Prostor: Vyčerpán až na limit

Vítejte u posledního dílu seriálu PROSTOR, kde jsme se společně dívali na to, jak si vytvořit ve svém životě místo. Pokud totiž žijeme napnutí jako struna, nemáme na nic čas, a navíc nám hrozí vyhoření. Jsme vlečenými lidmi, kteří se tolik snaží, ale místo opravdového růstu se točíme velkou rychlostí v kruhu na místě. Je to strašně frustrující, protože si ve skutečnosti přejeme v životě opravdový růst: ve kvalitě, duchovně, tělesně, vztahově. Místo toho však bojujeme se zlostí a myšlenkami na rezignaci. Pokud jste už v této situaci, možná váháte, zda je pro vás vůbec nějaká naděje. Ano, je. Ale proces nápravy nebude rychlý ani to nezvládnete sami. Pokud si vzpomenete na začátek série, řekli jsme si, že podle Ježíše náš život a naší víru dusí starosti, honba za iluzí finanční svobody a štěstí. Tato honba vytvoří okolo našeho života husté křoví, takže nejsme schopni volně dýchat. V naší sérii jsme se naučili, že se do této situace vůbec nemusíme dostat, pokud si ustanovíme dobré principy hned na začátku: trávíme čas u toho, co nám nikdo nevezme (modlíme se ke Kristu, který občerstvuje naši duši), získáme správnou perspektivu ohledně délky našeho života (naše dny jsou sečteny), ustanovíme si to nejdůležitější do středu svých priorit, začneme respektovat princip sabatu (který nás vede k důvěře, že Bůh se o nás postará, i když jsme všechno v životě nestihli), začneme dělat to, v čem spočívá naše energie, a obklopíme se lidmi, kteří nás potěší. Bylo toho dost, ale jsou to důležité principy, díky kterým začneme svobodněji dýchat. 

Dnes zakončíme naši sérii poslední důležitou součástí vytváření prostoru: tentokrát nebudeme mluvit o času jako takovém, ale budeme mluvit o něčem, co náš čas okupuje tím více, čím jsme starší. Budeme mluvit o financích. Primárním objektem starostí, které nás dusí, jsou totiž naše finance: ať už jejich nedostatek nebo naopak nadbytek. Starost o finance nás tlačí v našem čase natolik, že někdy nedokážeme myslet na nic jiného, než na to, co se týká majetku, nebo co majetek reprezentuje: věci, zážitky, dovolená, nákupy, přežití... Minule jsme si na životě Mojžíše ukázali, že když začneš řešit vyčerpání až po zhroucení, bývá docela pozdě. V období vyčerpání ti nejvíce pomohou návyky, dobrozvyky, které sis ustanovil ještě před tím, než jsi vyhořel. Stejný princip platí ještě více ohledně financí: v časech krize sklízíš ovoce hodnot, které jsi zasadil v době, kdy jsi toho moc neměl. Dobrozvyky, které sis vypěstoval, tě přenesou k většímu prostoru. Protože jestli něco dokáže zahltit tvůj prostor ještě více než urgentní povinnosti, jsou dluhy. Rád bych vám na začátek řekl, že o financích nemluvím primárně proto, abych tě povzbudil k většímu dávání. Vím, jak to je. Kdykoliv církev mluví o penězích, někteří vypínáte vnitřní sluchátko s pocitem, že z tebe zase někdo něco tahá. Pokud máš problém s dáváním jakýchkoliv peněz do Elementu, tak sem prostě nic nedávej. Nejde mi o tvé finance, koneckonců bys měl vědět, že většina vedoucích Elementu jsou zároveň nejštědřejšími lidmi v této církvi a dáváme zdaleka nejvíce financí do církve, kterou vedeme. Jde mi ale o tebe a tvůj život. Štědrý člověk má neustále více, ale skoupý člověk je ten, komu neustále chybí. Pokud ses rozhodl, že nebudeš štědrý člověk z jakéhokoliv důvodu, vytváříš si prostředí, které tě dovede k životu až na limit. Prosperita totiž až moc často vede k chamtivosti. Chamtivost pro změnu vede k přecpanému životu až na limit.

