Tichá revoluce | Výlučná jedinečnost

Kdybyste dnes zakládali nové hnutí – náboženské nebo jiné – co byste udělali? Jak byste vedli toto hnutí k růstu? Jen se podívejte, jak v dnešní době vznikají politické strany. Pokud to není produkt marketinku nějakých bohatých lidí nebo firem, pak je to většinou úporná snaha dát dohromady dostatek hlasů. Když se ale podíváme na členskou základnu, všimneme si, že nové strany mají obvykle velice málo členů. V současnosti vedou průzkumy Piráti, které by v koalici se STAN volilo 35% lidí. Přesto ale počet členů strany je jen něco málo přes tisíc lidí, STAN jich má asi 1600. Když dnes vznikají nové strany, lidé je volí, ale obvykle do nich nevstupují, nestávají se jejich součástí. Mohli bychom říct, že podobné by to bylo i s novými náboženstvími. Možná si to neuvědomujeme, ale většina náboženství ve světě nejsou produktem volby. Lidé se stávají přívrženci různých náboženství, protože vyrostli v prostředí (rodina, země, etnikum), kde je dominantní, a kde jsou automaticky považováni za přívržence tohoto náboženství. To konec konců platí i o českém ateismu. Pak je tady ještě případ násilného přesvědčení: když někdo někomu drží pod krkem nůž, svobodná volba je omezena. To, co je na raném křesťanství fascinující je, že nemělo ani jednu z těchto dvou možností. První křesťané se narodili do prostředí, kde buď křesťané nebyli nebo byli marginální. A rozhodně neměli žádnou moc a ani zájem někoho přesvědčovat násilím. Jak to, že tedy vyrostli do multietnického a masového hnutí?

Vítejte přesně v polovině naší série Tichá revoluce. V ní se díváme zpět do historie, abychom našli povzbuzení pro to, jak svou víru v Boha žít dnes. Vyprávíme si fascinující příběh první církve, která proti všem předpokladům a možnostem získala vliv, jenže ne vliv díky moci nebo z vrchu, ale zespoda, díky svému důrazu na trpělivý kvas Božího království. Jak jsme si řekli posledně, když se díváme do historie dnes, růst církve nám přijde jako skoro samozřejmý. Ve skutečnosti byl velice překvapující, až skoro neuvěřitelný. Lidé nebyli nuceni stát se členy církve pod nátlakem invazních armád nebo pomocí vnucených zákonů, ani je k připojení do církve nenutily jakési sociální konvence. Naopak, patřit k církvi bylo riskantní, často v opozicí zákonu a proti sociálním konvencím. K tomu se přidalo nebezpečí pronásledování nebo smrti. Růst církve před Konstantinem je záhadou. Historik Alan Kreider si všiml důrazu na trpělivost v první církvi – nazval to trpělivým kvasem církve. Trpělivost vytvořila podloubí pro dobrozvyky chování, což jim dávalo pocit výjimečnosti. Křesťanů v prvních dvě stě letech bylo nemnoho, přesto proměnili celou říši. 

Takže, zpět k naší otázce: Jak rostou nová hnutí? Nová hnutí rostou samozřejmě díky celé řadě faktorů, k některým se dostaneme příští týden, ale jedna z věcí, která je důležitá ze sociologického hlediska je to, že členové takového hnutí jsou zkrátka jiní. Jsou výluční, ale ne příliš. Pokud má nové náboženské hnutí uspět, potřebuje se vyrovnat s tenzí rozdílnosti. Úspěšně náboženské hnutí musí do jisté míry zachovat kontinuitu se svou vlastní kulturou, aby bylo přijatelné pro nové následovníky. Musí se vyhnout tomu, aby bylo vnímáno jako naprosto cizorodý prvek, který není možné sladit s normálním životem. Takové hnutí samozřejmě také vznikají, působí ovšem velice sektářsky. Na druhé straně tam ovšem musí tam být nějaké rozdíly nebo konkrétní prvky, které tuto skupinu odlišují od jejich běžné kultury a běžného chování, tedy vyžadují jiné konkrétní chování u svých následovníků. Jinými slovy, musí být jasný rozdíl mezi tím, kdo je uvnitř (členem skupiny), a kdo je venku. Jistě chápete, že to tvoří napětí. Přirozeně. Křesťané museli být jiní, aby byl důvod se k nim přidat, ale ne zase tak jiní, aby lidé museli zapřít třeba svou rodinu. Proto první křesťanští apologeti (obránci víry) dávali důraz na to, aby ukázali okolním pozorovatelům, že křesťané jsou nejen dobrými občany, ale že jsou morálně dokonce ještě lepšími občany. Některé prvky jejich chování  je odlišují. Pořád ale mohou být součástí společnosti. A v některých oblastech společnost svými nároky převyšují, což se týkalo třeba praxe „vystavování dětí“, což byla běžná praxe, kdy nechtěné děti byly odkládány, aby byly sežrany divou zvěří, nebo sebrány a prodány do otroctví. Ještě se k tomu dostaneme později.

Jak křesťanství rostlo, začali si ho všímat místní úřady, a začali se k nim vyjadřovat nebo se proti ním vymezovat. Většina reakcí byla spíše negativních nebo nepřátelských, a to především proto, že křesťané odmítali uctívat římské bohy. Jistě, ani Židé neuctívali římské bohy, ale u nich to bylo bráno jako etnická zvláštnost starobylého národa. Křesťané nebyli samostatné etnikum. K tomu se ještě dostaneme. Nyní můžeme potvrdit, že po vzniku církve Židé i pohané vnímali, že křesťané jsou v něčem jiní. Dnes se podíváme hlavně na Židy, příště pak na pohany. Ježíšovo vzkříšení způsobilo následný vznik církve jako radikální skupiny. Stále před nimi byla cesta myšlenkového přerodu. První křesťané byli všichni výlučně Židé. Což ovlivňovalo to, jak chápali Boží jednání. Vzpomínáte, jak jsem minule mluvil o trpělivosti jako jejich velké ctnosti? Určitě to nepřišlo samo a museli se této ctnosti naučit. Vždyť jejich postoj byl: Dobrá, vzkříšení jsme nečekali a Ježíš je tedy očividně víc než politický mesiáš, je to skutečně Hospodin, který se vrátil na Sion. Teď bychom se mohli vrátit k naším představám mesiánství. Ježíš byl ještě s nimi, a vyučoval je o svém království. Projevili svou klasickou netrpělivost, jak píše Lukáš v knize Skutky 1:4-6: 

Když se s nimi sešel, přikázal jim: „Neopouštějte Jeruzalém, ale očekávejte Otcovo zaslíbení, o kterém jste mě slyšeli mluvit. Jan křtil vodou, ale vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým.“ Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“ 

