Family Fest archives: Budování plotů

K oslavě letošního již 7 ročníku Family Festu zde každou neděli zveřejním jednu z dřívějších přednášek Family Festu. Dnes přednáška z roku 2009 na téma Budování plotů. Nezapomeňte ovšem navštívit FamilyFest 2011 v Elementu, který se již tuto neděli odehrává v kině Centrál od 10:00 v češtině a od 11:45. Více informací na www.element.cx

Základní premisa našeho každoročního FamilyFestu je fakt, že zdravé a zralé manželství nepadá z nebe, ani se s ním lidé nerodí, ale vztah se stává zralým a zdravým proto, že své manželství zdravým způsobem budují. To je důvod, proč připravujeme témata právě na téma naší aktivity. Ale také si uvědomujeme, že mnozí z vás jste (zatím) svobodní lidé, nicméně, mnoho z probíraných principů se vztahuje také do jiných oblastí našich vztahů: sourozeneckých, přátelských, rodičovských či snoubeneckých. A na jeden takový obecný princip se podíváme právě dnes, kdy mluvíme o budování plotu ve vztazích okolo nás. Téma je to důležité, protože mluví o tom, jaký odstup si vytváříme vůči jiným lidem: zcela jistě k různým lidem budeme mít různé stupně odstupu: některé lidi chceme schovat za hodně tlustou zeď, jiné raději za ostnatý drát, ale jiným lidem bychom chtěli nechat co možná největší průchoďák: třeba ve formě branky v plotě, jak to měli kdysi u nás nějací sousedi, kteří byli pokrevní příbuzní.

Kdybych se vás zeptal, co je nejdůležitější vlastnost v manželství, možná byste řekli různé věci od přátelství po peníze. Nicméně, většina lidí se shodne, že hlavním faktorem manželství je láska (a to dokonce i když se neshodneme na její definici). Vždyť v rozpadajícím se vztahu lidi říkají: Už se nemilujeme. A láska je zcela jistě velmi důležitá veličina. Láska drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství potřebuje více než jen lásku. Potřebuje nejméně ještě další dvě vlastnosti: svobodu a zodpovědnost.

Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá, přesně jak píše apoštol Jan (1 J 4,18): V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání. A když dva lidé společně přijmout zodpovědnost za to, aby dělali, co bude pro jejich manželství nejlepší, může jejich láska růst. Obě dvě vlastnosti jsou nezbytné dohromady: svoboda neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky. A rovnováha mezi svobodou a zodpovědností definuje vztahové hranice.

V manželství je totiž obvyklý problém spočívající v nevyváženosti vztahu. Když se bavím s lidmi, kteří řeší různé potíže, obvyklý scénář je takový, že jeden z páru má pocit, že se rozdává, že se vždy první omlouvá, že do vztahu více investuje, že ho ten druhý trochu zneužívá, dělá zkrátka, co může. Ale výsledek je bolest nesouladu. Chybí jasně stanovené hranice, které by určily ne to, co by druhý měl dělat či nedělat, ale jak my budeme zvládat své emoce, chování a postoje. Mít ustanovené hranice především určí naše vlastní reakce. Pokud je nemáme, pak skoro vždy přehazujeme zodpovědnost a vinu na někoho jiného. Děláme to tak už od zahrady Eden (já ne, to žena, to had).

Ve své základní podstatě jsou hranice vymezením vlastnictví: oddělují zahrady, osobní prostor, státy, ale také vztahy. Když vím, kde jsou mé hranice, pak také vím, kdo je vlastníkem toho, co je vevnitř. Chybí-li hranice, pak máme tendenci obviňovat jiné za to, co je naší zodpovědností; a sebe za něco, co by měl dělat někdo jiný. To platí v jakémkoliv vztahu, a v manželství dvojnásob. Díky hranicím víme, kdo je za co zodpovědný a víme, kde jsou hranice naší svobody. Když totiž ve vztahu není svoboda, vždy tam přijde nějaká forma otroctví, a když budeme v otrockém vztahu, je pouze otázka času, než vypukne nějaká vzpoura. Zároveň, kde není zodpovědnost, žijeme v jistém druhu poddanství.

Krásně to jde vidět na řešení konfliktních situací. Každý z nás se naučil řešit konflikty jinak, a to podle své nátury; podle vzorů, které jsme zažili ve své rodině; a podle toho, co nás naučili jiní (přátelé, knihy, popkultura). Jenomže v konfliktech jsme s někým jiným, který má jinou zažitou rovnici řešení konfliktu, což samotný konflikt někdy ještě nesmyslně prohlubuje. Proto nám trvalo s Ditou léta, než jsme se naučili řešit konflikty kreativně: já si chtěl všechno hned vyříkat, Dita naopak chtěla mít ode mě klid, aby se mohla s konfliktem dusit sama. Jenomže, čím více ona byla ticho, tím více jsem to já chtěl řešit. A čím více jsem já tlačil, tím více byla Dita odtažitá. Nakonec vždycky vybuchla a pak už jsme se nehádali kvůli původnímu sporu, ale kvůli samotné technice hádky. Naše slova byly plné slov: Ty. Ty jsi udělal to, nebo neudělal ono; ty jsi řekl, tvářil se, neřekl, netvářil se. Prostě jsme přebírali zodpovědnost za druhého, kde jsme neměli, a zároveň se vzájemně neustále obviňovali. Dita se musela naučit klidně říct: Teď mě nech, já jsem se musel naučit, že není moje zodpovědnost řešit její pocity. Museli jsme se zkrátka naučit žít v rovnováze svobody a zodpovědnosti.

Jak mohou hranice vypadat? Mohou obsahovat slova (ne, tohle neudělám. Tohle se mi líbí nebo nelíbí.), důsledky (zákon setby a žně: odejít sama, když je partner neustále pozdě, zavěšení sluchátka při urážlivém rozhovoru, odmítnutí žehlit něčí problémy), citový odstup (důvěra není automatická: dokud to nevyřešíme, nebudu blízko, mám tě ráda, ale nevěřím ti – pozor ale na čisté postoje), fyzický odstup (vzdálení se z místa hádky, odstěhovat se a léčit závislost, odejít fyzicky z vlivu a chránit sebe a třeba své děti), třetí strana (zapojení poradce nebo podpůrnou skupinu), čas (ustanovení si dopředu, kolik času řešení dáme).

Celý koncept hranic vychází ze dvou biblických veršů, které shrnují téma svobody a zodpovědnosti: Galatským 5,1: V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. Jinými slovy, Bůh si nade vše cení svobody, ke které nás Kristus vysvobozuje. Na mnoha místech také autoři Bible píší, aby se ovšem tato svoboda nestala výmluvou pro anarchii nebo konání zla. Naopak, jsme volání k zodpovědnému životu. Každý z nás je totiž zodpovědný za svůj život, za své srdce, za své postoje, za svá slova, za své chování. Jsme zodpovědní jeden druhému, nejsme odpovědní jeden za druhého. Podívejte se, co o tom píše Pavel v Galatským (6,2 a 5): Neste břemena jedni druhých a tak naplňte Kristův zákon. (…) Každý musí nést svůj vlastní náklad.

