Family Fest archives: Jak si najít a udržet správného partnera

K oslavě letošního již 7 ročníku Family Festu zde každou neděli zveřejním jednu z dřívějších přednášek Family Festu. Dnes přednáška z roku 2009 na téma Jak si najít a udržet správného partnera Nezapomeňte ovšem navštívit FamilyFest 2011 v Elementu, který se již tuto neděli odehrává v kině Centrál od 10:00 v češtině a od 11:45. Více informací na www.element.cx

Ovšemže, abys mohl někoho udržet, potřebuješ nejdříve někoho najít. Věřte mi nebo ne, hledání životního partnera je pro mnohé lidi trauma. Především, když překročí jistý věk a zjistí, že za prvé se okolí trochu vyprázdnilo, a za druhé si tak zvykli žít sami, že je pro ně nepředstavitelné měnit své zvyky a potřeby. Není vůbec náhoda, že seriály jako Sex ve městě, které hovoří o svobodných slečnách nad třicet let, které hledají partnera a nemohou se pořád pořádně s nikým seznámit, jsou tak populární. Milionům lidí tyhle seriály mluví z duše, protože vyjadřují jejich vlastní pocity.

Jsem upřímně rád, že jsem se stačil oženit již zamlada. Letos jsem tak již ženatý patnáct let, nicméně, zhruba posledních deset a více let pomáhám různým mladým lidem v této tak důležité otázce. A jsem překvapen, kolik mýtů a těžkostí z nich vyplývajících si křesťané sami tvoří. Trochu se na to dneska podíváme, a doufám, že někteří z vás dostanou naději a víru, že tvůj případ není ztracen. Kdysi v Chomutově jsem měl přítele, kterému již bylo přes třicet let, a byl stále svobodný. Protože vynikal v matematice, spočítal si pravděpodobnost, že se ožení ve své situaci a zjistil, že je nulová. Přesto je dnes šťastně ženatý. Jak to? Jednoduše proto, že žádný případ není ztracený. Jen my se můžeme tak ztratit v beznaději, že už nás nikdo ani nechce. Ale tam skončit rozhodně nemusíme.

Když jsem dospíval, byl jsem konstantně do někoho zamilovaný. Některé lásky byly velmi platonické, u jiných jsem se postaral, aby se to dotyčná dozvěděla. Ale nebylo to nic moc. Pak jsem se jednou bavil se Staškem Bubikem, který mi vyprávěl, jak se kdysi rozhodl dát si pauzu od zamilovanosti a začít žít pro Boha. Připadalo mi to skvělé a hodně duchovní, tak jsem se rozhodl k podobnému experimentu. Udělal jsem rozhodnutí, že celý rok budu svobodný od zamilovanosti a soustředím se na studium a službu Bohu. Zpočátku to šlo těžce, ale pak jsem v tom objevil výhody a začal jsem skutečně studovat, číst a věnovat se Bohu. Aniž bych to tušil, právě tímto rozhodnutím jsem takzvaně zvýšil svou cenu na trhu. Když totiž vypadáme, že se za každou cenu chceme oženit nebo vdát, působí to ve skutečnosti na lidi odpudivě a oni se nám začnou vyhýbat. O mě si ale začaly děvčata říkat, že jsem duchovní stálice, která se snad o ně ani nezajímá a to je ohromně přitahovalo. Nevěděly o mém vnitřním slibu.

A pak jsem v létě na jistou akci, kterou jsme pořádali v zapadlém koutu Česka, potkal dívku, u které mě zaujaly velké oči a široký úsměv. Měl jsem ovšem slib, takže jsem se koncentroval na službu a ani jsem nezjistil její jméno. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem ji pak v září uviděl na své škole, kde nastoupila do ročníku pode mnou, a zjistil jsem, že máme společné známé. Ale měl jsem slib. Nicméně ji nešlo nevidět. Viděl jsem, jak se chová k dalším studentům, jak komunikuje, jak je ochotná v církvi, zkrátka jsem viděl mnoho pozitivních znaků. Víte, my všichni se chceme rozhodovat na základě jistoty. Ale jistotu v žádném rozhodování mít nemůžeme, pouze maximální pravděpodobnost založenou na faktech a pozorování. Platí to o přijetí Krista stejně tak, jako u výběru partnera.

Rozhodl jsem se tedy, že na to půjdu jinak. Na základě principu maximální pravděpodobnosti jsem usoudil, že s Ditou bych mohl mít hezké manželství a proto jsem ji rovnou požádal o ruku, ne o chození. Bylo to pro ni překvapivé, šokující, lidé ji od vztahu se mnou odrazovali, ale bylo to také tak milé, že jsme spolu od jara 1995 až dodnes.

