Polopravdy | Řídím se svým svědomím (a mám v tom pokoj)

Jak nám všem je zřejmě velmi dobře známo, křesťané nejsou imunní vůči teologickým polopravdám (tedy vůči tvrzením o Bohu, která jsou pravdivá jen zdánlivě), které pochází z nějakého kázání, článku nebo knihy, nebo v dnešní době tak populárního hledání pravdy na internetu. Nemám nic proti internetu, ale při hledání pravdy je to ten nejhorší nástroj: Web snese všechno, bez ověřování, často anonymně a bez jakýchkoliv podkladů nabízí tvrzení, které znějí tak správně a přitom jsou tam špatně. Jediným lékem je promýšlení tvrzení až do důsledků. Málokterá polopravda je tak ilustrační celému principu polopravdy jako naše dnešní tvrzení, které jsem v různých obměnách slyšel opravdu hodně – většinou, když se někdo rozhodl udělat nějakou hloupost nebo nesprávné rozhodnutí, ale při konfrontaci na to odvětil: „Mám v tom pokoj.“ Jinými slovy, svědomí mě netíží, takže se chovám podle něho. Tedy: Řídím se svým svědomím (a mám v tom pokoj).

V angličtině se někdy používá fráze Let the conscience be your guide, což je přesně přeloženo: Ať je svědomí tvým průvodcem. Tuto frázi rozšířil zpěvák Marvin Gaye na svém debutovém albu v roce 1961. Je to chytlavé. Nemusíme se totiž řídit žádnými předpisy a zákony – moje vlastní svědomí je mým nejlepším průvodcem! Krásně to vyjadřuje ducha šedesátých let a jejího odmítnutí autorit (od rodičů, přes školu, církev, i stát). Pokud mi to svědomí dovolí, proč bych se tím neřídil? Nikdo mi nemusí říkat, co je správné, sám to moc dobře vím! Jsem sám sobě svým pánem. Pro individualistickou duši moderního člověka Západu to zní jako základní a předpokládaná mantra! Nechám se vést hlasem svého srdce! 

Křesťanům tento koncept zní fantasticky. Srdce je v Bibli frekventované téma, svědomí také, takže proč se tím neřídit? Mnohé z nás učili, že svědomí je něco jako jazyk ducha, Bohem daný dar, indikátor a ukazatel dobra a zla. Když stojíme před etickým nebo morálním dilematem, obrátíme se ke svému srdci, ke svému svědomí. Když v tom máme pokoj (ve smyslu absence viny), usoudíme, že je to v pohodě. Máme v tom pokoj. Jinak by nám přece svědomí jasně řeklo, že to není v pořádku. Nepíše snad Jan ve svém dopise (1. J 3:21), že jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru? Když tedy budu v něčem, co chci udělat pokoj, a svědomí mě nebude obviňovat, pak se nemohu splést, ne? To je ovšem hluboké nepochopení toho, jak svědomí pracuje.

Každý vedoucí v církvi totiž zná lidi, kteří za nimi přicházejí s problémy, které chtějí řešit, a když probíráte jejich příběh, často dokážete lokalizovat nějaký moment rozhodnutí, které bylo pochybné: Šli do vztahu, o kterém věděli, že je Bůh nepožehná, nebo rovnou do škodlivých a toxických vztahů, začali byznys, který jim potenciálně navrtal rodinu a přátele, koupili si něco na splátky, i když věděli, že se nevymanili ze včerejších dluhů, pustili se do sexuálních dobrodružství přes varování svých přátel, a tak dále – seznam je nekonečný. Pak se to nepovedlo, pak se to zhroutilo, pak se to pokazilo, a oni sedí u mě na pohovce a chtějí slyšet zázračnou radu, která jim pomůže ze všech potíží. Někteří – ti duchovnější – přímo žádají, abych se modlil k Bohu, jestli pro ně nemá nějaké konkrétní slovo. Proroctví. Zjevení. Poslouchám je a nejsem si nikdy úplně jistý, jestli to myslí vážně. Většina totiž tvrdí, že neudělali něco špatného nebo chybného, protože v tom měli pokoj. Měli na to svědomí. Nic je neodsuzovalo. Byli v pohodě. Nechápou, že se to teď zhroutilo. 

Tak, co se vlastně stalo? Jde o to, že si spletli funkci svědomí.

