Někdy se mě
lidé ptají, co považují za největší nebo nejčastější problém
v manželstvích. Řekl bych, že problémů může být celá řada, od financí a
dluhů až po věrnost a sexualitu, nicméně, zdaleka nejčastějšími problémy
v manželství je (ne)schopnost komunikovat. Komunikace!
Slovo, které může znamenat dvě věci: silnici a přenos informací a emocí mezi
lidmi. Musím říct, že v obou věcech míváme v našich životech docela
díry! Slovo je mocná věc.
Může nás rozradostnit nebo naopak hodně rozesmutnit. Slovo má moc měnit náš
život i životy lidi okolo nás. Pokud jsi vyrůstal s tím, že ti tví blízcí
říkali, že jsi budižkničemu, pak to je pravděpodobně tvá přítomnost. Pokud jsi
vyrůstal v tiché domácnosti, kde se vůbec nemluvilo, možná jsi vyrostl
s nedůvěrou ke všemu vyřčenému. As si všichni uvědomujeme, jak obrovským problémem je nedostatek
kvalitní komunikace. Vidíme to v různých situacích: Jedeme na dovolenou a
neznáme jazyk. Mluvíme tedy svým jazykem velmi pomalu a myslíme si, že nám tak
druzí budou rozumět. To je vtipné. Jenže, v manželství to není jiné. Oženíme
se nebo se vdáme a přistupujeme s navyklými způsoby komunikace, a jsme
překvapeni, že si nerozumíme. Někdy si připadáme, jako bychom mluvili jiným jazykem.
Proč je vůbec v manželství komunikace tak
obtížná? Je to proto, že jsme jiní. Abychom si porozuměli, musíme připustit, že muž a
žena jsou jiní, a to dokonce více, než jsme ochotni si přiznat.
Obvykle muž myslí více teoreticky, a žena myslí více na lidi. Muž je zaměřen
technicky, žena na detaily. Muži vyjadřují slovy myšlenky a informace, kdežto
ženy emoce a pocity. Proto ženu tolik zraňuje, když s ní muž argumentuje
stejně jako se svým kolegou nebo kamarádem – argumenty jsou velmi logické, plné
hnidopišských detailů, sarkasmu a vzájemného postrkování. Navíc vedených
zvýšeným a důrazným (agresivním) hlasem. Chlapi si to „vyříkají“, jsou na to
koneckonců ze svých vztahů zvyklí, ale když muž takto mluví se svou ženou,
tlačí ji do kouta, protože (všimli jste si toho někdy?) žena najednou začne
používat zcela nelogické argumenty, ji totiž o „pravdu“ v prvé řadě nikdy
nešlo. Snažila se vyjádřit jakousi emoci, a protože v logice řeči selhává,
uchyluje se k emoční konverzaci, která se pak (pokud se jedná o konfliktní
situaci) zvrhává ve výčitky, ponižování, urážky a kritiku. V obou
případech se nejedná o nic jiného, než o komunikaci v hněvu, kam nás
vzájemné neporozumění nakonec dožene. Navíc, tento hněv nemusí být na první
pohled agresivní, ale je charakterizován pomstychtivostí, a snahou vyhrát.
Jenže hněv je protiklad lásky. Mimochodem, odnášejí to také děti, že?
V jednom výzkumu se odborníci ptali většího množství dětí otázku: „Chtěli
byste, aby váš tatínek nebo maminka byli jiní? Co byste na nich změnili?“ Děti
odpověděli v 98% případů: „Chtěl bych, aby na mě tolik nekřičeli.“ Tohle
byla 50x častější odpověď než jakákoliv jiná!
Jedním z
největších úkolů při budování manželství tedy bude naučit se ovládat hněv a zvládat
konflikty. Nezvládnutý hněv hraje významnou roli prakticky ve všech
případech rozvodu a způsobuje chaos i v manželstvích, které spolu
zůstávají. Nejde přitom o samotnou existenci konfliktu, ten je zcela
nevyhnutelný z principu existence na této planetě. Konflikt je zkrátka
rozpor mezi očekáváními a skutečností, je to tenze, která nikdy nezmizí,
protože vždy budeme mít sny, které se nenaplní nebo očekávání, která budou
nesplněná. To, na čem mnohem více záleží, je zda jsme byli schopni o těchto
očekáváních a konfliktech mluvit, a jak o nich mluvíme. Pouhá ventilace své
frustrace nám nijak nepomáhá, víte to? V 60. letech doporučovali
psychologové katarzi: jinými slovy povzbuzovali lidi, aby hněv ventilovali.
