FamilyFest
vychází z jednoho prostého principu, a to je, že skvělá manželství
nevznikají náhodně nebo samo sebou, ale jsou ke skvělosti vedena, pěstována a
rozvíjená. Letošní téma je Pět
nezbytných základů skvělého manželství, a my se společně díváme na pět
základních hodnot, které můžeš zapracovávat do svého vztahu, ať jsi v něm
kdekoliv. Nikdy není dost pozdě na to, aby jsi zlepšil/a své manželství. Prvním základním principem, o kterém jsme mluvili,
bylo přátelství,
které se projevuje vzájemnou důvěrou. Přátelství je totiž
nejdůležitějším bodem celoživotního vztahu. Ale není jediným. Dalším je intimita,
který se pěstuje romantikou, protože si potřebujeme pomáhat a vytvářet
prostředí, kde se daří hluboké intimitě. Třetím základem byla pozornost,
která se kultivuje komunikací. Láska ve slovech se totiž projevuje laskavostí
a vzájemným nasloucháním. Dnes se podíváme na čtvrtý nezbytný základ skvělého
manželství, který je velmi důležitý především pro muže, i když v dnešní
době se to týká také stále většího počtu žen. Budeme totiž mluvit o čase a především
o práci.
Jen máloco
nás v životě ovlivní víc, než naše práce. Vždyť během padesátileté kariéry
stráví v práci průměrný člověk 100,000 hodin. Přes devadesát procent Čechů
jistotu práce za velmi důležitou a stejný počet si přeje mít práci, kde je to
bude bavit, kde se budou moci realizovat. A to dokonce tak, že většina lidí by
si raději zvolila méně placenou práci s dobrým šéfem a podmínkami, než skvěle
placenou práci, kde budou mít peklo na zemi. Práce je pro nás důležitá, protože
ovlivňuje přímo náš život, naše peníze a naši hodnotu a naději. Práce se stává
prostorem pro přežití, ale také prostorem pro seberealizaci. Především muži tak
v práci nacházejí smysl svého života. Jenže, právě tohle, byť je to velmi
důležitá vlastnost práce, vytváří v manželství napětí. Mnozí partneři,
častěji tedy partnerky, správně cítí, že pro jejich partnera je práce nejen
prostorem pro přežití (kde získává výplatu), a seberealizaci (kde získává
hodnotu), ale také jistým únikem před například negativní komunikací doma. Nebo
třeba před domácími povinnostmi. Nebo nudou. Zkrátka, mnozí muži jsou svým
ženám nevěrní se svou prací. Většina lidí v tom neshledává žádný problém,
protože si myslí, že i když momentálně toho mají v práci hodně a
manželství se příliš věnovat momentálně nemohou, doženou to kvalitou společného času, když už jim
chybí kvantita společného času.
Problémem
však je, že čas má jistá pravidla, a některé věci nikdy dohnat nejdou. Čas a priority mají svá pravidla, která jsou velmi
důležitá. Například: (1) Investováním malých dávek času v dlouhodobém
horizontu nakupíme jistou hodnotu.
Disciplína vytváří návyk. Návyk vytváří hodnotu a obraz, kterým prezentujeme
to, co je pro nás důležité. (2) Opomíjení
důležitých (ale třeba nenaléhavých) věcí v našem životě se kulminuje
stejným způsobem jako tyto zmíněné hodnoty, tentokrát ovšem
s negativním znaménkem. Opomeneme-li malou časovou investici, nevidíme
žádný okamžitý následek – dobrý ani špatný. (3) Urgentní věci, kterými vytlačujeme
důležité věci, nemají žádnou nakupující se hodnotu. Je to jen výplň času. (4) V nejdůležitějších oblastech
života ztracený čas dohnat nedokážeme (nemůžeme
se potrestat extra časem). To je přesně ten důvod, proč tolik manželských
konfliktů vzniká na dovolené. Všimli jste si toho? A všimli jste si těch zcela
nečekaných výbuchů ve vztazích, které přišly jakoby z ničeho? Byla to
nějaká událost, která posloužila jako budíček: Najednou se děti stáhly,
z ničeho nic se jim zhoršil prospěch, najednou byl její koníček
důležitější než rodina. Jeho intimita bez vysvětlení zmizela neznámo kam. Zdá
se, že všechny tyto krize přišly nečekaně. Prostě se to stalo. V každém
z těchto případů však zpětně vidíme symptomy zaneprázdněnosti, které nás
dovedly do této situace.
