Tichá revoluce | Říše potkává křesťany

V seriálu Tichá revoluce se společně díváme zpět, abychom našli povzbuzení pro život víry před námi. Vyprávíme si fascinující příběh první církve, která proti všem předpokladům přežila a nakonec si získala vliv zespoda, díky svému důrazu na trpělivý kvas. Jedním z klíčů k pochopení tohoto zvláštního příběhu, byl důraz na jinakost. Úplně první křesťané byli Židé, a tak se mohlo zpočátku zdát, že je to jen další z židovských sekt. Křesťané ale začali záhy dělat dvě věci, pro které je jejich vlastní kultura vypudila: Začali uctívat Ježíše jako Boha, a začali aktivní misii mezi pohany. K hrůze svým židovských přátel nejenže po pohanech nevyžadovali přijetí Mojžíšova zákona, ale navíc se začali s nimi stýkat, jíst s nimi, přátelit se s nimi, brát si je za manžely a manželky. Zkrátka a dobře, církev udělala významný krok k vytvoření multietnické komunity, kde jsou si všichni rovni bez ohledu na svůj sociální status, na pohlaví nebo na etnicitu. To se ovšem zcela vymykalo židovským zvykům, a koneckonců, nic takového neznali ani pohané. Apoštol Pavel, jeden z vůdců církve, to popsal ve svém prvním dopise církvi (Galatským 3:28): 

Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. 

Náboženství v Římské říši bylo všudypřítomné, mnohovrstevné, a nevyhnutelné. Proč by v takovém světě křesťanství získávalo následovníky? Lze si přece jen stěží představit, že víra ze vzdálené a zapomenuté části říše, by mohla mít takový dopad. Po první dvě století bylo křesťanství malým hnutím. V některých částech rostlo rapidně, ale většinou bylo bezvýznamně malé. Na první pohled neexistovaly žádné zvláštní výhody proč se stát křesťanem. Hrozily vám pomluvy, potíže se svými pány, podezření od svých sousedů. Mohli jste být uvěznění, poslání na nucené práce, nebo být zabiti. Okolo vás existovalo množství různých náboženských kultů – veřejné, rodinné, soukromé, uzdravující, věštecké. Co tedy byla přidaná hodnota církve? Komunita. Lidé říše sice do chrámů chodili, ale nepatřili tam. Chodili tam, když potřebovali, ale neznali objímající faktor komunity. Nechodili v jeden čas v konkrétní den se stejnou skupinou věřících, se kterými by měli nějaký hlubší vztah. Abych vám ukázal, co mám na mysli, podíváme se dnes na začátek na příběh mladé ženy jménem Perpetua a jejich přátel. Možná si pamatujete, jak jsem vyprávěl, co pro křesťany první církve by dnes znamenalo přijít do Kolosea v Římě a vidět kříž v císařově bráně. V dobách vzniku církve byly hry v arénách velice populární, ať už to byly bitvy mezi zvířaty, gladiátory, nebo sloužily jako poprava pro kriminálníky. Během her zemřeli někteří gladiátoři a všichni kriminálnici. Gladiátor byl ovšem drahý a proto přišlo vhod, že prokurátor mohl prodat do arény usvědčeného zločince za desetinu ceny gladiátora. 

Tak se do arény dostala 7. května roku 203 i Perpetua a její přátelé z městečka Thuboro Minus, asi 50 km od Kartága. Byla to skupina čtyřech mužů a dvou žen. Všech šest se připravovalo na křest, a všichni byli velice mladí, Perpetue bylo 21 let. Dva z nich byli otroci, včetně druhé ženy Felicie. Perpetua naproti tomu byla z dobré rodiny. Ne nutně z elitní, ale z dobré rodiny určitě. Patřila k vyšší třídě. Felicie byla navíc těhotná. Křesťané se modlili za to aby Felicie měla porod ještě před popravou, a podle záznamu skutečně porodila prakticky okamžitě, za dva dny mohla zemřít společně se svojí skupinou svých přátel. Společně strávili několik týdnů ve vězení, a měli čas naplánovat, jak se budou chovat – rozhodli se narušit konvenční stereotypy tím že do arény vkročí s odvahou a s radostí. Šlo totiž o to, že hry měli pečlivě připravenou choreografii. I tyto křesťany se tedy pokusili navléknout do kostýmů, které měli reprezentovat boha Saturna a kněžky bohyně Ceres, křesťané to odmítli. Nechtěli ztratit svojí vlastní identitu – už jen tím zaujaly uvidí na tribunách. Ještě předtím měli poslední jídlo, ze kterého udělali hody lásky agapé, jak byli zvyklí z církve. Měli společenství u stolu Páně i s připomínkou Ježíšovy oběti. Bylo to velmi emocionální dokonce i pro jejich hlídačem, z nichž pak někteří sami uvěřili a stali se křesťany.

Když tato skupina křesťanů vstoupila do arény, místo aby vyjádřili strach ze smrti nebo respekt před reprezentanty císaře, použili naopak gesta, která ukazovaly, že přijde Boží spravedlnost. Dav to hodně naštvalo a chtěli je zabít okamžitě. Nálada v davu se ale rychle změnila. Pomocníci z Perpetuy a Felicie strhli šaty, obnažili je donaha, a poštvali na ně rozdivočenou krávu. Když je kráva nabrala odhodila, dav vydechl hrůzou. Utrpění bylo působivé. Obě ženy velice trpěly, Perpetua byla mladá, krásná a celá od krve. Felicii, jen dva dny po porodu, ze zakrvácených prsou ji vytékalo také mateřské mléko. Bylo to tak kruté, že dav volal, aby je pomocníci zase oblékli. S muži takový soucit neměli. Když Saturnus krvácel od leopardího útoku, dav na něho křičel, aby si užil krvavou lázeň. Bylo to ale chování Perpetuy a jejich přátel, které bylo zcela jedinečné. Po útoku divoké krávy se Perpetua probrala a šla k ležící Felicii, pozvedla ji na nohy a společně stály bok po boku očekávajíce další útok. Byl to tento obraz, který dav nemohl setřást z očí. Krásná mladá žena z vyšší třídy stojí zakrvácená a nahá bok po boku vedle své křesťanské sestry, která je ovšem otrokyní. V Kristu vskutku není otrok ani svobodný. Bezděky a za to velmi zřetelně vyjádřily sílu křesťanské horizontální komunity. Abyste mi rozuměli: Když jste se ocitli uprostřed arény, byli jste tam sami za sebe. Bojovali jste o svůj holý život, boj kdo z koho. Křesťané se chovali jinak. Umírali společně bok po boku. A svět si toho všimnul. 