V roce 1995 jsem žil půl roku v Indii, a během té doby jsem navštívil několik svateb, z nichž všechny byly organizovány a domluveny rodiči. V naší zemi to dnes už moc nevidíme, ale musíme si uvědomit, že donedávna po celém světě byly manželství domlouvány rodiči. Byl jsem v šoku, nakolik je to v Indii nejen přijatelné, ale dokonce vyhledávané mladými lidmi. Já bych určitě nechtěl, aby mi manželku našli mí rodiče! Nicméně, u nás se díky zromantizování manželství od doby Shakespeara stala z výběru partnera natolik důležitá veličina, že ve své podstatě vytvořila největší problém.

Ten problém spočívá v podvědomé víře, že existuje někdo, kdo by mohl být tím pravým, správným a nejlepším partnerem. Říkáme, že to nebyla ta pravá a máme za to, že dokud tu pravou nenajdeme, nebudeme nikdy šťastni. Zároveň se nám stává, že v manželství jsme nespokojeni, a první věc, která nás napadá je to, že ten, s kým jsme, není ten pravý. Že jsme zkrátka udělali chybu a vzali si nesprávného. V současnosti se tak v ČR rozpadá polovina manželství, přestože 80% mladých lidí uvádí, že mezi jejich nejdůležitější životní přání je mít dobrou rodinu. Každých 16 minut je u nás rozvedeno jedno manželství. Nicméně, ani život na hromádce není řešení. Jestliže se totiž rozpadá polovina manželství, u rodin na hromádce je to až 75%. Křesťané ještě celou podvědomou víru o „pravém“ partnerovi zkomplikují a přidají Boží faktor. Zkrátka, řeší, zda je to Boží vůle vzít si toho či onoho. Možná vás překvapím, ale Bůh to nikde v Bibli neřeší. Pochází to z mytologie. Zeus se bál lidí, kteří měli čtyři ruce a nohy a jednu hlavu se dvěma tvářemi. Proto rozdělil lidi ve dví a hodil na zem odděleně. Od té doby, podle tohoto mýtu, bloumáme světem a hledáme svou ztracenou polovinu. Historicky ani biblicky není víra v „pravého“ partnera opodstatněná.

Představte si, že by to byla pravda, že by skutečně na světě byl jen jeden člověk, kterého si máš vzít. Co když ale budeš chybovat a vezmeš si jiného? Ten pravý je odsouzený si taky vzít nesprávného, a tak to jde dál a dál, až se vytvoří řetězová reakce, kterou neumí nikdo zastavit a vesmír se díky tomu hroutí! Navíc jsme se tak moc soustředili na výběr, že už nám nezbývá síla na udržení vztahu. Z této chybné víry pak vyplývá další, tentokrát specificky křesťanská, a to, že Bůh nám manželku přivede. Sám jsem to četl v některých knihách, které to stavěly na tom, že Bůh stvořil Evu a přivedl ji Adamovi. Inu, u stvoření toho bylo specifického více, třeba, že Adamovi stvořil manželku ze žebra. Zatím jsem ale nikdy nepotkal křesťana, který by po tom také toužil. Ne, autor knihy Přísloví to říká jasně (Př 18,22): Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Boha zalíbení.

Co ale Bůh po nás při výběru partnera chce? Pokud následuješ Krista a chceš mu zůstat věrný, Bůh chce, aby sis vzal pouze takového partnera, který to chce rovněž. Křesťané někdy hledají životního partnera mezi nevěřícími s nadějí, že se pak obrátí. Bible je ale v tomto velmi striktní (2K 6,14 a 1K 7,39). Ve své podstatě je to jediná podmínka pro výběr partnera, kterou Bůh křesťanům říká. Může fungovat manželství s nevěřícím? Ano, může. Šance je nicméně malá a risk příliš velký. Ale proč to Bůh vlastně chce? Z těchto důvodů: Praktická stránka (hodnoty a priority - finance, sex, komunikace, atd. - na stejném základě), Emocionální stránka (vzájemné porozumění potřebám, věrnost a stabilita v manželství), a Duchovní stránka (vzájemné obohacování v životě s Bohem, církev).

Ale pak je tu ještě jedna věc: Přemýšlej o manželství na celý život. Nedovol, aby tě snaha najít paní Pravou nebo pana Pravého odvedla od touhy vybudovat manželství, které vydrží. Je to jako v IKEA. Manželství je vyrobeno v nebi, ale na zem přichází v plochých krabicích. Podobně jako nábytek z IKEA si musíš i manželství postavit sám podle návodu výrobce. A podobně jako u IKEA, i v manželství musíš po čase dotáhnout šroubky. Tak si vztah také udržíš.