Nedávno jsem poslouchal jakési cédečko s rozhovory s několika úspěšnými lidmi z různých oblastí, a člověk, který to vše uváděl, tam řekl větu, která mě velmi zaujala. Tento člověk řekl: Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Hned se mi to líbilo. Vždyť kolik z nás zná lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si nás nemusí pamatovat lidé z našeho okolí. Můžeme se do jejich paměti zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit.
Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo ne? Víš co? Jsem rád, že ses zeptal, jsou to důležité otázky. A víš co? Máš úplnou pravdu! Není jediný důvod, proč by ses měl zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou manželku, své děti a svého psa (nebo křečka)! Každý je svého štěstí strůjce a nemáš povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí. Úplně s tebou souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Ale v okamžiku, kdy se sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene ta příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této filozofii věřit. Tehdy se chytáme stébla a doufáme, že se o někoho budeme moci opřít.
Tehdy totiž věříme, že nikdo z nás není osamělý ostrov sám pro sebe, ale uvědomujeme si, jak spojení s jinými lidmi přináší nejen hodnotu, ale také praktickou pomoc a naplnění. Aby naše vlastní víra byla silná, pak ji potřebujeme v praxi žít také pro jiné lidi. Bůh nám schválně připravuje různé situace, kde máme šanci vyřešit nějaký nebo něčí problém. Ne proto, že se týká i nás, nebo že to musíme udělat, ale proto, že tím uvádíme do života Ježíšovo učení. Pomáháme jiným, protože se tak cítíme být součástí světa, který nás přesahuje. To je důvodem, proč lidé dělají dobro lidem, se kterými jinak nemají nic společného, to je také důvodem, proč lidé slouží v církvi. Každé setkání Elementu se neobejde bez vydaných dobrovolníků, kteří zdarma a ve svém čase slouží, aby vytvořili prostředí, ve kterém mohou naší hosté, věřící, nevěřící nebo hledající nerušeně hledat Boha a smysl života. Ale zároveň to má vedlejší efekt. Když slouží, posilňuje to zpětně jejich víru.
Bůh si totiž k růstu naší víry používá osobní službu. Každý z nás má tyto Bohem iniciované příležitosti uplatnit své talenty a duchovní dary, abychom skrze své ochotné srdce investovali svůj čas do řešení problémů, které jsme nezavinili, a kterým skrze naši ochotnou službu můžeme také předcházet. Jenomže, co když se cítíme, že na to vůbec nemáme, pomáhat jiným? Co když se cítíme, že nezvládáme ani své vlastní problémy? Třeba bychom byli ochotni pomáhat jiným, ale když se cítíme nehodně a nedostatečně, tak přeci nemůžeme! Třeba si myslíme, že nic nemáme, a to ani materiálně, ani duchovně. Jak bychom mohli kdekoliv pomoci, když máme tak málo sami?
Pamatuješ si, co je jádrem velké víry v Boha? Důvěra, že? A právě proto je Bůh ochoten a schopen si použít tvé málo, které máš k tomu, aby s tím udělal mnoho, pokud budeš ochotný se s tím podělit. Náš dnešní příběh je docela známý, koneckonců jsme jej v Elementu již několikrát zmiňovali, přesto se k ilustraci osobní služby velmi hodí. Začíná krátce po tom, co se Ježíšovi učedníci vrátili z misijní cesty, na kterou je Ježíš poslal, a on s nimi odešel do ústraní na pusté místo u města zvaného Betsaida. Jenomže jakmile se to dozvěděli lidé, vydali se za ním a on je přijal. Vyprávěl jim o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravit. Pak se rozvíjí tento příběh, který popisuje evangelista Lukáš, a ještě pak nám k němu Jan dodává další důležité detaily.
