Polopravdy | Řídím se svým svědomím (a mám v tom pokoj)

Jak nám všem je zřejmě velmi dobře známo, křesťané nejsou imunní vůči teologickým polopravdám (tedy vůči tvrzením o Bohu, která jsou pravdivá jen zdánlivě), které pochází z nějakého kázání, článku nebo knihy, nebo v dnešní době tak populárního hledání pravdy na internetu. Nemám nic proti internetu, ale při hledání pravdy je to ten nejhorší nástroj: Web snese všechno, bez ověřování, často anonymně a bez jakýchkoliv podkladů nabízí tvrzení, které znějí tak správně a přitom jsou tam špatně. Jediným lékem je promýšlení tvrzení až do důsledků. Málokterá polopravda je tak ilustrační celému principu polopravdy jako naše dnešní tvrzení, které jsem v různých obměnách slyšel opravdu hodně – většinou, když se někdo rozhodl udělat nějakou hloupost nebo nesprávné rozhodnutí, ale při konfrontaci na to odvětil: „Mám v tom pokoj.“ Jinými slovy, svědomí mě netíží, takže se chovám podle něho. Tedy: Řídím se svým svědomím (a mám v tom pokoj).

V angličtině se někdy používá fráze Let the conscience be your guide, což je přesně přeloženo: Ať je svědomí tvým průvodcem. Tuto frázi rozšířil zpěvák Marvin Gaye na svém debutovém albu v roce 1961. Je to chytlavé. Nemusíme se totiž řídit žádnými předpisy a zákony – moje vlastní svědomí je mým nejlepším průvodcem! Krásně to vyjadřuje ducha šedesátých let a jejího odmítnutí autorit (od rodičů, přes školu, církev, i stát). Pokud mi to svědomí dovolí, proč bych se tím neřídil? Nikdo mi nemusí říkat, co je správné, sám to moc dobře vím! Jsem sám sobě svým pánem. Pro individualistickou duši moderního člověka Západu to zní jako základní a předpokládaná mantra! Nechám se vést hlasem svého srdce! 

Křesťanům tento koncept zní fantasticky. Srdce je v Bibli frekventované téma, svědomí také, takže proč se tím neřídit? Mnohé z nás učili, že svědomí je něco jako jazyk ducha, Bohem daný dar, indikátor a ukazatel dobra a zla. Když stojíme před etickým nebo morálním dilematem, obrátíme se ke svému srdci, ke svému svědomí. Když v tom máme pokoj (ve smyslu absence viny), usoudíme, že je to v pohodě. Máme v tom pokoj. Jinak by nám přece svědomí jasně řeklo, že to není v pořádku. Nepíše snad Jan ve svém dopise (1. J 3:21), že jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru? Když tedy budu v něčem, co chci udělat pokoj, a svědomí mě nebude obviňovat, pak se nemohu splést, ne? To je ovšem hluboké nepochopení toho, jak svědomí pracuje.

Každý vedoucí v církvi totiž zná lidi, kteří za nimi přicházejí s problémy, které chtějí řešit, a když probíráte jejich příběh, často dokážete lokalizovat nějaký moment rozhodnutí, které bylo pochybné: Šli do vztahu, o kterém věděli, že je Bůh nepožehná, nebo rovnou do škodlivých a toxických vztahů, začali byznys, který jim potenciálně navrtal rodinu a přátele, koupili si něco na splátky, i když věděli, že se nevymanili ze včerejších dluhů, pustili se do sexuálních dobrodružství přes varování svých přátel, a tak dále – seznam je nekonečný. Pak se to nepovedlo, pak se to zhroutilo, pak se to pokazilo, a oni sedí u mě na pohovce a chtějí slyšet zázračnou radu, která jim pomůže ze všech potíží. Někteří – ti duchovnější – přímo žádají, abych se modlil k Bohu, jestli pro ně nemá nějaké konkrétní slovo. Proroctví. Zjevení. Poslouchám je a nejsem si nikdy úplně jistý, jestli to myslí vážně. Většina totiž tvrdí, že neudělali něco špatného nebo chybného, protože v tom měli pokoj. Měli na to svědomí. Nic je neodsuzovalo. Byli v pohodě. Nechápou, že se to teď zhroutilo. 

Tak, co se vlastně stalo? Jde o to, že si spletli funkci svědomí.

Mnozí z nás si představuji svědomí jako duchovní teploměr. Tady na obrázku máte příklad teploměru. Dnes bychom samozřejmě mohli použít nějaký digitální teploměr, ale tenhle klasický se mi líbí, protože tam vidíme sloupek rtuti, který stoupá nebo klesá. Teplotu tak vidíme doslova vizuálně. Myslíme si, že svědomí nám v každé situaci stejně vizuálně definuje morální teplotu našeho rozhodnutí. Ucítíme-li teplo, víme, že je to správné. Srdce nás hřeje. Máme pokoj a slunce v duši. Je tady malý problém. Takhle svědomí nepracuje. 

Svědomí není teploměr, je to termostat. To je velký rozdíl. Termostat míváte na svých radiátorech. Termostat vám nedefinuje horké a studené. Termostat pouze reflektuje naší definici horka a studena. Nastavujeme jej ovšem tak, jak to máme rádi. Jinými slovy, termostat bude ukazovat takovou teplotu, jakou si přejeme. Nastavení termostatu způsobí, že ucítíme hřejivé pocity pokoje. Termostat způsobí, že v tom máme úplný pokoj. Termostat tedy odpovídá naší definici teploty. 

Naše svědomí funguje podobně. Je to duchovní termostat, který nastavujeme tak, jak jsme se rozhodli. Naše hodnoty, které nastavíme dovnitř ovlivní, kdy se svědomí ozve (a odsoudí nás) a kdy je naopak ticho (pokoj). Jinými slovy, svědomí nám neříká, že porušujeme Boží standardy. Říká nám, kdy porušujeme své vlastní standardy. Svědomí je tedy nástrojem pro uplatňování naších vlastních hodnot, kterým věříme. Není to univerzální nástroj pravdy. To vysvětluje, proč někdy vrahové netrpěli pocitem viny. Dává nám to světlo do myšlení nacistických zločinců, které „svědomí netrápilo a měli ve svém konání pokoj.“

Svědomí funguje jako náš vlastní vnitřní soudce. Jenže, podobně jako termostat, jaké hodnoty nastavíme, jakou teplotu svého chování zvolíme, takové výsledky budeme ve své morálce a chování mít. V té pasáží, kterou jsme si četli, kde Jan píše o srdci, které nás neodsuzuje, píše v kontextu toto (1. J 3:20-21): Kdyby nás odsuzovalo naše vlastní srdce, co teprve Bůh, který je větší než naše srdce a ví všechno! Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru… Jan tady jasně odděluje odsouzení našich vlastních skutků svým srdcem, ale zároveň píše, že Bůh je větší než naše srdce, a ví všechno. Je tedy možné, že nás srdce neodsuzuje a přesto může mít Bůh problém s našimi rozhodnutími. Jsou to dvě veličiny. 

Apoštol Pavel například, podle svých vlastních slov, jako náboženský zélota pronásledoval církev, protože ji považoval za nebezpečnou sektu. Později tvrdil, že tak činil s čistým svědomím. Přesto, po své konverzi ke křesťanství toto chování označil za těžký hřích. Co se stalo? Pavlovo svědomí se nezměnilo, ale jeho standardy, které upravovaly nastavení jeho svědomí ano. Jeho svědomí bylo původně nastaveno do módu, že zabíjet lidi jiné víry jako služba čistotě svému náboženství dělá Bohu radost, ale po svém obrácení následuje standard, že Bůh aktivně hledá ztracené lidi, jakými byl on sám. Člověk, který pro čistotu náboženství je ochotný zabíjet, najednou tvrdí, že Bůh nejen miluje všechny lidi, ale všechny lidi také chce zachránit.

Klíčem k používání svědomí je tak najít, co jsou opravdové Boží standardy pro náš život. Tady se samozřejmě můžeme vrátit zase zpátky k Janovi a můžeme dokončit celou pasáž. 1. Jan 3:20-23: Kdyby nás odsuzovalo naše vlastní srdce, co teprve Bůh, který je větší než naše srdce a ví všechno! Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru a přijímáme od něj vše, oč prosíme, neboť dodržujeme jeho přikázání a děláme, co se mu líbí. A to je to jeho přikázání: abychom věřili jménu jeho Syna Ježíše Krista a milovali jedni druhé, jak nám přikázal. Pokud bychom milovali jedni druhé, jak nám přikázal (Ježíš před svým ukřižováním svým následovníkům řekl, že určil nové přikázání, podle kterého se mají řídit, a to milovat tak, jak miloval on), a láska by byla základním standardem našeho svědomí, pak by svědomí bylo skutečně cenným nástrojem.

Problém se svědomím je ten, že není lepší než data, která do něho vkládáme. Svědomí je totiž lehké resetovat a upravit podle jiných hodnot. Když láska není základem našich hodnot, pak nás svědomí může přestat po chvíli bolet. Přestaneme být citliví na sobeckost. Svědomí má totiž schopnost vytvářet mozoly. Díky mozolům můžeme hrát na kytaru nebo běhat hodiny bez obvyklé citlivosti na bolest. Zmozolovatělé svědomí je ovšem problém. Necítíme sice nic, ale zaměňujeme ticho za pokoj. Proto Jakub píše, že nic nemáme, protože Boha nežádáme, a když už ho v modlitbě o něco žádáme, jde nám sobecky jen o nás – chceme jen naplnit naši žádostivost. Bez lásky se svědomí stane jedním velkým mozolem. 