Všimněte si jejich postoje. Vzkříšení bylo překvapivé, ale můžeme se vrátit k tomu, o čem je celé čekání na Mesiáše? Uděláš už konečně tu obnovu Izraele? Svrhneme teď ty Římany? Místo toho jim Ježíš říká: Ne. Máte úkol. 1:7-8 

Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ 

Není to ledajaký úkol. Je to návrat k úkolu, který Bůh dal již Abrahámovi – být požehnáním pro celý svět. A celý svět zahrnuje pohany. Jistě, už předtím ho slyšeli mluvit pozitivně o pohanech, ale celý svůj život žili v představě, že vykoupení je záležitost Izraele. Nechtěli slyšet, že by to mělo být univerzální. Přesto toto misijní a univerzální poslání má z církve udělat něco mnohem většího než další židovskou sektu. Navíc pak dostali Ducha svatého, ale ten přišel zase jen na Židy. Sice z celého světa, ale pořád se točíme mezi Izraelci. Na začátku v prvních dnech církev to vypadalo na novou židovskou sektu. Církev se i nadále scházela v chrámu, na veřejném prostranství, přesně tak, jak se učedníci scházeli ještě s Ježíšem. 2:46-47: 

Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní. 

Všimněte si: Scházeli se a chválili Boha. A lidi je mají rádi. Jsou jim příjemní. Jsou jako oni, ale ještě v lepší verzi. Idylka ovšem netrvá příliš dlouho. Nastává průlom, i když ne díky svobodné volbě. Průlom začíná s tím, že skupina se až příliš vyděluje. Najednou už nejsou tolik milí všemu lidu. Vůdcové církve začínají být pronásledováni. V tomto případě je to pro jejich kázání. Jejich kázání o Kristu se soustřeďuje na vzkříšení z mrtvých a to není to, co chtějí slyšet (jak jsme si řekli v prvním díle). 4:2 

Nemohli totiž snést, že učí lid a že v souvislosti s Ježíšem hlásají vzkříšení z mrtvých. 

Nastává tedy temnější období, které vyvrcholilo zavražděním Štěpána, jednoho z vedoucích církve. Jako následek se většina křesťanů rozprchla všemi směry. Nebyli přitom zticha a nevědomky začali naplňovat Ježíšův úkol. Skutky 8:4-8: 

Ti, kdo se rozprchli, ovšem kázali Slovo, kamkoli přišli. Filip vešel do města Samaří a kázal tam Krista. Lidé svorně naslouchali Filipovým slovům v celých zástupech, protože slyšeli a viděli zázraky, které dělal. Nečistí duchové s velikým křikem vycházeli z mnoha posedlých a mnozí ochrnutí a chromí byli uzdraveni. Celé město zažívalo velikou radost. 

To byl velký průlom. Ježíšovi učedníci si moc dobře pamatovali na Ježíšovy pozitivní příklady a zkušenosti se Samařany, svých rivalech. 8:14-15: 

Apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, a tak k nim vyslali Petra a Jana. Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. 

Samařané ale byli pořád ještě blíž Židům než pohanům. Vedoucí církve jsou všichni stále ještě Židé, a tady se rozhoduje, zda bude nový lid židovská sekta nebo něco víc. A tak přichází moment, kdy se jeden z hlavních apoštolů Petr ocitá řízením Ducha svatého v domě setníka římské armády Kornelia v Cesareji, a káže mu Krista. 10:44-48: 

Ještě než to Petr dořekl, Duch svatý sestoupil na všechny, kdo poslouchali jeho řeč. Obřezaní věřící, kteří přišli s Petrem, užasli, že dar Ducha svatého je vylit i na pohany. Slyšeli je totiž, jak mluví v jiných jazycích a velebí Boha. Petr tehdy prohlásil: „Copak jim někdo může odepřít křest vodou, když přijali Ducha svatého jako my?“ A tak je nechal pokřtít v Pánově jménu. 

Všimněte si – židovští křesťané, co přišli s Petrem, užasli, že Bůh dal Ducha také římským pohanům. Vždyť jejich představa byla velice nacionální, a tady se naplňují Ježíšova slova, která si neuměli představit v realitě. Pohané přijímají zvěst o Kristu a Bůh je naplňuje svým Duchem. Když to slyšeli vůdcové církve (všichni Židé), s překvapením začali chválit Boha: 11:18 

„Tak tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!“

Později hrál tento příběh velikou roli při Jeruzalémském koncilu popsaném ve Skutcích 15, kdy se rozhodovalo, co se bude chtít po pohanech, kteří se stávají křesťany. Bude se po nich chtít, aby se nejprve stali Židé. Petr tam řekl (15:8-9): 

Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi. 

A Ježíšův bratr Jakub to shrnul do slov (15:19): 

Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže. 

Tohle byl zároveň konec popularity křesťanství mezi Židy. Sloužit pohanům a k tomu navíc ještě předtím začátek uctívání Ježíše jako Boha – to už z křesťanství dělalo pro židovství nepřijatelnou herezi, kterou je třeba vymýtit. Začalo první pronásledování křesťanů, tentokrát rukou Židů. Prim hrál jeden horlivý mladý učenec se jménem Saul, který během pronásledování církve prožil zvláštní mystický a nadpřirozený zážitek, setkání s Ježíšem. Výsledkem bylo nejen jeho obrácení, ale navíc dostal vlastní úkol. Tentokrát to byl jednoznačný a jednosměrný – k pohanům. Skutky 9:15: 

…bude přinášet mé jméno národům. 

Pavel se stal ústřední postavou církve, která měla přinést poselství o Kristu, který zachraňuje celý svět, nejen Izrael, všem lidem, včetně pohanů. A ti reagovali a stávali se také křesťany. Netrvalo dlouho a těžiště církve se přesunulo od Židů. Nastal přerod ze židovské skupiny k univerzální multietnické komunitě. Vše je připraveno na to, aby nový lid potkala také říše. Bude to tvrdý náraz, který nakonec vyústí v proměnu říše, světa i budoucnosti. Pokud totiž připadali křesťané odlišní Židům, byl to jen slabý odvar výlučnosti, který je čekal u pohanů. 