Samozřejmě, nikdo si nemyslí, že je chamtivý. Tohle je emoce, kterou nedokážeš vysledovat v zrcadle, jen ji vidíš u jiných. Ale lidi okolo tebe uvidí, že jsi chamtivý. Projeví se to totiž v okamžiku, kdy se někdo dotkne tvých věcí, projeví se to, když bys měl někomu něco dát, nebo se s někým o něco podělit, projeví se to kdykoliv se mluví o změnách v ekonomice, protože tě zachvátí strach. Strach, že nebudeš mít dost. Strach, že se na tebe nedostane spravedlivý podíl, který si zasloužíš. A přesně to je jádro chamtivosti: strach, že nebudeš mít to, co si zasloužíš. Protože si to zasloužíš. Protože si to dlužíš… Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Chamtivci samozřejmě o sobě nikdy netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, jsou pouze opatrnými lidmi. Dávají si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to problém prostoru. 

Já bych si moc přál, abys ve financích měl prostor. Ve Starém i Novém Zákoně totiž popisuji autoři Bible princip finančního prostoru, kdy je to (podobně jako u sabatu) otázka důvěry v Boha. Mojžíš například učil izraelský národ: Leviticus19:9-10 Když budete sklízet obilí své země, nesklízej své pole až do kraje a nepaběrkuj, co po sklizni zůstalo. Ani svou vinici úplně neobírej a nepaběrkuj, co na vinici upadlo. Nech to chudákovi a přistěhovalci. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nesbírej všechno až na okraj, nech to pro chudé, cizince, vdovu a sirotky. To je princip důvěry v Boha, že se o tebe postará. Neber to všechno až na maximum. Vytvoř si prostor. Buď budeš žít bez prostoru až na maximum, nebo budeš důvěřovat Bohu a budeš žít bez strachu. Budu důvěřovat se svým časem, prioritami, financemi. Nic nezlomí moc chamtivosti tak dobře jako štědrost. Možná si ale říkáš, že opravdu nemáš nic. Klidně bys souhlasil s Ageem, který napsal: Ageus 1:5-6 Nuže tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede. Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jíte, a nenajíte se. Pijete, a máte žízeň. Oblékáte se, a vůbec to nehřeje. Kdo něco vydělá, nosí to v měšci děravém. Cítil ses někdy, že máš děravý měšec? Tak vypadá zaneprázdněný člověk, který ale není štědrý a nemá prostor ve svém životě. 

Víš, jak vypadá člověk s finančním prostorem? Pavel ho popisuje tady: 2. Korintským 9:8 Bůh je schopen rozhojnit k vám veškerou milost, abyste vždycky a ve všem měli veškerý dostatek a mohli se štědře účastnit každého dobrého díla. Tohle je mnohem lepší varianta než Ageův člověk, ne? Štědrý člověk pomáhá dalším. Chamtivost tedy porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Prostor si vytvoříš tím, že se naučíš dávat, vytvářet rezervu, a být důsledný v rozpočtu. Prostor vytváříš svou pravidelnou, procentuální a příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své (finance nebo věci) pryč. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Jsou to moment, kdy se štědře můžeš účastnit každého dobrého díla. 

Žít s prostorem ve financích spolu se všemi pravidly pro časové priority přináší radost a efektivitu, o které se ti nesnilo. A to nejen pro tebe, ale také pro tvou rodinu, tvé přátele, tvou církev a vůbec pro lidi okolo tebe. Princip štědrosti je platný pro každého člověka, ať už je věřícím nebo nevěřícím. Je to princip prostoru, který ti ohromně pomůže. Prostor je prostě bezva věc.

Dovolíte mi být na závěr osobní? Poslední dobou mi několik lidí řeklo, že nechápou, proč by měli být štědří v církvi, když přece ty dostanou peníze v restitucích. To, co teď napíšu, se týká především lidí, kteří se považuji za křesťany, a mají podobný postoj. Poslyš, kromě faktu, že se hodně pleteš, pokud si myslíš, že církvi jako je naše přitečou nějaké miliony, pokud ti představa restitucí brání ve štědrosti, pak ti musím říct, že nechápeš ani restituce ani štědrost. Štědří jsme proto, že Bůh k nám byl štědrý a proto, že to vytváří dobrozvyk v našem životě. Záleží na naší ochotě. Ne na srovnání, kolik kdo dává nebo dal. Lidé mají o financovaní církví a restitucích vůbec dost zmatené představy. Myslím si, že odpovědi na nejčastější otázky ohledně restitucí pěkně shrnul Petr Krásný z Jednoty bratrské v dokumentu, který doporučuji k přečtení zde. Proč to vůbec říkám? Pokud je pro tebe proces restituci dobrou výmluvou, proč nebýt štědrý, uvěřil jsi lži. To mi až tak moc nevadí, je to tvoje rozhodnuti. Ale co mě trápí mnohem víc je to, že pokud nebudeš štědrým člověkem, pak jsi člověkem skoupým, tvé srdce je u tvých peněz, nikdy nemáš dost, a nakonec budeš první, který bude žádat stát a dokonce možná církev o nějakou pomoc. Každopádně ale žiješ život, který je o dost ochuzený. Ježíš řekl: Požehnanější je dávat než brát. Pochop mě správně, nejde mi o tvé peníze. Proto se tě také nesnažím udržet v Elementu za každou cenu. Klidně běž jinam, ale prosím tě, začni se chovat jako násldovník Krista a buď štědrým člověkem. Jenom tak si ve vytvoříš opravdový prostor. A když budeš mít prostor, budeš moci být požehnáním pro jiné lidi. To bude život, který bude stát za to. To mi věř.