Navíc, aby to nebylo tak jednoduché, hodnotíme svůj pokoj podle jiných lidí. Vždyť kolikrát jsme si řekli, nebo chtěli říct: „Není to nic špatného, vždyť to dělají všichni.“ Jakoby chování většiny ospravedlňovalo cokoliv chceme udělat. Jenže, Bůh neslibuje, že když hodně lidí půjde na chybné cestě, tak ji obrátí v dobrou cestu. Svědomí nemůže být řízeno porovnáváním se s jinými lidmi. Apoštol Pavel na toto téma napsal (1 Korintským 4:3-5): Co o mně soudíte vy anebo lidé vůbec, to pro mě znamená velmi málo; nezáleží mi dokonce ani na vlastním úsudku. Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán. Nevynášejte tedy předčasné soudy. Až přijde Pán, osvětlí, co je skryté ve tmě, zjeví úmysly srdcí a tehdy každého ocení Bůh. Moje svědomí je sice čisté, ale to neznamená, že jsem nevinný. Jinými slovy, nezáleží ani na tom, co o nás říkají jiní lidé, nebo jak se s nimi porovnáváme. Nakonec je důležité, co o nás řekne Bůh. Řídili jsme se jeho přikázáním nebo ne?

K čemu je tedy svědomí? Je to skvělý systém včasného varování. Pokud jsme nenechali svědomí zmozolovatět, pak je to skvělý nástroj, která nás upozorní, že překračujeme své hranice. I když naše standardy někdy neodpovídají Božím, je cenné vědět, že se blížíme na hranu hloupých rozhodnutí. Svědomí takto funguje jako žlutá na semaforu, vede nás ke zpomalení nebo k opatrnosti. vede nás k ochotě podívat se, co Bible říká. Ale je to velmi nešťastné zelené světlo. Pokud si myslíme, že svědomí nám něco dovoluje, pak nás lehce svede na scestí. Pavel povzbuzuje Timotea, aby si udržoval dobré svědomí, tedy, aby si svůj termostat nastavil podle toho, co se přeje Bůh. 1. Tm 1:18-19: Timoteji, synu, dávám ti tyto pokyny v souladu s proroctvími, jež o tobě zazněla. S jejich pomocí bojuj dobrý boj; uchovej si víru a dobré svědomí, které někteří zahodili, a proto ztroskotali ve víře. Uchovej si dobré svědomí jasně implikuje, že máme vložit do svého systému to, co si přeje Bůh. Pak ve své víře neztroskotáme.

Jak prakticky na to? Jak si můžeme nastavit svědomí správně a uchovat si ho dobré? Mohli bychom říct, že poselství Bible, především evangelia a novozákonní dopisy, které zachycují Ježíšova slova a chování, jsou nejlepším zdrojem křesťanských hodnot, ale je také jasné, že se můžeme pustit do nekonečných sporů o jednotlivých případech. Proto je nezbytné, abychom četli Bibli ve světle svých zkušeností i zkušeností jiných lidí, v modlitbě a především skrze Ducha svatého, který je nezbytným pro formování křesťanského svědomí. 

Podobně jako u apoštola Pavla, jeho osobní zkušenost s Kristem a Duchem svatým změnila hodnoty jeho svědomí. Potřebujeme vždy vědět, že svědomí může mozolovatět a proto, navzdory tomu, že máme čisté svědomí a máme pokoj, Bůh je finálním soudcem naších hodnot. Vždy se tedy můžeme ptát sami sebe otřepanou frázi: Co by na mém místě udělal Ježíš? Miluji jako on miloval mě?

Polopravdy | Miluj hříšníka, ale měj v nenávisti hřích

Největší problém s polopravdami je, že mají reálný a pravdivý základ, jenže jsou na jedné nebo druhé straně přechýlené nebo neúplné a když je používáme v rozhovorech nebo vztazích s jinými lidmi, místo útěchy nebo pomoci lidem spíše přitížíme nebo jim dokonce uškodíme. K takovým polopravdám patří tak známý a oblíbený výrok, že s ním instinktivně každý křesťan souhlasí a moc ani nepřemýšlí nad původem výroku, ani nad jeho smyslem a dopadem. Je to výrok: Miluj hříšníka, ale měj v nenávisti hřích.

Proč by to měl být problém? Vždyť každá část výroku je pravdivá: (1) Máme milovat, (2) Všichni jsou hříšníci, (3) Hřích je špatný, (4) Měli bychom ho nenávidět. Navíc tuto větu říkáme s dobrými úmysly. Chceme tím říct, že nám záleží na jiných lidech, ať jsou jakkoliv špatní. Druhým dechem pak často dodáváme, že je to také proto, že žádný hřích není větší nebo horší než jiný. Všechny hříchy jsou přece stejně závažné. Znovu je to míněno dobře ve smyslu: „Jsem taky hříšník jako ty. A protože jsme všichni hříšníci, žádný hřích není v Božích očích horší, takže tě nemohu soudit.“ Co je na tom špatně? Ježíš nás přece vedl k lásce. 

Nicméně, Ježíš nikdy neřekl, dokonce ani nenaznačil nic podobného výroku „Miluj hříšníka a měj v nenávisti hřích.“ Tuto frázi najdeme poprvé u Augustina, severoafrického biskupa z přelomu čtvrtého a pátého století. Psal dopis jeptiškám, aby zůstaly neposkvrněné a vybízel je, aby měly lásku k lidstvu a nenávist k hříchu. Psal tedy o jejich vlastním hříchu. Ten měly mít v nenávisti… Těžko si představit, že měl na mysli frázi, kterou křesťané později budou používat, aby naznačili, že se jim nelíbí hřích někoho jiného. Něco podobného také zaznělo od Mahátmy Gándhího, právníka a vůdce za osvobození Indie od britské nadvlády. Jeho citát vyzněl negativně: “Nenávidět hřích a ne hříšníka je koncept, který byť je jednoduše srozumitelný, není moc praktikovaný, a je důvodem, proč se jed nenávisti šíří světem.” Jinými slovy, zní to dobře, ale nefunguje to. Je totiž velmi těžké skloubit lásku (k lidem) a nenávist (k jejich chování).

Proč tomu tak je? Na to se dneska podíváme podrobněji. Začneme od konce s definici hříchu. Nedávno jsme na toto téma měli v Elementu celou sérii (Slovo na H). Ve Starém Zákoně je množství slov překládaných jako hřích, nejčastěji slovo chet. V Novém Zákoně je to pro změnu nejčastější slovo hamartia. Obě hlavní slova pro hřích znamenají “sejít z cesty” nebo “minout cíl”, kde se chápe, že cesta nebo cíl je Boží vůle a jeho záměry pro náš život. Hřích je tak slovo, čin nebo myšlenka, která je v protikladu s Boží vůli. Odklonili jsme se s cesty, ke které nás Bůh povolal. Všichni hřešíme, jak koneckonců napsal apoštol Pavel v Římanům 3:23: Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Všichni se míjíme Božího plánu, cesty a jeho cílů. Když tedy všichni hřešíme, jsou všechny hříchy na stejné rovině? Při studiu Bible a při běžném používání rozumu je nám jasné, že ne. Je snad podvádění při Člověče nezlob se stejný hřích jako podvádění manžela s milencem? Je snad stejný hřích kritizovat někoho jako ho zabít? Samozřejmě, že všichni vidíme rozdíl. 

Tak proč si vůbec myslíme, že všechny hříchy jsou stejně závažné? Možná nás mate Ježíšovo kázání na hoře, které ukazuje hřích jako předpoklad. Například v Matouši 5:21-22 Ježíš tvrdí: Slýchali jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabíjej,‘ a kdokoli by někoho zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni. Pak (27-28) pro změnu zase: Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Necizolož.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Pamatuju se, jak jsem kdysi četl to místo o nadávkách a vraždě v mysli a říkal jsem si: "Tak to jsem fakt ztracený!" Svému bratrovi jsem řekl o dost horší věci než Tupče a Blázne. Ani je tady nemohu opakovat před 22. hodinou! 

Jenže, musíme číst Ježíšova slova v kontextu. Ježíš používá prorockou hyperbolu, kdy nás vede k pečlivému zvážení svých myšlenek a jednání tím, že zvýrazní pointu až do extrému. Hned poté totiž říká (29-30): Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla. Nevím, jak vás, ale mě oko určitě svádělo a ruka taky. Vás taky? Zvedněte prosím ruku. Moc rukou nevidím, asi jste Ježíšova slova vzali doslova a nemáte, co zvednout! Ve skutečnosti, vnitřně víme, co Ježíš chce říct: Hřích je vážná věc, dělej všechno pro to, aby ses mu vyhnul.

Katolická církev učí po staletí koncept, který rozlišuje tzv. smrtelné (těžké) a lehké hříchy. Lehké hříchy je snadné odpustit, smrtelné jsou pak ovšem hrubým porušením Božích principů (navíc vykonané s jasným vědomím jejich závažnosti a zcela dobrovolně). Celý koncept stojí na pasáži z dopisu 1. Jana 5:16-17, kde je napsáno: Když někdo vidí svého bratra hřešit, ovšem hříchem, který není k smrti, ať se modlí a Bůh mu dá život. To platí o těch, kdo nehřeší k smrti. Je ovšem i hřích k smrti a neříkám, aby se modlil za takový. Každá špatnost je hřích, ale ten hřích nemusí být k smrti. Ať už tedy souhlasíme se seznamem smrtelných hříchů nebo nikoliv, je jasné, že Jan upozorňuje, že některé hříchy jsou ke smrti a jiné ne. Každý hřích tedy opravdu není stejně závažný.

Co ale s tou částí, že máme milovat hříšníky? Vždyť Ježíš byl nazván přítelem hříšníků. Zvláštní ovšem je, že navzdory tomu nikdy neřekl, že máme milovat hříšníky. Přestože ta věta zní pravdivě, není součástí Ježíšových přikázání, a může nás místo toho naopak vést ke hříchu, protože porušujeme něco, co Ježíš doopravdy učil. Ježíš měl hříšníky opravdově rád, ale tuhle větu nikdy neřekl. Místo toho ovšem nabádal: Miluj své bližní. Ježíš jasně říká, že bližním jsou ti, které jsme potkali i ti, které ještě ne. Neznamená to, že máme mít hřejivé pocity ke všem lidem, ani že se nám musí líbit. To taky není definici lásky. Láska znamená, že pro ně hledáme dobro, žehnáme jim a povzbuzujeme je. ukazujeme jim vlídnost, i když si to nemohou nárokovat. Ježíš dokonce říkal, že máme mít rádi své nepřátele. Když to děláme, svět se opravdu mění. Místo principu oko za oko odplácíme zlo požehnáním a vytváříme možnosti pro proměnu a vztahy. Máme milovat bližní i nepřátele, tak proč ne hříšníky? Především, hříšník je už obsažený jak ve slově bližní, tak i nepřítel. Každý hříšník je můj bližní a někteří jsou také mí nepřátele. Ježíš už tedy pokrývá všechny lidi. Co je ale závažnější důvod, proč Ježíš neřekl, že máme milovat hříšníky?

Kdyby nás Ježíš vedl k lásce k hříšníkům, nepřímo by naváděl, abychom se na lidi dívali více jako na hříšníky než jako na bližní. A to nevyhnutelně povede k odsuzování. Pokud tě mám rád víc jako hříšníka než jako bližního, mám možnost se zaměřit více na tvé chování, na tvůj hřích, než na tebe jako osobu. Začnu na tobě hledat chybu, co je s tebou špatně. Najednou začnu mít postoj: „Jsi sice hrozný hříšník, ale já tě milostivě mám stejně rád.“ To zní jako samo spravedlivá pýcha, že? Myslím si, že Ježíš náš přirozený sklon k samo spravedlnosti zná a proto nás v evangeliích učí, abychom se mu vyhnuli za každou cenu. 

Proto vypráví příběh o farizeovi a celníkovi. Farizejové byli považování za nesvatější a celníci za nejhříšnější lidi. Lukáš 18:9-14: Také některým z těch, kdo spoléhali na svou vlastní spravedlnost a ostatními pohrdali, vyprávěl podobenství: „Dva lidé se šli do chrámu modlit; jeden byl farizeus a druhý výběrčí daní. Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydřiduchové, nespravedliví, cizoložníci, třeba jako tenhle výběrčí daní. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech svých příjmů…‘ Výběrčí daní zůstal úplně vzadu. Neodvažoval se ani vzhlédnout k nebi, ale bil se do prsou: ‚Bože, smiluj se nad hříšníkem, jako jsem já!‘ Říkám vám, že tento muž, nikoli tamten, odešel domů ospravedlněn. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Když je láska k hříšníkům naší mantrou, posouváme se do pozice, kde vidíme ostatní více jako hříšníky než bližní, a i když s nimi sympatizujeme (jsme přece taky hříšníci), náš vztah s nimi je ovlivněný postojem: Miluji tě navzdory tomu, že jsi hříšník. Ježíš to podobenství vyprávěl proto, že se někteří dívali na druhé svrchu. Na začátku pasáže Ježíš mluví o soudu a naší tendenci soudit druhé. Moc dobře ví, jaké sklony máme a právě proto nás nevede k lásce k hříšníkům. Co by tedy Ježíš řekl, když vezmeme v úvahu celé jeho vyučování o lásce, hříchu a vztazích? 

