Před
skoro dvěma lety mě a Ditu pozval náš přítel Pasho Zsolnai na týdenní akci
jejich bratislavské církve, kde jsme každý večer vyučovali. Jeden z večerů
pak Pasho vymyslel, že bychom mohli mít rozdělený seminář pro muže a ženy, a to
tak, že Dita bude mluvit k mužům a já k ženám. Dita to měla
jednoduché, když mluvila k mužům, ale já... Měl jsem mít přednášku na téma
Jak pochopit muže s následnou
diskusí. Snažil jsem se být co možná nejvtipnější, schválně si to zkuste mluvit
k několika desítkám žen ve věku 18 až 70 let o mužích! Přednáška dopadla
vcelku dobře, aspoň já jsem z ní měl dobrý pocit, ale pak přišla diskuse,
a tam jsem málem nepřežil! To jste nezažili. Nejprve to probíhalo dobře, ale
pak se přihlásila jedna paní, mohlo jí být tak padesát let, a zeptala se mě:
„Jak často je normální pro muže chtít sex?“ Co byste odpověděli vy? Snažil jsem
se říct, že je to individuální, ale obecně platí, že muži chtějí a potřebují
sex častěji než ženy. Načež se strhla veliká diskuse, která probíhala zhruba
takto: My bychom chtěli klidně sexu více,
kdyby ovšem naši muži pro to udělali aspoň nějaké podmínky! Jenže, oni přijdou
domů, zapnou si sport v televizi a všechno nechají na nás. Pak se na nás
podívají, řeknou nám jednu hezkou větu a myslí si, že celé žhavé skočíme do
postele. Snažil jsem se sice nepřítomné muže bránit, ale myslím si, že jsem
zcela na plné čáře prohrál. Na každý argument (pořád jsem se snažil být vtipný,
ale šlo to stále více ztuha) měly přítomné dámy dalších deset argumentů, a
nakonec jsem musel přiznat, že mají pravdu. To, co totiž tyto dámy chtěly, byla
opravdová intimita, která je pěstována skrze romantiku.
Přesně
to je naším druhým základem skvělého manželství. FamilyFest vychází
z jednoho prostého principu, a to je, že skvělá manželství nevznikají
náhodně nebo samo sebou, ale jsou ke skvělosti vedena, pěstována a rozvíjená. Letošní
téma je Pět nezbytných základů skvělého
manželství, a my se díváme na pět základních hodnot, které můžeš
zapracovávat do svého vztahu, ať jsi v něm kdekoliv. Nikdy není dost pozdě
na to, aby jsi zlepšil/a své manželství. Pořád je šance ho udělat skvělým.
Prvním základním principem, o kterém jsme mluvili minulý týden, bylo přátelství,
které se projevuje vzájemnou důvěrou. Přátelství je tak důležité, že
když někomu radím ohledně jeho manželství, vždy se snažím zjistit, zda mezi
manželi je stále ještě alespoň trocha přátelství. Pokud není, a důvěra je zcela
mrtvá, protože jsme nemluvili pravdu v lásce, pak je většinou na řešení
pozdě. Přátelství je nejdůležitější základ manželství, důležitější než erotická
přitažlivost, která je, podobně jako jakákoliv jiná chemická reakce, nestálá a
nevyrovnaná. Doufám, že jste z toho ovšem nepochopili, že by snad byla
erotická přitažlivost nedůležitá! To vůbec ne. Naopak.
Nevím,
zda jste si všimli, jak mnoho je toho v Bibli ohledně sexu. Samozřejmě,
křesťanský postoj k sexu je v Bibli silně zaměřen na kontext
manželství, protože to je bezpečným prostředím důvěry a lásky, kde díky tomu
může sexuální vztah skvěle vzkvétat. Na rozdíl od běžných představ neznalých
lidí, biblický postoj k manželskému sexu je velmi pozitivní. Do té míry,
že apoštol Pavel například napsal: 1. Korintským 7:3-5: Muž ať své
ženě plní manželskou povinnost, stejně jako žena svému muži. Ženino tělo už
nepatří jí, ale manželovi, stejně jako mužovo tělo už nepatří jemu, ale
manželce. Neodpírejte se jeden druhému - jedině po vzájemné shodě, že se
na čas uvolníte pro modlitbu.
