují, že pokud si necháte sex až do manželství, a pokud v něm zůstanete věrni jedinému partnerovi, bude váš sex kvalitnější, déletrvající, manželství vydrží déle, budete mít až o 80% větší pravděpodobnost, že se nerozvedete, díky čemuž budete zdravější psychicky i tělesně, a budete 3,3x méně náchylnější k nevěře. Budete mít silnější a lepší sexuální uspokojení díky intimitě, která vzniká v bezpečném vztahu. Skvělý sex vzniká v opravdovém poznání druhého, nejen jeho těla, ale duše, vnitřku, srdce.

Abychom tam došli, je ovšem nutné si svou sexualitu chránit. Kultura naší doby totiž ze sexu dělá produkt, se kterým soutěžíme, bereme jej na lehkou váhu i s jeho následky (mimochodem všimli jste si, že po mimomanželském sexu ve filmu málokdy někdo otěhotní nebo se nakazí nějakou přenosnou chorobou?), a jsme náchylní k jeho zneužívání. Minulý týden jsem vám vyprávěl o experimentu z MIT v Bostonu, který dokázal, že při sexuálním vzrušení přestáváme myslet jasně, naše hodnoty a přesvědčení se vypaří jako pára nad hrncem, a my jsme schopni udělat věci, které bychom ve stavu klidu všichni nazvali nemorálním nebo dokonce úchylným jednáním, včetně znásilnění nebo sexu se zvířaty. Tento experiment potvrdil, že sexualita je velmi silná, opravdu podobná ohni, a my nad sexuálním pokušením nedokážeme vyhrát, dokážeme před ním pouze utéct. Není to pasivní příkaz: Nedělej to. Je to aktivní příkaz: utíkej, odděl se, udělej konkrétní kroky, které tě uchrání před selháním. A tak jsme si pověděli několik rad pro svobodné a několik rad pro ženaté/vdané, které nám pomohou svůj život uchránit před zbytečnými komplikacemi. Někteří lidé mi pak minulý týden říkali, jak moc mají s těmito záležitostmi zkušenosti, a jak je překračování některých z uvedených pravidel dohnaly na okraj nevěry a zhroucení manželství, nebo (pokud byli svobodní) ke ztrátě nevinnosti.

Dnešní téma jsem nazval Kulturistika. Nebudu tady ovšem mluvit o posilování, koneckonců na to nejsem žádný expert, nicméně, chtěl bych se společně s vámi zamyslet nad tím, co se stane, když ze sexu uděláme pouze fyzickou záležitost. Znáte to. V tom jsou muži i ženy jiní. Zatímco málokterá žena vnímá sex přísně odděleně od citů nebo lásky, muž to dokáže, je totiž jednodušší stvoření, které se dokáže zaměřit pouze na jeden cíl. Jenže sex není jen tělesným, že ano? I když tento argument používáme, když chceme ospravedlnit nevěru nebo nezodpovědné chování, ve skutečnosti se při sexu stáváme jedním tělem s tím, s kým se spojujeme. Tak to tedy posuneme. Uznáme, že sex není jen tělesná záležitost, že k tomu potřebujeme druhého vášnivě milovat. Taková vášnivá láska se jmenuje éros, z čehož máme slovo erotika. Sex bez lásky nenaplňuje, s érosem je to jiné kafe.

Je to stav, kdy jsme zamilovaní do druhého až po uši. Éros zahrnuje sexualitu, ale nerovná se sexu. Samozřejmě můžeme mít sexuální styk bez erotické lásky, jenže sexuální touha bez érotu chce jen sex samotný, ale ne nutně osobu. Éros chce milovanou osobu. To je mimochodem jedním z důvodů, proč je v naší přesexualizované společnosti tak málo vášně. Éros je zaměřený na druhého člověka, ale touha na naplnění vlastních potřeb. Když máme pouze touhu bez vášně, jsme schopni odhodit člověka po „tom“ stejně tak, jako kuřák odhazuje vykouřenou krabičku. Ovšem, éros je láska, která je hybnou silou lidstva, bez této lásky bychom vymřeli. Navíc vášeň dává životu barvy a smysl, že? Avšak právě ve vznešenosti érotu jsou skryty nebezpečné zárodky. Éros totiž mluví jako Bůh. Jeho naprostá oddanost, jeho nezájem o vlastní štěstí, jeho schopnost tropit ze sebe šašky, to vše zní jako poselství z věčnosti. Díky tomu může éros podněcovat ke zlému stejně jako k dobrému. Ve své vrcholné podobě totiž tíhne k nárokování si božské pravomoci. Její hlas nám zní jako vůle samotného Boha. Říká nám, abychom se neptali, co to bude stát, žádá si od nás oddanost, snaží se přehlušit veškeré ostatní nároky a našeptává nám, že jakýkoliv čin spáchaný ve jménu lásky je legitimní a správný. A tak máme lidi, kteří opouštějí rodinu, protože jim to láska k jiné ženě přikázala. Máme lidi, kteří jsou ochotni obětovat své hodnoty proto, že éros byl silnější. Éros, pokud je bezvýhradně uctívaný, stává se démonem.  Co pak říkají lidé, kteří mu podlehli? Nedokázali jsme si pomoci. Sexuální pud je přetlačil. Sex je zbožštěný. Nahrazuje totiž duchovní spojení.