Tichá revoluce | Trpělivý kvas církve

Před několika desítkami let začala část církve na Západě s nelibostí sledovat úpadek křesťanského vlivu, alespoň tak jim to připadalo. Přišla tedy s nápadem, na který se posléze zapomnělo, ale který v současnosti některé skupiny znovu oprášily. Pojmenovali ho Hnutí sedmi vrchů. Pointa celé myšlenky byla jednoduchá: aby mohla mít církev skutečný vliv na svět a aby mohla prosadit skutečné změny, potřebovala by obsadit klíčové sféry (vrchy) vlivu. Každý vrch symbolizoval nějakou vlivovou oblast od politiky přes kulturu, rodinný život, náboženství až po ekonomiku. Šlo o to, že když budeme mít dostatek vlivu na onom vrchu, budeme schopni prosadit správné hodnoty, a změníme to, jak vypadá nás svět. Zní to strašně skvěle, ale… z historického hlediska je to naprostý protiklad tomu, jak fungovala komunita nového Ježíšova lidu, lidu Cesty, která skutečně svět proměnila. Abyste mě nechápali špatně. Jistě je pravdou, že všichni máme vliv (každý člověk nějaký má, nejvíce samozřejmě ve své rodině a ve svém nejbližším okolí). Vliv je neutrální, může být použitý dobrým nebo špatným způsobem podle našeho charakteru, naších cílů nebo naší situace. Otázka zní jinak: Opravdu nás Ježíš vede k obsazení vrchů a vytvoření vlivových skupin, které prosadí hodnoty Božího království pro celou společnost?

Pamatuji se, že když jsem o tomto hnutí slyšel poprvé, instinktivně mě napadlo, že spíš věřím v hnutí údolí! V posledních letech jsem několikrát kázal o hoře proměnění, kde tři Ježíšovi učedníci byli svědky Ježíšova setkání s hrdiny starověkého Izraele: Mojžíšem a Eliášem. Celá zkušenost byla velice mystická, nadpřirozená, spatřili Ježíše jinak, než jak jej do té doby znali. Viděli ho zahaleného slávou. Viděli něco, na co jim chyběla zkušenost a správná slova. Jejich reakce byla okamžitě přesně taková, jakou by měl každý moderní člověk: Postavíme tu stany a obsadíme tento svatý vrch. Bůh je v tom moc dlouho nenechal, Mojžíš a Eliáš zmizeli, Ježíše zahalil oblak, ozval se hlas z nebe, který potvrzoval Ježíšovu identitu a nabádal tyto učedníky, aby jen Ježíše poslouchali. Evangelista pak píše, že celý ten skvělý nápad s obsazením vrchu přišel na svět jen proto, že Petr nevěděl, co by řekl… Pro tento speciální zážitek chyběla slova. Každopádně, příběh nekončí jen tím, že už zase vidí samotného Ježíše. Místo toho je Ježíš okamžitě bere do údolí, kde se mezitím zbytek učedníků neúspěšně pokouší vyhnat démona z jakéhosi chlapce. Ježíš to musí nakonec udělat za ně, a tvrdí, že bez modlitby a autority s ní spojené, to fakt nepůjde. Všimněte si toho paradoxu: Opravdový vliv, opravdová změna, opravdu vítězný zápas s démony se neděje na vrchu, ale dole v údolí. Děje se v údolí, kde se prohánějí démoni, a kde trpíme nedostatkem víry, a kde bojujeme, strádáme, a taky vítězíme. Tam je opravdový vliv. Není divu, že Ježíš řekl, že vítězná ingredience úspěšného exorcismu je modlitba a půst, tedy něco pomalého, a dlouhého. Není to něco, co jde udělat rychlým výkřikem, nebo snadným řešením. Je to proto, že tichá revoluce je především (jak uvidíte) trpělivá revoluce.

V této sérii přednášek v Elementu se díváme na to, jak se svět potkal s prvními křesťany a jak se to stalo, že z malé obskurní skupiny Ježíšových následovníků se stala dominantní síla. Minulý týden jsme si říkali, jaký dějinný zvrat asi musel nastat, že dnes v bráně císaře v římském Koloseu najdeme kříž. A ne ledajaký. Kříž byl běžně používaný krutý popravčí nástroj pro buřiče a zvlášť těžké zločince. Tento kříž však nereprezentuje tisíce ukřižovaných v dějinách. Stojí tam jako připomínka jednoho konkrétního ukřižování, Ježíšova ukřižování. Když v arénách římské říše umíraly stovky křesťanských mučedníků, ani ve snu by je nenapadlo, že na místě, odkud císař sledoval tyto kruté hry a kruté popravy bude jednou stát symbol, pro který právě oni umírají. Přesto se to stalo a je to velice fascinující příběh. Je fascinující mimo jiné také proto, že lidé odkojeni osvícenstvím a komunismem mají za to, že církev zvítězila jakýmsi podvodem – že prostě Římany přinutila věřit v Krista, že násilím obrátila svět, že si podmanila svět útlakem, násilím a lží. Zkrátka, že intrikovala jako jakési spiknutí mocných. Jenže nic nemůže být vzdálenější pravdě. Je to fascinující příběh, protože ukazuje, že církev si získala svět zespoda, z údolí, z podlahy kolosea nasáklého její krví. 

Když se nad tím zamyslíme, je to fascinující příběh, nebo jako říkají někteří historikové, je to až nepravděpodobný příběh. Církev v prvních třech stoletích rostla impozantním způsobem, samozřejmě, někde více, jinde méně. V době kdy císař Konstantin přijal křesťanství, církev měla mnoho členů po celé říši a to v různých sociálních skupinách. My dnes při zpětném pohledu pokládáme tento růst za samozřejmý, a zapomínáme jak překvapující byl. Lidé nebyli nuceni stát se členy církve pod nátlakem invazních armád nebo pomocí vnucených zákonů, ani je k připojení do církve nenutily jakési sociální konvence. Naopak, patřit k církvi bylo riskantní, často v opozicí zákonu a proti sociálním konvencím. K tomu se přidalo nebezpečí pronásledování nebo smrti. Růst církve před Konstantinem je záhadou, překvapením, a fenoménem. Proč nějaký malý tajemný náboženský kult z východního Středomoří – vysmívaný, diskriminovaný – roste tak, že nakonec na nahradí skvěle zabydlené a respektované kulty podporované aristokracii? 

Někteří historikové mluvili o srážce idejí, zkrátka že křesťané rozvinuli nové myšlení. Jiní dávají důraz na konkrétní faktory křesťanského triumfu – netolerantní zápal, učení o posmrtném životě, zázračná moc, výjimečná morálka, a organizace komunity. Další k tomu ještě přidávají sílu– nejprve psychologickou ve formě exorcismu a zázraků, a později fyzickou ve smyslu státem sponzorovaného přesvědčování. Mě osobně se ale velice líbí hypotéza, kterou k těmto pokusům vysvětlit křesťanský růst přidal Alan Kreider, který ho nazval trpělivým kvasem církve. Všiml si totiž, že ačkoliv trpělivost nebyla v řeckořímském světě ctností, pro první křesťany byla velice důležitá. O trpělivosti mluvili, psali, kázali, a prakticky ji žili. V první třech stoletích vyšli hned tři velká pojednání o trpělivosti jako o ryze křesťanské ctnosti. Věřili, že Bůh je trpělivý a Ježíš je ztělesněním trpělivosti. Došli k závěru, že důvěra v Boha vyžaduje trpělivost – bez nutnosti mít vše pod kontrolou, bez strachu a stresu, bez spěchu, a bez pokušení použít sílu k dosažení svých cílů. Trpělivost poté vytvořila podhloubí pro dobrozvyky chování, což jim dávalo pocit výjimečnosti. Dobře to jde vidět na tom, o čem první křesťané psali. Křesťanství od prvního okamžiku byla knižní kultura. Některé z nejlepších řeckých a latinských knih, které nám zůstaly z té doby, jsou křesťanské. Je překvapující, o čem přesně psali. Máme tři velké práce o trpělivosti, ale nemáme jediné pojednání o evangelizaci. Což je překvapující vzhledem ke svému skvělému růstu. Šlo totiž o to, že křesťané uvěřili, že mohou a mají mít vliv zespoda, z údolí.