Mnozí z nás si představuji svědomí jako duchovní teploměr. Tady na obrázku máte příklad teploměru. Dnes bychom samozřejmě mohli použít nějaký digitální teploměr, ale tenhle klasický se mi líbí, protože tam vidíme sloupek rtuti, který stoupá nebo klesá. Teplotu tak vidíme doslova vizuálně. Myslíme si, že svědomí nám v každé situaci stejně vizuálně definuje morální teplotu našeho rozhodnutí. Ucítíme-li teplo, víme, že je to správné. Srdce nás hřeje. Máme pokoj a slunce v duši. Je tady malý problém. Takhle svědomí nepracuje. 

Svědomí není teploměr, je to termostat. To je velký rozdíl. Termostat míváte na svých radiátorech. Termostat vám nedefinuje horké a studené. Termostat pouze reflektuje naší definici horka a studena. Nastavujeme jej ovšem tak, jak to máme rádi. Jinými slovy, termostat bude ukazovat takovou teplotu, jakou si přejeme. Nastavení termostatu způsobí, že ucítíme hřejivé pocity pokoje. Termostat způsobí, že v tom máme úplný pokoj. Termostat tedy odpovídá naší definici teploty. 

Naše svědomí funguje podobně. Je to duchovní termostat, který nastavujeme tak, jak jsme se rozhodli. Naše hodnoty, které nastavíme dovnitř ovlivní, kdy se svědomí ozve (a odsoudí nás) a kdy je naopak ticho (pokoj). Jinými slovy, svědomí nám neříká, že porušujeme Boží standardy. Říká nám, kdy porušujeme své vlastní standardy. Svědomí je tedy nástrojem pro uplatňování naších vlastních hodnot, kterým věříme. Není to univerzální nástroj pravdy. To vysvětluje, proč někdy vrahové netrpěli pocitem viny. Dává nám to světlo do myšlení nacistických zločinců, které „svědomí netrápilo a měli ve svém konání pokoj.“

Svědomí funguje jako náš vlastní vnitřní soudce. Jenže, podobně jako termostat, jaké hodnoty nastavíme, jakou teplotu svého chování zvolíme, takové výsledky budeme ve své morálce a chování mít. V té pasáží, kterou jsme si četli, kde Jan píše o srdci, které nás neodsuzuje, píše v kontextu toto (1. J 3:20-21): Kdyby nás odsuzovalo naše vlastní srdce, co teprve Bůh, který je větší než naše srdce a ví všechno! Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru… Jan tady jasně odděluje odsouzení našich vlastních skutků svým srdcem, ale zároveň píše, že Bůh je větší než naše srdce, a ví všechno. Je tedy možné, že nás srdce neodsuzuje a přesto může mít Bůh problém s našimi rozhodnutími. Jsou to dvě veličiny. 

Apoštol Pavel například, podle svých vlastních slov, jako náboženský zélota pronásledoval církev, protože ji považoval za nebezpečnou sektu. Později tvrdil, že tak činil s čistým svědomím. Přesto, po své konverzi ke křesťanství toto chování označil za těžký hřích. Co se stalo? Pavlovo svědomí se nezměnilo, ale jeho standardy, které upravovaly nastavení jeho svědomí ano. Jeho svědomí bylo původně nastaveno do módu, že zabíjet lidi jiné víry jako služba čistotě svému náboženství dělá Bohu radost, ale po svém obrácení následuje standard, že Bůh aktivně hledá ztracené lidi, jakými byl on sám. Člověk, který pro čistotu náboženství je ochotný zabíjet, najednou tvrdí, že Bůh nejen miluje všechny lidi, ale všechny lidi také chce zachránit.

Klíčem k používání svědomí je tak najít, co jsou opravdové Boží standardy pro náš život. Tady se samozřejmě můžeme vrátit zase zpátky k Janovi a můžeme dokončit celou pasáž. 1. Jan 3:20-23: Kdyby nás odsuzovalo naše vlastní srdce, co teprve Bůh, který je větší než naše srdce a ví všechno! Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru a přijímáme od něj vše, oč prosíme, neboť dodržujeme jeho přikázání a děláme, co se mu líbí. A to je to jeho přikázání: abychom věřili jménu jeho Syna Ježíše Krista a milovali jedni druhé, jak nám přikázal. Pokud bychom milovali jedni druhé, jak nám přikázal (Ježíš před svým ukřižováním svým následovníkům řekl, že určil nové přikázání, podle kterého se mají řídit, a to milovat tak, jak miloval on), a láska by byla základním standardem našeho svědomí, pak by svědomí bylo skutečně cenným nástrojem.