Což je zajímavé zjištění. Zvykli jsme si, že jsme izolováni a odděleni od svého světa, a žel také od sebe navzájem, a rovněž od svého Stvořitele. Do světa oddělení jsme se narodili, a aniž bychom si to uvědomovali, toužíme se znovu spojit. Učenci věří, že slovo sex se vztahuje k latinskému secare, což znamená „uříznout, amputovat, a oddělit od celku“. Od stejného slova mám třeba slovo sekta (odštěpek od hnutí), nebo sekce. Naše sexualita tak ukazuje na dvě věci: Ukazuje na to, jak moc se cítíme odděleni; a celá sexualita je zároveň snaha se znovu spojit. Být sexy tedy není jen o tělesném spojení, je o celkovém spojení se světem, komunitou, a Bohem. Proto se tak cítíme dobře v davu lidí stejného ražení, nebo když děláme skvělý projekt. Dává nám to spojení.

Proto také někteří z lidí, kteří jsou nejvíce sexy, nejvíce přitažliví, s nikým nespí. A někteří lidé, kteří sice s někým spí, nejsou vůbec sexy. Sex bez spojení je prostě jen sex. Můžeš spát s mnoha lidmi, a přitom se cítit uvnitř úplně sám. Můžeš být dokonce v manželství, a cítit se sám. Fyzický akt se může stát fata morgánou. Když je rozpálený vzduch, vidíš i to, co se zdá skutečné, ale s čím se nedokážeš nijak spojit, protože tomu chybí podstata. Chybí tam opravdová substance. Sex se tak stává honěním za větrem, bublinou, která splaskává tak rychle, jak rychle naše těla stárnou. Zoufale pak hledáme další přelud, jenže jsme se nikdy opravdově s nikým nespojili, a proto nejsme sexy. Žízníme.

Ve starověkém Řecku používali frázi: Jídlo je pro žaludek a žaludek je pro jídlo. Chápali, že člověk je soubor fyzických potřeb, kde sex je skutečně pouhá fyzická potřeba jako jídlo. V 1. Korintským 6:19-20 Pavel tento světonázor napadl s otázkou, zda má náš život větší smysl než jen naplňování fyzických potřeb: Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu. Dokonce říká, že tělo je chrámem Ducha svatého, což byla pro jeho posluchače provokativní myšlenka. Chrám bylo svaté místo, kde přebývá bůh, a pokud je tělo takovým chrámem, pak je mnohem více než jen obalem fyzických potřeb. Ve většině starověkých civilizací existovala chrámová prostituce, kdy byl sex spojován s uctíváním bohů v náboženství plodnosti, čímž byl mimomanželský sex za prvé zbožšťován jako prostředek spásy, a za druhé degradován na pouhou fyzickou potřebu. Stal se biologickou potřebou. Jenže sex bez duše je jako ze ZOO.

V ZOO zvířata intimitu nepěstují. Jejich sex je čistá biologie bez potřeby lásky. Nepotřebuji se ptát: Máš je ještě pořád rád? Nekoukáš se po jiné? Nepotřebují vidět vydání se vztahu. Je to čistý instinkt. Což nám někdy připomíná chování lidí, když říkají: Nemohu věřit, že jsem udělal… Úplně jsme ztratili hlavu… Ráno jsem si vůbec nevzpomněla… Pokušení vyhnout se svědomí nebo vědomí většího záměru znamená obětovat své lidství. Náš sex se pak stává méně lidským a více… ano, více zvířecím. Jen se zamyslete, proč někdy říkáme, že se někdo choval jako zvíře. Dostal ji. Je úplná tygřice. Byl to základní instinkt. Názor, že je sex skutečně dobrý pouze pro manželství, je napadán jako nerealistická představa. Ve skutečnosti je to zoufalý hlas, který se ptá: Nejsme opravdu jen zvířata? Pornografie lidi odlidšťuje natolik, že jsme díky tomu skutečně oddělili intimitu ze vztahu, který se stal biologickým, zvířecím, chaotickým, a… prázdným.

Pak je tady druhá strana. Sex ignorujeme a vůbec o něm nemluvíme. Nevím, kde jste se dozvěděli o něm vy, ale myslím si, že většina z nás se rozhodně o sexu nedozvěděla od svých rodičů. Byli to pravděpodobně kamarádi, a jejich vytahování se, jejich porno, jejich zkušenosti a jejich názory, které formovaly naši mysl. Žel, někteří se tak dozví, že sex je něco, musíš přežít, že je to nečistá věc. Rodiče se tváří, že sexualita vůbec neexistuje. Chovají se ke svým dětem, jako by byli andělé. Zvířata a andělé, dva extrémy. V jednom svou sexualitu popíráme, ve druhém jsme jí ovládáni. Když popřeme duchovní stranu existence, začneme žít jako zvěř. Popřeme-li tělesnou stránku, budeme se chovat jako andělé. Oba způsoby jsou pro nás destruktivní, protože Bůh nás stvořil jako lidi. 

V básni o stvoření vidíme progres. Bůh začal tvořit v chaosu (země byla pustá a divoká). Genesis 1:1-3 Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl:… Se svým stvořením šel směrem k většímu pořádku, harmonii a kráse. V Jobovi zmiňuje, že když zemi stvořil, všichni andělé jásali radostí. Pořadí je důležité. Lidé byli stvořeni až po andělech, a až po zvířatech. Kdykoliv se tedy snažíme chovat jako zvířata nebo jako andělé, jdeme špatným směrem. Jdeme směrem k chaosu. A míjíme se tím plánem, který Tvůrce měl. K čemu nám je dodržovat jeho plán, se ptáš? Jsme-li v jeho plánu, jsme spojeni, opravdově spojeni, se světem, do kterého nás postavil, do vztahů, které na tomto světě máme, a jsme spojeni ve vztahu s ním, jako svým Stvořitelem. Jsme-li spojeni, cítíme se… plně. Zdravě. Milovaně. Užitečně. Krásně. Čistě. Nehoníme se za větrem. Nenásledujeme přelud. Žijeme.