Jedna
z lidských vlastností je to, že máme vždy pocit, že jsme právě teď
nejvytíženější na světě. Což je docela legrační, protože každý z nás když
se podívá zpátky vnímá, jak o hodně více času míval dříve než začal pracovat,
oženil se, měl děti, studoval univerzitu, atd. Zkrátka, i když se nám zdá, že
teď toho máme hodně, v budoucnu toho bude na nás více a my se budeme
divit, co jsme to jen s tím vším časem dělali? Ono to totiž není o tom, kolik času máme, ale na co
ho dáme a kam zaměříme své priority. Všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci.
Velmi vytížení lidé si často udělají mnohem více času na důležité věci, než
lidé, kteří mají pocit, že je toho hodně, ale v jádru nic za nimi
nezůstává. Nicméně, je to silný pocit zaneprázdněností, který stojí za jedním
z největších napětí v manželství, kdy spolu netrávíme dostatek času,
ale pak se ho snažíme nahnat podle nás kvalitním časem, který ovšem nebývá tak
pozitivně přijatý naší rodinou. Navíc, náš
čas doma je často ovlivněný krizí venku. Co tím myslím? Slíbíme manželce,
že budeme doma kvůli této oslavě nebo návštěvě. Slíbíme dětem, že s nimi
pojedeme na výlet. Ale pak se ozvou z práce, že musíte zůstat přesčas a
nebo se vyskytne urgentní krize, kterou je potřeba řešit. Žijeme v nejisté
a náročné době a rozhodně nechceme přijít o práci, takže se své manželce a svým
dětem omluvíme, a svatosvatě jim slíbíme, že příště jim to vynahradíme. Je to
jako bychom jim do rukou vložili balvan. Jenže, příště se situace opakuje, a
znovu se vyskytne krize, kterou musíme řešit.
Nakonec
ovšem neverbálně své rodině sdělujeme důležitou pravdu: Jediný způsob, jak si někdo dokáže zajistit mou pozornost, je díky
tomu, že vytvoří krizi. Někdy si dokonce říkám, jestli některé vztahové
krize mezi lidmi nejsou jen nepřímé zoufalé volání o pomoc od člověka, který
stojí opodál s těžkým balvanem, který mu nepomáhám nést, ale zato ho
neustále povzbuzuji slovy: „Ještě vydrž, už brzy se to spraví, už brzy se ti
budu věnovat, už brzy ta má pracovní krize pomine, už brzy budeš pro mě
priorita, už brzy splním všechno, co jsem slíbil, už brzy...“ Náš partner a
naše děti zatím klidně stojí, ale jednoho dne, a přijde to zcela nečekaně, jim
najednou balvan upadne na zem a my jsme strašně překvapení, jak to, že došlo
k nevěře, jak to, že někdo udělal hloupost, jak to, že někdo se finančně
zbláznil, jak to, že se zhoršil prospěch, jak to, že došlo k této situaci.
Jenže tato situace nevznikla najednou a náhodně. Zadělávalo se na ni dost
dlouho, protože jsme zanedbávali čtvrtý nezbytný základ skvělého manželství,
kterým není nic jiného, než priorita, která se projevuje tím, že
spěcháme domů. Jde o to, že naší manželé a manželky se chtějí cítit jako naše priorita. Nestačí, aby byli naší prioritou. Musí to cítit. Ten balvan koneckonců uchopili do
svých rukou proto, že chtěli být přijati, chtěli být naší prioritou. Ale když
ten balvan nezájmu, prázdných slibů a absence v důležitých momentech
života necháme v jejich náručí příliš dlouho, pak se stane přesným opakem:
stane se jádrem odmítnutí. Proto ho upustí.
Apoštol
Pavel nám ukazuje v Efezským 5:15-16 spojení mezi časem a moudrosti: Pečlivě dbejte na to, jak žijete: nechovejte se
jako hlupáci, ale jako moudří lidé. Využívejte svěřený čas, protože doba je
zlá. Práce je strašně
důležitá, a rodina je také strašně důležitá. Když si však nedáme pozor, budeme
se chovat hloupě a svůj čas promarníme. Koneckonců, možná jste slyšeli starý
příklad, který tvrdí, že na smrtelné posteli obvykle lidé nelitují toho, že
strávili málo času ve své práci... Proč je nám to jasné až na konci života?
Protože vidíme priority v jiném světle než pod diktátem urgence. Na konci života je podíváme zpátky a říkáme si:
„Kde se ten život celý jen poděl?“ Život nám může utéct mezi prsty. Nebylo by
nejlepší se zeptat, co je moudré? Andy Stanley tomu říká nejlepší otázka tvého života: „Ve světle mých minulých zkušeností,
co je moudré udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve
světle mých budoucích snů o tom, čeho chci dosáhnout, co je moudré udělat?“
Tohle je tak jednoduchá a zároveň těžká otázka, že může úplně zachránit naše
manželství! Je to moudré, jak zacházím se svým časem v manželství vzhledem
k minulým zkušenostem, současné situace a snům o tom, jaké manželství si přeji?
