Vydat se na cestu správným směrem

V následující sérii volně navazujeme na sérii Nová pravidla pro randění, pokud jste ji neslyšeli nebo nečetli na blogu, velmi vás povzbuzuji, abyste si ji poslechli na našich podcastech nebo přečetli. Je to velmi důležité proto, že jsme si v této sérii postavili prostý a jednoduchý, nicméně velmi důležitý základ na to, jak se díváme na manželství. Chápeme totiž, že manželství není jen projekt, který se podaří nebo nepodaří, ale je to celoživotní závazek, nebo jak o tom budeme mluvit v tomto měsíci, je to celoživotní jízda. To je mimochodem touha většiny z nás, kdo se rozhodl jít do nějakého vztahu. Nikdo přece nejde do manželství - závazného vztahu - s touhou se brzy zase rozejít. Náš základ, který jsme si postavili, spočívá v několika základních principech: Musíme se přestat ptát, kdo je ten správný muž nebo správná žena pro nás. Místo toho se musíme podívat na sebe, zda my jsme těmi, kterou osoba, kterou hledáme, hledá. Je logické, že když my rosteme ke vztahové, sociální, duchovní, a racionální zralosti, někteří nápadníci nebo některé dívky pro nás nebudou vhodné, protože jejich hodnotový systém bude zcela odlišný od toho našeho. Dá se tedy říct, že když porozumíš sám sobě, budeš i rozumnější v hledání velmi pravděpodobného vztahu s někým jiným. Druhý základní princip spočíval v pochopení toho, k čemu nám slouží randění: Cílem randění je vypěstovat přátelství. Cílem randění v manželství je toto přátelství uchovat. Všechno to začíná u nás: jsme těmi, koho osoba, kterou hledáme, hledá? Pak si potřebujeme připravit plán na budování vzájemného přátelství, protože pouze pulz (erotická přitažlivost) k dlouhodobému vztahu nestačí. Tohle je zhruba základ, který jsme si postavili. Víte, proč je to důležité?

Protože jsou to úplně jasné věci, které většina z nás zná, a přesto v nich děláme stále znovu chyby. Během té předchozí série jsem slyšel od posluchačů různé komentáře. Jeden člověk řekl něco ve smyslu: „Kéž bych slyšel tyhle rady před dvaceti lety.“ A minulý týden mi jedna paní, které je okolo osmdesáti let, řekla: „Moc se mi to líbilo, protože přesně takový vztah jsem měla šedesát let se svým mužem předtím než zemřel.“ A ještě jiný člověk mi řekl: „Udělal jsem všechny chyby, o kterých jsi mluvil, ale snad je ještě šance.“ A to je přesně ten důvod, proč o tom takhle otevřeně mluvíme. Stále je ještě šance! Nikdy není příliš pozdě na to, abys začal budovat manželství, které má schopnost vydržet jakékoliv období. Protože každý z nás, kdo se rozhodl pro dlouhodobý a vážný vztah, tedy pro manželství (samozřejmě se můžeš rozhodnout zůstat celý život v sám – tedy v celibátu, na tom není nic špatného ani méněcenného), by chtěl jednoho dne říct totéž, co mi řekla ta paní: „Měl jsem krásný život v krásném manželství – a zestárli jsme spolu ...v lásce.“ Pamatujete si, jak jsem říkal, že základem manželství je přátelství, na kterém pak stojí erotická přitažlivost? Není snad to, co vnitřně chceme zažít? Radovat se spolu celý svůj život? Kdo by z nás nechtěl říct s autorem Přísloví 5:18-20 Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně.
Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral? Nebo byste raději po prvním nebo druhém rozvodu řekli: „Škoda, že mi to někdo neřekl dříve“, či „Už je pro mě pozdě“? Jak jistě víte, jsme právě teď v církvi, a to znamená, že většina z nás tady věří v Boha. Tento Bůh, o kterém nám vypráví Bible, je Bohem druhých šancí. To znamená, že pro tebe naděje je. Potřebuješ ale udělat jednu velmi, velmi důležitou věc. Potřebuješ se vydat na cestu správným směrem. Dovolte mi to vysvětlit.