Nazývali sami sebe sestry a bratry, a dávali tím najevo, že jejich fyzická rodina není jejich primární rodina – že rodinu Ježíšových následovníků milují a jsou ochotni za ní zemřít. Jan Brammer napsal že nikdy nepochopíme vzestup křesťanství, pokud nevezme vážně, jak intenzivní pocity takové chování vytvořilo, protože nic podobného v žádných jiných kultech té doby nevidíme. Poté, co byla celá skupina vážně zraněna divou zvěří, byla přivedena do středu arény, aby je gladiátoři dorazili mečem. Chování těchto mladých křesťanů bylo pro pozorovatele ohromným svědectvím. Tito mužové a ženy, zakrvácení, umírající, otroci a svobodní, chudí i bohatí: Před svou popravou se líbali na tváře, aby své mučednictví dovedli do konce polibkem pokoje. I když byli vyčerpáni a v bolestech, jejich chování jak přistoupili ke své smrti, jak si před ní vyměnili polibky pokoje, to vše zanechalo na po krvi lačnícím davu hluboký dojem. Když byla Perpetua křtěna, modlila se k Duchu svatému o křestní požehnání – prosila o trpělivou vytrvalost, což bylo velké téma první církve. Historici se shodují: Každá veřejná poprava byla velkým a velmi úspěšným svědectvím ve prospěch církve. Ne smrt samotná, ale její způsob způsobil, že křesťané byli zajímaví, a tvořili lákavý námět k prozkoumáni.

Proč ale to pronásledování? Jak křesťanství rostlo, začaly si ho úřady více všímat, a začaly se vymezovat proti některým prvkům chování křesťanů. Když čteme soudobé autory, všimneme si, že většina reakcí byla negativních nebo nepřátelských, a to především proto, že křesťané odmítali uctívat římské bohy. Jistě, ani Židé neuctívali římské bohy, ale u Židů to bylo bráno jako etnická zvláštnost starobylého národa. Křesťané ale nebyli samostatné etnikum. Začali jako židovská sekta, ale netrvalo dlouho a těžiště církve se přesunulo k pohanům. Nastal přerod ze židovské skupiny k univerzální multietnické komunitě. Tím ale ztratili onu výmluvu na etnickou zvláštnost, a začali být pro své sousedy podezřelí. Proč neuctívání bohů bylo klíčové? 

Částečně to bylo způsobeno strachem, že bohové potrestají celou zemi za neochotu křesťanů přinášet oběti bohům. Částečně to může být nenávist za zmařenou ekonomickou příležitost – protože uctívání bohů byl výnosný a lukrativní podnik. Koneckonců, i v knize Skutků máme příklad podobného povstání, které zažil apoštol Pavel od Efeských řemeslníků, kteří vyráběli modely chrámu bohyně Artemis. Čteme tam (19:23-29): 

Někdy v té době nastal kvůli té Cestě nemalý rozruch. Jeden stříbrotepec jménem Demetrios totiž vyráběl stříbrné napodobeniny Artemidina chrámu, což řemeslníkům přinášelo nemalý výdělek. Svolal je tedy stejně jako výrobce z příbuzných oborů a promluvil k nim: „Pánové, víte, že z tohoto řemesla pramení náš blahobyt. Jak ale vidíte a slyšíte, onen Pavel přesvědčil a odvrátil veliké množství lidí nejen v Efesu, ale skoro po celé Asii. Že prý ‚bohové vyrobení rukama nejsou žádní bohové!‘ Nejenže je tím ohrožena pověst našeho řemesla; hrozí také, že chrám veliké bohyně Artemis už nebude nic znamenat, a tak se sníží věhlas té, kterou ctí celá Asie a celý svět!“ Když to uslyšeli, popadl je hněv a začali křičet: „Veliká je efeská Artemis!“ Město zachvátil zmatek. 

Proč je to důležité pro nás? Je to důležité proto, že i dnes stojíme tváří tvář podobným pokušením – možná dnes mají lidé menší strach z bohů, ale co morální a  etická rozhodnutí, které narušují ekonomiku? Nebudeme i dnes vláčení nenávistí kvůli zmařeným ekonomickým příležitostem? Když se nějaký křesťanský vedoucí třeba v USA postaví proti zbrojařské lobby a zbraňové kultuře, sesype se to na něj úplně stejně: strach z toho, že levicoví nepřátelé zaútočí a my nebudeme mít obranu, nenávist za zmařenou ekonomiku, nutkání klanět se moderním „bohům“, kteří vyžadují své oběti. U nás máme zase svoje výzvy, kdy se hlásit k Ježíšovu učení může být považováno za zmařenou ekonomickou šanci. Nejsme zase tak jiní.

A tak se významní autoři římského světa stavěli proti křesťanské víře. Tacitus například mluví o křesťanech jako o nenáviděné skupině pro svou ohavnost, protože propagují smrtelné a nebezpečné pověry. Plinius mladší píše, že samotný fakt, že je někdo křesťan, dává příčinu k trestu a popravě. Přitom sám říká, že na nich našel něco zvláštního jen v tom, že se setkávají v dohodnutý den, zpívají hymny Kristu jako Bohu, a přísahají při sobě že se budou chovat správně. Pak se scházejí po domech, a jít spolu, a říkají si bratři a sestry. Proč tedy taková nenávist? Galen považoval křesťanství za poškozenou filosofii. Kelsus zpochybňoval vzkříšení a křesťany popisoval jako hlupáky, kteří do svého společenství vítají ty nejhorší lidi. Tím podle něj ničí rodiny, protože vytvářejí napětí mezi dětmi a jejich rodiči – proto je považoval za antisociální a jako hrozbu občanskému a politickému pořádku. Možná, že Kelsus netušil, jak moc udeřil hřebík na hlavičku. Křesťané mezi sebe vítají i ty nejhorší. Římané byli mnohem více náboženští než Řekové Peršané, Egypťané a další pohané jejich doby. To, co v římském náboženství ovšem naprosto chybělo, byla láska. Římané věřili, že bohové jim mohou přijít pomoci, ale nevěřili, že by je bohové milovali. Báli se jich, uctívali je, všem záviděli, ale žádné nemilovali. Křesťanská komunita byla ohromným pokušením ke změně. Lidé tíhnou ke změně náboženské skupiny, když jejich sociální vazby ke členům nové převáží jejich vazby k těm, kteří jsou v opozici proti konverzi. Křesťanství nabízelo úžasnou rodinu. A ta přinesla dalekosáhlé důsledky pro jejich život. Příště tyto důsledky probereme více.