Co tady vlastně Pavel píše? Říká manželům, aby
měli hodně sexu! Jak s Ditou
říkáme v předmanželském poradenství, za ty roky jsem od manželů slyšel
hodně důvodů, proč se vzájemně odpírají, ale nikdy to není kvůli modlitbě. Dokonce
to nazývá povinností, což je jinak slovo, které vůbec nemáme rádi. Tohle je
však zcela příjemná povinnost, ne? Alespoň většinou. Tato povinnost vyplývá
z faktu, že v křesťanském manželství existuje vzájemné poddání se,
jinými slovy patříme jeden druhému. Moje tělo patří mé ženě a její tělo patří
mě. Na základě tohoto principu poddání považujeme sex v manželství za
posvátnou činnost. Je to totiž mnohem více než jen fyzická soulož. Je to vyjádření
postoje vydání, poddání a intimity. Co musí náš vztah mít, abychom mohli
zakoušet nádherný a krásný sex po celý svůj život? Potřebujeme důvěru a
nevinnost. Ty vytvoří intimitu, která je bezpečná, reaguje na naše potřeby, je
vzájemně nezávislá, a přitom se důvěryhodně potřebuje. Sex je nádherný a pro
kvalitní a šťastný život důležitý. Není to ale cvičení na výkon, je to prostor
pro vzájemnou a celoživotní intimitu. Proto také někteří z lidí, kteří
jsou nejvíce sexy, nejvíce přitažliví, s nikým nespí. A někteří lidé,
kteří sice s někým spí, nejsou vůbec sexy. Sex bez spojení je prostě jen
sex. Můžeš spát s mnoha lidmi, a přitom se cítit uvnitř úplně sám. Můžeš
být dokonce v manželství, a cítit se sám. Fyzický akt se může stát fata
morgánou. Když je rozpálený vzduch, vidíš i to, co se zdá skutečné, ale
s čím se nedokážeš nijak spojit, protože tomu chybí podstata. Chybí tam
opravdová substance. Sex se tak stává honěním za větrem, bublinou, která
splaskává tak rychle, jak rychle naše těla stárnou. Zoufale pak hledáme další
přelud, jenže jsme se nikdy opravdově s nikým nespojili, a proto nejsme
sexy. Proč se ze sexu stává často jen mechanická
činnost, která postrádá intimitu? A jak můžeme pěstovat tuto celoživotní intimitu?
Jsem moc rád, že ses zeptal! Pro intimitu musíme vytvořit prostředí.
Jinými
slovy, romantiku musíme pěstovat. Romantiku
nelze nařídit, protože romantika si žádá svobodná srdce. Naopak nátlak ničí
vše, čeho se dotkne. To, co ony dámy na Slovensku chtěly, je to, aby si
jich muž všiml, aby je chránil, aby jim pomáhal, a aby pro ně něco udělal.
Jinými slovy, aby jim pomohl vytvořit
toto prostředí. Víte, když děláme s Ditou předmanželské poradenství,
procházíme mimo jiné se snoubenci knihu Garyho Chapmana Kéž bych býval věděl... Je to zábavná kniha, kde jste vedeni
v několika kapitolách k diskusi ohledně společných očekáváních. Jedna
kapitola se jmenuje Kéž bych býval věděl,
že záchod se sám neumyje. Je to vcelku vtipná kapitola, která pojednává o
tom, kdo a jak dělá domácí práce: Uklízení, mytí nádobí, vaření, a tak dále.
Jinými slovy, jaká je úloha mužů a žen v manželství. Víte, proč je to
vtipné? Protože ve většině případů si oba dva myslí, že je to přece jasné, čí
úloha to je! Jenže o tom nikdy nemluvili, takže si neuvědomují, jak silnou roli
hraje to, co jsme zažili ve svém vlastním domově a v naší vlastní kultuře.
Vždy si myslíme, že v čem jsme vyrostli je přece ta správná verze, běda
ale, když ten druhý má pocit, že je to jinak.
Možná bys
mi teď namítl, že o tom se snad ani nemusíme bavit: je to přece role ženy,
starat se o domácnost! Jsme přece pro tradiční
dělení rolí, ne? Jsi si však tak jistý, že to je tradiční dělení rolí? Opravdu
si myslíš, že tradiční manželství vypadá tak, že muž odchází do práce (tak jako
kdysi v pravěku na lov) a žena se stará o děti a vaří (a jen současná
finanční nouze a tlaky nutí ženu do práce)? Pokud si to myslíš, pak ti tvou
představu možná nabourám. Věděli jste, že tento „tradiční“ pohled je vlastně
vcelku moderní vynález? Ve starověku totiž chápání a místo práce a rodiny u
běžné populace (nemyslím tím krále a tak podobně) bylo trochu jiné než dnes.