Prostor: Doušek čerstvého vzduchu

Minulý týden jsme skončili s otázkou, co dělat, když už jsme tak vyčerpáni, že si neužíváme ani sabat. Sabat je otázka důvěry a řeší naše emoce nepostradatelnosti a pýchy tím, že jim vystaví hradbu. Opravdu se Bůh postará, když nebudu tak žádaný, když nebudu o všem vědět, a když nebudu mít život ve svých rukou? Možná se někdy cítíš jako jeden autor knihy o vyhoření, který napsal, že se cítil skoro, jako by držel svíčku zapálenou z obou stran. Taková svíčka ti dá mnohem více světla, ale také mnohem rychleji vyhoří. Prožíváme pak stres a emocionální únavu, frustraci, a vyčerpání, protože se v našem profesním nebo rodinném životě nedostaví očekávané výsledky.

Samozřejmě, jistá míra stresu nám na první pohled pomáhá, protože nás nutí k lepším výkonům a většímu soustředění.  Jenže, když vyčerpáme své vnitřní rezervy serotoninu, začneme čerpat sílu z adrenalinu, který nám má sloužit jako pohotovostní režim, ale my se na něm staneme závislými. Takový stres pak není žádná legrace! Věděli jste, že ročně umírá stresem 10 tisíc Japonců? Víte, Japonci jsou snem všech workoholiků: tvrdě pracují, místo odpočinku si zvyšují kvalifikaci, a díky tomu jsou úspěšní. Ale vyhoření se nedívá na to, z jaké kultury jsi, kolik to je let, jakého jsi pohlaví, nebo jak moc věříš v Boha. Pokud si nevytvoříš prostor a zažiješ skutečné vyhoření, potřebuješ odbornou pomoc a osobní přístup poradce. Protože v přednášce jako je tato, můžeme pouze mluvit o obecných principech, rád bych se s tebou dnes podíval na jeden z primárních zdrojů vyhoření, a tím je stres v práci. Je mi jasné, že každý z nás má jiné možnosti a jiné podmínky, a že někdy se dostaneš do situace, kdy máš pocit, že nemáš v práci na výběr a musíš dělat to či ono, aby sis udržel práci, ale někdy je to za cenu, že se ti zhroutí některé neurgentní, ale důležité věci doma nebo v soukromém životě. Pak se ovšem stáváš člověkem vlečeným událostmi, ne někým, kdo reaguje na důležité věci. 

Všimli jste si, jak Ježíš v evangeliích vždy zve lidi k následování? Bůh tě nevleče, chce tě vést. Ale když si neuděláme prostor na Boží vedení, budeme vlečeni. Rozdíl mezi vedeným člověkem a vlečeným člověkem je obří. Vlečený člověk vykazuje známky stresu, uspokojí ho jen větší a lepší výkon. Jeho hodnota ve vlastních očích spočívá pouze ve vlastní užitečnosti. Vlečenému člověku záleží na viditelných symbolech úspěchu. Proto se tolik hroutí jeho identita, když začne prožívat vyhoření a s tím spojenou pauzu. Charles Spurgeon napsal: Úspěch mi může stoupnout do hlavy, pokud nebudu pamatovat na to, že dílo dovádí do zdárného konce Bůh, že on v něm může pokračovat i bez mé pomoci, a že ho bude schopen konat i s jinými prostředky, kdykoli se mu zachce vynechat mě. Vlečení lidé neberou ohled na poctivost a mají omezenou schopnost práce s lidmi. Jsou velmi soutěživí, a pokud jim někdo odporuje, dokážou hněvivě vybuchnout. Samozřejmě, průvodním jevem je, že nemají dost času a žádný volný prostor na nečekané věci. Vlečený člověk má pocit, že je to všechno na něm. Jeho vztahy nutně trpí, a jeho energie je na nule. Má toho doslova dost.