Tichá revoluce | Výlučná jedinečnost

Kdybyste dnes zakládali nové hnutí – náboženské nebo jiné – co byste udělali? Jak byste vedli toto hnutí k růstu? Jen se podívejte, jak v dnešní době vznikají politické strany. Pokud to není produkt marketinku nějakých bohatých lidí nebo firem, pak je to většinou úporná snaha dát dohromady dostatek hlasů. Když se ale podíváme na členskou základnu, všimneme si, že nové strany mají obvykle velice málo členů. V současnosti vedou průzkumy Piráti, které by v koalici se STAN volilo 35% lidí. Přesto ale počet členů strany je jen něco málo přes tisíc lidí, STAN jich má asi 1600. Když dnes vznikají nové strany, lidé je volí, ale obvykle do nich nevstupují, nestávají se jejich součástí. Mohli bychom říct, že podobné by to bylo i s novými náboženstvími. Možná si to neuvědomujeme, ale většina náboženství ve světě nejsou produktem volby. Lidé se stávají přívrženci různých náboženství, protože vyrostli v prostředí (rodina, země, etnikum), kde je dominantní, a kde jsou automaticky považováni za přívržence tohoto náboženství. To konec konců platí i o českém ateismu. Pak je tady ještě případ násilného přesvědčení: když někdo někomu drží pod krkem nůž, svobodná volba je omezena. To, co je na raném křesťanství fascinující je, že nemělo ani jednu z těchto dvou možností. První křesťané se narodili do prostředí, kde buď křesťané nebyli nebo byli marginální. A rozhodně neměli žádnou moc a ani zájem někoho přesvědčovat násilím. Jak to, že tedy vyrostli do multietnického a masového hnutí?

Vítejte přesně v polovině naší série Tichá revoluce. V ní se díváme zpět do historie, abychom našli povzbuzení pro to, jak svou víru v Boha žít dnes. Vyprávíme si fascinující příběh první církve, která proti všem předpokladům a možnostem získala vliv, jenže ne vliv díky moci nebo z vrchu, ale zespoda, díky svému důrazu na trpělivý kvas Božího království. Jak jsme si řekli posledně, když se díváme do historie dnes, růst církve nám přijde jako skoro samozřejmý. Ve skutečnosti byl velice překvapující, až skoro neuvěřitelný. Lidé nebyli nuceni stát se členy církve pod nátlakem invazních armád nebo pomocí vnucených zákonů, ani je k připojení do církve nenutily jakési sociální konvence. Naopak, patřit k církvi bylo riskantní, často v opozicí zákonu a proti sociálním konvencím. K tomu se přidalo nebezpečí pronásledování nebo smrti. Růst církve před Konstantinem je záhadou. Historik Alan Kreider si všiml důrazu na trpělivost v první církvi – nazval to trpělivým kvasem církve. Trpělivost vytvořila podloubí pro dobrozvyky chování, což jim dávalo pocit výjimečnosti. Křesťanů v prvních dvě stě letech bylo nemnoho, přesto proměnili celou říši. 

Takže, zpět k naší otázce: Jak rostou nová hnutí? Nová hnutí rostou samozřejmě díky celé řadě faktorů, k některým se dostaneme příští týden, ale jedna z věcí, která je důležitá ze sociologického hlediska je to, že členové takového hnutí jsou zkrátka jiní. Jsou výluční, ale ne příliš. Pokud má nové náboženské hnutí uspět, potřebuje se vyrovnat s tenzí rozdílnosti. Úspěšně náboženské hnutí musí do jisté míry zachovat kontinuitu se svou vlastní kulturou, aby bylo přijatelné pro nové následovníky. Musí se vyhnout tomu, aby bylo vnímáno jako naprosto cizorodý prvek, který není možné sladit s normálním životem. Takové hnutí samozřejmě také vznikají, působí ovšem velice sektářsky. Na druhé straně tam ovšem musí tam být nějaké rozdíly nebo konkrétní prvky, které tuto skupinu odlišují od jejich běžné kultury a běžného chování, tedy vyžadují jiné konkrétní chování u svých následovníků. Jinými slovy, musí být jasný rozdíl mezi tím, kdo je uvnitř (členem skupiny), a kdo je venku. Jistě chápete, že to tvoří napětí. Přirozeně. Křesťané museli být jiní, aby byl důvod se k nim přidat, ale ne zase tak jiní, aby lidé museli zapřít třeba svou rodinu. Proto první křesťanští apologeti (obránci víry) dávali důraz na to, aby ukázali okolním pozorovatelům, že křesťané jsou nejen dobrými občany, ale že jsou morálně dokonce ještě lepšími občany. Některé prvky jejich chování  je odlišují. Pořád ale mohou být součástí společnosti. A v některých oblastech společnost svými nároky převyšují, což se týkalo třeba praxe „vystavování dětí“, což byla běžná praxe, kdy nechtěné děti byly odkládány, aby byly sežrany divou zvěří, nebo sebrány a prodány do otroctví. Ještě se k tomu dostaneme později.

Jak křesťanství rostlo, začali si ho všímat místní úřady, a začali se k nim vyjadřovat nebo se proti ním vymezovat. Většina reakcí byla spíše negativních nebo nepřátelských, a to především proto, že křesťané odmítali uctívat římské bohy. Jistě, ani Židé neuctívali římské bohy, ale u nich to bylo bráno jako etnická zvláštnost starobylého národa. Křesťané nebyli samostatné etnikum. K tomu se ještě dostaneme. Nyní můžeme potvrdit, že po vzniku církve Židé i pohané vnímali, že křesťané jsou v něčem jiní. Dnes se podíváme hlavně na Židy, příště pak na pohany. Ježíšovo vzkříšení způsobilo následný vznik církve jako radikální skupiny. Stále před nimi byla cesta myšlenkového přerodu. První křesťané byli všichni výlučně Židé. Což ovlivňovalo to, jak chápali Boží jednání. Vzpomínáte, jak jsem minule mluvil o trpělivosti jako jejich velké ctnosti? Určitě to nepřišlo samo a museli se této ctnosti naučit. Vždyť jejich postoj byl: Dobrá, vzkříšení jsme nečekali a Ježíš je tedy očividně víc než politický mesiáš, je to skutečně Hospodin, který se vrátil na Sion. Teď bychom se mohli vrátit k naším představám mesiánství. Ježíš byl ještě s nimi, a vyučoval je o svém království. Projevili svou klasickou netrpělivost, jak píše Lukáš v knize Skutky 1:4-6: 

Když se s nimi sešel, přikázal jim: „Neopouštějte Jeruzalém, ale očekávejte Otcovo zaslíbení, o kterém jste mě slyšeli mluvit. Jan křtil vodou, ale vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým.“ Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“ 