Ježíš přesně tohle učil své učedníky. Řekl jim, že království Boží je jako kvas. Matouš 13:33: 

Vyprávěl jim ještě další podobenství: Nebeské království je jako kvas, který žena vzala a zadělala do tří měřic mouky, až nakonec všechno zkvasilo. 

Pro Ježíšovy posluchače to byl jasný příklad. Kvas může být negativní, nebo jako v tomto případě pozitivní. Jisté ale je, že kvas všechno promění. Proto později třeba napsal apoštol Pavel ve svém prvním dopise církvi toto (Galatským 5:9): Trocha kvasu prokvasí celé těsto! Jak funguje kvas? Rozlézá se všude. Moderně bychom řekli, že kvas je symbiotická kolonie mikroorganismů, která se živí základními nutričními složkami mouky, tedy především škrobem. Ve výsledku pak těsto kypří, konzervuje a ochucuje. Celá masa kvasu je obsazená čilými jednobuněčnými organismy, které se vesele množí, umírají a hodují na mouce, a dělají to tak dlouho, dokud mají co jíst a dokud je prostředí vhodné pro život. A to je přesně obraz první církve. Ta si získávala vliv pomalým a trpělivým životem, své prostředí ochucovala a kypřila, až ho nakonec proměnila. Neměla veřejný vliv a nedělala programovou evangelizaci. Přesto změnila svět, jak napsal v roce 256 Cyprián, biskup z Kartága: 

Drazí bratři, jsme filosofové ne ve slovech, ale ve skutcích; vystavujeme svou moudrost ne vzhledem, ale pravdou; cnosti známe díky životu, ne skrze chlubení; nemluvíme o velkých věcech. ale žijeme je. 

Všimněte si hlavně poslední věty. Nemluvíme o velkých věcech, žijeme je. Cyprián mluví o tom, že křesťané projevují víru trpělivosti, kterou jsme se naučili z nebes, protože trpělivost sdílí se samotným Bohem. Když lidé následují Krista, jsou Bohem zformování do lidu, který ztělesňuje Boží vlastní trpělivost. Kristovi následovníci nespěchají, pozorně naslouchají slovo, které je čteno a kázáno, a pak trpělivě toto slovo žijí v životě. Pro nás je jistě zajímavý kontext, ve kterém Cyprián své pojednání o trpělivosti napsal.

V letech 250-251 vydal císař Decius příkaz, že všichni občané říše musí přinášet oběti bohům, což pro křesťany nebylo přijatelné. Cyprián odešel do exilu, někteří křesťané zůstali doma, zapálili kadidlo císaři a přežili, jiní odmítli a byli uvězněni. Někteří byli popraveni. V roce 252 krátce poté co skončilo pronásledování, v Kartágu vypukla epidemie moru, a mnoho lidí včetně křesťanů zemřelo. A právě v tomto období a v tomto kontextu napsal Cyprián své významné dílo, které nazval O dobru trpělivosti. Cítil, že v tomto období je trpělivost pod tlakem, chtěl tedy, aby lidi viděli že v trpělivosti se skrývá dobro. Křesťané byli samozřejmě lidé své doby, kteří zakoušeli různá pokušení. Cyprián věděl, že jsou v pokoušení odplácet a mstít se. Vedl je tedy k tomu, aby ke své víře přistupovali s trpělivosti. Uvědomoval si , že v temných zákoutích se skrývají pokušení cizoložství, podvodů, a vraždy a tvrdil, že trpělivost je lékem na tyto pokušení. Napsal: 

Ať je trpělivost silná a pevná ve vašich srdcích, a tedy vaše posvěcené tělo a chrám Boží nepodlehne cizoložství, nevinnost toužící po spravedlnosti nebude infikována nákazou podvodu, a ruka držící kalich eucharistie nebude poskvrněná krví potřísněným mečem. 

Trpělivost neznamená, že lidé mají historii pod kontrolou, ale že důvěřují Bohu. Trpělivost znamená, že nemusím spěchat a tlačit, je nekonvenční, nenásilná, dává svobodu, a nakonec dává naději. Jak Kreider ve skvělé knize The Patient Ferment of the Early Church ukazuje, tato ctnost hrála významnou roli v růstu církve díky své přitažlivosti. První církev tak svým trpělivým chováním způsobila dalekosáhlé změny v celé říši.

Někdy si říkáme, že křesťanů bylo hodně, proto mohli přinést změnu. Opak je ale pravdou. Bylo jich poměrně málo. Současní historikové se kloní k tomu, že okolo roku 40 existovalo zhruba 1000 křesťanů, v roce 100 jich bylo 10,000, v roce 200 zhruba čtvrt milionu, a okolo roku 300 to bylo již 5 až 6 milionů. V roce 100 máme 100 křesťanských komunit a v roce 200 asi 400 komunit. To opravdu nejsou ohromná čísla. A přesto, přes svůj poměrně nízký počet následovníků změnili celý svět a během několik set let zcela proměnili říši. 

Protože Ježíš měl pravdu, Boží království je jako kvas, který vše prokvasí. Prvním křesťanům nešlo o obsazeni vrchů, ale o trpělivý kvas v údolích. To nakonec ukázalo na jejich výlučnou jedinečnost - v čem se od svého okolí lišili. O tom si povíme v příštích dílech. 

Tichá revoluce | Setkání se Vzkříšeným

Spisovatele a filmaře v minulosti a možná ještě více v současnosti fascinoval starověký Řím. Příběh města, které si podmanilo prakticky celý známý svět, je legendární. Jsou i jasné důvody této fascinace: Na jedné straně tu máme sílu antické kultury, na druhé straně animální spojení násilí, sexuality, dominance a moci. A pak tam máme příběhy otroků, gladiátorů, a filozofů. Asi nikdo nepochybuje, že to byl násilný svět, ve kterém Řím vládl pomoci Pax Romana, římského pokoje, kterého bylo dosaženo mečem a křížem. Římský svět nás fascinuje při dnešním zpětném pohledu. Pozorujeme ho ale z bezpečného odstupu, můžeme něco z něj obdivovat, něco kritizovat, ale necítíme pach krve a smrti, kterým byl tento svět cítit. Nevidíme krutost římských císařů, nedíváme se na silnice posety kříži popravených otroků, nevidíme hořící Řím, zatímco císař Nero píše básně. Do tohoto světa na jejím zapomenutém okraji přišel Ježíš, a v tomto světě vznikla církev. Byla to malá skupina náboženských fanatiků, proč by se o ní Řím měl zajímat? A přesto došlo k fatální srážce dvou světů: velkého Římského ovládajícího tehdejší svět, a malého křesťanského, který neměl nic: moc, sílu, armádu, peníze, masy lidí. Jak je možné, že tento malý kámen roztříštil balvan velké říše? Jak došlo k proměně tohoto světa? 

Jinými slovy: Jak to, že v římském Koloseu stojí ve vchodě pro imperátora kříž? Jen se zamysleme. Koloseum symbolizovalo moc Říma jako máloco: Prostor pro trestání nepřátel, místo kruté zábavy zajatých gladiátorů, půda nasáklá krví, násilím a zlem. Právě zde v tomto Koloseu skončilo svůj život mnoho raných křesťanů, roztrhání divou zvěří. Dostat se jako křesťan do Kolosea znamenalo jednosměrný lístek na onen svět. Jak to, že dnes v bráně Kolosea, kudy chodil na představení císař, najdete kříž? Kříž, který byl běžným římským popravčím nástrojem pro nejhorší zločince, ale který zde stojí na připomínku jednoho jediného konkrétního kříže? Toho, na kterém visel jakýsi židovský Mesiáš ze zapomenuté části říše, který měl pouhých pár stovek následovníků, z nichž ho navíc všichni opustili? Tohle je mnohem více fascinující příběh, než vzestup a pád Říma. Navzdory tomu, co si moderní lidé myslí, církev získala svět pomocí tiché revoluce. 

Vítejte u nové série postů s názvem Tichá revoluce | Svět potkává první křesťany. V ní se podíváme na příběh lidu Cesty, jak si sami říkali. Je to fascinující příběh. Rád bych začal zdůrazněním, že křesťanství (jak tomuto hnutí začali posléze říkat pozorovatelé zvenčí) začalo jako židovské mesiánské hnutí. To je velice důležité. Židé se považovali za Bohem vyvolený národ, který od Boha dostal slib, že Bůh bude s nimi v dobrém i zlém, a v situaci, kdy budou vyhnáni ze své země, Bůh je tam znovu vrátí. V době Ježíše se sice Izrael nachází fyzicky ve své zemi, ta mu ale nepatří. Podrobený řadou mocností, které prošly jeho územím, od Peršanů, Babyloňanů, Řeků a nyní i Římanů, Izrael již dlouho nezakusil, jaké to je žít ve svobodě. Některé strany začaly dokonce s Římem kolaborovat. To přidává k výbušné povaze jinak zapomenuté části říše. Proto se také rozvíjejí různá hnutí, od politických až po teroristických, které proti okupantům bojují. Chtějí vidět, že Bůh se znovu stává právoplatným králem Izraele. Takových mesiánských hnutí byla celá řada, před Ježíšem i po Ježíši.

A teď to důležité: Většina těchto mesiánských hnutí končila smrtí jejich velitele nebo zakladatele. Jejich chápání bylo prosté: mrtvý Mesiáš = žádný Mesiáš. Pokud tedy nějaký vůdce zemřel, jeho hnutí bylo považováno za mrtvé hnutí, za hnutí, které selhalo. Pokud nějaký mesiáš zemřel, jeho následovníci se rozptýlili plní zklamání a deziluze. Přesně to se stalo Ježíšovým následovníkům. Krásně to jde vidět v evangelijním příběhu, kdy po Ježíšově ukřižování jdou dva zklamání Ježíšovi učedníci plní deziluze z Jeruzaléma. Všimněte si jejich poraženecké a zklamané věty, kterou shrnují celý svůj postoj. 

Lukáš 24:13-24

Téhož dne se dva z nich vydali do vesnice jménem Emauzy, vzdálené od Jeruzaléma šedesát honů,  a povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim. Něco však bránilo jejich očím, aby ho poznali. Ježíš se jich zeptal: „O čem si to cestou povídáte, že jste tak smutní?“ Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam v těchto dnech stalo!“ „O čem?“ zeptal se jich. „O Ježíši Nazaretském,“ odvětili. „Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem. Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. Také nás překvapily některé z našich žen. Ráno byly u hrobu a nenašly jeho tělo. Pak přišly a říkaly, že dokonce měly vidění. Andělé jim prý řekli, že žije. Někteří z našich šli ke hrobu a našli všechno tak, jak to ženy vyprávěly, ale jeho neviděli.“ 

Všimněte si: My jsme doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. My jsme doufali, ale… mrtvý Mesiáš = žádný Mesiáš. Sen skončil. Když koukám na hokej na internetu (což se jinak v téhle době ani nedá), mohu si vsadit LIVE, v kurzu podle situace. Například, zrovna dostanete gól a prohráváte, kurz je velice výhodný, pokud svému týmu věříte. Ale pak nastane situace, kdy si vsadit na výhru je velice hloupé – byl by to sportovní zázrak. 3 minuty do konce, prohráváme 0:5, to už asi neotočíme… Nikdo si nevsadí. Přesně tam se tito dva učedníci nacházeli. Nic by si na Ježíše nevsadili. Vše je ztraceno. Z jejich pohledu naprosto jednoznačně. 

Ježíš měl stovky učedníků. Nebylo to jen těch 12 apoštolů, ti byli jeho týmem. Přesto, když Ježíš byl zatčen a popraven, jeho učedníci – všichni z nich – od Ježíše utekli pryč. Co je pro nás důležité je, že nikdo nečekal u hrobu, protože nikdo nečekal Ježíšovo vzkříšení. Ježíš o něm dopředu mluvil, ale jeho učedníci mu nerozuměli – chyběla jim teologie, představa nebo koncept. Židé měli teologii vzkříšení, ale ta byla jiná. Učedníci si museli myslet, že Ježíš mluví o ní. Šlo o to, že v Ježíšově době věřili, že na konci dějin budou lidé vzkříšení pro život na nové zemi. Proroci slibovali novou zemi a nové nebe, pravý domov, kam směřovali. A vzkříšení mělo být završením dějin. Vůbec ale nečekali, že by vzkříšení mělo proběhnout již za jejich života, nebo že by mělo začít dřív než na konci dějin.