Každé manželství prožívá nejrůznější období. Můžeme je nazvat třeba podle podnebí: poušť, bouřka, sluníčko. Nebo je můžeme popsat ročními obdobími: jaro, léto, podzim, zima. Za chvíli se k těmto obdobím dostaneme trochu podrobněji. Nicméně, abychom se vydali v zimě směrem k jaru, nebo na poušti směrem k oáze, musíme nejdříve definovat svou pozici, a potřebujeme se rozhodnout o svém směru. Víte, jak to je. Když jsme v nějakém vztahu, ve kterém prožíváme období potíží, doufáme (podle našeho světonázoru), že se „to“ nějak spraví, že někdo mávne kouzelným proutkem, že se pomodlíme k Bohu, který to vyřeší, nebo že navštívíme poradce, který to dá dohromady. Chceme bezbolestné a rychlé řešení. Jenomže, život nefunguje zkratkovitě. Zkuste si to představit. Byli jste poprvé v nějakém městě nebo na nějakém místě v přírodě, a najednou jste nevěděli, kterým směrem se vydat. Problém s cestou spočívá v tom, že nás dovede přesně tam, kam je postavena, ale to ještě neznamená, že je to tam, kam chceme dojet. Vysníme si totiž naši cílovou stanici, ale pak se vydáme špatnou cestou a divíme se, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme chtěli být. 

Jenže se neztrácíme schválně. Nikdo z nás se neplánuje ztratit, proto přece používáme mapy, GPS, průvodce. Ztratit se však můžeme snadno. Navíc, nikdy nevíme, kdy jsme se přesně ztratili. Kdybychom věděli, že se začínáme ztrácet, prostě zastavíme a změníme směr. My ovšem pádíme kupředu rychle právě proto, že jsme přesvědčeni, že je to správný směr. Když zjistíme, že jsme se ztratili, nedokážeme najít dozadu přesně to místo, kde se to stalo. K tomu všemu nevíme, jak dlouho jsme ztraceni před tím, než to zjistíme. Možná jsme už nějakou dobu cítili, že něco není v pořádku, ale stejně jsme upalovali vpřed. Silnice, na které jsem, ovšem určí můj cíl, takže nejdůležitější je zjistit, kde právě teď jsem. Jsi-li totiž na cestě, dostaneš se na ní tam, kam směřuje, a nezáleží na tom, kdo na ní jede. Cesta je férová, dovede tě tam, kam je postavena. Pojedeš-li z Prahy po dálnici D11, nemůžeš dojet do Plzně. D11 tě prostě dovede do Hradce. Přestože chápeme tento princip v zeměpise, v normálním životě se stále chováme, jako by tento princip neplatil.

Lidé mi občas vyprávějí, jak se jim třeba rozpadá rodina, nebo jak udělali nějaké rozhodnutí, díky kterému se jim ničí jejich budoucnost, a často, mnohem častěji než bych si přál, vím, jak ten příběh skončí dříve, než mi ho ten člověk dopoví. Není to proto, že bych byl tak bystrý a nebo byl prorokem. Je to proto, že od jistého okamžiku se ten člověk vydal na nějaké cestě nějakým směrem, a výsledek byl předpokládaný. Ten člověk řekne: „Udělal jsem to či ono, ale to nebylo důležité…“ Právě tyto okamžiky ale vytvářejí budoucnost tohoto člověka, protože život není šňůra perel, kde tyto perly jsou na sobě víceméně nezávislé, ale cesta, kde jeden bod nevyhnutelně vede k druhému. Není divu, že jsme nazlobeni, že rychlá řešení nefungují. Musíme totiž rozpoznat rozdíl mezi řešením a cestou. Když se ztratíš, neřekneš si, že potřebuješ řešení. Ty víš, co je řešení, ty potřebuješ vědět jaký je správný směr! Když zabloudíš, nemůžeš to spravit, musíš najít správnou cestu! Vrátit se na správnou cestu trvá někdy stejnou dobu, někdy i déle, než jsme bloudili. Král Šalamoun napsal tak důležitý princip o cestě, že je to téměř jediný verš v Bibli, který se opakuje doslova hned za sebou ve stejné knize Bible. Přísloví 14:12 a 16:25: Cesta se člověku může zdát správná, nakonec však bývá cestou ke smrti. Cesta je důležitá, ne snaha se dostat do cíle. To je princip cesty: Směr, ne naše snaha, určuje cíl. Směr, kterým právě teď kráčíš, a to platí také pro tvé vztahy a pro tvé manželství, určuje, kam dojdeš. Populární povědomí říká, že pokud jsou naše úmysly dobré a srdce na správném místě, a pořádně se snažíme, musíme dojít tam, kam chceme. My ovšem víme, že tak jednoduché to není. V manželství už vůbec ne. Musíme vědět, kde jsme, a jakým směrem kráčíme.

Nedávno jsem četl knihu manželského poradce Garyho Chapmana Čtyři období manželství, ve které píše o tom, že každé manželství prochází různými fázemi, podobně jako roční období. Na rozdíl od přírody však nejsou tato období ani pravidelná, ani netrvají stejnou dobu (některá manželství jsou trvale v létě, jiná prochází dlouhou zimou, některá střídají období častěji, než je zdrávo), a dokonce ani nenavazují nutně na sebe (můžete skočit ze zimy rovnou do léta nebo z léta rovnou do zimy). Nicméně, pro naše účely ohledně cesty v manželství je docela nápomocné, když si předtím, než začneme „řešit“ svůj vztah definujeme, kde se přesně nacházíme: v jakém ročním období. To nám pak může pomoci najít cestu k jaru nebo létu, nebo nám to pomůže objevit, že jsme v preferovaném období, kde chceme zůstat déle. V manželství se cyklus období opakuje mnohokrát, stejně jako v přírodě. Jaké tedy máme období a jak je poznáme?

o   Začneme se zimou. Ne snad proto, že by zimou začínal vztah, ale spíše proto, že v zimě se nejvíce lidí zajímá o záchranu svého manželství. V období zimy ztrácíme odvahu, odtahujeme se a necítíme uspokojení. Prožíváme chlad a hořkost. Jak se pár dostane do zimy? Díky tomu, že jejich vztah zkostnatí. Nejsou ochotní se zamyslet na věci z pohledu svého partnera. Jasně, všichni prožíváme rozdíly, ale v zimě se jejich vliv zvětšuje, a tak prožíváme zklamání, odmítnutí a beznaděj. Máme sklon vidět věci z toho nejhoršího úhlu. Máme tendence se schoulit do sebe a snažit se zimu nějak přečkat. Vztah někdy vnitřně umírá, a je emocionálně rozvedený.

o   Pak tady máme jaro. Jaro je obdobím očekávání a naděje. Věci se probouzejí k životu, je to doba nových počátků. Na jaře prožíváme energii a nadšení, vzrušení, radost a štěstí. S radostí očekáváme budoucnost. Změnu vnímáme pozitivně jako novou příležitost. Jsme ochotní zkoušet nové aktivity, chceme prožívat zábavu. Pečujeme o sebe, mluvíme spolu. Není divu, že na začátku vztahu se většinou cítíme jako na jaře nebo v létě. Ale pozor. I na jaře můžeme být překvapení nenadálým plevelem, který nás podráždí v čase klidu a zkazí nám trochu radosti.

o   Dalším obdobím je léto. Jsme spokojení, v pohodě, a užíváme si života. V létě jsme šťastni, spokojeni, máme pocit úspěchu. Jsme jako květiny: vztah je nádherný, ale potřebuje pravidelnou vláhu. Páry, které prožívají léto, chtějí růst dál. Léto je obdobím aktivity a pozitivních činů. Učíme se řešit konflikty a celkově se máme bláhově. Musíme si dát bacha na letní bouřky, ale komunikace je v létě nejsilnější (evokuje to dlouhé večery a romantické procházky). Jen pozor na hmyz a především na vosy! Nevyřešené konflikty nám léto mohou docela rychle zkazit.

o   Posledním místem je podzim a s ním nejistota, zanedbávání partnera a obavy. Podzim evokuje opadávání listí, a pár v podzimu navenek vypadá spokojeně (jako v babím létě), ale uvnitř se vztah může ukládat k zimnímu spánku. Když pak přijde silný vítr, listí rychle opadá, a úbytek vztahu je najednou patrný všem. Do vztahu se pak vkrádá podzimní melancholie a pocity odmítnutí a osamělosti. Světla ubývá a my máme obavy z nadcházející zimy. Paradoxně ale tomu napomáháme tím, že svého partnera začínáme zanedbávat. Na to, aby pár přešel z podzimu do jara, je nutná spolupráce obou partnerů, ale pro přechod od podzimu do zimy stačí jeden.

Co s tím? Samozřejmě záleží na tom, zda základem vztahu je přátelství. Protože pouze vztah postavený na přátelství vydrží i nepřízeň počasí. Aby ses však mohl vydat správným směrem, potřebuješ nejdříve zjistit, kde se nacházíš.