Slovo břemeno označuje něco jako velký balvan, jako je třeba velká finanční, zdravotní nebo emocionální krize. Manželé se vzájemně podporují, když jeden z nich nese velké břemeno. Ale zároveň je tu onen verš o vlastním nákladu, který si můžeme představit jako každodenní zodpovědnost člověka, jeho pocity, postoje, hodnoty a zvládání všedních těžkostí života. V tom si sice manželé také mohou pomáhat, ale v konečném důsledku je za ně zodpovědný každý sám. Takže třeba v konfliktu jsem sice musel vzít zodpovědnost za svá slova a chování, ale nemohu nařídit manželce, jak se má cítit. Se svými pocity se musí vypořádat sama. Když si ustanovíme hranice, pak také víme, že nad některými věcmi nemáme moc: musíme totiž respektovat svobodu druhého, my ho totiž nevlastníme. Při hranicích také dokážeme říct a vyslechnout ne, což z nás nedělá méně přitažlivé, naopak. Když budeme totiž na všechno říkat ano, a nikdy si nebudeme stát za svým, pak naše autorita klesá a lidé k nám ztrácejí respekt. Díky hranicím se ukáže naše vnitřní motivace, zda děláme věci proto, že musíme, nebo proto, že doopravdy chceme.

Celkově se tedy dá říct, že koncept lásky kombinovaný se svobodou a zodpovědností vytváří prostor pro společný růst manželství ke zralosti a atraktivitě. Postavení hranic nám v růstu pomáhá. Jak ale s hranicemi začít? Co máme udělat, aby to fungovalo? Začátek ustanovování hranic je paradoxní, protože není o druhých, ale o nás.

Hranice vůči druhým začínáme ustanovovat tím, že začínáme u sebe. Jednota v manželství vyžaduje dva hotové lidi. O tom jsme trochu mluvili minulý týden, ale pokud nejsme schopni žít zrale a zodpovědně sami, nebudeme toho schopni ani ve vztahu s někým jiným. Manželství není prostor pro to, abychom se hotovými lidmi stali, pokud jimi nejsme. Začínat u sebe také znamená, že si chráníme své srdce a dáváme si pozor na to, abychom měli správné postoje: například abychom nepoužívali hranice k potrestání, pomstě a manipulaci. Aby se dva mohli stát v jednotě jedním, musí být vskutku dospělými lidmi, kteří milují, kteří si cení vlastní svobody i svobody jiných, a kteří jsou schopní zodpovědnosti. Samostatnost a soudržnost jdou ruku v ruce. Jste-li příliš samostatní, nemáte vztah, protože jste se oddělili. Nejste-li samostatní vůbec, také nemáte vztah, protože se už na něm nepodílejí dva lidé.

Jako druhou věc musíme při ustanovování hranic definovat své vzájemné hodnoty. Protože pokud se neshodneme na hodnotách, je velmi těžké, abychom si ustanovili vzájemné hranice. Hodnoty jsou principy, podle kterých řídíme svůj život. Jsou jako skelet, na kterém drží dům. Jsou to oblasti, kterých si opravdu vážíme. Tyto hodnoty mohou být vyřčené nebo nevyřčené, nicméně častým problémem ve vztazích je vzájemná neshoda podle jakých hodnot vztah řídíme. Jak naše manželství určuje láska k Bohu nebo chybějící láska k Bohu u partnera? Jakým jazykem lásky mluvíme se svým partnerem? Dokážeme být upřímní a je na nás a naší věrnost spolehnutí? Jakou roli hraje odpuštění a jak ho praktikujeme? Kdo se omlouvá a kdo omluvu přijímá? Nebo třeba jakou roli mají v manželství naši rodiče?

Hranice ovšem nejsou určeny k tomu, abychom změnili svého partnera. Nikdo nedokáže změnit druhého člověka, jen Bůh. Stanovování hranic pomáhá nám vzít svůj život do svých rukou a růst ke zralosti. Jenže, co dělat, když náš partner celý koncept hranic odmítá? Když se našim pokusům ustanovit hranice vysmívá, nebo nás přímo vydírá? To není vůbec jednoduché. Hranice totiž funguji nejlépe, když lidé omezují svou osobní svobodu, aby se více mohli milovat. Velmi důležité je, abychom partnera varovali předem, byli důslední ve splnění varování, a po čase zhodnotili pokrok. Proces není jednoduchý, ale přináší dlouhodobé dividendy.