Představ si, že jsi třeba středověký kovář. Tvoje práce je ovšem doma: máš ke
svému malému domku, kde žiješ se svou rodinou, přistavenou malou kovárnu a když
někdo potřebuje něco udělat, třeba okovat koně, přijíždí k tobě domů, do tvé
domácí kovárny. Tvá žena ovšem není doma u dětí. V té době bys měl za
domkem malé pole, kde by žena (a později nejstarší děti) pracovala od rána do
večera a vlastně by tak byla v práci stejně jako ty. Kdo se tedy v té
době staral o děti? Jejich starší sourozenci. A jakmile děti mohly, pomáhaly
v kovárně a na poli se svými rodiči. Lidé tehdy měli obecně mnohem méně volného času než máme dnes
my, ale zároveň byli se svou rodinou mnohem
častěji než jsme my: spolu totiž pracovali celé dny. Kde tedy vzniklo dělení
rolí na domácnost a práci? Vděčíme za to především průmyslové revoluci, která
najednou začala odvádět tatínky od rodin na směnný provoz, a děti do škol. Dnes
však je do práce „odvedena“ také žena. Proč si tedy myslíme, že je snad nějaký
zvláštní Boží pořádek určit ženu, aby se starala o domácnost?
Vím, co se teď
přítomným ženatým mužům honí hlavou: Muž je přece hlavou rodiny, a tak by měl
přece rozhodovat on, čí je jaká role, ne? No, nerad bych tě zklamal, a nechci,
abys litoval, že jsi dnes tady, ale co to přesně znamená, že muž je hlavou
ženy? Znamená to, že rozhoduje za ni? Výraz „hlava“ znamená autorita, ale také
zdroj, neznamená to ovšem, že by ti snad Bible umožňovala žít
v přesvědčení, že máš rozhodovat všechno ty. Pokud jsi byl na některém
z minulých FamilyFestů, pak víš, že jeden ze základních principů, kterému
věříme, je vzájemné poddání. Ještě se k tomu letos vrátíme, ale zpět
k romantice. Opravdu si myslíš, že je mužovou roli určovat, co kdo má
dělat v domácnosti, respektive to nechat všechno na ženě? Mrkneme se na
to, co k tématu říká apoštol Pavel, když v pasáži pro mladé vdovy
popisuje jejich roli a úlohu (1. Timoteova 5:14): Proto bych rád, aby se mladší
vdovy vdávaly, rodily děti, vedly domácnost a nedávaly nepříteli žádnou
příležitost k pomluvám. Všimněte si
slova „vedly domácnost“. To použité slovo je stejné jako „vládnout“, Pavel vlastně
říká: Chci, aby ženy vládly
v domácnosti... Významný The
International Commentary on the New Testament píše: „Použité sloveso
bezpochyby odkazuje na vládce domácnosti a implikuje velkou dávku autority.
Když je tato správa domácnosti dána manželce, není důvod umenšovat autoritu
schovanou v této roli.“ Jinými
slovy: Je autoritou, výsadou a zodpovědnosti ženy určovat pravidla soužití v domácnosti! Au!
Co tedy
může udělat muž, aby pěstoval romantiku? Může pomáhat, aby žena měla prostor pro sebe, aby slyšela, že je
milována, a aby viděla, že se muž pro ní obětuje jako Kristus pro církev. Aby
ji pomohl doma, s dětmi a jinak. Většina nás mužů v tomto modelu ale
nevyrostla. Mě například rodiče nechávali pomáhat na zahradě, ale doma mi má
maminka nedovolila pomoci v kuchyni. Když jsme se tedy vzali, řekl jsem
Ditě: „Vím, že je to pro tebe těžko představitelné, ale já některé věci (ať už
co nefunguje nebo co není v pořádku) v domácnosti nevidím. Rád ti
pomohu (i když bys s tou žádosti mohla počkat až na přestávku mezi první a
druhou třetinou), ale musíš mi to říct.“ Naplánujeme to spolu a domluvíme se
spolu, co potřebuješ a kdy to chceš udělat. Láska začíná v kuchyni, ale
jinak, než si většina mužů myslí. Začíná tím, že muži pomáhají ženě vytvářet
domácí prostředí.
Co může udělat žena, aby pěstovala romantiku? Víte,
souvisí to s minule, kde jsem říkal, aby manželky našly něco, za co mohou
poděkovat. Ano, žena může začít tím, že si všimne
toho, že pro ni muž něco udělal, a poděkuje
mu za to. Jinými slovy, že to nebude brát jako samozřejmost. Je vděčná. Věděly
jste, dámy, že typický muž nikdy neslyší nic pozitivního ohledně (svého)
manželství? Slova jsou důležitá. Bez řečené vděčnosti se stává manželství jen
obchodním kontraktem dvou vzájemně si dlužících bytostí. Bůh má pro tvé
manželství lepší plán: vztah založený na přátelství plný vášně a romantiky.
Romantiku ovšem musíš pěstovat. K tomu, abychom tuto romantiku mohli
prohloubit, nám ovšem poslouží třetí základ, o kterém si však povíme za týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat