Polopravdy | Všechno se děje z nějakého důvodu

Dnes se s vámi podívám na polopravdu, která zní velmi biblicky (ve smyslu, že ji dokážeme obhájit z Bible a zdá se nám jako pevně ukotvený biblický názor), ale která v důsledku vede k pasivitě nebo naopak nezávislosti na Bohu. Je to výrok Všechno se děje z nějakého důvodu. Kupodivu, věří ji nejen křesťané, ale také mnoho jinak nevěřících lidí. Každou chvíli se mě někdo ptá příbuznou otázku: Věříš na osud? Tato otázka implikuje, že co se má stát, to se stane. Jsem vždy překvapen z množství fatalistů! Problém s touto polopravdou je ten, že tuto větu často říkáme druhým tehdy, když prožívají nějakou tragédii nebo utrpení. Jasně, je to dobře míněná útěcha, v tragédii však tento fatalismus jen přitíží. Ne nadarmo apoštol Pavel radí křesťanům, aby plakali s plačícími. Nevede je k utěšování důrazem na to, že to bude dobré, nebo že jistě existuje nějaký velký a grandiózní důvod, proč se to stalo. Velmi jednoduše vede ke sdílení utrpení tím, že máme plakat s plačícími.

Ovšem, není to snad pravda, že se věci dějí z konkrétního důvodu? Samozřejmě, kdyby bychom zůstali na půdě příčiny a důsledku, pak ano, aktivita vždycky vytvoří následky. Takových případů najdeme v životě i v Písmu celou řadu. Logicky, pojedeme-li příliš rychle, zvyšuje se riziko nehody. Pokud budeme jíst nezdravě, zvyšuje se riziko nemoci. Když se dobře neoblečeme do mrazu, pravděpodobně prochladneme. Nebudeme-li zálohovat svůj počítač, hrozí nám, že přijdeme o svá data. Budeme-li ignorovat Boha coby zdroj moudrosti, zvyšuje se riziko hloupých rozhodnutí. To je všem z nás zcela jasné. Tento výrok ovšem většinou používáme v kontextu hledání odpovědi na utrpení, kdy se snažíme najít příčinu, důvod nebo útěchu. Aniž bychom se nad tím nějak hlouběji zamysleli, automaticky předpokládáme, že i když nyní nerozumíme tomu, co se děje, naše životní události se dějí v souladu s předurčeným osudem – křesťan by mohl říct „podle předurčené Boží vůle.“ Je to víra, že Bůh vše dopodrobna naplánoval a všechno se děje podle tohoto plánu. Hm. Vždycky, když to slyším, říkám si, že vzato do důsledku, mohli bychom to vztáhnout i na sport nebo počasí. Takže, pokud Bůh naplánoval také sportovní výsledky, neměl bych se modlit za zjevení a pak sázet a sázet? Upřímně, mě by ten sport za těchto podmínek vůbec nebavil. Vás jo? Kdybyste – jako v nějakém filmu – měli v ruce výsledky zápasů, které teprve proběhnou? Myslím, že to bylo v kultovním seriálu Návštěvníci. Ani jim se to tehdy nelíbilo…

Problém s tímto postojem je, že zcela eliminuje koncept osobní zodpovědnosti za své činy. Pokud se všechno děje podle Boží vůle, pak to znamená, že kdyby Bůh chtěl změnit následky mých činů, udělal by to. Ale protože to neudělal, asi chtěl, abych udělal to, co jsem udělal, já za to tedy vlastně nemůžu. Cokoliv dělám, je Boží vůle, i když je to zcela nemorální nebo škodlivé (třeba kdybych byl nevěrný své ženě). Všichni uznáme, že v tomhle se do důsledku nedá žít, vždycky bychom si všechno dokázali omluvit. Říká se tomu racionalizace hříchu. Druhým problémem pak je, že svalujeme na Boha zodpovědnost za všechno, co se děje a za všechno, co kdo udělal. Vzato do důsledku, tragédie se nedějí navzdory Boží vůli, ale právě kvůli ní. Pokud to tak je, pak každá vražda, znásilnění, krádež nebo válka, terorismus atd. je součástí Božího plánu. Pak už se zbývá jen zeptat: „Proč se tedy koukat přes ulici, jestli nejede auto?“ Nesmějte se, pokud je vše naplánováno a vše se děje z nějakého důvodu, pak můžeš překračovat ulici zcela bez rozhlížení. Pokud tě srazí auto, no co – byl to osud. Třetí problém spočívá v tom, že toto uvažování vede přímo k fatalismu a nezájmu. Pokud se považuješ za fatalistu, žij to do důsledku: nezapínej si pás v autě, nesnaž se jíst zdravě, neleč se v případě nemoci, protože koneckonců, pokud máš zemřít na nemoc, léčba by byla protivením se Boží vůli. Legrační je, že víra, že všechno se děje podle Boží vůle obvykle končí tehdy, jakmile se začneme bavit o politice!

Jistě, v Bibli se dočteme o konceptu Boží prozřetelnosti a svrchovanosti, což jinými slovy znamená, že Bůh vládne. Co to ale znamená v praxi, si ukážeme na několika možných scénářích: Můžeme Boha vnímat jako mikromanažera nebo jako nepřítomného vlastníka. Nebo něco mezitím. Pojďme se na to podívat. Bůh jako mikromanažer. Co to vůbec znamená? Mikromanagement představuje takový manažerský styl, kdy manažer nadměrně sleduje a kontroluje práci svých podřízených. Všechny kroky práce jeho podřízených musejí projít jeho kontrolou a tato kontrola se zpravidla zaměřuje i na zcela okrajové či nepodstatné záležitosti. Vnímání Boha jako takového kontrolou posedlého manažera se do církve dostalo především díky kalvinismu. Jan Kalvín (1509-1564) byl právník, teolog a pastor, a významná postava reformace církve. Jedním z jeho důrazů byla Boží svrchovanost. Kalvín věřil, že právě proto, že Bůh má autoritu nade vším, pak Bůh v jistém smyslu je příčinou všeho, co se děje. Tomu říkáme teologický determinismus. Jinými slovy, nic se neděje bez toho, že to Bůh odsouhlasil a výslovně dovolí. Ovlivňuje to náš pohled na Boží předurčení. Znamená to, že celý život se vyvíjí jakoby podle Bohem napsaného scénáře dávno předtím, než jsme se narodili. Jedna z implikací pak je, že každý z nás byl již dopředu předurčen ke spasení nebo zatracení. Nemáme žádnou volbu, zda Boží milost přijmeme nebo ne. Ať se snažíš odmítnou Krista, pokud tě předurčil, budeš spasený. Ať chceš věřit sebevíce, pokud jsi nebyl vybraný, čeká tě budoucnost v pekle bez ohledu na to, jak moc věříš nebo jak žiješ.

Mnozí křesťané s takovou představou Boha samozřejmě zápasili. Ano, někteří Boží dar spasení odmítnou, ale nabídnutý je všem a všichni ho mohou přijmout. Přesto je teologický determinismus pro některé lidi lákavý. Žijeme totiž ve světě, který je jak utržený z řetězu, a tak představa, že Bůh kontroluje všechno je lákavá. Příběh Bible však nepůsobí jako příběh o mikromanažerovi, který má všechno důsledně pod kontrolou. Spíše vidíme obraz Boha jako rodiče, který učí děti samostatnosti, i když ví, že někdy udělají špatnou volbu. Už v příběhu Adama a Evy je staví do centra příběhu. Bůh nepředurčuje naše volby. Většina příběhu Bible je o lidském zneužití svobody a odvrácení se od Boha. Je také o Bohu, který stále uklízí binec, který z toho vznikl. Ježíš dává mnoho příkladů, aby ukázal na naši zodpovědnost za své volby. Koneckonců i Mojžíš v SZ předkládá Boží volbu: „Vyberte si život nebo smrt“ (Dt 30:19-20). Jejich volba byla opravdová. Darem svobody Bůh riskuje. Nemůžeme ho činit zodpovědného za naše volby. Bůh nám dává rozum, srdce, svědomí, svého Ducha, Písmo a schopnost vykládat Písmo, abychom zůstali na správné cestě a neminuli cíl (tedy nehřešili).

Na opačném konci leží deismus, teologická představa, že Bůh stvořil svět, uvedl do pohybu zákony přírody, a pak ho nechal běžet svět samospádem, jakoby na autopilota. Místo mikromanažera tu máme nepřítomného vlastníka. V této představě jsme Bohu vzali možnost, aby i dnes na světě aktivně působil. Pokud je deismus pravdivý, Izrael nebyl Bohem vysvobozen z Egypta, Bůh neposlal Ježíše nás zachránit, neposlal ani svého Ducha, aby v nás přebýval. Deismus sice řeší otázku utrpení (Bůh tu zkrátka není přítomný), jenže to dělá tím, že ruší většinu toho, co křesťanství učí. Křesťanství totiž vyznává, že Bůh aktivně hledá způsoby, jak nás ovlivňovat. Pracuje na nás a skrze nás. Poslal Ježíš, aby nás zachránil. Někdy, způsoby kterým nerozumíme, zasahuje v našem světě zázračnými způsoby a mluví k nám. Pravda je někde uprostřed. Většina věcí se děje ne díky Božímu přání, ale protože jsme udělali nějaká rozhodnutí nebo kvůli zákonům řídícím přírodu a naše interakce s těmito zákony. Bůh není mikromanažer ani chybějící vlastník. 

Jenže, neříká snad Bible, že se všechno děje z Boží vůle? Apoštol Pavel napsal ve svém dopise církvi v Římě tyto slova (8:28): Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Tento verš hodně lidí čte ve smyslu, že všechno se v dobré obrátí, když jen vydržíš. Všimněte si ale, co tady opravdu říká a neříká. 

Pavel nepíše, že Bůh působí všechny věci podle své vůle. Ani nepíše, že všechny věci, které se dějí, jsou dobré. Text upozorňuje, že Bůh pracuje ve všem a se vším. Píše, že ať se děje cokoliv, i špatného, Bůh je schopen z toho udělat dobré pro ty, kteří ho milují. Díky tomu zlo nakonec může vyprodukovat dobro. Koneckonců, osoba, kterou dnes jsem, je produktem bolestivých zkušeností a toho, jak mě skrze ně Bůh provedl. Nevěřím, že se všechno děje z nějakého důvodu, ale někdy je důvod, proč se věci dějí tehdy, když jsme otevření Božím plánům v našem životě – kdy jsme povoláni k jeho záměrům. Navíc, všimněte si, tento verš není univerzálním slibem všem lidem, a dokonce ani všem křesťanům. Jsou tam podmínky: (1) Milovat Boha a (2) být povolán podle jeho záměru. Ježíš tvrdí, že kdo miluje Boha, dodržuje jeho přikázání. Povoláni podle jeho záměru jsou ti, kteří jej následují. Pokud tedy nenásledujeme Boha ve svém životě a jeho přikázání nám jsou jedno, pak se na nás tento verš beztak nevztahuje. Jak tedy žijeme?

Bůh nám neslíbil, že všechno nějak dobře dopadne, ale slíbil, že ať se děje cokoliv, nikdy nás neopustí. Na tomto světě jsme ovlivňováni mnoha faktory. Žijeme ve světě ovládaného systémem hříchu. Žije na něm matka příroda a bratranec Murphy se svými zákony, že co se může pokazit, pokazí se. Ten není Božím vyslancem, je vyslancem Adamovým. Bible je příběh lidí, kteří dělají to, co si Bůh nepřeje, tragédií, které se v životě přihodí a o Bohu, který pracuje útěchou, uzdravením a vykupuje lidskou rasu z naších přešlapů. Mezi mikromanažerem a chybějícím vlastníkem tak vidíme Boha, který dává svobodu a dovoluje lidem riskovat. Je to obraz Boha, který tragédie nepůsobí, ale dokáže je využít. Je to obraz Boha, který skrze moc Ježíšova vzkříšení dává ujištění, že nakonec smrt bude pohlcena ve vítězství. Ne všechno se děje z nějakého důvodu, ale Bůh může pracovat se vším, co se děje.