Dneska si přečteme dvě delší pasáže, ve kterých uvidíme, jak takový vlečený člověk může dopadnout. U koho bychom se to nejlépe mohli naučit, než u našeho přítele Mojžíše, kterého jsme představili již v minulých týdnech? Připomínám, že Mojžíš vyrostl jako princ na dvoře egyptského faraona, nejlepší léta svého života strávil jako pastýř, a nakonec měl na krku nevděčný národ Izrael, který se na cestě do zaslíbené země točil dalších 40 let v kruhu na poušti, než tam došel. Pokud jste někdy pracovali s nevděčnými lidmi, pak chápete, proč je Mojžíš kandidátem na vyhoření. Během jejich cesty na poušti začali Izraelci plakat, že pořád musí jíst tu manu, zatímco v Egyptě měli ryby, cibule, česnek a pórek. 

Numeri 11:11-15 Mojžíš byl z toho nešťastný a řekl Hospodinu: „Proč jsi na svého služebníka tak zlý? Čím jsem se ti znelíbil, žes mne obtěžkal celým tímto lidem? Byl jsem to já, kdo je všechny počal? Byl jsem to já, kdo ten lid zplodil, že mi říkáš: ‚Nes jej v náručí, jako nosí chůva nemluvně‘? Jak je mám vést do země, kterou jsi s přísahou slíbil jejich otcům? Kde mám vzít maso pro všechen tento lid? Vždyť na mě s pláčem naléhají: ‚Dej nám maso, chceme jíst!‘ Sám je všechny neunesu, je to nad mé síly! Chceš-li se mnou jednat takto, prokaž mi prosím laskavost a raději mě zabij. Už se nemohu dívat na své neštěstí!“

Teda, tomu říkám výbuch! Cítili jste se někdy takto vyčerpání jako Mojžíš? Pokud jste někdy četli celý příběh izraelského putování, víte, že když se Bůh na Izrael naštval kvůli jejich modloslužbě a rozhodl se je vyhladit, Mojžíš mu to rozmlouvá a přimlouvá se za ně. Tady však nedokáže přehlédnout jejich chuť na maso. Vyhořelý člověk totiž klasicky vidí obří problém v něčem, co by dříve přešel. Lidově tomu říkáme, že děláme z komára velblouda. Lidé, kteří pomáhají lidem jsou vyhoření nejblíže. Jsou to lidé, kteří neumí přibrzdit a mají tendence si na sebe naložit více, než jsou schopni snést. Jak poznáme, že se někdo nebezpečně blíží vyhoření? Předně máme pocit, že navzdory úsilí stojíme na místě (produktivita nestoupá, spíše se točíme v kruhu). Začneme být z toho podráždění, unavení, začneme se bát ztrácíme objektivitu, staneme se negativně naložení, kritizujeme, vybuchujeme a nakonec si raději přejeme zemřít. 

Mojžíš tohle všechno zažíval. V jeho životě ovšem byl moment, kdy si na své vyhoření zadělával: právě tím, že všechno dělal on sám a staral se o každý detail. Tehdy, v prvním případě, mu pomohl jeho tchán moudrou radou, ale zdá se, že v průběhu dalších mnoha let už Mojžíš kolem sebe neměl podobné přátele, kteří by mu pomohli nastavit zrcadlo, a lidi, kteří mu pomáhali již zemřeli. Jde totiž o to, že když začneš řešit své vyčerpání až po zhroucení, bývá vlastně docela pozdě. V období vyčerpání ti nejvíce pomohou návyky, dobrozvyky, které sis ustanovil ještě před tím, než jsi vyhořel. Pokud tedy dnes nejsi v depresi a destruktivním stresu, neříkej si, že tobě se to stát nemůže. Raději se rozhodni dnes vypěstovat hodnoty, návyky a disciplíny, které ti pomohou až se dostaneš na okraj se svými silami. Co jsou to za hodnoty? O několika jsme již v tomto seriálu mluvili: čas u Ježíšových nohou, kdy si s ním povídáš, správné perspektiva (naše dny jsou sečteny) a priority (Bůh v centru, ne jako položka na seznamu), a strategie sabatu (cíleného dne odpočinku). Dnes se podíváme na další dva dobrozvyky. První se týká energie a druhý lidí okolo tebe. 