Problém se svědomím je ten, že není lepší než data, která do něho vkládáme. Svědomí je totiž lehké resetovat a upravit podle jiných hodnot. Když láska není základem našich hodnot, pak nás svědomí může přestat po chvíli bolet. Přestaneme být citliví na sobeckost. Svědomí má totiž schopnost vytvářet mozoly. Díky mozolům můžeme hrát na kytaru nebo běhat hodiny bez obvyklé citlivosti na bolest. Zmozolovatělé svědomí je ovšem problém. Necítíme sice nic, ale zaměňujeme ticho za pokoj. Proto Jakub píše, že nic nemáme, protože Boha nežádáme, a když už ho v modlitbě o něco žádáme, jde nám sobecky jen o nás – chceme jen naplnit naši žádostivost. Bez lásky se svědomí stane jedním velkým mozolem. 

Navíc, aby to nebylo tak jednoduché, hodnotíme svůj pokoj podle jiných lidí. Vždyť kolikrát jsme si řekli, nebo chtěli říct: „Není to nic špatného, vždyť to dělají všichni.“ Jakoby chování většiny ospravedlňovalo cokoliv chceme udělat. Jenže, Bůh neslibuje, že když hodně lidí půjde na chybné cestě, tak ji obrátí v dobrou cestu. Svědomí nemůže být řízeno porovnáváním se s jinými lidmi. Apoštol Pavel na toto téma napsal (1 Korintským 4:3-5): Co o mně soudíte vy anebo lidé vůbec, to pro mě znamená velmi málo; nezáleží mi dokonce ani na vlastním úsudku. Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán. Nevynášejte tedy předčasné soudy. Až přijde Pán, osvětlí, co je skryté ve tmě, zjeví úmysly srdcí a tehdy každého ocení Bůh. Moje svědomí je sice čisté, ale to neznamená, že jsem nevinný. Jinými slovy, nezáleží ani na tom, co o nás říkají jiní lidé, nebo jak se s nimi porovnáváme. Nakonec je důležité, co o nás řekne Bůh. Řídili jsme se jeho přikázáním nebo ne?

K čemu je tedy svědomí? Je to skvělý systém včasného varování. Pokud jsme nenechali svědomí zmozolovatět, pak je to skvělý nástroj, která nás upozorní, že překračujeme své hranice. I když naše standardy někdy neodpovídají Božím, je cenné vědět, že se blížíme na hranu hloupých rozhodnutí. Svědomí takto funguje jako žlutá na semaforu, vede nás ke zpomalení nebo k opatrnosti. vede nás k ochotě podívat se, co Bible říká. Ale je to velmi nešťastné zelené světlo. Pokud si myslíme, že svědomí nám něco dovoluje, pak nás lehce svede na scestí. Pavel povzbuzuje Timotea, aby si udržoval dobré svědomí, tedy, aby si svůj termostat nastavil podle toho, co se přeje Bůh. 1. Tm 1:18-19: Timoteji, synu, dávám ti tyto pokyny v souladu s proroctvími, jež o tobě zazněla. S jejich pomocí bojuj dobrý boj; uchovej si víru a dobré svědomí, které někteří zahodili, a proto ztroskotali ve víře. Uchovej si dobré svědomí jasně implikuje, že máme vložit do svého systému to, co si přeje Bůh. Pak ve své víře neztroskotáme.

Jak prakticky na to? Jak si můžeme nastavit svědomí správně a uchovat si ho dobré? Mohli bychom říct, že poselství Bible, především evangelia a novozákonní dopisy, které zachycují Ježíšova slova a chování, jsou nejlepším zdrojem křesťanských hodnot, ale je také jasné, že se můžeme pustit do nekonečných sporů o jednotlivých případech. Proto je nezbytné, abychom četli Bibli ve světle svých zkušeností i zkušeností jiných lidí, v modlitbě a především skrze Ducha svatého, který je nezbytným pro formování křesťanského svědomí. 

Podobně jako u apoštola Pavla, jeho osobní zkušenost s Kristem a Duchem svatým změnila hodnoty jeho svědomí. Potřebujeme vždy vědět, že svědomí může mozolovatět a proto, navzdory tomu, že máme čisté svědomí a máme pokoj, Bůh je finálním soudcem naších hodnot. Vždy se tedy můžeme ptát sami sebe otřepanou frázi: Co by na mém místě udělal Ježíš? Miluji jako on miloval mě?