Domnívali se, že nevyjádřený hněv se ukládá v nějakém psychologickém
skladišti, a pokud ho neuvolníme, vybuchneme v okamžiku, kdy to nečekáme,
nebo když se to nehodí. Víte, co je ale zajímavé? Doporučovali to jen u hněvu,
nikdy ne u jiných emocí. Nikdo neříká: „Celé ty roky jsem v sobě hromadil
tu nevyjádřenou radost, lidé vyprávěli vtipy, ale já potlačoval smích, nedával
jsem mu průchod a on se ve mě nashromáždil. Teď se přehrada radosti asi brzy
přetrhne a já svou radost na vás všechnu vyplivnu!“ Psychologové nikdy neříkali
lidem, že tím, jak pro ně toho hodně udělali rodiče a další lidé, a oni nevyjádřili
vděčnost, že se tato vděčnost v nich nahromadila natolik, že hrozí
nekontrolovatelný výbuch vděčnosti vůči jiným lidem. Tak proč si myslíme, že to
pomáhá u hněvu? Průzkumy od té doby ukazují, že je to přesně naopak.
Vyventilovaný hněv působí ještě větší hněv a ještě větší agresi, a to dokonce,
když hněv jen pozorujeme. Navíc se rozzlobí i lidé, na kterých si svůj hněv
ventilujeme, takže nakonec je to nikdy nekončící katarze konfliktu a hněvu.
Chceme-li
zvládat svůj hněv a chceme se naučit pořádně komunikovat, potřebujeme se naučit
si prakticky instinktivně klást dvě důležité otázky: (1) Proč se vlastně zlobím?
Jinými slovy, co se skrývá na pozadí mého hněvu? (2) Čeho chci dosáhnout? Jakmile
se lidé dostanou na určitou úroveň hněvu, stane se jediným cílem vyhrát hádku,
ublížit nebo uniknout. Zapomínají přitom na nejdůležitější otázku: Jaký měl být
výsledek té situace? Proč jsme se vlastně začali hádat? Co je v souladu
s mými hodnotami, potřebami a touhami?
Minule jsem mluvil o pěstování romantiky pomocí vzájemné pomoci a vděčnosti. Jsem hluboce
přesvědčen, že k pěstování celoživotní romantiky potřebujeme obnovit
jednoduchou ale důležitou praxi vděčnosti. Jenže, aby to
fungovalo, musíme se vyjádřit, co chceme
a musíme si všimnout a ocenit toho, co ten druhý pro nás dělá. Všichni máme
očekávání a sliby, a pak realitu, která se někdy dost od našich očekávání liší.
Je jasné, že do manželství vstupujeme se sny a tužbami, z nichž jsou mnohé
naprosto skvělé a legitimní, jenže se až příliš
rychle mění na očekávání, které pak vytvářejí z lásky prostředí obchodního
kontraktu. Sny mají své opodstatnění, ale očekávání mění láskyplný vztah na
vztah dlužníků. V dlužním vztahu jsem „já“ uprostřed: Očekávám, že ona
udělá tohle; očekávám, že on řekne tamto. Jenomže v manželství jsou dva
tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. Co se stane, když nám
náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit? Zažíváme
zklamání a volíme jednu z ústupových cest:
Vzdáme to. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel,
příští manželka, mé sny naplní. Bojujeme.
Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše
touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché
frustrace, kdy ustupuje. Kompromis.
Třetí taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám
tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně
k dispozici. Když letos pojedeme k našim, příští rok zase
k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí
intimitu. Jedeme na dluh. Co se stane, když se manželství stane vztahem
dlužníků? Začneme ignorovat, co pro nás někdo udělá, a všímáme si pouze toho,
když pro nás druhý neudělám, co jsme očekávali. Už si neděkujeme za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco
v pořádku: navařeno, uklizeno, opraveno. Z komunikace je konflikt
plný hněvu. Syndrom je tedy nevděčnost za to, co druhý udělal; a zároveň
nedostatek služby druhému. Jednoduše vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic
s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a
sobeckost. Není divu, že máme problém s komunikací? Přesto existuje
způsob, jak naši komunikaci zkulturnit.