První faktor se týká tvých silných a slabých stránek. Respektive toho, co ti přináší energii a kde naopak musíš energii vyrábět, aby ses dopracoval k nějakému výsledku. Je jasné, že v práci máme všichni různé úkoly. Věděli jste ale, že asi 85% tvé činnosti jsou věci, které by mohl dělat někdo jiný, 10% jsou věci, které by mohl dělat tebou vytrénovaný člověk a jen asi 5% tvých činností jsou věci, které můžeš dělat jen ty? Jasně, nemůžeš se vždy zbavit 95% svých povinností, i když se o to někteří z nás snažíme, ale je také jasné, že tvé silné stránky budou vždy tvými silnými stránkami a tvé slabé stránky vždy tvými slabými stránkami. Dokonce i když se budeš snažit zlepšit slabé stránky, v porovnání s tvými silnými budou vždy slabé. První věc, která ti pomůže vytvořit tento pozitivní návyk, je zjistit, co bys měl dělat je ty. Nemůžeš totiž dělat všechno. Otázka tedy je, co je těch 5%, které můžeš dělat jen ty? 

Pojďme zpátky k Mojžíšovi. Když řekl faraovi: Nech můj lid jít, najednou zjišťuje, že vede národ s otrockou mentalitou, žádnou organizací, a živelnou přirozeností. Dává to smysl, Mojžíš je vůdce, a je taky očividně nejzkušenější a nejpovolanější. A tak dělá všechno. Asi po čtyřech měsících od vyjíti z Egypta Mojžíše navštíví jeho tchán a Mojžíšova rodina, kterou u svého tchána očividně zanechal před cestou do Egypta. Po shledání Mojžíš tchánovi vypráví celý egyptský příběh a všichni jsou nadšeni z toho, jak si ho Bůh použil. Na druhý den si vezme Mojžíš svého tchána Jetra s sebou do práce.

Exodus 18:13-18 

Druhého dne se Mojžíš posadil, aby soudil lid, a lid stál před ním od rána až do večera. Když Mojžíšův tchán viděl, co všechno Mojžíš dělá pro lid, řekl: „Co to s lidem děláš? Proč ty sám sedíš a všechen lid stojí od rána do večera před tebou?“ Mojžíš mu odpověděl: „Lid se ke mně přichází ptát Boha. Když mají nějakou nesnáz, přijdou ke mně a já soudím mezi stranami a oznamuji Boží ustanovení a pokyny.“ Mojžíšův tchán mu řekl: „To, co děláš, není dobré. Úplně se vyčerpáš – ty i tento lid, který je s tebou. Ten úkol je nad tvé síly, sám jej nezvládneš. 

Mojžíš si nestěžuje, jen oznamuje, že tohle je prostě jeho práce, koneckonců tomu nejlépe rozumí. Tchán ale říká, jestli půjdeš takhle dál, nebudeš schopen dojít tam, kam je vedeš. Staneš se vlečeným člověkem, který přijal úkol, který tě rozptýlí od toho, co jen ty můžeš dělat. Jetro mu navrhuje strategii. 

Exodus 18:19-24 Proto mě teď poslechni, poradím ti a Bůh bude s tebou: Ty zastupuj lid před Bohem a přinášej k němu nesnadné věci. Vysvětluj lidu ustanovení a pokyny a oznamuj jim, kudy mají jít a co mají dělat. Vyhlédni si také ze všeho lidu schopné a bohabojné muže, věrné muže, kteří nenávidí úplatky. Ty nad nimi ustanov jako správce nad tisíci, nad sty, nad padesáti a deseti. Oni ať běžně soudí lid. Každou větší věc ať přednesou tobě, ale každou menší věc ať soudí sami. Ulehči si, oni ponesou břemeno s tebou! Uděláš-li to, budeš moci obstát, až ti Bůh dá další příkazy. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji.“ Mojžíš tedy svého tchána poslechl a udělal všechno, co mu řekl.

Za prvé, dělej jen to, co můžeš dělat jen ty. To znamená: srovnej si priority. Co to je prakticky? Priority jsou založeny na třech principech: (1) Požadavky. Co se ode mě očekává? Co musím dělat, ať se děje cokoliv? Které činnosti, pokud je zanedbám, mě budou stát mé vůdcovství, důvěryhodnost, práci a službu? (2) Přínos. Co přináší největší přínos pro mou práci či službu? Co dělám nejlépe pro celkový užitek? (3) Požehnání. V čem mi Bůh žehná? V čem jsem obdarovaný? Co mi přináší potěšení? 

A za druhé, měj kolem sebe lidi, kteří tě potěší. Tím myslím někoho, kdo ti poradí jako Jetro, nebo ti pomohou nést tvé břímě, jako schopní lidé okolo. Apoštol Pavel napsal později 2. Korintským 7:6 Ale Bůh, který potěšuje sklíčené, nás potěšil příchodem Tita. Při vyčerpání máš tendenci se stáhnout do sebe, ale potřebuješ pravý opak. Potřebuješ přátele. Potřebuješ důvěrníka. Přátelství ale nevznikají ve spěchu, vznikají tehdy, když máš na vztahy prostor. Tento prostor si musíš vědomě udělat. Bude pak pro tebe jako doušek čerstvého vzduchu!

