Velikonoce: Co je těžší?

Tuto neděli oslavíme Velikonoce. V Elementu promluví jeden z našich vedoucích, Chiso Ndukwe, skvělé poselství. Protože však Velikonoce slavíme celý tento týden, rád bych připomněl své loňské poselství s názvem: Co je těžší? Má loňská přednáška i tento blog (který je jejím přepisem) je velmi inspirován knihou Tima Kellera Králův kříž, kterou jsme na loňských Velikonocích velmi doporučovali a prodávali přímo na nedělním setkání. Králův kříž považuji za jednu ze třech nejlepších knih o Kristu, kterou jsem kdy četl a všem Vám doporučuji, abyste si ji koupili a přečetli.

Víte, Velikonoce jsou na rozdíl od Vánoc svátky, které je těžké uchopit. Vánoce jsou hezké, narodilo se děťátko, pokoj lidem dobré vůle, mudrci z východu, Bůh se přiblížil lidem, radujme se, dávejme si dárky a veselme se. Ale Velikonoce? Pokud si vezmeme jejich původní základy, ani jeden příběh není moc „hezký“. V prvním, židovském, se jedná o obětování beránka a vybití prvorozených synů Egypta. Hodně krve. Na veřejích beránkovy, na zemi prolité od mrtvých synů. A křesťanský základ? Kristus na kříži, zbičován, zbit a zhanben. A křesťané, kteří slaví Ježíšovo vzkříšení? Pronásledováni od začátku právě pro tuto zvěst. Přesto jsou ale Velikonoce nevětšími křesťanskými svátky, protože dnes si připomínáme vzkříšení Ježíše z mrtvých, což je základ víry a smysl křesťanství. Vždyť Bible samotná jde tak daleko, že tvrdí, že pokud se příběh vzkříšení nestal, pak jsou křesťané těmi nejubožejšími lidmi na světě. Ale pokud se příběh popisovaný v evangeliích opravdu stal, pak to dramaticky mění situaci: svět má svůj smysl, lidé mají svou naději, a tvůj život může prožít nový start. Pokud příběh evangelií je pravdivý a Ježíš vstal z mrtvých, pak platí o něm všechno, co o sobě říkal: platí to, že je Pánem nad zákonem, že je Stvořitelem, že je Bohem. Ale s tím máme problém, ne? Protože svět obecně uznává Ježíše jako morální autoritu, ale zároveň nechce připustit, že by byl skutečně tím, za koho se prohlašoval. Hledají se tak alternativy jako například, že Ježíš vůbec neexistoval nebo že to byl „dobrý týpek“, který dělal kouzla a dokázal obalamutit lidi, ale rozhodně nebyl Bůh. Jenže, Ježíšovo učení, tak ceněné pro vysokou morálku, a jeho činy, tak oblíbené pro kouzelné zázraky, vycházelo z jeho identity jako někoho, kdo je Bůh.

Nikde to nejde vidět lépe, než v příběhu popisovaném v nejstarším evangeliu Marka 2:1-5: Po několika dnech opět přišel do Kafarnaum. Když se proslechlo, že je doma, shromáždilo se takové množství lidí, že už se nevešli ani ke dveřím. Zatímco k nim promlouval Slovo, přišli k němu čtyři muži a nesli ochrnutého. Kvůli davu ho ale k němu nemohli přinést, a tak odkryli střechu nad místem, kde byl, probořili ji a nosítka s tím ochrnutým spustili dolů. Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny." Dramatický příběh, kdy je přece jasné, co ten člověk potřebuje, chce přece to „kouzlo“, potřebuje zázrak, chce být zdravý. Ale Ježíš ví něco, co tento muž neví, že totiž má mnohem větší problém než je jeho nemoc. Ale hřích nejsou jen špatné věci, v pravém smyslu slova je to ignorování Boha, který nás stvořil. Hřích znamená vyjádření touhy po nezávislosti, nejlépe popsaném slovy: Budu si žít, jak já sám chci! Tohle je věc, kterou Ježíš považuje za největší problém člověka. Ježíš tomuto muži vlastně říká: „Chceš, abych tě uzdravil, ale nejdeš dost hluboko. Podcenil jsi hloubku tužeb svého srdce. Myslíš si, že když tě uzdravím, už nebudeš nikdy chtít nic víc, ale ve skutečnosti, až euforie opadne, zapomeneš na mě a na své uzdravení, začneš ho považovat za samozřejmost a nakonec budeš podobně nešťastný, jako jsi teď.“

Víte, za ta léta v církvi jsem viděl hodně lidí, kteří přicházeli k Ježíši s konkrétními problémy a prosili jej o pomoc. Ať je to nemoc, finanční tíseň, rodinné potíže nebo hluboký pocit viny, lidé mají pocit, že kdyby jim Bůh s jejich potížemi pomohl, už by byli vždycky šťastní a vděční. Jenže nebyli. Cynthia Heimelová, která žila v New Yorku, napsala jednou článek o lidech, kteří se léta protloukali na umělecké scéně jako obyčejní lidé, a kteří se najednou stali slavnými. Jenže, naplnění jejich tužeb je neuspokojilo, naopak, stali se nesnesitelnými a nešťastnějšími, než byli předtím. Celá ta sláva, po které toužili, je měla učinit šťastnými, ale když se proslavili, zjistili, že jsou to pořád oni. Nic se nezměnilo. Následkem této deziluze propadli zoufalství a začali být nesnesitelnými. Heimelová pak dodala mrazivou větu: Myslím, že když Bůh chce provést člověku nějaký opravdu ošklivý žertík, vyplní mu jeho nejhlubší přání. Myslíme si, že víme přesně, co chceme, ale většinou nejdeme dost hluboko, většinou nechápeme skutečnou převrácenost našeho srdce, většinou nechápeme, jaký dopad hřích na naše tužby doopravdy má. Není divu, nikdo z nás nikdy nezažil společnost, která by byla bez hříchu. Nikdo z nás nezažil dokonalou a nesobeckou rodinu. Nikdo z nás nezažil společnost, kde se nemusíš nikdy ničeho bát. Nikdo z nás nebyl v situaci, kde se cítil plně sám sebou a přesto plně spokojený.