Všimněte si jejich postoje. Vzkříšení bylo překvapivé, ale můžeme se vrátit k tomu, o čem je celé čekání na Mesiáše? Uděláš už konečně tu obnovu Izraele? Svrhneme teď ty Římany? Místo toho jim Ježíš říká: Ne. Máte úkol. 1:7-8 

Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ 

Není to ledajaký úkol. Je to návrat k úkolu, který Bůh dal již Abrahámovi – být požehnáním pro celý svět. A celý svět zahrnuje pohany. Jistě, už předtím ho slyšeli mluvit pozitivně o pohanech, ale celý svůj život žili v představě, že vykoupení je záležitost Izraele. Nechtěli slyšet, že by to mělo být univerzální. Přesto toto misijní a univerzální poslání má z církve udělat něco mnohem většího než další židovskou sektu. Navíc pak dostali Ducha svatého, ale ten přišel zase jen na Židy. Sice z celého světa, ale pořád se točíme mezi Izraelci. Na začátku v prvních dnech církev to vypadalo na novou židovskou sektu. Církev se i nadále scházela v chrámu, na veřejném prostranství, přesně tak, jak se učedníci scházeli ještě s Ježíšem. 2:46-47: 

Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní. 

Všimněte si: Scházeli se a chválili Boha. A lidi je mají rádi. Jsou jim příjemní. Jsou jako oni, ale ještě v lepší verzi. Idylka ovšem netrvá příliš dlouho. Nastává průlom, i když ne díky svobodné volbě. Průlom začíná s tím, že skupina se až příliš vyděluje. Najednou už nejsou tolik milí všemu lidu. Vůdcové církve začínají být pronásledováni. V tomto případě je to pro jejich kázání. Jejich kázání o Kristu se soustřeďuje na vzkříšení z mrtvých a to není to, co chtějí slyšet (jak jsme si řekli v prvním díle). 4:2 

Nemohli totiž snést, že učí lid a že v souvislosti s Ježíšem hlásají vzkříšení z mrtvých. 

Nastává tedy temnější období, které vyvrcholilo zavražděním Štěpána, jednoho z vedoucích církve. Jako následek se většina křesťanů rozprchla všemi směry. Nebyli přitom zticha a nevědomky začali naplňovat Ježíšův úkol. Skutky 8:4-8: 

Ti, kdo se rozprchli, ovšem kázali Slovo, kamkoli přišli. Filip vešel do města Samaří a kázal tam Krista. Lidé svorně naslouchali Filipovým slovům v celých zástupech, protože slyšeli a viděli zázraky, které dělal. Nečistí duchové s velikým křikem vycházeli z mnoha posedlých a mnozí ochrnutí a chromí byli uzdraveni. Celé město zažívalo velikou radost. 

To byl velký průlom. Ježíšovi učedníci si moc dobře pamatovali na Ježíšovy pozitivní příklady a zkušenosti se Samařany, svých rivalech. 8:14-15: 

Apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, a tak k nim vyslali Petra a Jana. Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. 

Samařané ale byli pořád ještě blíž Židům než pohanům. Vedoucí církve jsou všichni stále ještě Židé, a tady se rozhoduje, zda bude nový lid židovská sekta nebo něco víc. A tak přichází moment, kdy se jeden z hlavních apoštolů Petr ocitá řízením Ducha svatého v domě setníka římské armády Kornelia v Cesareji, a káže mu Krista. 10:44-48: 

Ještě než to Petr dořekl, Duch svatý sestoupil na všechny, kdo poslouchali jeho řeč. Obřezaní věřící, kteří přišli s Petrem, užasli, že dar Ducha svatého je vylit i na pohany. Slyšeli je totiž, jak mluví v jiných jazycích a velebí Boha. Petr tehdy prohlásil: „Copak jim někdo může odepřít křest vodou, když přijali Ducha svatého jako my?“ A tak je nechal pokřtít v Pánově jménu. 

Všimněte si – židovští křesťané, co přišli s Petrem, užasli, že Bůh dal Ducha také římským pohanům. Vždyť jejich představa byla velice nacionální, a tady se naplňují Ježíšova slova, která si neuměli představit v realitě. Pohané přijímají zvěst o Kristu a Bůh je naplňuje svým Duchem. Když to slyšeli vůdcové církve (všichni Židé), s překvapením začali chválit Boha: 11:18 

„Tak tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!“

Později hrál tento příběh velikou roli při Jeruzalémském koncilu popsaném ve Skutcích 15, kdy se rozhodovalo, co se bude chtít po pohanech, kteří se stávají křesťany. Bude se po nich chtít, aby se nejprve stali Židé. Petr tam řekl (15:8-9): 

Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi. 

A Ježíšův bratr Jakub to shrnul do slov (15:19): 

Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže. 

Tohle byl zároveň konec popularity křesťanství mezi Židy. Sloužit pohanům a k tomu navíc ještě předtím začátek uctívání Ježíše jako Boha – to už z křesťanství dělalo pro židovství nepřijatelnou herezi, kterou je třeba vymýtit. Začalo první pronásledování křesťanů, tentokrát rukou Židů. Prim hrál jeden horlivý mladý učenec se jménem Saul, který během pronásledování církve prožil zvláštní mystický a nadpřirozený zážitek, setkání s Ježíšem. Výsledkem bylo nejen jeho obrácení, ale navíc dostal vlastní úkol. Tentokrát to byl jednoznačný a jednosměrný – k pohanům. Skutky 9:15: 

…bude přinášet mé jméno národům. 

Pavel se stal ústřední postavou církve, která měla přinést poselství o Kristu, který zachraňuje celý svět, nejen Izrael, všem lidem, včetně pohanů. A ti reagovali a stávali se také křesťany. Netrvalo dlouho a těžiště církve se přesunulo od Židů. Nastal přerod ze židovské skupiny k univerzální multietnické komunitě. Vše je připraveno na to, aby nový lid potkala také říše. Bude to tvrdý náraz, který nakonec vyústí v proměnu říše, světa i budoucnosti. Pokud totiž připadali křesťané odlišní Židům, byl to jen slabý odvar výlučnosti, který je čekal u pohanů. 