Prostor: Méně je více

Právě jsme uprostřed pětidílné série PROSTOR, protože se chceme naučit, jak si v životě udělat nějaké místo, abychom mohli volně a svobodně dýchat. Minulý týden jsme si řekli, že pokud chceme moudře spravovat svůj čas, musíme začít tím, že se na svůj život podíváme ze správné perspektivy a ustanovíme si správné priority, především, pokud se to týká našeho duchovního života. Naše víra nás totiž nedokáže uchránit před stresem, únavou a neplodným životem, ve skutečnosti jsou podle Ježíše právě starosti, honba za iluzí bohatství a rozkoše důvodem, proč je náš život přidušený. Ukázali jsme si, že musíme vidět náš život z perspektivy věčnosti (kdy si uvědomujeme jeho krátkost a pomíjivost, což nás vede k pokoře a k závislosti na tom, na kterém se dá skutečně stavět – pro stavbu na nás samotných nemáme totiž dost času), a potřebujeme postavit své priority na Bohu (který je centrem všech našich aktivit, ne pouhou položkou na seznamu aktivit, což ovlivní každou oblast našeho života). Jenže, pořád jsme ve stresu. Jak se z něj tedy můžeme dostat? Má Bůh pro nás nějakou strategii, kterou si potřebujeme osvojit, abychom si vytvořili prostor? Touto otázkou jsme minulý týden skončili a já jsem rád, že se vám na ni pokusím dát dnes odpověď.

Než se dostaneme k samotné strategii, dovolte mi říct, že čas má některá obecná pravidla, která platí pro všechny z nás bez výjimky, a to ať jsme staří nebo mladí, muži nebo ženy, věřící nebo hledající. Tyto pravidla nám pomůžou chápat, proč ohledně času prožíváme takové napětí, a proč to (většinou) dovolená nespraví.

· Investováním malých dávek času v dlouhodobém horizontu nakupíme jistou hodnotu. Disciplína vytváří návyk.

· Opomíjením důležitých (ale třeba nenaléhavých) věcí v našem životě se kulminuje stejným způsobem.

· Opomeneme-li malou časovou investici, nevidíme žádný okamžitý následek – dobrý ani špatný.

· Urgentní věci v našem životě, kterými vytlačujeme důležité věci, nemají naopak žádnou nakupující se hodnotu.

· V kriticky důležitých oblastech života ztracený čas dohnat nedokážeme (nemůžeme se potrestat extra časem).

· Nezkrocený (tedy nenaplánovaný) čas plyne směrem k naším slabostem a podléhá vlivu dominantních lidí.

· Nezkrocený čas se podřizuje nepředvídatelným okolnostem a bývá investován do toho, co si získá okamžité uznání.

· Rychlost má navrch a není-li regulována, rozpíná se kamkoliv se jí to hodí (zatlačuje do pozadí dlouhodobé věci).

· Zrychlování vytlačuje prostor a vzdálenost (viz kritika prvních lokomotiv: nemůžeme se kochat krajinou a jsme roztěkaní).

I když to víme, a dokonce se snažíme moudré rady ohledně času aplikovat na svůj život, paradoxně jsme z rychlosti (a marnivosti) svého života přímo frustrování. Podívejte, každý z nás má 168 hodin týdně, třetinu života prospíme, třetinu propracujeme či prostudujeme. Každému z nás zbývá jen asi 56 hodin týdně na všechno ostatní: na zábavu, kamarády, koníčky, televizi, kulturu, učení se, sport, rodinu, dovolenou, a tak dále. Do nabitého koláče omezeného času pak přijde Bůh a s ním také církev, služba, noví kamarádi, nové zájmy, nové čtivo, nové akce a nové možnosti. Jasně, uděláme Boha centrem všech aktivit, ale jak se v praxi projeví, že je Bůh Pánem mého času? A dá se vyzrát na neustálou akceleraci zážitků a povinností, které vedou k šílenému tempu, zatímco doopravdy stojíme na místě a nikam se nevyvíjíme? Abychom si odpověděli na tyto důležité otázky, musíme se vrátit zpátky k Mojžíšovi, o kterém jsme mluvili. Jen pro ty, kteří jste sice jeho jméno slyšeli, ale úplně si nevybavujete, o koho přesně šlo: Mojžíš vyrostl jako princ na dvoře egyptského faraona, nejlepší léta svého života (celkem 40) strávil jako pastýř, a nakonec měl na krku nevděčný národ Izrael, který se na cestě do zaslíbené země točil dalších 40 let v kruhu na poušti, než tam došel.