Pokud jste četli Plavbu Jitřního poutníka z cyklu Letopisů Narnie, možná si pamatujete na scénu, kdy se mladý harant Eustác, který se na loď dostal záhadným způsobem, dostane na ostrov, kde narazí na jeskyni plnou zlata. Raduje se, že je boháč, a že teď teprve všem ukáže, zač je toho loket. Co je netuší, je to, že tato hromada bohatství je dračí zlato, a když si ho někdo vezme, stane se drakem. Eustác usne, a když se probudí, je z něj velký a ošklivý drak. C.S.Lewis píše: Jak spal na dračím pokladu s chtivými dračími myšlenkami v srdci, proměnil se v draka sám. Nemůže se vrátit na loď, jeho život propadá zoufalství. Pak se ale objeví lev Aslan, hrdina Narnie, který jej přivede ke studni čisté vody a řekne Eustácovi, aby se svlékl a skočil do vody. Eustác pochopí, že může dračí kůži sundat, a tak začne ze sebe strhávat šupiny. Skutečně to jde, ale po sloupnutí kůže draka s hrůzou zjistí, že pod ní má další dračí kůži. Zkusí to znovu, ale narazí jen na další vrstvu. Aslan mu nakonec řekne: „Budeš se muset nechat svléknout ode mne.“ Jinými slovy, budeš mě muset nechat zajít do větší hloubky. Poslechněme si, co později Eustác vypráví, že se stalo: Když do mě poprvé zaťal drápy, myslel jsem, že mi je rovnou vrazil do srdce. A jak začal trhat kůži dolů, bolelo to víc než všecko, co jsem kdy v životě zažil. Vydržel jsem to jen kvůli té radosti, jakou člověk měl, když cítil, že to jde dolů. …Pak mě chytil a hodil do vody. Pálilo to, jak nevím co, ale jenom chviličku… Zase jsem se proměnil v kluka.

Myslíme si, že se zachráníme sami. A tak strháváme svou kůži, své zvyky, a své hříchy. Ale vždycky když sundáme jednu vrstvu, objeví se pod ní další dračí šupiny. Nejsme schopni se jich zbavit sami. Potřebujeme jít do mnohem větší hloubky, přímo k našemu srdci. Jenže to sami nezvládneme, potřebujeme někoho, kdo ví, co je až na dně našeho srdce. Potřebujeme někoho, kdo se nenechá ošálit našimi hezkými tužbami a krásnými modlitbami. Potřebujeme někoho, kdo nás zná a kdo vyřeší nejhlubší problémy, o kterých nevíme pořádně ani sami. Víte, touha být slavným a bohatým není zlá. A určitě, zcela rozhodně není zlá ani touha být zdravý! Vždyť zdravíčko si vzájemně přejeme všichni. Jenže problém je to, když si myslíme, že naplněné tužby nás zachrání a dají nám životní štěstí, po kterém tolik toužíme, a které nás vnitřně uzdraví z mezer našeho srdce. Jenže tuto mezeru může naplnit jen Bůh, my to však nevíme.

Náš příběh však pokračuje. Marek 2:6-8 Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali: "Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?" Ježíš v duchu ihned poznal, co si pro sebe říkají… Je jasné, v čem je problém. Ježíš se právě postavil do situace, kdy hříchy jiných bere osobně a osobně je také odpouští. Zkuste si to představit. Máme tři chlapce: Honzu, Petra a Jana. Při hádce udeří Honza Petra, ale Jan se nakloní k Honzovi a řekne mu, že mu odpouští, že Petra uhodil. To nedává smysl, že? Pouze Petr může odpustit Honzovi, protože jen on je poškozená strana. Ledažeby… Když Ježíš pohlédne na chromého a odpustí mu hříchy, říká tím vlastně, že tento muž zhřešil proti němu, což dává smysl jen a jen v případě, že Ježíš je jeho Stvořitel. Takže, ano, náboženští vůdcové situaci pochopili zcela správně. Jen Bůh může odpouštět hříchy, a pokud Ježíš na sebe toto privilegium vztahuje, pak se označuje za mnohem více než učitele, za mnohem více než rabína, za mnohem více než kouzelníka nebo divotvůrce. Ježíš se skutečně právě prohlásil za Boha. A pak pokládá Ježíš velmi těžkou otázku:

Marek 2:8 …zeptal se jich: "Jak to přemýšlíte? Co je snadnější? Říci ochrnutému: `Tvé hříchy jsou odpuštěny,´ anebo: `Vstaň, vezmi si lehátko a choď?´ Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy" - tehdy pověděl ochrnutému - "říkám ti, vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů." On hned vstal, přede všemi vzal své lehátko a odešel. Všichni byli ohromeni a oslavovali Boha: "Nic takového jsme nikdy neviděli!" Co je těžší, říct, že se ti odpouštějí hříchy nebo někoho uzdravit? Přiznám se, že většinou jsem tuto pasáž chápal ve smyslu, že ano, je jednoduché říct, že tvé hříchy jsou odpuštěny, to umí říct každý, ale uzdravit někoho, to už ne. Takže, abych vám ukázal, že skutečně jsem Bůh, řeknu ti vstaň a choď. Jenže, Ježíšova otázka není jednoduchá k odpovědi. Dá se na ní odpovědět zcela jinak. Ježíš také říká: Přátelé, odpustit hříchy bude mnohem, mnohem těžší, než si dokážete představit. Prohlásit „vezmi si své lehátko a choď“ umí říct kdejaký šarlatán, ale jen Spasitel světa může člověku říct: „Všechny tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Jak podotýká pastor Tim Keller, mnozí znalci Bible se shodují, že již tady, v druhé kapitole Marka, na Ježíše padl stín kříže. Stín vlastní smrti, protože se začne odhalovat ne jako nějaký prorok, ne jako učitel, ne jako náboženský vůdce, ale jako Spasitel. Jako Bůh, který se stal člověkem a za lidi byl ochotný zemřít.

Možná si ovšem říkáš, že jsi dobrý a Spasitele nepotřebuješ, protože dobří lidé se přece dostanou do nebe. To dává smysl, ne? Logika tohoto názoru je naprosto jasná: Existuje dobrý Bůh, který žije na dobrém místě, které připravil pro dobré lidi. Známe toho Boha různými jmény a je za každým hlavním náboženstvím. Proto všechny hlavní náboženství ukazují cestu k Bohu, tedy do nebe. Kritérium jak se tam dostat, je být dobrým (konat dobro). Každé náboženství má svou definici dobrého, ale mají společné to, že identifikují věci, které lidi dělat musí nebo nesmí pro to, aby si zajistili s Bohem to správné místo. Ve skutečnosti to smysl nedává. Protože, co je měřítkem dobroty? Kde je hranice? Kdo určil pravidla? Říkáš si: „Kdo to tady rozhoduje? Bůh?“ No, pokud je to on, tak by mohl dát trochu jasnější systém, jak to funguje a kdy je dost dobré být dobrým. Náboženství nám dává odpovědi, ale stejně nevíš, jestli jsi zkrátka dostatečně dobrý. Proč jsme si nejistí? Protože nikdo nám nemůže říct, kdy už je našemu snažení dost. Jestli Bůh dovoluje dobrým lidem se do nebe dostat a zároveň nám žádný jasný a všemi přijatelný seznam neposkytl, pak jak dobrý Bůh to asi je?! Křesťanství učí, že dobří lidé se do nebe nedostanou. Nejsme totiž dost dobří. Křesťanství ukazuje, že potřebujeme Spasitele. Hned ale vyvstává otázka: Jak to může být fér prohlašovat, že pouze my máme pravdu? Že pouze Kristus je někdo, kdo dokázal zaplatit na hřích lidí? Většina náboženství a filozofii vytvořila seznam, který musíš dodržet, aby bylo s tebou zacházeno férově. Křesťanství je ale jiné. Hlavní hodnota tam není férovost, ale odpuštění. Křesťanství je založeno na předpokladu, že Bůh odložil férovost (co si zasloužíme nebo nezasloužíme) a místo toho si vybral milost.

Co kdyby nám Bůh skutečně dával to, co si zasloužíme? Já vlastně nechci, aby byl Bůh ke mně férový. Jsem rád, že mi Bible nabízí víc než spravedlnost: milost. Podívej, křesťanství nabízí (1) Přístup všem, (2) Se všemi je zacházeno stejným způsobem, (3) Všichni zvládnou to, co je potřebné k tomu stát se křesťanem. Totiž, chce to jedinou věc: uvěřit ve Spasitele. Jasně, Ježíš má moc uzdravit, Ježíš má moc ti požehnat, Ježíš má moc tě nasměrovat. Ale Ježíš také ví, že to všechno nejde dost do hloubky. On chce sundat tvou dračí kůži, on se chce zarýt až ke tvému srdci. On nechce jen splnit tvá přání, on chce odstranit hřích, který zotročuje a pokřivuje i krásné touhy. Stručně řečeno, potřebujeme odpuštění. To je jediný opravdový lék na naši nespokojenost, na náš vnitřní hlad a na naše strádání po smyslu. Ježíš chce totiž jít do hloubky. Tak, co je těžší? Odpustit hříchy nebo uzdravit nemoci?

PS. Určitě si přijďte poslechnout Chisa v 10:00 hodin v neděli do Centrálu a nezapomeňte, že se v noci ze soboty posouvá čas, takže spíte o hodinu méně.