Protože vzkříšení nebylo Ježíšovými učedníky očekávané uprostřed příběhu, chápeme, proč Ježíše opustili a proč, podobně jako dva učedníci na cestě do Emauz byli poraženi a demoralizováni. Přesto tady máme najednou skupinu lidí, kteří se nerozptylují, kteří zůstali pohromadě jako hnutí, jako shromáždění, jako ekklésia, jako církev. Toto hnutí začalo hlásat zmutovanou verzi židovského očekávání vzkříšení. Tato nová křesťanská mutace vypadala takto: 

(1) Víra ve vzkříšení se posunula z periférie do centra. 

(2) Vzkříšení se vyjasnilo – židovské představy byly vágní, křesťané zdůrazňovali, že po vzkříšení je tělo transformováno do nového typu fyzické nesmrtelnosti. 

(3) Na rozdíl od židovství nebo pohanství, v raném křesťanství není škála představ o tom, co je po smrti, křesťané věřili ve fyzické vzkříšení. 

(4) Vzkříšení dostalo podobu jedné rozpůlené události. Židé věřili, že dojde ke vzkříšení na konec dějin, křesťané zdůrazňovali, že tato událost nastala již v Kristu jako prvotiny budoucího všeobecného vzkříšení. 

(5) Vzkříšení bylo bráno zároveň doslovně a metaforicky. 

(6) V judaismu nikdo nečekal, že by Mesiáš zemřel, natož vstal z mrtvých. Křesťané reinterpretovali řadu starozákonních míst v novém světle.

Otázkou tu zůstává: Proč se to stalo? Proč Ježíšovo mesiánské hnutí změnilo svou teologii a své očekávání ohledně vzkříšení? Proč hnutí neskončilo, ani nehledalo nového lídra hnutí místo Ježíše, a proč sílilo natolik, že za pár desítek let ovládlo celou říši? Žádné jiné hnutí, navíc bez moci, bohatství a síly, takové výsledky nemělo. Mělo by nás zajímat, proč zrovna toto hnutí ovládlo svět. Odpověď je obsažena v příběhu dvou učedníků na cestě do Emauz: Také nás překvapily některé z našich žen. Ráno byly u hrobu a nenašly jeho tělo. Pak přišly a říkaly, že dokonce měly vidění. Andělé jim prý řekli, že žije. Někteří z našich šli ke hrobu a našli všechno tak, jak to ženy vyprávěly, ale jeho neviděli. Pro vznik církve, která přežila smrt svého Mesiáše, neexistuje lepší vysvětlení, než Ježíšovo vzkříšení. Historik a teolog N.T. Wright podotýká, že vznik církve, křesťanské komunity s vlastním příběhem, praxí, symboly a odpověďmi na otázky židovského světonázoru byl následek křesťanské víry v tělesné vzkříšení Ježíše z mrtvých. 

Co tuhle víru ve vzkříšení podnítilo? Existence prázdného hrobu a příběhy setkání s Ježíšem po vzkříšení. Následně církev začala uctívat Ježíše, i když trvala na svém původním židovském monoteismu. Což byla radikální a dramatická změna. Příběhy setkání se Vzkříšeným a existence prázdného hrobu jsou popsány v evangeliích věcně, bez vnitřních odkazů na Písmo. Jinými slovy, nešlo jen o teologii, ale o historii. Pro první křesťany bylo vzkříšení Ježíše stejné překvapení, jako pro jejich oponenty. Vzkříšení bylo navíc politicky revoluční doktrínou. Není divu, že nepřátelé nového hnutí tolik bojovali proti vzkříšení. Tyran ví, že smrt je poslední zbraní, kterou má k dispozici. Pokud někdo křísí mrtvé, pak to znamená, že vše je vzhůru nohama. Vzkříšení zároveň znamená, že pokud Bůh obnovuje hmotu, pak je to zaslíbení obnovy vesmíru, celého světa. Jinými slovy, právě díky tomu není naše práce marná – cokoliv dnes uskutečníme ve spravedlnosti, milosti, odpuštění, uzdravení, osvobození, děláme ve jménu Ježíše a nebude to ztracené, nýbrž se to stane součástí Božího království, které již započalo a přijde plně. Je to opravdová spolupráce s Bohem. 

Kombinace prázdného hrobu a setkání s Ježíšem. Když naši dva učedníci na cestě do Emauz byli s Ježíšem, mluvili o prázdném hrobu a měli zážitek s Ježíšem: najednou se jim otevřely oči. 

Lukáš 24:30-39 

Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel. Tehdy jeden druhému řekli: „Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Ihned vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli oněch jedenáct shromážděných s ostatními, jak říkají: „Pán opravdu vstal z mrtvých. Ukázal se Šimonovi!“ Vyprávěli jim tedy, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba. 

Všichni jsou v úžasu, jedno svědectví za druhým, nemohou tomu věřit, jsou v šoku, jsou překvapení. A pak najednou… 

Zatímco o tom mluvili, stanul uprostřed nich Ježíš. „Pokoj vám,“ řekl. Oni si ale v hrozném úleku mysleli, že vidí ducha. Řekl jim tedy: „Proč jste tak vylekaní? Proč jste na pochybách? Podívejte se na mé ruce a nohy – jsem to já! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti; jak vidíte, já je mám!“ 

Poté s nimi Ježíš pojí rybu, a stráví s nimi čas, mluví k nim, raduje se s nimi. Tahle života měnící zkušenost je hlavním důvodem, proč tato skupina zklamaných příslušníků mesiánského hnutí s mrtvým Mesiášem dostala ohromnou dávku energie, naděje a s novou odvahou, radostí a smělostí začala všude prohlašovat, že jejich Mesiáš žije. Přestože ho viděli umírat, a vypadá to, že je toto hnutí další z řady selhání, stalo se něco nového a nečekaného. Církev se setkala se Vzkříšeným! Tato moc zmrtvýchvstání se stala jejich silou, jejich nadějí, jejich poselstvím. 

Do světa říše nasáklé násilím a smrtí přinesla revoluci. Nebyla to revoluce se zbraní v ruce, byla to tichá, trpělivá a pomalá revoluce. Revoluce lásky.

Mých 10 nejlepších knih roku 2020

Každý rok v lednu nabízím svůj tradiční přehled 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce ze 105 knih, které jsem v roce 2020 přečetl.* Počet přečtených knih v roce byl pro mě rekordní, stejně jako počet přečtených stránek (21 457). Díky tomu bylo těžké vybrat Top 10 knih – je jich tolik, které by si tady zasloužily být, ale počet míst je prostě omezený. Pokud jde o témata, 24 mých knih se týkalo teologie, 21 historie, 12 úvah a esejí, 10 o církvi a 9 životopisů. Romány jsem přečetl tři, více jak sto knih tak zabrala literatura faktu. Ještě pro zajímavost, 6 knih bylo v elektronickém formátu, 99 papírových. A 57 knih jsem četl v angličtině, 48 v češtině. 