Izrael před svým vysvobozením strávil čtyři sta let v otroctví, nikdo z nich si tedy nedokázal představit, jaké to je žít jako svobodný člověk. Otrok nemá práva: jste k dispozici 24 hodin denně. Nemáte budoucnost, nikdo totiž nebude utrácet za léky pro nemocného otroka. Pokud jste kdysi viděli slavný film Amistad, je tam strašná scéna, kdy posádka lodi v bouři, aby si ulehčila, házela živé otroky do moře. Být otrokem je hrozné. Najednou je ovšem tento národ svobodný, a Bůh je vede do zaslíbené země. Samozřejmě, tato velká skupina potřebuje nová pravidla, protože jediné, co má, jsou pravidla otroků. Bůh tedy ustanovuje nový národ pomoci více než 600 pravidel, podle kterých se mají naučit žít ve svobodě. Některá pravidla jsou velmi známá, my jim říkáme Desatero, protože jich bylo deset. Lidé naší kultury se obvykle hlásí k tomu, že Desatero uznává, byť ani neví, kde ho hledat. Těchto deset přikázání se dá rozdělit do dvou částí a jednoho svorníku. První část (3 přikázání) se týkají našeho vztahu k Bohu, druhá část (6 přikázání) se týká našeho vztahu k lidem. Pak je tady ovšem čtvrté přikázání, které zajímavým způsobem spojuje tyto dvě části, protože se týká jak vztahu k Bohu, tak vztahu k lidem. Zároveň je to zdaleka nejdelší přikázání. Je to princip sabatu, od něhož máme slovo sobota.  To nám nepřijde nijak objevné. Volná sobota, no a co? Máme volnou i neděli, vlastně celý víkend! Je těžké pochopit, že myšlenka, že si vezmeš celý den volna z práce, byla pro tyto lidi nejen zcela nepochopitelná, ale dokonce i nebezpečná.

To proto, že v té době nikdo neměl ledničku, takže, když jsi nepracoval, nemusel si ani jíst. Bůh říká svému lidu, který je zvyklý pracovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, že jedním z jeho nejdůležitějších přikázání je vytvořit si prostor od práce. Jak byste nemohli milovat Boha, který jedno z prvních přikázání dává povinnost odpočinku! Samozřejmě, nám to přijde normální, ale pro ně to byla kompletně otázka důvěry: opravdu se o nás Bůh postará? Celý princip sabatu tak byl, že od pátečního večera do sobotního nebudeš dělat nic, co se týká tvé běžné práce. Ve skutečnosti, budeš mít pouze jednu povinnost a to je povinnost si to užívat! V době Ježíše farizejové dotáhli princip sabatu k zákonu, kdy trestali dokonce snahu někomu pomoci. Ježíše na takovou snahu jasně odpovídá, že (Marek 2:27) Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Jinými slovy, Bůh připravil princip sabatu pro to, aby se člověk naučil důvěřovat Bohu, že se o nás postará, i když jsme nestihli všechno udělat. Sabat totiž není otázka dovolené, ale otázka důvěry.