Klub gentlemanů

Minulý týden jsem se vám snažil ukázat známou pravdu, že muži potřebuji respekt a ženy lásku. Méně frekventované téma je ovšem vysvětlení, proč muži potřebuji úctu a ženy lásku. Je to proto, že fundamentální vrozená bitva v mužově životě se týká studu, kdežto v ženině životě je to strach. Apoštol Pavel v pasáži, kterou jsme si četli, totiž mluví o tom, že tajemství skvělého manželství spočívá v projevu bezpodmínečné lásky muže k ženě a bezpodmínečné úctě žen k mužům. Myslíme si, že láska agapé by měla vždy být bezpodmínečná, a ženy to právem od svých mužů vyžadují. Zároveň však mnozí věříme, že respekt musí být zasloužený, a proto, pokud si muž nezaslouží úctu, neposkytnu mu ji. Žena se bojí, že když prokáže úctu muži, který si ji nezaslouží, on toho zneužije. Jasně, to nebezpečí tu je, ale stejně tak je tu nebezpečí, že když muž projeví svou lásku k ženě, která si ji nezaslouží, ona toho zneužije. Místo, toho Pavel říká: Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě. Pavlovo použití slov „ať" implikuje naprosto stejný přístup. Jak láska, tak úcta musí být dávány bezpodmínečně. Lásku a úctu můžeme začít budovat tak, že najdeme co nejvelkorysejší odůvodnění chování svého partnera a začneme mu věřit i s veřejnými projevy. Možná se vám po těchto slovech zdálo, že nadržuji mužům. Možná. Dnes se však obrátím především k mužům. 

Ještě před začátkem FamilyFestu jsme měli sérii Nová pravidla pro randění, kde jsme citovali slavnou pasáž o lásce z Pavlova dopisu Korintským, kde píše slavná slova: Láska je trpělivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje, není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy, všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Konec celé té pasáže byl však velmi zvláštní. Připomeňme si to. 1. Korintským 13:11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory, když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. Někteří z nás přistupují k randění, vztahům a k manželství jako děti k pohádce, a chováme se jako děti. Je ovšem čas dospět a rozloučit se s dětinskými názory. Ale co přesně mohou být dětinské názory, ze kterých je potřeba dospět k opravdové lásce? Dnes se s vámi podívám na dětinské názory ohledně žen. Nejen dívek, se kterými chodíte, nebo manželek, které jste si vzali, také k ženám obecně. V našem světě se totiž o ženách mluví, zpívá a chová, jako by to bylo zboží. Zboží, komodita, je něco, co má určitou užitnou cenu: tedy, je to něco, co mohu použít a když se mi to už nelíbí, pak to mohu vyměnit nebo prodat za něco jiného s jinou hodnotou. Ke zboží nejsem emocionálně vázaný. Používám ho. Víte, co zní v poselství o ženách v naší kultuře ve filmech, knihách, písních, prostě v celkové kultuře? Vezmi si mě, použij si mě, dělej si se mnou, co chceš, a pak mě vyměň za jinou. Pak si pustíme jinou píseň, mrkneme na jiný film, přečteme jinou knihu nebo časopis, a co uslyšíme? Stejné poselství. Není pak divu, že mužové si dnes myslí, že ženy jsou prostě jen zboží. Dneska se tedy pokusím změnit naše myšlení o ženách, protože tohle je základ křesťanského manželství, které vydrží.

Některé věci se budou některým z vás zdát kontra kulturní a staromódní, a chci, abyste věděli, že máte pravdu. Když však tyto myšlenky byly poprvé napsány, byly ještě mnohem více kontra kulturní, než jsou dnes. Byly tak radikálně odlišné, protože když byly v prvním století uvedeny do života, ženy nebyly vnímány jako zboží, ve skutečnosti ženy doopravdy byly zboží. V řeckořímském světě bylo otroctví legální, se svými otroky jste si mohli dělat, co jste chtěli: prodat, znásilnit, zabít. Nikdo by neřekl ani „popel“. Navíc, nikdo nechtěl dívku, všichni jen syna, takže epidemicky rostlo zabíjení nebo odhazování malých děvčat. Muži nechtěli děti, takže pro ně prostitutky byly forma antikoncepce: prostě nechtěli mít vůbec sex se svými manželkami. Dokonce i svobodné a bohaté ženy byly jen o stupeň víc než otroci. Mužové mohli mít více manželek, a měli hodně milenek. Ženy neměly postavení a hodnotu. A do tohoto světa promluvil Ježíš a apoštolové věci, které byly neuvěřitelně radikální, a zároveň tak přitažlivé, že ženy doslova utíkaly do církve, protože tam byly ženy vyvýšeny na úroveň mužů. Proto bylo tak radikální, když Ježíš říká: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval svět. Dokonce i ženy! Podle toho poznají, že jste moji učedníci. Proto bylo tak radikální, když Pavel napsal: V Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou, otrokem a svobodným, Židem a Řekem. Proto bylo tak radikální, když Pavel říká, že muži mají milovat ženy tak, aby se obětovali a zemřeli za ni. Tohle je zcela odlišné kultuře, která je obklopovala.