Tichá revoluce | Trpělivý kvas církve

Před několika desítkami let začala část církve na Západě s nelibostí sledovat úpadek křesťanského vlivu, alespoň tak jim to připadalo. Přišla tedy s nápadem, na který se posléze zapomnělo, ale který v současnosti některé skupiny znovu oprášily. Pojmenovali ho Hnutí sedmi vrchů. Pointa celé myšlenky byla jednoduchá: aby mohla mít církev skutečný vliv na svět a aby mohla prosadit skutečné změny, potřebovala by obsadit klíčové sféry (vrchy) vlivu. Každý vrch symbolizoval nějakou vlivovou oblast od politiky přes kulturu, rodinný život, náboženství až po ekonomiku. Šlo o to, že když budeme mít dostatek vlivu na onom vrchu, budeme schopni prosadit správné hodnoty, a změníme to, jak vypadá nás svět. Zní to strašně skvěle, ale… z historického hlediska je to naprostý protiklad tomu, jak fungovala komunita nového Ježíšova lidu, lidu Cesty, která skutečně svět proměnila. Abyste mě nechápali špatně. Jistě je pravdou, že všichni máme vliv (každý člověk nějaký má, nejvíce samozřejmě ve své rodině a ve svém nejbližším okolí). Vliv je neutrální, může být použitý dobrým nebo špatným způsobem podle našeho charakteru, naších cílů nebo naší situace. Otázka zní jinak: Opravdu nás Ježíš vede k obsazení vrchů a vytvoření vlivových skupin, které prosadí hodnoty Božího království pro celou společnost?

Pamatuji se, že když jsem o tomto hnutí slyšel poprvé, instinktivně mě napadlo, že spíš věřím v hnutí údolí! V posledních letech jsem několikrát kázal o hoře proměnění, kde tři Ježíšovi učedníci byli svědky Ježíšova setkání s hrdiny starověkého Izraele: Mojžíšem a Eliášem. Celá zkušenost byla velice mystická, nadpřirozená, spatřili Ježíše jinak, než jak jej do té doby znali. Viděli ho zahaleného slávou. Viděli něco, na co jim chyběla zkušenost a správná slova. Jejich reakce byla okamžitě přesně taková, jakou by měl každý moderní člověk: Postavíme tu stany a obsadíme tento svatý vrch. Bůh je v tom moc dlouho nenechal, Mojžíš a Eliáš zmizeli, Ježíše zahalil oblak, ozval se hlas z nebe, který potvrzoval Ježíšovu identitu a nabádal tyto učedníky, aby jen Ježíše poslouchali. Evangelista pak píše, že celý ten skvělý nápad s obsazením vrchu přišel na svět jen proto, že Petr nevěděl, co by řekl… Pro tento speciální zážitek chyběla slova. Každopádně, příběh nekončí jen tím, že už zase vidí samotného Ježíše. Místo toho je Ježíš okamžitě bere do údolí, kde se mezitím zbytek učedníků neúspěšně pokouší vyhnat démona z jakéhosi chlapce. Ježíš to musí nakonec udělat za ně, a tvrdí, že bez modlitby a autority s ní spojené, to fakt nepůjde. Všimněte si toho paradoxu: Opravdový vliv, opravdová změna, opravdu vítězný zápas s démony se neděje na vrchu, ale dole v údolí. Děje se v údolí, kde se prohánějí démoni, a kde trpíme nedostatkem víry, a kde bojujeme, strádáme, a taky vítězíme. Tam je opravdový vliv. Není divu, že Ježíš řekl, že vítězná ingredience úspěšného exorcismu je modlitba a půst, tedy něco pomalého, a dlouhého. Není to něco, co jde udělat rychlým výkřikem, nebo snadným řešením. Je to proto, že tichá revoluce je především (jak uvidíte) trpělivá revoluce.

V této sérii přednášek v Elementu se díváme na to, jak se svět potkal s prvními křesťany a jak se to stalo, že z malé obskurní skupiny Ježíšových následovníků se stala dominantní síla. Minulý týden jsme si říkali, jaký dějinný zvrat asi musel nastat, že dnes v bráně císaře v římském Koloseu najdeme kříž. A ne ledajaký. Kříž byl běžně používaný krutý popravčí nástroj pro buřiče a zvlášť těžké zločince. Tento kříž však nereprezentuje tisíce ukřižovaných v dějinách. Stojí tam jako připomínka jednoho konkrétního ukřižování, Ježíšova ukřižování. Když v arénách římské říše umíraly stovky křesťanských mučedníků, ani ve snu by je nenapadlo, že na místě, odkud císař sledoval tyto kruté hry a kruté popravy bude jednou stát symbol, pro který právě oni umírají. Přesto se to stalo a je to velice fascinující příběh. Je fascinující mimo jiné také proto, že lidé odkojeni osvícenstvím a komunismem mají za to, že církev zvítězila jakýmsi podvodem – že prostě Římany přinutila věřit v Krista, že násilím obrátila svět, že si podmanila svět útlakem, násilím a lží. Zkrátka, že intrikovala jako jakési spiknutí mocných. Jenže nic nemůže být vzdálenější pravdě. Je to fascinující příběh, protože ukazuje, že církev si získala svět zespoda, z údolí, z podlahy kolosea nasáklého její krví. 

Když se nad tím zamyslíme, je to fascinující příběh, nebo jako říkají někteří historikové, je to až nepravděpodobný příběh. Církev v prvních třech stoletích rostla impozantním způsobem, samozřejmě, někde více, jinde méně. V době kdy císař Konstantin přijal křesťanství, církev měla mnoho členů po celé říši a to v různých sociálních skupinách. My dnes při zpětném pohledu pokládáme tento růst za samozřejmý, a zapomínáme jak překvapující byl. Lidé nebyli nuceni stát se členy církve pod nátlakem invazních armád nebo pomocí vnucených zákonů, ani je k připojení do církve nenutily jakési sociální konvence. Naopak, patřit k církvi bylo riskantní, často v opozicí zákonu a proti sociálním konvencím. K tomu se přidalo nebezpečí pronásledování nebo smrti. Růst církve před Konstantinem je záhadou, překvapením, a fenoménem. Proč nějaký malý tajemný náboženský kult z východního Středomoří – vysmívaný, diskriminovaný – roste tak, že nakonec na nahradí skvěle zabydlené a respektované kulty podporované aristokracii? 

Někteří historikové mluvili o srážce idejí, zkrátka že křesťané rozvinuli nové myšlení. Jiní dávají důraz na konkrétní faktory křesťanského triumfu – netolerantní zápal, učení o posmrtném životě, zázračná moc, výjimečná morálka, a organizace komunity. Další k tomu ještě přidávají sílu– nejprve psychologickou ve formě exorcismu a zázraků, a později fyzickou ve smyslu státem sponzorovaného přesvědčování. Mě osobně se ale velice líbí hypotéza, kterou k těmto pokusům vysvětlit křesťanský růst přidal Alan Kreider, který ho nazval trpělivým kvasem církve. Všiml si totiž, že ačkoliv trpělivost nebyla v řeckořímském světě ctností, pro první křesťany byla velice důležitá. O trpělivosti mluvili, psali, kázali, a prakticky ji žili. V první třech stoletích vyšli hned tři velká pojednání o trpělivosti jako o ryze křesťanské ctnosti. Věřili, že Bůh je trpělivý a Ježíš je ztělesněním trpělivosti. Došli k závěru, že důvěra v Boha vyžaduje trpělivost – bez nutnosti mít vše pod kontrolou, bez strachu a stresu, bez spěchu, a bez pokušení použít sílu k dosažení svých cílů. Trpělivost poté vytvořila podhloubí pro dobrozvyky chování, což jim dávalo pocit výjimečnosti. Dobře to jde vidět na tom, o čem první křesťané psali. Křesťanství od prvního okamžiku byla knižní kultura. Některé z nejlepších řeckých a latinských knih, které nám zůstaly z té doby, jsou křesťanské. Je překvapující, o čem přesně psali. Máme tři velké práce o trpělivosti, ale nemáme jediné pojednání o evangelizaci. Což je překvapující vzhledem ke svému skvělému růstu. Šlo totiž o to, že křesťané uvěřili, že mohou a mají mít vliv zespoda, z údolí.

Ježíš přesně tohle učil své učedníky. Řekl jim, že království Boží je jako kvas. Matouš 13:33: 

Vyprávěl jim ještě další podobenství: Nebeské království je jako kvas, který žena vzala a zadělala do tří měřic mouky, až nakonec všechno zkvasilo. 

Pro Ježíšovy posluchače to byl jasný příklad. Kvas může být negativní, nebo jako v tomto případě pozitivní. Jisté ale je, že kvas všechno promění. Proto později třeba napsal apoštol Pavel ve svém prvním dopise církvi toto (Galatským 5:9): Trocha kvasu prokvasí celé těsto! Jak funguje kvas? Rozlézá se všude. Moderně bychom řekli, že kvas je symbiotická kolonie mikroorganismů, která se živí základními nutričními složkami mouky, tedy především škrobem. Ve výsledku pak těsto kypří, konzervuje a ochucuje. Celá masa kvasu je obsazená čilými jednobuněčnými organismy, které se vesele množí, umírají a hodují na mouce, a dělají to tak dlouho, dokud mají co jíst a dokud je prostředí vhodné pro život. A to je přesně obraz první církve. Ta si získávala vliv pomalým a trpělivým životem, své prostředí ochucovala a kypřila, až ho nakonec proměnila. Neměla veřejný vliv a nedělala programovou evangelizaci. Přesto změnila svět, jak napsal v roce 256 Cyprián, biskup z Kartága: 

Drazí bratři, jsme filosofové ne ve slovech, ale ve skutcích; vystavujeme svou moudrost ne vzhledem, ale pravdou; cnosti známe díky životu, ne skrze chlubení; nemluvíme o velkých věcech. ale žijeme je. 

Všimněte si hlavně poslední věty. Nemluvíme o velkých věcech, žijeme je. Cyprián mluví o tom, že křesťané projevují víru trpělivosti, kterou jsme se naučili z nebes, protože trpělivost sdílí se samotným Bohem. Když lidé následují Krista, jsou Bohem zformování do lidu, který ztělesňuje Boží vlastní trpělivost. Kristovi následovníci nespěchají, pozorně naslouchají slovo, které je čteno a kázáno, a pak trpělivě toto slovo žijí v životě. Pro nás je jistě zajímavý kontext, ve kterém Cyprián své pojednání o trpělivosti napsal.

V letech 250-251 vydal císař Decius příkaz, že všichni občané říše musí přinášet oběti bohům, což pro křesťany nebylo přijatelné. Cyprián odešel do exilu, někteří křesťané zůstali doma, zapálili kadidlo císaři a přežili, jiní odmítli a byli uvězněni. Někteří byli popraveni. V roce 252 krátce poté co skončilo pronásledování, v Kartágu vypukla epidemie moru, a mnoho lidí včetně křesťanů zemřelo. A právě v tomto období a v tomto kontextu napsal Cyprián své významné dílo, které nazval O dobru trpělivosti. Cítil, že v tomto období je trpělivost pod tlakem, chtěl tedy, aby lidi viděli že v trpělivosti se skrývá dobro. Křesťané byli samozřejmě lidé své doby, kteří zakoušeli různá pokušení. Cyprián věděl, že jsou v pokoušení odplácet a mstít se. Vedl je tedy k tomu, aby ke své víře přistupovali s trpělivosti. Uvědomoval si , že v temných zákoutích se skrývají pokušení cizoložství, podvodů, a vraždy a tvrdil, že trpělivost je lékem na tyto pokušení. Napsal: 

Ať je trpělivost silná a pevná ve vašich srdcích, a tedy vaše posvěcené tělo a chrám Boží nepodlehne cizoložství, nevinnost toužící po spravedlnosti nebude infikována nákazou podvodu, a ruka držící kalich eucharistie nebude poskvrněná krví potřísněným mečem. 

Trpělivost neznamená, že lidé mají historii pod kontrolou, ale že důvěřují Bohu. Trpělivost znamená, že nemusím spěchat a tlačit, je nekonvenční, nenásilná, dává svobodu, a nakonec dává naději. Jak Kreider ve skvělé knize The Patient Ferment of the Early Church ukazuje, tato ctnost hrála významnou roli v růstu církve díky své přitažlivosti. První církev tak svým trpělivým chováním způsobila dalekosáhlé změny v celé říši.

Někdy si říkáme, že křesťanů bylo hodně, proto mohli přinést změnu. Opak je ale pravdou. Bylo jich poměrně málo. Současní historikové se kloní k tomu, že okolo roku 40 existovalo zhruba 1000 křesťanů, v roce 100 jich bylo 10,000, v roce 200 zhruba čtvrt milionu, a okolo roku 300 to bylo již 5 až 6 milionů. V roce 100 máme 100 křesťanských komunit a v roce 200 asi 400 komunit. To opravdu nejsou ohromná čísla. A přesto, přes svůj poměrně nízký počet následovníků změnili celý svět a během několik set let zcela proměnili říši. 

Protože Ježíš měl pravdu, Boží království je jako kvas, který vše prokvasí. Prvním křesťanům nešlo o obsazeni vrchů, ale o trpělivý kvas v údolích. To nakonec ukázalo na jejich výlučnou jedinečnost - v čem se od svého okolí lišili. O tom si povíme v příštích dílech. 

Tichá revoluce | Setkání se Vzkříšeným

Spisovatele a filmaře v minulosti a možná ještě více v současnosti fascinoval starověký Řím. Příběh města, které si podmanilo prakticky celý známý svět, je legendární. Jsou i jasné důvody této fascinace: Na jedné straně tu máme sílu antické kultury, na druhé straně animální spojení násilí, sexuality, dominance a moci. A pak tam máme příběhy otroků, gladiátorů, a filozofů. Asi nikdo nepochybuje, že to byl násilný svět, ve kterém Řím vládl pomoci Pax Romana, římského pokoje, kterého bylo dosaženo mečem a křížem. Římský svět nás fascinuje při dnešním zpětném pohledu. Pozorujeme ho ale z bezpečného odstupu, můžeme něco z něj obdivovat, něco kritizovat, ale necítíme pach krve a smrti, kterým byl tento svět cítit. Nevidíme krutost římských císařů, nedíváme se na silnice posety kříži popravených otroků, nevidíme hořící Řím, zatímco císař Nero píše básně. Do tohoto světa na jejím zapomenutém okraji přišel Ježíš, a v tomto světě vznikla církev. Byla to malá skupina náboženských fanatiků, proč by se o ní Řím měl zajímat? A přesto došlo k fatální srážce dvou světů: velkého Římského ovládajícího tehdejší svět, a malého křesťanského, který neměl nic: moc, sílu, armádu, peníze, masy lidí. Jak je možné, že tento malý kámen roztříštil balvan velké říše? Jak došlo k proměně tohoto světa? 

Jinými slovy: Jak to, že v římském Koloseu stojí ve vchodě pro imperátora kříž? Jen se zamysleme. Koloseum symbolizovalo moc Říma jako máloco: Prostor pro trestání nepřátel, místo kruté zábavy zajatých gladiátorů, půda nasáklá krví, násilím a zlem. Právě zde v tomto Koloseu skončilo svůj život mnoho raných křesťanů, roztrhání divou zvěří. Dostat se jako křesťan do Kolosea znamenalo jednosměrný lístek na onen svět. Jak to, že dnes v bráně Kolosea, kudy chodil na představení císař, najdete kříž? Kříž, který byl běžným římským popravčím nástrojem pro nejhorší zločince, ale který zde stojí na připomínku jednoho jediného konkrétního kříže? Toho, na kterém visel jakýsi židovský Mesiáš ze zapomenuté části říše, který měl pouhých pár stovek následovníků, z nichž ho navíc všichni opustili? Tohle je mnohem více fascinující příběh, než vzestup a pád Říma. Navzdory tomu, co si moderní lidé myslí, církev získala svět pomocí tiché revoluce. 

Vítejte u nové série postů s názvem Tichá revoluce | Svět potkává první křesťany. V ní se podíváme na příběh lidu Cesty, jak si sami říkali. Je to fascinující příběh. Rád bych začal zdůrazněním, že křesťanství (jak tomuto hnutí začali posléze říkat pozorovatelé zvenčí) začalo jako židovské mesiánské hnutí. To je velice důležité. Židé se považovali za Bohem vyvolený národ, který od Boha dostal slib, že Bůh bude s nimi v dobrém i zlém, a v situaci, kdy budou vyhnáni ze své země, Bůh je tam znovu vrátí. V době Ježíše se sice Izrael nachází fyzicky ve své zemi, ta mu ale nepatří. Podrobený řadou mocností, které prošly jeho územím, od Peršanů, Babyloňanů, Řeků a nyní i Římanů, Izrael již dlouho nezakusil, jaké to je žít ve svobodě. Některé strany začaly dokonce s Římem kolaborovat. To přidává k výbušné povaze jinak zapomenuté části říše. Proto se také rozvíjejí různá hnutí, od politických až po teroristických, které proti okupantům bojují. Chtějí vidět, že Bůh se znovu stává právoplatným králem Izraele. Takových mesiánských hnutí byla celá řada, před Ježíšem i po Ježíši.

A teď to důležité: Většina těchto mesiánských hnutí končila smrtí jejich velitele nebo zakladatele. Jejich chápání bylo prosté: mrtvý Mesiáš = žádný Mesiáš. Pokud tedy nějaký vůdce zemřel, jeho hnutí bylo považováno za mrtvé hnutí, za hnutí, které selhalo. Pokud nějaký mesiáš zemřel, jeho následovníci se rozptýlili plní zklamání a deziluze. Přesně to se stalo Ježíšovým následovníkům. Krásně to jde vidět v evangelijním příběhu, kdy po Ježíšově ukřižování jdou dva zklamání Ježíšovi učedníci plní deziluze z Jeruzaléma. Všimněte si jejich poraženecké a zklamané věty, kterou shrnují celý svůj postoj. 

Lukáš 24:13-24

Téhož dne se dva z nich vydali do vesnice jménem Emauzy, vzdálené od Jeruzaléma šedesát honů,  a povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim. Něco však bránilo jejich očím, aby ho poznali. Ježíš se jich zeptal: „O čem si to cestou povídáte, že jste tak smutní?“ Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam v těchto dnech stalo!“ „O čem?“ zeptal se jich. „O Ježíši Nazaretském,“ odvětili. „Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem. Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. Také nás překvapily některé z našich žen. Ráno byly u hrobu a nenašly jeho tělo. Pak přišly a říkaly, že dokonce měly vidění. Andělé jim prý řekli, že žije. Někteří z našich šli ke hrobu a našli všechno tak, jak to ženy vyprávěly, ale jeho neviděli.“ 

Všimněte si: My jsme doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo. My jsme doufali, ale… mrtvý Mesiáš = žádný Mesiáš. Sen skončil. Když koukám na hokej na internetu (což se jinak v téhle době ani nedá), mohu si vsadit LIVE, v kurzu podle situace. Například, zrovna dostanete gól a prohráváte, kurz je velice výhodný, pokud svému týmu věříte. Ale pak nastane situace, kdy si vsadit na výhru je velice hloupé – byl by to sportovní zázrak. 3 minuty do konce, prohráváme 0:5, to už asi neotočíme… Nikdo si nevsadí. Přesně tam se tito dva učedníci nacházeli. Nic by si na Ježíše nevsadili. Vše je ztraceno. Z jejich pohledu naprosto jednoznačně. 

Ježíš měl stovky učedníků. Nebylo to jen těch 12 apoštolů, ti byli jeho týmem. Přesto, když Ježíš byl zatčen a popraven, jeho učedníci – všichni z nich – od Ježíše utekli pryč. Co je pro nás důležité je, že nikdo nečekal u hrobu, protože nikdo nečekal Ježíšovo vzkříšení. Ježíš o něm dopředu mluvil, ale jeho učedníci mu nerozuměli – chyběla jim teologie, představa nebo koncept. Židé měli teologii vzkříšení, ale ta byla jiná. Učedníci si museli myslet, že Ježíš mluví o ní. Šlo o to, že v Ježíšově době věřili, že na konci dějin budou lidé vzkříšení pro život na nové zemi. Proroci slibovali novou zemi a nové nebe, pravý domov, kam směřovali. A vzkříšení mělo být završením dějin. Vůbec ale nečekali, že by vzkříšení mělo proběhnout již za jejich života, nebo že by mělo začít dřív než na konci dějin.