Dovolte mi to vysvětlit. Naše kultura má mnoho zábavy, říkáme tomu dokonce zábavní průmysl. Jsou to opravdu celé továrny na zážitky, které jsou prožívány v pohodlí vlastního křesla doma nebo v kině. Také máme hodně dovolené (o které se naším předkům vůbec nezdálo), a máme jen osmihodinovou pracovní dobu. Přesto jsme stále více unavení. Je to zajímavé. Tato podoba vyčerpání svědčí, že už nerozumíme opravdovému odpočinku, který se liší od vyhledávání zábavy. Krásně je to vidět na popisu slova dovolená v angličtině „vacation“, což implikuje vyprázdnění. Jestliže cílem dovolené je vyprázdnění od práce, ještě to neznamená, že jsme si doopravdy odpočinuli. Sabat oproti tomu má svůj původ u stvoření, kdy si Bůh „odpočinul“. Byl snad Bůh vyčerpaný? Těžko. Přestal snad být v sedmý den aktivní? Ne. Jeho odpočinek tedy nevylučuje aktivitu, a není následkem zhroucení z vyčerpání. Musí mít tedy jiný cíl, než je se vyprázdnit. Odpočinek shledává potěšení v Bohu a ve všem, co Bůh reprezentuje. Je to krása Božího charakteru, co dodává odpočinku smysl. V jistém smyslu je to oslava toho, co bylo vykonáno. Běžná práce tedy nebyla o sabatu povolena, dokonce navařeno má být předem. Sabat byl plánovaný, a stal se důležitou součástí naší rutiny. Takový sabat je společnou, tedy komunální záležitostí (Lukáš 4:16). Odpočinek není jen koncem práce, ale také předehrou k dalšímu týdnu. Proč si tedy volno neužíváme? Možná proto, že jsme řízení emocemi pýchy, rozptylování a strachu, přičemž strach je zdaleka největší. Jsme pyšní na to, že máme hodně práce (jsme totiž potřebování, a to nám dělá dobře), jsme roztěkání z množství informací, které se na nás valí (ale jsme rádi, že jsme v obraze a o všem víme), a jsme vystrašení, protože nás trápí otázka „Co kdyby...“ (chceme mít svůj život pod kontrolou, i když je to jen iluze). Sabat tyto emoce řeší tím, že jim vystaví hradbu. Bůh často mluví o kontrastu strachu a víry. Prostor je otázka víry více než jen plánování. Opravdu se Bůh postará, když nebudu tak žádaný, když nebudu o všem vědět, a když nebudu mít život ve svých rukou?

Aby nám bylo jasno, co sabat je, přečtěme si tu Mojžíšovu pasáž. Exodus 20:8-11 Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. 9 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, 10 ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. 11 V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. Tohle je tedy Boží strategie pro tvůj život, aby si vytvořil prostor, a dovolil Bohu stát se doopravdy Pánem tvého času. 

Několik praktických věcí o tom, co sabat je a není. Sabat nemusí být přesně v sobotu, protože naše možnosti jsou jiné. Není to ovšem jen pauza od práce. Sabat má význam jako oslava, je to pozvání k potěšení. Smyslem omezení sabatu nejsou náboženská pravidla! Naopak! Smyslem sabatu je vytvořit prostor, abychom se nadechli čerstvého vzduchu. Sabat není práce na zahrádce nebo okolo domácnosti, pokud je to povinnost a práce. Sabat zahrnuje potěšení. Sabat je grilování, sabat je volejbal, sabat je četba oblíbeného románu, sabat je stolování s příteli u sklenice vína, sabat je smích. Dan Allender napsal: Sabat je svatý čas, kdy hodujeme, hrajeme si, tančíme, máme sex, zpíváme, modlíme se, smějeme se, vyprávíme příběhy, čteme, malujeme, procházíme se, a pozorujeme plnost stvoření. Takový sabat nás vede k uctívání Boha, který dává štědře a nevyčítá, jak napsal Jakub, bratr Ježíše.

Co se stane, pokud princip sabatu a prostoru do svého života nezakomponujeme? Jak řekl jeden filozof, nemůže-li si člověk dovolit přestávku či přerušení činnosti, zmizí nutný odstup od práce, kterou dělá, a člověk ztratí nadhled. Utopí se v detailech. Ba co více, hrozí tady ztráta perspektivy a hloupé chyby například ve vztazích, které jsou způsobené odvrácením se od zdroje moudrosti. Jak jistě víte, na konci minulého týdne propukl v naší zemi vládní skandál, který se týkal několika lidí a záležitostí. Nechci tu komentovat politiku, protože nechci Element rozdělit (politika má tu moc, jak jsme viděli u prezidentských voleb), jen bych se pozastavil u paní Nagyové, která si objednala sledování manželky premiéra vojenskou rozvědkou. Pokud se tyto informace potvrdí, udělala to proto, aby přinutila Petra Nečase se rozvést se svou ženou. Zároveň nechala sledovat svého vlastního řidiče, aby měla něco v ruce, kdyby vykecal, že často jezdí k Nečasovi. To je zcela klasický případ. Muž pracuje dlouho z domova pryč. Do své firmy (v této situace do svého politického týmu) si najme osobu druhého pohlaví, se kterou začne trávit více času než se svou vlastní ženou. A dál už to znáte. Víte, co řekl pan Nečas 17.1.2013, když oznamoval své odloučení od své manželky? „Dostali jsme se do obdobné situace jako řada jiných manželství. Už dlouhodobě nejsme schopni sladit naše představy o rodinném a pracovním životě, byť jsme se o to oba poctivě snažili. Proto už několik měsíců žijeme odloučeně." 

Jinými slovy: nevytvořil si dostatečný prostor, aby si dal odstup od své práce. Už víte, proč je princip sabatu tak významný a důležitý?