Zde je můj letošní seznam podle důležitosti:

 

1. Michal Kubal a Vojtěch Gibiš: Pandemie (Kniha Zlín, 650 stran). 

Je docela vypovídající, že za knihu roku 2020 označuji práci dvou českých novinářů, popisující první půlrok s pandemií v Česku i zahraničí. Jistě, snad by šlo zvolit veselejší téma, než něco, co nás celý rok štve. Nicméně pandemie covidu-19 je největší přerušení (disruption) za našeho života, kterému podlehlo již okolo dvou milionů lidí po celém světě a ovlivnilo to každou oblast našeho života. To vše ale není důvodem mé volby. Tato kniha je investigativní skvost. Kubal a Gibiš si rozdělili příběhy z první linie i za zákulisí, z politiky i byznysu, z Česka i z různých zemí od Itálie přes USA po Čínu, a tyto příběhy píšou s grácií, naléhavostí a důsledností. Podávají výmluvné svědectví prvních obětí, dojmou nás silnými zápletkami, kniha je emočně i faktografický zážitek. Více než 600 stran Pandemie se rozhodně četlo skoro samo, nemohl jsem ji odložit. Obecně mám rád investigativní žurnalistiku, zde jsem ovšem přímo nadšený, že takový skvost vznikl z pera dvou českých novinářů za tak poměrně krátkou dobu. K tématu jsem četl ještě pár dalších knih, za zmínku stojí zejména dvě. Teologická esej N.T. Wrighta Bůh v karanténě je tak skvělým shrnutím křesťanského postoje k epidemiích, že jsme ji koupili všem partnerům Elementu. Osobní esej Timothyho Snydera Nemocná Amerika se zabývá zdravotnictvím řízeným čirým kapitalismem. Kniha vzbudila hodně negativní ohlasy, ale je to především svědectví, ne vědecká práce. 

 

2. Rob Bell: Láska vítězí (Biblion, 248 stran).

Musím říct, že jsem nejdříve nebyl úplně nadšený, že ze všech Bellových knih je první český překlad rovnou jeho nejkontroverznější kniha. Četl jsem ji hned, jak kdysi vyšla, četl jsem tehdy taky řadu reakcí na ni, četl jsem o pár měsíců později vydaný studijní doplněk pod názvem Love Wins Companion, kde je řada studií a článků od různých dalších autorů, a studijních vysvětlivek, a četl jsem samozřejmě i nějaké knihy o pozadí vzniku této knihy. Nicméně, když jsem viděl některé recenze a reakce, které vyšly po českém vydání, začal jsem být hodně nadšený, že vyšla právě tato kniha. Rovnou jsem si ji tedy ještě jednou celou přečetl, tentokrát v češtině a musím říct, že se mi líbila ještě více než poprvé. Rád bych na ni udělal větší recenzi, protože si myslím, že ji lidé nečtou správně. Není primárně o pekle, to slouží jako kontroverzní vějička, na kterou se všichni chytnou. Láska vítězí je především kniha o evangeliu a evangelizaci: vede k tomu, abychom zhodnotili, co je přesně obsahem dobré zprávy. Na tom samotném není nic kontroverzního, to se kazatelé, spisovatelé a teologové snaží dělat celých dva tisíce let. Překvapuje mě, když kritici tvrdí, že nepřinesl nic nového (to ovšem autor říká sám hned na začátku knihy), nebo že nevěří v peklo (to autor vcelku jasně vyvrací), či snad, že je univerzalistou (to autor popírá, i když by si nejspíš přál věřit v křesťanský univerzalismus). Bell píše poutavě, není to ale teologické studium, kniha spíše působí jako psané kázání. Bere nás na cestu, nutí přemýšlet a klást otázky novým a čerstvým způsobem. Láska vítězí je teologickou básní psanou v próze (to není můj původní výrok). Když jsme u tématu, určitě doporučuji také knihu Jona Sweeneyho Inventing Hell, ve které velice poutavě probírá vliv Danteho básně na současnou představivost o pekle, příběh vzniku Inferna, zdroje Danteho inspirace, a konfrontuje to s tím, co se o pekle dočteme v Písmu.

 

3. N. T. Wright a Michael F. Bird: The New Testament in Its World (Zondervan, 987 stran). 

Tato kniha je výborným pokladem hned z několika důvodů. Jednak proto, že podává ucelený příběh Nového Zákona v historickém a prostorovém kontextu, ale také proto, že shrnuje nejzásadnější myšlenky a postupy dnes asi nejproslulejšího britského teologa N.T. Wrighta. Ve světle chápání kontextu NZ je poměrně důležité, že Wright je Brit a ne Američan, hlavně proto, že v dnešní době je globální církev velice ovlivněna americkou teologii, která tíhne k jednostrannému pojetí. Wright má od tohoto odstup. Pak je tady další důvod. Některé více vědecké knihy NTW nejsou úplně jednoduché čtení, a tady přichází velká chvíle spoluautora této knihy, Michaela Birda. Jednak je to Australan, ale hlavně, dokáže vzít Wrightovy myšlenky a převést je do čtivější polohy, přitom tam je schopen přidat vlastní erudovanou invenci, a výsledný efekt je velice čtivá teologie. A pak je tady ještě jedna důležitá věc. Wright byl léta pastorem, biskupem, pracoval v místní církvi. Nejlepší teologie se nerodí v čirém akademickém světě, ta nejlepší teologie je zrozena a opracována ve výhni konkrétní místní církve. V této knize jde vidět, že touhou obou autorů je pomoci vedoucím a kazatelům místních církví se lépe orientovat ve světě Nového zákona. Kéž by si ji každý pastor a učitel pořídil, přečetl, a používal.

 

4. Richard Bauckham: Who is God? (Baker, 128 stran). 

Další teologická kniha na seznamu má speciální místo. Na poměrně malém prostoru podává Bauckham skvělý výkon, když na třech starozákonních zjeveních ukazuje, jak se Bůh dával poznat lidem, aby nakonec všechny tři zjevení se propojily v Kristu v Novém Zákonu. Kniha mě moc bavila, rozhodl jsem se ji použít jako základ naší novoroční série, kterou v Elementu právě pobíráme. 

 

5. Judith Schalansky: Atlas odlehlých ostrovů (65.pole, 142 stran).

Absolutně krásná kniha. Miluji ostrovy a miluji dálky. Německá autorka vytvořila nádhernou knihu o padesáti odlehlých ostrovech (je mezi nimi i Vánoční ostrov, jehož doménu .cx používáme v Elementu). Každý ostrov má jednu stránku příběhu, a na druhé stránce je krásná mapa ostrova. Judith Schalansky píše poutavě, její výběr příběhu ke každému ostrovu je rozmanitý, nápaditý a překvapivý. Některé příběhy na mě zanechaly hluboký dojem. A navíc je zodpovědná za celkovou grafickou úroveň knihy a nakreslila všechny mapy! Není divu, že se před nějakými deseti lety stala nejkrásnější německou knihou roku. 