Protože vzkříšení nebylo Ježíšovými učedníky očekávané uprostřed příběhu, chápeme, proč Ježíše opustili a proč, podobně jako dva učedníci na cestě do Emauz byli poraženi a demoralizováni. Přesto tady máme najednou skupinu lidí, kteří se nerozptylují, kteří zůstali pohromadě jako hnutí, jako shromáždění, jako ekklésia, jako církev. Toto hnutí začalo hlásat zmutovanou verzi židovského očekávání vzkříšení. Tato nová křesťanská mutace vypadala takto: 

(1) Víra ve vzkříšení se posunula z periférie do centra. 

(2) Vzkříšení se vyjasnilo – židovské představy byly vágní, křesťané zdůrazňovali, že po vzkříšení je tělo transformováno do nového typu fyzické nesmrtelnosti. 

(3) Na rozdíl od židovství nebo pohanství, v raném křesťanství není škála představ o tom, co je po smrti, křesťané věřili ve fyzické vzkříšení. 

(4) Vzkříšení dostalo podobu jedné rozpůlené události. Židé věřili, že dojde ke vzkříšení na konec dějin, křesťané zdůrazňovali, že tato událost nastala již v Kristu jako prvotiny budoucího všeobecného vzkříšení. 

(5) Vzkříšení bylo bráno zároveň doslovně a metaforicky. 

(6) V judaismu nikdo nečekal, že by Mesiáš zemřel, natož vstal z mrtvých. Křesťané reinterpretovali řadu starozákonních míst v novém světle.

Otázkou tu zůstává: Proč se to stalo? Proč Ježíšovo mesiánské hnutí změnilo svou teologii a své očekávání ohledně vzkříšení? Proč hnutí neskončilo, ani nehledalo nového lídra hnutí místo Ježíše, a proč sílilo natolik, že za pár desítek let ovládlo celou říši? Žádné jiné hnutí, navíc bez moci, bohatství a síly, takové výsledky nemělo. Mělo by nás zajímat, proč zrovna toto hnutí ovládlo svět. Odpověď je obsažena v příběhu dvou učedníků na cestě do Emauz: Také nás překvapily některé z našich žen. Ráno byly u hrobu a nenašly jeho tělo. Pak přišly a říkaly, že dokonce měly vidění. Andělé jim prý řekli, že žije. Někteří z našich šli ke hrobu a našli všechno tak, jak to ženy vyprávěly, ale jeho neviděli. Pro vznik církve, která přežila smrt svého Mesiáše, neexistuje lepší vysvětlení, než Ježíšovo vzkříšení. Historik a teolog N.T. Wright podotýká, že vznik církve, křesťanské komunity s vlastním příběhem, praxí, symboly a odpověďmi na otázky židovského světonázoru byl následek křesťanské víry v tělesné vzkříšení Ježíše z mrtvých. 

Co tuhle víru ve vzkříšení podnítilo? Existence prázdného hrobu a příběhy setkání s Ježíšem po vzkříšení. Následně církev začala uctívat Ježíše, i když trvala na svém původním židovském monoteismu. Což byla radikální a dramatická změna. Příběhy setkání se Vzkříšeným a existence prázdného hrobu jsou popsány v evangeliích věcně, bez vnitřních odkazů na Písmo. Jinými slovy, nešlo jen o teologii, ale o historii. Pro první křesťany bylo vzkříšení Ježíše stejné překvapení, jako pro jejich oponenty. Vzkříšení bylo navíc politicky revoluční doktrínou. Není divu, že nepřátelé nového hnutí tolik bojovali proti vzkříšení. Tyran ví, že smrt je poslední zbraní, kterou má k dispozici. Pokud někdo křísí mrtvé, pak to znamená, že vše je vzhůru nohama. Vzkříšení zároveň znamená, že pokud Bůh obnovuje hmotu, pak je to zaslíbení obnovy vesmíru, celého světa. Jinými slovy, právě díky tomu není naše práce marná – cokoliv dnes uskutečníme ve spravedlnosti, milosti, odpuštění, uzdravení, osvobození, děláme ve jménu Ježíše a nebude to ztracené, nýbrž se to stane součástí Božího království, které již započalo a přijde plně. Je to opravdová spolupráce s Bohem. 

Kombinace prázdného hrobu a setkání s Ježíšem. Když naši dva učedníci na cestě do Emauz byli s Ježíšem, mluvili o prázdném hrobu a měli zážitek s Ježíšem: najednou se jim otevřely oči. 

Lukáš 24:30-39 

Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel. Tehdy jeden druhému řekli: „Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Ihned vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli oněch jedenáct shromážděných s ostatními, jak říkají: „Pán opravdu vstal z mrtvých. Ukázal se Šimonovi!“ Vyprávěli jim tedy, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba. 

Všichni jsou v úžasu, jedno svědectví za druhým, nemohou tomu věřit, jsou v šoku, jsou překvapení. A pak najednou… 

Zatímco o tom mluvili, stanul uprostřed nich Ježíš. „Pokoj vám,“ řekl. Oni si ale v hrozném úleku mysleli, že vidí ducha. Řekl jim tedy: „Proč jste tak vylekaní? Proč jste na pochybách? Podívejte se na mé ruce a nohy – jsem to já! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti; jak vidíte, já je mám!“ 

Poté s nimi Ježíš pojí rybu, a stráví s nimi čas, mluví k nim, raduje se s nimi. Tahle života měnící zkušenost je hlavním důvodem, proč tato skupina zklamaných příslušníků mesiánského hnutí s mrtvým Mesiášem dostala ohromnou dávku energie, naděje a s novou odvahou, radostí a smělostí začala všude prohlašovat, že jejich Mesiáš žije. Přestože ho viděli umírat, a vypadá to, že je toto hnutí další z řady selhání, stalo se něco nového a nečekaného. Církev se setkala se Vzkříšeným! Tato moc zmrtvýchvstání se stala jejich silou, jejich nadějí, jejich poselstvím. 

Do světa říše nasáklé násilím a smrtí přinesla revoluci. Nebyla to revoluce se zbraní v ruce, byla to tichá, trpělivá a pomalá revoluce. Revoluce lásky.