Přísloví 10:19 tvrdí: Záplava slov
se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě. Tento verš tvrdí, že mezi počtem slov a počtem
hříchů, které člověk spáchá, je přímá souvislost. Znamená to také, že jedním
z nejjednodušších způsobů, jak snížit míru hříchu, je přestat tolik
mluvit. Bill Hybels tvrdí, že autor tohoto přísloví se snaží vypočítat poměr
mezi slovy a hříchy. Zkusme to. Představme si, že za den řekneme 10 000 slov.
William Backus popisuje výzkum, podle kterého průměrný člověk lže asi 200x za
den. Lež je samozřejmě jen jeden z hříchů, přidat můžeme pomluvy, hněv,
vychloubání se, urážky, pochlebování, a náš poměr roste geometrickou řadou.
Když to spočítáme, dostaneme se ke zhruba 1000 slov denně, což by odpovídalo
jednomu hříchu na 10 slov. Kdybychom tedy mluvili jen polovinu toho, co
normálně říkáme, faktor hříchu by klesl na 500 slov. Kdybyste řekli jen 10 slov
za den, měli byste jen jeden hřích, kdyby jen 9, byli byste svatými lidmi! To
by možná některá manželství zachránilo před rozpadem.
Samozřejmě není naším cílem vás
přinutit mlčet, i když jak podotýká John Ortberg, v rané církvi věřili
tzv. pouštní otcové, že mlčení je skutečně duchovní disciplína. Je totiž těžké
neustále mluvit a nehřešit při tom. Když se toto přísloví rozhodneme žít,
objevíme neskutečné věci, které manželství pomáhají. Například dokážeme žít,
aniž bychom měli poslední slovo. Můžeme žít bez neustálého hlídání, co si o nás
kdo pomyslí, nebo aniž bychom vyhráli každý spor, každou hádku, aniž bychom
strhávali pozornost neustále na sebe a zpochybňovali každý názor a rozhodnutí.
Navíc, je tady jedna úžasná věc, kterou objevíme až tehdy, když se odmlčíme. A
to je nejdůležitější vlastnost v komunikaci, kterou zkrátka musí kultivovat muži i ženy bez výjimky,
pokud chtějí mít skvělá manželství: umění naslouchat.
Naslouchání buduje
důvěrnou blízkost, koneckonců už starověký Jakub, bratr samotného Ježíše,
napsal (1:19): Každý člověk má být
pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Vypadá to, že
pomalost k mluvení a rychlost k naslouchání přímo souvisejí
s hněvem, o kterém jsme mluvili. Přesto to neustále porušujeme. Expert na
emocionální zdraví, Daniel Goleman, píše, že naslouchání je nejdůležitější
vztahová vlastnost, kterou se můžeme naučit: „Všímavé otázky, otevřenost,
chápavost, nepřerušování, naslouchání nápadům a myšlenkám – tím vším dáváme
druhému člověku najevo, že nám na něm záleží.“ Je to ironie, že
v komunikaci se tak snažíme zajímavě, vtipně a chytře mluvit, abychom
udělali dojem, zatímco nás nic s druhým člověkem nespojí, jak to, že mu
nasloucháme.
Ne náhodou se říká, že lidem věnujeme pozornost, pozornost je
totiž ten největší dar, který v komunikaci můžeme druhému dát. A přesně to
je třetím základem skvělého manželství: Pozornost, která se kultivuje komunikací. Láska ve slovech se
projevuje většinou laskavostí a nasloucháním. Stane-li se totiž laskavost naším
životním stylem, přinese radost nejen jiným, ale také nám. Laskavost je nakonec
radost z přednostního naplňování potřeb druhého, k němuž nás vede
touha budovat vztah. Ve světě,
v němž bojuje každý proti každému, nakonec může přežít jen jeden.
V manželství však potřebujeme oba dva.
Žádné komentáře:
Okomentovat