A víte, co říká apoštol Petr? Ten, který viděl, jak Ježíš mluví se Samařskou ženou a neodsuzuje ji? Do světa, který se k ženám chová jako ke zboží, píše: 1. Petrova 3:7 A vy, muži, mějte ke svým manželkám porozumění. Prokazujte jim úctu jakožto slabšímu pohlaví a jako spoludědičkám daru života, aby vašim modlitbám nestálo nic v cestě. „Prokazujte jim úctu“ je fráze, která je použita v NZ takto jen jedinkrát. Do světa, který tvrdí, že si můžeš dělat co chceš, pokud máš prachy a sílu, říká Petr, abys prokazoval úctu, protože žena je spoludědička daru života. Není to zboží. Ježíš za ni zemřel stejně jako za muže. Petr navíc říká: Pokud to neuděláte, tak pak Bůh neuslyší vaše modlitby! A to je síla, co? Zdá se tedy, že Bůh tento princip bere dost vážně, co myslíte? Jak si ovšem muž vypěstuje návyk ženy ctít podle tohoto vzoru? Myslíte si, že to začne v manželství? Upřímně? Myslím, že ne. Většinou, když se bavím s lidmi, kteří jsou v manželství, mají tam problémy zachovat úctu, protože se v manželství poznáme úplně jinak, než se známe před ním. Pokud nemáme vypěstovaný návyk úcty k ženám jako pohlaví ještě před manželstvím, pak v manželství se to určitě nenaučíme. Proto můžete předvídat chování svého muže v manželství k vám podle toho, jak se chová k ženám obecně za svobodna. K ženám v jeho životě: matka, sestry, spolupracovnice, a ženy v církvi. Proto můžete předvídat, jak se bude chovat k vám v manželství podle toho, jak se k vám chová před ním. Před lety jsme s Ditou měli kamarádku, která chodila s klukem, do kterého byla vášnivě zamilována. Ale před svatbou ji v hádce udeřil. Hned se omlouval, že to tak nemyslel, a ona řešila, co teď. Někteří ji řekli: Vezmi si ho, on se změní. Jiní ji řekli, včetně nás: Jestli to udělal teď, udělá to i pak. Její chemická lázeň v mozku, které říkáme zamilovanost, ji přesvědčila, že první skupina má pravdu. Tak si ho vzala. O pár let později, zbitá a po jeho nevěrách, skončila sama s něčím mnohem horším než modřinami na těle: skončil její sen o lásce muže, který se za ni obětuje. Její muž se k ní totiž choval jako ke zboží.

Pokud se ale dá úcta k ženám naučit, pokud se všichni mužové na tomto místě mohou dnes rozhodnout, že si mohou podat přihlášku do klubu gentlemanů, pak to znamená, že někde musíme začít. Ve zbytku dnešního posledního dílu FamilyFestu vám, mužům, tedy řeknu několik konkrétních věcí, co můžete udělat, abyste si vypěstovali postoj lásky a úcty, který do našeho světa přinesl Ježíš a do naší situace ho přenesli apoštolové Pavel a Petr. Pokud jsi svobodný, musíš to začít dělat. Tvá budoucnost je v sázce. Pokud jsi ženatý, doufám, že ještě pro tebe není pozdě, ale i ty se do našeho klubu gentlemanů můžeš přihlásit. Poslyš, vím, že není příjemné poslouchat rady do tvého manželství od jiného chlapa. Vím, že tvé ženě (současné nebo budoucí) se to bude líbit. Neříkám to ovšem proto, že jsem větší borec než ty. Říkám to proto, že mi na tobě záleží, a že si přeju, abys byl vítěz a tvým modlitbám, jak říká Petr, nic nestálo v cestě.

o   Začneme s hudbou, kterou se tak rádi bavíme: Pokud máš ve svém přehrávači písně, které o ženách mluví jako o děvce nebo kurvě, a je jedno, že je to v angličtině, kterou úplně neovládáš jako "bitch" nebo "whore", pak ještě dnes tyto písně musíš ze svého playlistu navždy vymazat. Je to pro to konkrétní důvod. Kdekoliv byla genocida nějakého kmene nebo národa, vždy to začalo označkováním těchto lidí. Ve Rwandě se Hutuové rozhodli, že Tutsiově jsou jen švábi. Když je dehumanizovali, bylo jednoduché se jich zbavit. 800 tisíc lidí zemřelo. V nacistickém Německu Židovkám přezdívali kurvy a Židům říkali krysy. A tak bychom mohli pokračovat. Na nálepkách záleží. Pokud se bavíš písněmi, které o ženách mluví jako o děvkách, jak se k nim budeš chovat? Jako k děvkám. Možná namítneš, že je to jen zábava. Kultura. Ale všechny kultury nejsou rovnoprávné. Křesťanská kultura, která bere ženy za rovnoprávné s muži, protože za ně zemřel Spasitel, je nadřazená kultura těm, kde je žena jen zboží.

o   Co dál? Erotické obrázky. Pokaždé, když si sedneš, aby ses pobavil pohledem na obrázky nahých žen, jsi ve škole. Učíš se tam tři velmi důležité lekce: 1. Opravdové tělo není dostačující. 2. Jedno tělo není dostačující. 3. Tělo tvé ženy není dostačující. Mužové svobodní i ženatí, pokud chcete mít skvělé manželství, pak ta nejlepší věc, kterou můžete udělat pro svou vlastní budoucnost, je se z této školy úplně odhlásit. Přejděte na jinou školu! Dlouhé roky křesťané říkali, že pornografie škodí mužům, rodinám i celé společnosti, a lidé se na nás dívali jako na cvoky ze středověku. Dnes však přicházejí stále nové výzkumy, které potvrzují jejich škodlivý vliv. Když se pornu věnuješ dost dlouho, něco se ve tvém mozku chemicky změní. Vytváří závislost jako droga, nutí tě vidět ženy jako zboží, a umrtvuje tvou touhu po opravdové ženě. Zrovna v pátek jsem četl v novinách článek o nebezpečí toho, jak se malé dívky ještě před svým sexuálním životem začínají oblékat a chovat podle porna, které vidí (a to dokonce soft porna), a jak stoupá obliba technik, které za svou popularitu děkují jen pornu: třeba anální sex. Jedna bloggerka na idnes.cz v článku Anální frigidka napsala: „Dost mužů má odpor přebalit svoje vlastní dítě, protože mu byť jen pohled na to nadělení v plenkách spouští dávící reflex, ale přitom neváhají zanořit svůj zbožňovaný nástroj lásky do lokality vytvářející obdobný produkt.“ Zkrátka, křesťanský muž se dívá na jakoukoliv ženu s úctou. Změň školu!

o   Třetí a poslední část, o které se dnes zmíním, se týká násilí. Pokud máš problém s hněvem, který se projevuje fyzickým násilím nebo vyhrůžkami k němu, potřebuješ pravidelnou skupinu jiných chlapů, kteří tě srovnají do latě. Pokud jsi někdy byl násilný, doufám, že pro tebe není pozdě, ale možná už je. Pro mě osobně je bití žen zcela legitimní důvod k okamžitému rozvodu. Možná ale vidíš, že máš s hněvem problém ještě před svatbou. Pokud ano, je to ten nejlepší čas aby ses zapojil do skupiny mužů, kterým otevřeně vyznáš tyto náběhy a začneš s nimi pracovat na zjištění příčin svého hněvu, protože, dokud je nevyřešíš, nejsi způsobilý pro manželství. Většinou se problém nazlobených mužů skrývá v nevyřešeném vztahu ke svému vlastnímu otci: ať už byl násilný otec, prchlivý otec, nepřítomný otec, nezajímající se otec; je čas odpustit a pohnout se dál. Násilí je naučené chování, a znovu, krmíme se jím v popkultuře: Americká kriminologická společnost například uvádí, že rapová hudba popularizuje misogynii, tedy nenávist k ženám tím, že používá zesměšňující označení žen, bere je jako sexuální objekty, nedůvěřuje jim, legalizuje násilí proti nim, oslavuje prostituci a pasáctví. Vyřeš zdroj svého hněvu ještě před chozením nebo manželským vztahem. Pokud už jsi ženatý, přihlas se na skupinu mužů, kde o tom budeš mluvit.

Znak opravdového křesťanského muže je mimo jiné to, že bojuje proti jakékoliv formě zneužívání, včetně diskriminace pohlaví. Opravdoví muži ženy neponižují, ale místo toho za ně bojují. Naše matky, sestry, manželky a kamarádky nás potřebují. Takže, tři věci pro muže: 1. Vymaž písně nebo jiné zdroje kultury, které znevažují ženy verbálně. 2. Odhlas se ze školy erotické představivosti. 3. Zapoj se do skupiny mužů, kteří ti pomohou překonat zdroj tvého hněvu. Tady je ten důvod, proč o tom mluvím: Jde o tvou budoucnost, záleží na ni! A jde o budoucnost tvého manželství!

Slepá láska

Family Fest děláme proto, že bych si přál, aby každý jeden z nás, kdo se rozhodne vydat se do manželství, mohl se jednou zpětně podívat na svůj život, a mohl si říct: Jsem tak rád, že jsem si vzal tuhle ženu, nebo vzala tohohle muže, a že jsme spolu zestárli v lásce. Takové manželství ovšem není jen projekt, který se podaří nebo nepodaří, ale je to celoživotní závazek, je to celoživotní jízda. Je to jízda, která nám má pomoci ve společném tandemu, ve společném závazku, projít všechny různé období manželství, ať už je to zima, kdy ztrácíme odvahu, odtahujeme se a necítíme uspokojení, prožíváme chlad a hořkost. Nebo je to jaro, kdy se vše probouzí k životu, prožíváme energii a nadšení, vzrušení, radost a štěstí. Či snad dokonce léto, plné lásky, spokojenosti, pohody, a štěstí. Nebo nejistý podzim, a s ním zanedbávání partnera a obavy. Možná ale, že jste si řekli, že by bylo skvělé, kdyby to bylo tak jednoduché. Místo toho se mnoho manželů spíše hádá nebo naopak spolu vůbec nemluví. Nebude asi velký překvapením, když řeknu, že za to mohou rozdíly. Ale pozor! Nemyslím tím rozdíly typu, ten má rád to, a ona zase ono. Nemyslím tím ani povahové rozdíly. Chápejte, rozdíly jsou přece to, co vás k sobě přivedlo a tak přitahovalo! „On je tak jiný! Silný, mužný, umí skvěle naslouchat, je to takový myslitel s hlubokým vhledem do filozofie života. A co teprve ona, je tak úžasná, krásná, je tak praktická a umí pěkně vyprávět.“ Tak, kde se z úžasného posluchače a filozofa stal nýmand, který neumí nic opravit, a z nádherné vypravěčky se stala fúrie, která umí vyprávět jen jedovaté výčitky? Kde se to pokazilo? Rozhodně ne v rozdílech našich povah nebo rozdílných zájmech. Pokazilo se to proto, že nerozumíme rozdílům mezi muži a ženami.

Aby bylo jasno hned na začátku: Ne, nevěřím, že muži jsou nadřazeni ženám! Nebo ženy mužům. Ano, zastávám názor, že v Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou, a že žena může vést stejně dobře jako muž a dělat hodně věcí spojených s autoritou stejně dobře jako muž. Ale taky si nemyslím, že muži a ženy jsou stejní. Prostě nejsou, a nemyslím tím jen prostý a lehce ověřitelný fakt, že muži a ženy vypadají jinak. Víte, jeden z tragických omylů některých feministek, bylo popřít veškeré rozdíly mezi mužem a ženou s cílem získat si uzurpované a muži odmítané místo na slunci. Výsledkem však je, že máme zástupy žen, které chtějí komunikovat se svým mužem jako se svou nejlepší kamarádkou, a zástupy mužů, kteří se chovají ke svým ženám se stejnou tělesnou silou jako ke svým kamarádům. Diví se někdo, že to nefunguje? Pokud však není rozdílů mezi muži a ženami, pak bychom měli přijímat i chování, které tomu či onomu pohlaví připadají přijatelné. Zmatení rolí je problém mnohem větší, než to, že máme jiné koníčky nebo zájmy. V našem dnešním dílu se s vámi chci podívat na to, co tvoří základní rozdíl mezi muži a ženami co se týče jejich nastavení, proč tomu tak je, a pak vám navrhnu jedno šíleně naivní vodítko, jak zlepšit své mínění o té druhé polovině manželství.

Dita tady minulý týden mluvila o tom, že manželství je dobrovolný závazek, kdy se dva lidé svobodně rozhodnou sesednout ze svých kol a nasednou na tandem. Místy se v řízení kola mohou prostřídat, ale tak jako tak je důležité, aby vždy našli společný rytmus v šlapání do pedálů. Manželská láska tedy vyžaduje závazek. Láska znamená vzdávat se moci. Láska znamená dávat. Láska přestává kontrolovat. Láska znamená vzájemné vydání a také vzájemné poddání se. Ale láska také reaguje na vnitřní emoční pocity (k těm se dostanu za minutku), a to rozdílně u mužů a žen. Podíváme se spolu na jedno místo v Bibli, kde to vidíme hezky dohromady, a pak si ukážeme, proč to tak je, a kde můžeme začít s nápravou. Apoštol Pavel napsal v Efezským 5:21 Z úcty ke Kristu se poddávejte jedni druhým. Tady vidíme, že se poddáváme jedni druhým, tedy ženy mužům a muži ženám. Pavel učí oboustranné podřízení se, a to navzdory kulturní tradici, která převažovala v jeho době. Všimněte si, proč od křesťanských manželů vyžaduje vzájemné podřízení se. Není to jen kvůli nějaké kratochvílí nebo feminismu. Pavel říká, abychom to dělali „z úcty ke Kristu“, protože v Kristu není rozdílu mezi mužem a ženou. Pokud tedy někdo tvrdí, že žena se vždy musí podřídit jemu, ale on ji nikdy, pak podle Pavlových slov nectí Krista, který zemřel za muže i ženy úplně stejně. To je tak radikální učení, že právě tohle bylo historicky jedním z hlavních důvodů, proč církev rostla. Nikde jinde se k ženám nechovali s takovou úctou, jako v křesťanském manželství.

Pavel tady ovšem nekončí, místo toho vysvětluje, v čem vzájemné poddání spočívá: Efezským 5:22-31 Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem a on jejím zachráncem. Jako se tedy církev poddává Kristu, tak ať se i manželky vždy poddávají svým mužům. Muži, milujte své ženy, tak jako Kristus miloval církev. On vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí svého slova, aby ji před sebou postavil jako slavnou církev bez jakékoli poskvrny a vrásky, aby byla svatá a bez úhony. Stejně tak musí muži milovat své ženy jako svá vlastní těla. Kdo miluje svou ženu, miluje sám sebe. Nikdo nikdy neměl své vlastní tělo v nenávisti, ale každý je živí a opatruje, tak jako Kristus svou církev. Jsme přece údy jeho těla. „Proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce, aby se ti dva stali jedním tělem.“ Pavel tady vlastně tvrdí, že muž a žena jsou jiní, mají jiné role a úlohy a jinak reagují na druhého, a proto Bůh dal vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat. Manželka se poddává muži, muž se odděluje od svých rodičů, aby přilnul ke své ženě a miloval ji obětavou a bezpodmínečnou láskou. Až dosud nic nového. Všimli jste si, pokud čtete různé články nebo knihy o manželství, kolik z nich se snaží působit na muže, aby milovali více nebo lépe? Přesto se nezdá, že by to jejich snaze o tolik pomohlo. Ne, není to proto, že by byli hloupí. Je to proto, že jsme nečetli tu pasáž až do konce. Pavel totiž mluví o tom, že tajemství skvělého manželství spočívá v projevu bezpodmínečné lásky muže k ženě a (tohle pro některé ženy a muže je překvapivé) bezpodmínečné úctě žen k mužům.

Říkám, že je to překvapivé proto, že se nám zdá, že křesťanská láska agapé by měla vždy být bezpodmínečná, a ženy to právem od svých mužů vyžadují. Zároveň však mnozí věříme tomu, že respekt a úcta musí být zasloužená, a proto, pokud si muž nezaslouží úctu, neposkytnu mu ji. Víte, kolik žen je schopno říct svým mužům (a já to slyšel na vlastní uši), kdy říkají: „Mám svého muže ráda, ale nevážím si ho.“ Zkuste si představit, jak by to znělo od mužů ve stejném pojetí: „Vážím si své ženy, ale nemiluji ji.“ Většina žen by byla zdevastovaná, kdy by ji to její muž takto řekl. Proč tedy říkají svým mužům, jak moc si jich neváží? Nebo to alespoň dávají najevo? Je to proto, že předpokládáme, že úcta musí být zasloužená. Žena se bojí, že když prokáže úctu muži, který si ji nezaslouží, on toho zneužije. Jasně, to nebezpečí tu je, ale stejně tak je tu nebezpečí, že když muž projeví svou lásku k ženě, která si ji nezaslouží, ona toho zneužije. Místo, toho Pavel říká: Efezským 5:32-33 Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi. Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě. Pavlovo použití slov „ať" implikuje naprosto stejný přístup. Jak láska, tak úcta musí být dávány bezpodmínečně. Jinými slovy, žena projevuje své poddání tím, že svého muže respektuje a ctí. Reaguje na vnitřní touhu každého muže vést a být respektován. Neexistuje horší zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Respekt a úcta muže odzbrojí a otupí jeho hroty. Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že by snad měla být ničena nebo znevažována? Absolutně ne! Muž projevuje své poddání tím, že miluje svou ženu a obětuje se za ni. Mužova role je milovat ženu jako Kristus: tedy tak, že je připraven za ni i zemřít. Taková láska jsou více než slova, jsou to činy. Pokud bude muž opravdu milovat ženu, ta nebude muset si nechat všechno líbit, protože muži půjde především o její dobro. Nebude znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její názor bude láskyplně brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována. Ale pokud se žena nenaučí dávat bezpodmínečnou úctu stejně jako očekává bezpodmínečnou lásku, pak o ní budou platit slova Přísloví 21:19  Lepší je bydlet někde v pustině než s hašteřivou ženou hádat se. Možná se vám zdá, že nadržuji mužům. Možná. Počkejte na příští týden na finále Family Festu, a uvidíte. Ale dnes bych chtěl říct, že žasnu, co všechno některé ženy o svých mužích vypustí na veřejnosti. Žasnu, jak moc si dokážou pořád stěžovat. Ženy se naneštěstí domnívají, že svého muže budou motivovat k větší lásce a většímu úsilí tím, že si budou stěžovat a kritizovat. Jenže, takový muž se cítí ponížený a stáhne se nebo začne bojovat, a to bude pro ženu důkazem jeho nelásky.

Dobře, to pro vás není nic extra nového, ale přemýšleli jste proč potřebujeme bezpodmínečnou lásku a úctu? Je to proto, že výzkum za výzkumem ukazují, že od našeho narození jsme formováni svým pohlavím a svou výchovou k tomu, aby se muži naučili být odvážní a dívky pokorné. Nakonec, muži necítí strach, ale zato se za každou cenu chtějí vyhnout studu. Stud je pro ně synonymem ponížení a proto se snaží získat si respekt. Ženy však mužovo omezení studem nechápou, protože jejich problémem není stud, ale strach. Muž ženě říká, že se přece nemá čeho bát, a žena muži říká, že nechápe, proč se stydí požádat o pomoc. Už od našeho narození však nastupujeme odlišnou cestu výchovy. Zatímco ale existují zákony, které chrání ženy před násilím mužů, neexistuje žádný zákon, který by postihoval tvrdě ponižující slova žen, přestože mají na vztah podobně devastující účinek. Řadu žen trápí jejich představa, že muži po svatbě nekomunikují stejně jako před ní. Výzkumy ale ukazují, že muži používají podobná slova a věty. V čem je tedy rozdíl? Rozdíl je v míře skutečného zájmu o druhého. 

A tady přichází čas na můj šílený návrh, který vychází z knihy Marcuse Buckinghama. Ten píše o rozsáhlém průzkumu mezi úspěšnými manželskými páry s cílem zjistit, proč byli dlouhodobě úspěšné. Zdálo se, že nešťastné páry jsou moc rozdílné nebo se pořádně neznají, a že ke štěstí bude tedy podrobné pochopení druhého a nalézání shody v zájmech. Při podrobném zkoumání se přišlo na to, že dlouhodobě úspěšné páry shodně přisuzovali svým protějškům kladné vlastnosti, které ony podle svých slov neměly. Zdálo se, že se jedná o klasický sebeklam. Říká se tomu benevolentní zkreslení, nebo idealizace. Nicméně, vědci došli k závěru, že nejšťastnějšími manželstvími jsou ta, kde manželé zůstávají slepí. Kde si o sobě myslí věci lepší, než ve skutečnosti jsou. Dává to zcela smysl. Snad v žádné jiné situaci nezakládají dospělí dobrovolně své naděje na dobré vůli druhého člověka. Stávají se tedy zranitelnějšími, a má-li ji se cítit šťastni a bezpečně, musí věřit, že jejich vztah je kvalitní a vždy se mohou spolehnout na svého partnera. Jinými slovy, lásku a úctu můžeme začít budovat tak, že najdeme co nejvelkorysejší odůvodnění chování svého partnera a začneme mu věřit i s veřejnými projevy. Šílené, ale umíte si představit, kam nás to může dovést?