 

6. N.T. Wright: Following Jesus (Eedermans, 138 stran).

Jedna z méně známých knih N.T. Wrighta je kolekcí kázání o následování Ježíše. V první polovině probírá několik novozákonních knih pomocí ptačího pohledu – jedna kapitola je základní přehled myšlenky celé biblické knihy. V druhé se pak zamýšlí nad uplatnění následování Ježíše do praktických oblastí křesťanského života, jako je třeba pokušení. Mimochodem, najdeme zde i dost zdařilou kapitolu na téma peklo! (To jen podotýkám k té velké diskusi, která teď běží díky Láska vítězí.) 

 

7. John Hersey: Hirošima (Leda, 199 stran).

Letos jsme „oslavili“ 75 let od svržení atomové bomby na město Hirošimu. V Respektu jsem si v týdnu tohoto výročí přečetl článek o americkém novináři Johnovi Herseyeovi, který napsal reportáž o 30 tisících slovech ze zasaženého města pomocí příběhů několika přeživších, kterou pak vcelku otiskl časopis New Yorker. V čísle časopisu nebylo nic jiného, žádné obvyklé rubriky. Byl to velký risk, ale toto číslo se stalo tak proslulým, že bylo okamžitě vyprodáno (všech 300 000 kopií). Albert Einstein se například pokusil koupit rovnou 1000 výtisků, aby je rozeslal kolegům vědcům. Za dva týdny se časopis přeprodával na černém trhu za 120ti násobek původní ceny. Není tedy divu, že reportáž vyšla opakovaně i knižně. Stydím si, že jsem o této knize neslyšel dříve. Hned po přečtení článku v Respektu jsem běžel do nejbližšího knihkupectví, koupil si nejnovější vydání, a ještě ten den jsem ho přečetl. A pak šel beze slova spát. Tato reportáž zcela definovala poválečnou generaci. Všichni by si ji měli přečíst. I dnes. Bez výjimek.

 

8. Fredrik Backman: Muž jménem Ovi  (Host, 333 stran).

Moje letní láska. Tuhle fantasticky dojemnou a vtipnou knihu zároveň jsem přečetl jedním dechem během letní dovolené. Se slzami v očích jsem se hystericky smál a po návratu si pořídil pár dalších knih od Backmana. Tento švédský autor dokáže kombinovat sentimentalitu s rázným vtipem. Když se mě Dita ptala, o čem to je, řekl jsem ji, že je to o neúspěšných pokusech o sebevraždu. To zní šíleně, že? (PS. Vím, že existuje film, ale nechci se na něj dívat. Jsem si jistý, že by mi zkazil vzpomínky na skvělou knihu.)

 

9. Lee C. Camp: Scandalous Witness (Eedermans, 192 stran).

Nejlepší kniha o politice z křesťanského pohledu, co jsem kdy četl. Psáno osvěžujícím a neotřelým stylem (nejdříve hlavní myšlenka a pak rozbor této myšlenky), Camp píše teologii křesťana v politice – jaké hodnoty a přístupy by měl mít. Je poměrně kritický k oběma hlavním proudům americké politiky a je velmi kritický ke křesťanskému nacionalismu, který v současné Americe dominuje. U nás máme docela jiné východiska, nicméně, jelikož znám celou řadu křesťanů ovlivněných americkou politikou, je to vhodná kniha i pro nás. Rozhodně největší překvapení na mém seznamu.

 

10. Thomas Jay Oord: Questions and Answers for God Can’t (SacraSage, 201 stran).

Číslo 7 na seznamu TOP 10 knih roku 2019 obsadila kniha amerického teologa Oorda s názvem God Can’t. Kniha se týká Boží všemohoucnosti, a jak ji chápat. Především se zabývala teologií utrpení a zla – Proč Bůh dovoluje zlo, bolest a utrpení? Sleduje nějaké větší cíle? Nechce pro mě něco udělat? Nebo to nemůže udělat? Oord systematicky ukazuje, že autoři Bible tvrdí, že jsou jisté věci, které Bůh udělat nemůže. Kniha vzbudila velký ohlas a přinesla celou řadu otázek: Například, jaká je tedy role modlitby? Jsou vůbec možné zázraky? Pokud Bůh stvořil svět, proč nemůže zastavit zlo? Není tedy divu, že o rok později přišlo pokračování knihy, které na tyto otázky odpovídá. Zejména kapitoly o zázracích a modlitbě jsou skvělé. Oord by měl v tomto roce dorazit do České republiky, moc se na to těším a doufám, že to pandemie nezhatí.

 

Doufám, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Těším se na knihy, které přečtu v tomto roce. Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2020 přečetli? 

 

* Poznámka: 

Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, není to tedy reprezentativní vzorek knih vydaných v tomto roce. V přehledu také chybí Bible, kterou čtu průběžně celý život a je tak v kategorii sama o sobě. Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků.

 

2019

1. Andy Stanley: Irresistible (Zondervan)

2. N.T. Wright: Podstata křesťanství (Biblion)

3. Pete Enns a Jared Byas: Genesis for Normal People (B4NP)

 

2018

1. Pavel Kosatík: Jiný TGM (Paseka) 

2. Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě (Paseka)

3. Clark H. Pinnock: Most Moved Mover (Barker)

 

2017

1. Brian Zahnd: Sinners in the Hands of a Loving God (Waterbrook)

2. N. T. Wright: Jednoduše Ježíš (Návrat domů)

3. Rob Bell: What is the Bible? (HarperOne)

 

2016

1. N. T. Wright: The Day Revolution Began (HarperOne)

2. Brent Schlender: Steve Jobs: Zrození vizionáře (Grada) 

3. Timothy Snyder: Černá zem (Prostor)

 

2015

1. Keith Lowe: Zdivočelý kontinent (Paseka)

2. Adam Hamilton: Making Sense Out of Bible (HarperOne) 

3. Pavel Kosatík: Emil Běžec 00:100 (Prostor)

 

2014

1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins)

2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP)

3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan)

 

2013

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

 

2012

1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)

2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)

3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

 

2011

1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)

3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

 

2010

1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

2. George W. Bush: Decision Points (Century)

3. Andre Agassi: Open (Kopf)

 

2009

1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)

3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

 

2008

1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

2. Craig Groeschel: It (Zondervan)

3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

 

2007

1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)

3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

 

2006

1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)

3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

 

2005

1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)

3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

 

2004

1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)

3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

 

2003

1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)

3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

 

2002

1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)

2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)

3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

 

2001

1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)

3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

 

2000

1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

 

1999

1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)