Možná si pamatujete, v prvním dílu letošního FamilyFestu jsem řekl, že
manželství je práce, ba dokonce dřina. Pokud máme vysněnou budoucnost našeho
manželství, pak to vyžaduje činnost a práci a návyky ohledně toho, jak trávíme
svůj čas dnes.
Aby
ovšem bylo jasno. Z křesťanského pohledu je práce velmi důležitá. Křesťané věří, že člověk byl stvořen Bohem k jeho obrazu,
a jako takovému mu Bůh dal mimo jiné úkol být správcem stvoření. Zároveň mu dal
k dispozici všechno požehnání, které tato zahrada nesla; člověk si to měl
užívat a těšit se z toho. Jedinou věc mu Bůh odepřel, a to bylo ovoce
z jednoho jediného stromu. Příběh jsme pravděpodobně v nějaké podobě
slyšeli, lidé Boha neposlechli, snědli z toho stromu, a následkem ztratili
volný přístup k Bohu, a tedy ztratili schopnost s Bohem komunikovat
přímo. Což pak vedlo ke vzniku různých náboženství, tedy snahy s Bohem
spojení navázat. Křesťané věří, že to, co náboženství nedokázalo, udělal Ježíš
Kristus, který svou obětí znovu navázal spojení mezi lidmi a Bohem.
Spolu
s navázaným spojením je tu i obnova původního plánu, kdy práce již není, a neměla by být, pouhou řeholí, ale má svůj význam pro tvorbu našeho
charakteru, rozvíjí naše schopnosti a dává nám pocit poslání. Práce je tedy z křesťanského
pohledu natolik důležitá, že Apoštol Pavel píše v dopise církvi
v Tesalonice, že kdo nechce
pracovat, ať nejí. Samozřejmě, jsou lidé, kteří z jasných zdravotních
nebo mentálních důvodů pracovat nemohou, a o ně se musíme postarat, ale když
někdo z jakýchkoliv důvodů pracovat nechce, pak mu Pavel vlastně radí, aby
umřel hlady! Jenže, rodina je taky Boží vynález. Ve skutečnosti, nejdůležitější dvě oblasti, které
nás definují, jsou naše rodina a naše práce. Tyto aktivity definují naši
osobnost, ovlivňují naše hodnoty a ovlivňují se navzájem. Obě oblasti nám jako
priority dal Bůh, ale v původním plánu neměly spolu žádný konflikt, byly
v naprosté harmonii. Dnes ovšem, díky pokřivenému světu, ve kterém žijeme,
jsme tyto dvě oblasti postavili nevědomky proti sobě, a i když to nechceme,
tíhneme k nevyváženosti a nemoudrému životu.
Obecně tíhneme k tomu raději zanedbávat svůj
domov než svou práci. Je to proto, že v práci máme tři hodnoty, které jsou
důležité a pozitivní, ale také se pro nás mohou stát modlou, pro kterou jsme
schopni obětovat cokoliv. Bezpečí:
Jsme rádi, že práci vůbec máme a jsme rádi, že tam máme vztahy, kde se cítíme
bezpečně. Uznání:
Jsme vděčni za oprávněné uznání získané vlastní tvrdou prací a za své úspěchy. Rozvoj:
Milujeme, když se věci rozvíjejí a my se na tom můžeme podílet. Díky těmto hodnotám máme práci velmi
rádi, protože se tam cítíme puzeni, ale až příliš často se tyhle hodnoty pro
nás stávají modlou, pro kterou jsme schopni obětovat rodinu, zvlášť, když tam
bezpečí, uznání nebo rozvoj nevidíme. Naše rodina si na to zvykne a podvědomě
se naučí, že jediný způsob, jak si vyžádat naší pozornost, je vytvořit krizi. A
vskutku, když je naše dítě v krizi a bojuje s drogami, nebo manželka
vážně onemocní, jsme ochotni a schopni si čas rychle udělat. Bez debat zrušíme
pracovní povinnosti a dokážeme vměstnat do svého života čas na rodinu, který
jsme ani nevěděli, že ho máme. Když to dokážeme při krizi, proč to neumíme
v normálním provozu? Jak by naše manželství vypadalo, kdybychom i
v době, kdy náš vztah žádnou krizí neprochází žili podle hesla: Spěchej domů?
Souhlas! Pěkně napsáno :)
OdpovědětVymazatDíky Patriku!
Vymazat