Polopravdy | Miluj hříšníka, ale měj v nenávisti hřích

Největší problém s polopravdami je, že mají reálný a pravdivý základ, jenže jsou na jedné nebo druhé straně přechýlené nebo neúplné a když je používáme v rozhovorech nebo vztazích s jinými lidmi, místo útěchy nebo pomoci lidem spíše přitížíme nebo jim dokonce uškodíme. K takovým polopravdám patří tak známý a oblíbený výrok, že s ním instinktivně každý křesťan souhlasí a moc ani nepřemýšlí nad původem výroku, ani nad jeho smyslem a dopadem. Je to výrok: Miluj hříšníka, ale měj v nenávisti hřích.

Proč by to měl být problém? Vždyť každá část výroku je pravdivá: (1) Máme milovat, (2) Všichni jsou hříšníci, (3) Hřích je špatný, (4) Měli bychom ho nenávidět. Navíc tuto větu říkáme s dobrými úmysly. Chceme tím říct, že nám záleží na jiných lidech, ať jsou jakkoliv špatní. Druhým dechem pak často dodáváme, že je to také proto, že žádný hřích není větší nebo horší než jiný. Všechny hříchy jsou přece stejně závažné. Znovu je to míněno dobře ve smyslu: „Jsem taky hříšník jako ty. A protože jsme všichni hříšníci, žádný hřích není v Božích očích horší, takže tě nemohu soudit.“ Co je na tom špatně? Ježíš nás přece vedl k lásce. 

Nicméně, Ježíš nikdy neřekl, dokonce ani nenaznačil nic podobného výroku „Miluj hříšníka a měj v nenávisti hřích.“ Tuto frázi najdeme poprvé u Augustina, severoafrického biskupa z přelomu čtvrtého a pátého století. Psal dopis jeptiškám, aby zůstaly neposkvrněné a vybízel je, aby měly lásku k lidstvu a nenávist k hříchu. Psal tedy o jejich vlastním hříchu. Ten měly mít v nenávisti… Těžko si představit, že měl na mysli frázi, kterou křesťané později budou používat, aby naznačili, že se jim nelíbí hřích někoho jiného. Něco podobného také zaznělo od Mahátmy Gándhího, právníka a vůdce za osvobození Indie od britské nadvlády. Jeho citát vyzněl negativně: “Nenávidět hřích a ne hříšníka je koncept, který byť je jednoduše srozumitelný, není moc praktikovaný, a je důvodem, proč se jed nenávisti šíří světem.” Jinými slovy, zní to dobře, ale nefunguje to. Je totiž velmi těžké skloubit lásku (k lidem) a nenávist (k jejich chování).

Proč tomu tak je? Na to se dneska podíváme podrobněji. Začneme od konce s definici hříchu. Nedávno jsme na toto téma měli v Elementu celou sérii (Slovo na H). Ve Starém Zákoně je množství slov překládaných jako hřích, nejčastěji slovo chet. V Novém Zákoně je to pro změnu nejčastější slovo hamartia. Obě hlavní slova pro hřích znamenají “sejít z cesty” nebo “minout cíl”, kde se chápe, že cesta nebo cíl je Boží vůle a jeho záměry pro náš život. Hřích je tak slovo, čin nebo myšlenka, která je v protikladu s Boží vůli. Odklonili jsme se s cesty, ke které nás Bůh povolal. Všichni hřešíme, jak koneckonců napsal apoštol Pavel v Římanům 3:23: Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Všichni se míjíme Božího plánu, cesty a jeho cílů. Když tedy všichni hřešíme, jsou všechny hříchy na stejné rovině? Při studiu Bible a při běžném používání rozumu je nám jasné, že ne. Je snad podvádění při Člověče nezlob se stejný hřích jako podvádění manžela s milencem? Je snad stejný hřích kritizovat někoho jako ho zabít? Samozřejmě, že všichni vidíme rozdíl. 

Tak proč si vůbec myslíme, že všechny hříchy jsou stejně závažné? Možná nás mate Ježíšovo kázání na hoře, které ukazuje hřích jako předpoklad. Například v Matouši 5:21-22 Ježíš tvrdí: Slýchali jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabíjej,‘ a kdokoli by někoho zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni. Pak (27-28) pro změnu zase: Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Necizolož.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Pamatuju se, jak jsem kdysi četl to místo o nadávkách a vraždě v mysli a říkal jsem si: "Tak to jsem fakt ztracený!" Svému bratrovi jsem řekl o dost horší věci než Tupče a Blázne. Ani je tady nemohu opakovat před 22. hodinou! 

Jenže, musíme číst Ježíšova slova v kontextu. Ježíš používá prorockou hyperbolu, kdy nás vede k pečlivému zvážení svých myšlenek a jednání tím, že zvýrazní pointu až do extrému. Hned poté totiž říká (29-30): Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla. Nevím, jak vás, ale mě oko určitě svádělo a ruka taky. Vás taky? Zvedněte prosím ruku. Moc rukou nevidím, asi jste Ježíšova slova vzali doslova a nemáte, co zvednout! Ve skutečnosti, vnitřně víme, co Ježíš chce říct: Hřích je vážná věc, dělej všechno pro to, aby ses mu vyhnul.

Katolická církev učí po staletí koncept, který rozlišuje tzv. smrtelné (těžké) a lehké hříchy. Lehké hříchy je snadné odpustit, smrtelné jsou pak ovšem hrubým porušením Božích principů (navíc vykonané s jasným vědomím jejich závažnosti a zcela dobrovolně). Celý koncept stojí na pasáži z dopisu 1. Jana 5:16-17, kde je napsáno: Když někdo vidí svého bratra hřešit, ovšem hříchem, který není k smrti, ať se modlí a Bůh mu dá život. To platí o těch, kdo nehřeší k smrti. Je ovšem i hřích k smrti a neříkám, aby se modlil za takový. Každá špatnost je hřích, ale ten hřích nemusí být k smrti. Ať už tedy souhlasíme se seznamem smrtelných hříchů nebo nikoliv, je jasné, že Jan upozorňuje, že některé hříchy jsou ke smrti a jiné ne. Každý hřích tedy opravdu není stejně závažný.

Co ale s tou částí, že máme milovat hříšníky? Vždyť Ježíš byl nazván přítelem hříšníků. Zvláštní ovšem je, že navzdory tomu nikdy neřekl, že máme milovat hříšníky. Přestože ta věta zní pravdivě, není součástí Ježíšových přikázání, a může nás místo toho naopak vést ke hříchu, protože porušujeme něco, co Ježíš doopravdy učil. Ježíš měl hříšníky opravdově rád, ale tuhle větu nikdy neřekl. Místo toho ovšem nabádal: Miluj své bližní. Ježíš jasně říká, že bližním jsou ti, které jsme potkali i ti, které ještě ne. Neznamená to, že máme mít hřejivé pocity ke všem lidem, ani že se nám musí líbit. To taky není definici lásky. Láska znamená, že pro ně hledáme dobro, žehnáme jim a povzbuzujeme je. ukazujeme jim vlídnost, i když si to nemohou nárokovat. Ježíš dokonce říkal, že máme mít rádi své nepřátele. Když to děláme, svět se opravdu mění. Místo principu oko za oko odplácíme zlo požehnáním a vytváříme možnosti pro proměnu a vztahy. Máme milovat bližní i nepřátele, tak proč ne hříšníky? Především, hříšník je už obsažený jak ve slově bližní, tak i nepřítel. Každý hříšník je můj bližní a někteří jsou také mí nepřátele. Ježíš už tedy pokrývá všechny lidi. Co je ale závažnější důvod, proč Ježíš neřekl, že máme milovat hříšníky?

Kdyby nás Ježíš vedl k lásce k hříšníkům, nepřímo by naváděl, abychom se na lidi dívali více jako na hříšníky než jako na bližní. A to nevyhnutelně povede k odsuzování. Pokud tě mám rád víc jako hříšníka než jako bližního, mám možnost se zaměřit více na tvé chování, na tvůj hřích, než na tebe jako osobu. Začnu na tobě hledat chybu, co je s tebou špatně. Najednou začnu mít postoj: „Jsi sice hrozný hříšník, ale já tě milostivě mám stejně rád.“ To zní jako samo spravedlivá pýcha, že? Myslím si, že Ježíš náš přirozený sklon k samo spravedlnosti zná a proto nás v evangeliích učí, abychom se mu vyhnuli za každou cenu. 

Proto vypráví příběh o farizeovi a celníkovi. Farizejové byli považování za nesvatější a celníci za nejhříšnější lidi. Lukáš 18:9-14: Také některým z těch, kdo spoléhali na svou vlastní spravedlnost a ostatními pohrdali, vyprávěl podobenství: „Dva lidé se šli do chrámu modlit; jeden byl farizeus a druhý výběrčí daní. Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydřiduchové, nespravedliví, cizoložníci, třeba jako tenhle výběrčí daní. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech svých příjmů…‘ Výběrčí daní zůstal úplně vzadu. Neodvažoval se ani vzhlédnout k nebi, ale bil se do prsou: ‚Bože, smiluj se nad hříšníkem, jako jsem já!‘ Říkám vám, že tento muž, nikoli tamten, odešel domů ospravedlněn. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Když je láska k hříšníkům naší mantrou, posouváme se do pozice, kde vidíme ostatní více jako hříšníky než bližní, a i když s nimi sympatizujeme (jsme přece taky hříšníci), náš vztah s nimi je ovlivněný postojem: Miluji tě navzdory tomu, že jsi hříšník. Ježíš to podobenství vyprávěl proto, že se někteří dívali na druhé svrchu. Na začátku pasáže Ježíš mluví o soudu a naší tendenci soudit druhé. Moc dobře ví, jaké sklony máme a právě proto nás nevede k lásce k hříšníkům. Co by tedy Ježíš řekl, když vezmeme v úvahu celé jeho vyučování o lásce, hříchu a vztazích? 

Podle mě by řekl spíše něco jako: Miluj svého bližního navzdory faktu, že ty sám jsi hříšník. Jinými slovy, i když jsem hříšník, zasloužíš si mou lásku, protože Ježíš nejdříve miloval mě. Všimněte si, Ježíš se stýká s pochybnými lidmi všeho druhu, ale nikdy ho neslyšíme říct, že nenávidí jejich hřích. Jak to tedy Ježíš dělá? Je přece upřímný a netváří se, že zlo je dobro. Jak tedy dokáže ukazovat na hřích, aniž by lidé měli pocit odsouzení? Myslím si, že je to tím, že Ježíš se soustřeďuje více na odpuštění, než na hřích. Když se setkává s hříšníky, říká jim nejprve: Tvé hříchy jsou ti odpuštěny. Až pak jim říká: Jdi a už dále nehřeš. Ježíš nezačíná hříchem, začíná odpuštěním. Proto přece přišel – aby se stal Spasitelem světa. Aby nás zachránil. Vlastně, jediný moment, kdy Ježíš kritizuje přímo něčí hřích rovnou, je v případě náboženských vůdců, které označuje, že jim jde o svatost, ale bez milosrdenství, bez opravdové lásky.

Znamená to tedy, že máme mlčet k tomu, když někdo dělá nebo plánuje dělat něco zlého? Samozřejmě, že ne. Některé hříchy jsou celospolečenským problémem a vyžaduji si naši reakci. Jen si musíme dát pozor na to, abychom se tak nesoustředili na povyšování sebe a snižování těch zlých lidí, že nakonec se úplně budeme míjet Boží vůle – a budeme tedy podle definice slova hřešit! V Římanům 12:9 přece Pavel píše, abychom měli odpor k vlastní tendenci hřešit. Píše tam: Láska ať je bez přetvářky. Mějte odpor ke zlu, tíhněte k dobru. Kdykoliv slyšíme větu Miluj hříšníka a měj v nenávisti jeho hřích, bychom tedy měli vědět, že pravda v této větě končí u prvního slova: Miluj. Tehdy budeme synové světla a budeme dělat čest tomu, který z lásky přišel a obětoval se za nás.

Update: Děkuji Petrovi Hruškovi za radu k upřesnění pasáže o smrtelných hříších.