Podle mě by řekl spíše něco jako: Miluj svého bližního navzdory faktu, že ty sám jsi hříšník. Jinými slovy, i když jsem hříšník, zasloužíš si mou lásku, protože Ježíš nejdříve miloval mě. Všimněte si, Ježíš se stýká s pochybnými lidmi všeho druhu, ale nikdy ho neslyšíme říct, že nenávidí jejich hřích. Jak to tedy Ježíš dělá? Je přece upřímný a netváří se, že zlo je dobro. Jak tedy dokáže ukazovat na hřích, aniž by lidé měli pocit odsouzení? Myslím si, že je to tím, že Ježíš se soustřeďuje více na odpuštění, než na hřích. Když se setkává s hříšníky, říká jim nejprve: Tvé hříchy jsou ti odpuštěny. Až pak jim říká: Jdi a už dále nehřeš. Ježíš nezačíná hříchem, začíná odpuštěním. Proto přece přišel – aby se stal Spasitelem světa. Aby nás zachránil. Vlastně, jediný moment, kdy Ježíš kritizuje přímo něčí hřích rovnou, je v případě náboženských vůdců, které označuje, že jim jde o svatost, ale bez milosrdenství, bez opravdové lásky.

Znamená to tedy, že máme mlčet k tomu, když někdo dělá nebo plánuje dělat něco zlého? Samozřejmě, že ne. Některé hříchy jsou celospolečenským problémem a vyžaduji si naši reakci. Jen si musíme dát pozor na to, abychom se tak nesoustředili na povyšování sebe a snižování těch zlých lidí, že nakonec se úplně budeme míjet Boží vůle – a budeme tedy podle definice slova hřešit! V Římanům 12:9 přece Pavel píše, abychom měli odpor k vlastní tendenci hřešit. Píše tam: Láska ať je bez přetvářky. Mějte odpor ke zlu, tíhněte k dobru. Kdykoliv slyšíme větu Miluj hříšníka a měj v nenávisti jeho hřích, bychom tedy měli vědět, že pravda v této větě končí u prvního slova: Miluj. Tehdy budeme synové světla a budeme dělat čest tomu, který z lásky přišel a obětoval se za nás.

Update: Děkuji Petrovi Hruškovi za radu k upřesnění pasáže o smrtelných hříších. 

Polopravdy | Všechno se děje z nějakého důvodu

Dnes se s vámi podívám na polopravdu, která zní velmi biblicky (ve smyslu, že ji dokážeme obhájit z Bible a zdá se nám jako pevně ukotvený biblický názor), ale která v důsledku vede k pasivitě nebo naopak nezávislosti na Bohu. Je to výrok Všechno se děje z nějakého důvodu. Kupodivu, věří ji nejen křesťané, ale také mnoho jinak nevěřících lidí. Každou chvíli se mě někdo ptá příbuznou otázku: Věříš na osud? Tato otázka implikuje, že co se má stát, to se stane. Jsem vždy překvapen z množství fatalistů! Problém s touto polopravdou je ten, že tuto větu často říkáme druhým tehdy, když prožívají nějakou tragédii nebo utrpení. Jasně, je to dobře míněná útěcha, v tragédii však tento fatalismus jen přitíží. Ne nadarmo apoštol Pavel radí křesťanům, aby plakali s plačícími. Nevede je k utěšování důrazem na to, že to bude dobré, nebo že jistě existuje nějaký velký a grandiózní důvod, proč se to stalo. Velmi jednoduše vede ke sdílení utrpení tím, že máme plakat s plačícími.

Ovšem, není to snad pravda, že se věci dějí z konkrétního důvodu? Samozřejmě, kdyby bychom zůstali na půdě příčiny a důsledku, pak ano, aktivita vždycky vytvoří následky. Takových případů najdeme v životě i v Písmu celou řadu. Logicky, pojedeme-li příliš rychle, zvyšuje se riziko nehody. Pokud budeme jíst nezdravě, zvyšuje se riziko nemoci. Když se dobře neoblečeme do mrazu, pravděpodobně prochladneme. Nebudeme-li zálohovat svůj počítač, hrozí nám, že přijdeme o svá data. Budeme-li ignorovat Boha coby zdroj moudrosti, zvyšuje se riziko hloupých rozhodnutí. To je všem z nás zcela jasné. Tento výrok ovšem většinou používáme v kontextu hledání odpovědi na utrpení, kdy se snažíme najít příčinu, důvod nebo útěchu. Aniž bychom se nad tím nějak hlouběji zamysleli, automaticky předpokládáme, že i když nyní nerozumíme tomu, co se děje, naše životní události se dějí v souladu s předurčeným osudem – křesťan by mohl říct „podle předurčené Boží vůle.“ Je to víra, že Bůh vše dopodrobna naplánoval a všechno se děje podle tohoto plánu. Hm. Vždycky, když to slyším, říkám si, že vzato do důsledku, mohli bychom to vztáhnout i na sport nebo počasí. Takže, pokud Bůh naplánoval také sportovní výsledky, neměl bych se modlit za zjevení a pak sázet a sázet? Upřímně, mě by ten sport za těchto podmínek vůbec nebavil. Vás jo? Kdybyste – jako v nějakém filmu – měli v ruce výsledky zápasů, které teprve proběhnou? Myslím, že to bylo v kultovním seriálu Návštěvníci. Ani jim se to tehdy nelíbilo…

Problém s tímto postojem je, že zcela eliminuje koncept osobní zodpovědnosti za své činy. Pokud se všechno děje podle Boží vůle, pak to znamená, že kdyby Bůh chtěl změnit následky mých činů, udělal by to. Ale protože to neudělal, asi chtěl, abych udělal to, co jsem udělal, já za to tedy vlastně nemůžu. Cokoliv dělám, je Boží vůle, i když je to zcela nemorální nebo škodlivé (třeba kdybych byl nevěrný své ženě). Všichni uznáme, že v tomhle se do důsledku nedá žít, vždycky bychom si všechno dokázali omluvit. Říká se tomu racionalizace hříchu. Druhým problémem pak je, že svalujeme na Boha zodpovědnost za všechno, co se děje a za všechno, co kdo udělal. Vzato do důsledku, tragédie se nedějí navzdory Boží vůli, ale právě kvůli ní. Pokud to tak je, pak každá vražda, znásilnění, krádež nebo válka, terorismus atd. je součástí Božího plánu. Pak už se zbývá jen zeptat: „Proč se tedy koukat přes ulici, jestli nejede auto?“ Nesmějte se, pokud je vše naplánováno a vše se děje z nějakého důvodu, pak můžeš překračovat ulici zcela bez rozhlížení. Pokud tě srazí auto, no co – byl to osud. Třetí problém spočívá v tom, že toto uvažování vede přímo k fatalismu a nezájmu. Pokud se považuješ za fatalistu, žij to do důsledku: nezapínej si pás v autě, nesnaž se jíst zdravě, neleč se v případě nemoci, protože koneckonců, pokud máš zemřít na nemoc, léčba by byla protivením se Boží vůli. Legrační je, že víra, že všechno se děje podle Boží vůle obvykle končí tehdy, jakmile se začneme bavit o politice!

Jistě, v Bibli se dočteme o konceptu Boží prozřetelnosti a svrchovanosti, což jinými slovy znamená, že Bůh vládne. Co to ale znamená v praxi, si ukážeme na několika možných scénářích: Můžeme Boha vnímat jako mikromanažera nebo jako nepřítomného vlastníka. Nebo něco mezitím. Pojďme se na to podívat. Bůh jako mikromanažer. Co to vůbec znamená? Mikromanagement představuje takový manažerský styl, kdy manažer nadměrně sleduje a kontroluje práci svých podřízených. Všechny kroky práce jeho podřízených musejí projít jeho kontrolou a tato kontrola se zpravidla zaměřuje i na zcela okrajové či nepodstatné záležitosti. Vnímání Boha jako takového kontrolou posedlého manažera se do církve dostalo především díky kalvinismu. Jan Kalvín (1509-1564) byl právník, teolog a pastor, a významná postava reformace církve. Jedním z jeho důrazů byla Boží svrchovanost. Kalvín věřil, že právě proto, že Bůh má autoritu nade vším, pak Bůh v jistém smyslu je příčinou všeho, co se děje. Tomu říkáme teologický determinismus. Jinými slovy, nic se neděje bez toho, že to Bůh odsouhlasil a výslovně dovolí. Ovlivňuje to náš pohled na Boží předurčení. Znamená to, že celý život se vyvíjí jakoby podle Bohem napsaného scénáře dávno předtím, než jsme se narodili. Jedna z implikací pak je, že každý z nás byl již dopředu předurčen ke spasení nebo zatracení. Nemáme žádnou volbu, zda Boží milost přijmeme nebo ne. Ať se snažíš odmítnou Krista, pokud tě předurčil, budeš spasený. Ať chceš věřit sebevíce, pokud jsi nebyl vybraný, čeká tě budoucnost v pekle bez ohledu na to, jak moc věříš nebo jak žiješ.

Mnozí křesťané s takovou představou Boha samozřejmě zápasili. Ano, někteří Boží dar spasení odmítnou, ale nabídnutý je všem a všichni ho mohou přijmout. Přesto je teologický determinismus pro některé lidi lákavý. Žijeme totiž ve světě, který je jak utržený z řetězu, a tak představa, že Bůh kontroluje všechno je lákavá. Příběh Bible však nepůsobí jako příběh o mikromanažerovi, který má všechno důsledně pod kontrolou. Spíše vidíme obraz Boha jako rodiče, který učí děti samostatnosti, i když ví, že někdy udělají špatnou volbu. Už v příběhu Adama a Evy je staví do centra příběhu. Bůh nepředurčuje naše volby. Většina příběhu Bible je o lidském zneužití svobody a odvrácení se od Boha. Je také o Bohu, který stále uklízí binec, který z toho vznikl. Ježíš dává mnoho příkladů, aby ukázal na naši zodpovědnost za své volby. Koneckonců i Mojžíš v SZ předkládá Boží volbu: „Vyberte si život nebo smrt“ (Dt 30:19-20). Jejich volba byla opravdová. Darem svobody Bůh riskuje. Nemůžeme ho činit zodpovědného za naše volby. Bůh nám dává rozum, srdce, svědomí, svého Ducha, Písmo a schopnost vykládat Písmo, abychom zůstali na správné cestě a neminuli cíl (tedy nehřešili).

Na opačném konci leží deismus, teologická představa, že Bůh stvořil svět, uvedl do pohybu zákony přírody, a pak ho nechal běžet svět samospádem, jakoby na autopilota. Místo mikromanažera tu máme nepřítomného vlastníka. V této představě jsme Bohu vzali možnost, aby i dnes na světě aktivně působil. Pokud je deismus pravdivý, Izrael nebyl Bohem vysvobozen z Egypta, Bůh neposlal Ježíše nás zachránit, neposlal ani svého Ducha, aby v nás přebýval. Deismus sice řeší otázku utrpení (Bůh tu zkrátka není přítomný), jenže to dělá tím, že ruší většinu toho, co křesťanství učí. Křesťanství totiž vyznává, že Bůh aktivně hledá způsoby, jak nás ovlivňovat. Pracuje na nás a skrze nás. Poslal Ježíš, aby nás zachránil. Někdy, způsoby kterým nerozumíme, zasahuje v našem světě zázračnými způsoby a mluví k nám. Pravda je někde uprostřed. Většina věcí se děje ne díky Božímu přání, ale protože jsme udělali nějaká rozhodnutí nebo kvůli zákonům řídícím přírodu a naše interakce s těmito zákony. Bůh není mikromanažer ani chybějící vlastník. 

Jenže, neříká snad Bible, že se všechno děje z Boží vůle? Apoštol Pavel napsal ve svém dopise církvi v Římě tyto slova (8:28): Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Tento verš hodně lidí čte ve smyslu, že všechno se v dobré obrátí, když jen vydržíš. Všimněte si ale, co tady opravdu říká a neříká. 

Pavel nepíše, že Bůh působí všechny věci podle své vůle. Ani nepíše, že všechny věci, které se dějí, jsou dobré. Text upozorňuje, že Bůh pracuje ve všem a se vším. Píše, že ať se děje cokoliv, i špatného, Bůh je schopen z toho udělat dobré pro ty, kteří ho milují. Díky tomu zlo nakonec může vyprodukovat dobro. Koneckonců, osoba, kterou dnes jsem, je produktem bolestivých zkušeností a toho, jak mě skrze ně Bůh provedl. Nevěřím, že se všechno děje z nějakého důvodu, ale někdy je důvod, proč se věci dějí tehdy, když jsme otevření Božím plánům v našem životě – kdy jsme povoláni k jeho záměrům. Navíc, všimněte si, tento verš není univerzálním slibem všem lidem, a dokonce ani všem křesťanům. Jsou tam podmínky: (1) Milovat Boha a (2) být povolán podle jeho záměru. Ježíš tvrdí, že kdo miluje Boha, dodržuje jeho přikázání. Povoláni podle jeho záměru jsou ti, kteří jej následují. Pokud tedy nenásledujeme Boha ve svém životě a jeho přikázání nám jsou jedno, pak se na nás tento verš beztak nevztahuje. Jak tedy žijeme?

Bůh nám neslíbil, že všechno nějak dobře dopadne, ale slíbil, že ať se děje cokoliv, nikdy nás neopustí. Na tomto světě jsme ovlivňováni mnoha faktory. Žijeme ve světě ovládaného systémem hříchu. Žije na něm matka příroda a bratranec Murphy se svými zákony, že co se může pokazit, pokazí se. Ten není Božím vyslancem, je vyslancem Adamovým. Bible je příběh lidí, kteří dělají to, co si Bůh nepřeje, tragédií, které se v životě přihodí a o Bohu, který pracuje útěchou, uzdravením a vykupuje lidskou rasu z naších přešlapů. Mezi mikromanažerem a chybějícím vlastníkem tak vidíme Boha, který dává svobodu a dovoluje lidem riskovat. Je to obraz Boha, který tragédie nepůsobí, ale dokáže je využít. Je to obraz Boha, který skrze moc Ježíšova vzkříšení dává ujištění, že nakonec smrt bude pohlcena ve vítězství. Ne všechno se děje z nějakého důvodu, ale Bůh může pracovat se vším, co se děje.