Lukáš 9,12-17 Když se začalo chýlit k večeru, přišlo za ním dvanáct učedníků. "Propusť ten zástup," řekli mu. "Ať se rozejdou do okolních vesnic a statků a najdou si tam nocleh a stravu, protože tady jsme v pustině." Odpověděl jim: "Vy jim dejte najíst." "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby," namítli. "Ledaže bychom šli a všem těm lidem jídlo koupili." (Jen mužů tam bylo kolem pěti tisíc.) "Posaďte je ve skupinách po padesáti," řekl Ježíš učedníkům. Když to udělali a všechny posadili, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali zástupu. Všichni se najedli do sytosti a sebralo se ještě dvanáct košů nalámaných kousků, které jim zbyly.
Tisíce lidí v pustině, to nevypadá dobře. Všichni mají hlad, a někteří možná mají s sebou svačinu, ale pro tolik lidí by stejně nic nestačilo. Přesto Ježíš vykoná jeden ze svých nejpodivuhodnějších zázraků a rozmnoží jídlo tak, aby se všichni najedli. Co ovšem Ježíš rozmnožil? Pět chlebů a dvě ryby. A to se vzalo kde? Jan nám dodává důležitý detail, který tady Lukáš opomíjí. Podle Jana, který u toho osobně byl, jeden z učedníků, Ondřej, Petrův bratr, Ježíši řekl: Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro tolik lidí? Ježíš je totiž vyzval, aby oni dali najíst těm lidem. Možná, že když to učedníci slyšeli, začali hledat, kdo všechno má jídlo, ale nikdo se nehlásil. Zkuste si to představit: Petr chodí mezi lidmi a ptá se, kdo má jídlo? Ježíš se ptá, kdo má jídlo! A lidé si říkají, ne, já Ježíši svou svačinu nedám! Víte, osobně si myslím, že tam bylo mnohem více lidí s jídlem, než byl onen mladík (má maminka by mě na poušť bez svačiny určitě nepustila), ale jen jeden chlapec byl ochotný něco obětovat. Oběť konkrétního člověka způsobila zázrak a vyřešila problém mnoha přítomných. Každá skutečná služba totiž vždy začíná s ochotným srdcem.
Bůh nás skutečně vybízí a povolává k aktivní službě, která se projevuje důvěrou v Boha ve společných okamžicích, jako byl tento v našem příběhu. Ježíš vybízí své následovníky, aby se nesnažili přehodit problém na něj, ale aby to byli oni sami, kdo se postará o jídlo těchto lidí. To je další rozměr toho, co znamená církev. Zkrátka a dobře, naplnění opravdových potřeb lidí okolo nás máme ve svých rukou – pokud budeme církvi, kterou si Ježíš přeje. Princip osobní služby spočívá v tom, že přineseme Ježíšovi to, co máme s ochotným srdcem a postojem, a necháme ho použít to podle svého uvážení. Důvěřujeme mu se svou svačinou!
Všimněte si, že Ježíš nechal lidi rozsadit do malých skupin. Je to předobraz církve. Služba se nejlépe děje ve skupině lidí, kde tě znají, kde vidí tvou tvář, a kde můžeš dávat i přijímat. Je pro tebe církev takovým místem? Je pro tebe Element takovým místem? Přeji si, abys mohl na tomto místě nejen přijímat rady a získával tady energii pro svůj život, ale abys tady také mohl dávat a pomáhat jiným. S tím, co máš.
Nakonec Ježíšovi učedníci sebrali dvanáct košů chleba. Udělali to proto, že jim Ježíš řekl: Posbírejte zbylé nalámané kousky, ať se nic neztratí. Bůh dělá víc, než žádáme. Bůh dělá víc proto, abychom se mohli stát požehnáním pro jiné. To proto, že Ježíš dělá z nedostatku nadbytek. Odvážíme se mu však věřit? Odvážíme se obětovat kus sebe, svého pohodlí, a svého majetku? Odvážíme se žít, jak si Ježíš přeje? Uděláme-li to, naše víra bude silnější. Uděláme to, co víme, že udělat dokážeme, nabídneme dary, které máme; a budeme důvěřovat Bohu, že on si nejenom naši službu použije, ale zároveň budeme sami nadšeni, když lidem, kterým pomůžeme vyřešit jejich problémy, naleznou řešení u toho, který v konečném důsledku řeší každý problém našeho života, včetně toho největšího, stavu našeho srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat