Opravdu žiju pro tohle?

Jeden pastor, kterého znám z USA, se před několika lety zeptal lidí: Kdyby peníze nebyly překážkou, co byste chtěli dělat? Doufal, že uslyší věci jako: šel bych na misii, stavěl bych sirotčince, začal bych nějaký byznys, který by pomáhal lidem, nebo něco takového. Byl velmi zklamaný, když dostal zpět odpovědi typu: Postavil bych si pořádný barák. Cestoval bych po světě. Koupil bych si fáro. Nějak nemůžu věřit, že celý tvůj život, všechny tvé sny, které máš, a po kterých toužíš, jsou jen materiální povahy. Nějak nemohu věřit, že Bůh poslal svého syna Ježíše, aby přišel a prolil svou krev proto, abys měl pořádnou dovolenou! Nic proti dovoleným, ale opravdu si myslíš, že život je dostačující? Pokud nemáš žádné Boží sny ve svém životě, tvá víra se stává pouhým náboženským cvičením.

Nemohu si pomoci, ale když se dívám do Bible na ty, které obdivujeme jako hrdiny a hrdinky víry, jejich víra je hnala za sny, za vizemi, které jim Bůh vložil do srdce. Podobně jako starověký Nehemiáš, o kterém si můžete ve Starém Zákoně přečíst, když slyšel, že jeho město, město, kde jeho lid uctívá Boha, je v ruinách, plakal. Někdo s tím musí něco udělat! Jeho srdce hořelo a pudilo ho s tím něco udělat. Bůh mu do jeho srdce vložil vizi, touhu, záměr, sílu s tím něco udělat. To je víra v Krista v akci. Místo toho náboženství se dívá jen na sebe, jaký užitek z víry bude mít. Křesťané debatují o milionech teologických sporů, z nichž mnoho je skutečně důležitých. Nicméně, z pohledu Božího království jsou všechny teologické spory druhořadé ve světle otázky: Skutečně my, kteří prohlašujeme, že jsme Ježíšovi následovníci, na svých životech ukazujeme jeho lásku, službu a oběť pro druhé? Jinými slovy, žijeme jako on? Apoštol Pavel byl jiným takovým hrdinou, který měl vizi, měl sen od Boha, a jeho víra byla praktická a aktivní. Ke konci jeho příběhu popisuje historik Lukáš, jak se v jednom městě v Malé Asii setkal s vedoucíma církve, kterou pomáhal založit. Pavel věděl, že ho Bůh volá ze zóny bezpečí do něčeho, co není jisté, co není zřejmé. V téhle pasáži je velmi emotivní. Skutky 20,22-24: Teď ale jdu, puzen Duchem, do Jeruzaléma. Nevím, co mě tam čeká, ačkoli mi Duch svatý v každém městě potvrzuje, že mě čekají pouta a soužení. Já však na to nedbám; v životě mi nejde o nic víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: abych byl svědkem evangelia o Boží milosti.

Všimněte si pozorně, co tady Pavel říká. Nejprve tvrdí, že je puzen Duchem. Skutečně, Duch svatý chce ve tvém životě a s tvou vírou udělat víc, než jen prázdné sny. On tě pudí, dává ti ty momenty námořníka Pepka, který říká: Už mám dost! Duch svatý v tobě vytváří nepokoj, napětí, kdy ti některé věci nedají spát. Možná jsi to nikdy zatím nezažil, ale pokud je tvé srdce otevřené, pokud svou víru bereš vážně, pak dříve nebo později tohle puzení zažiješ. Zažiješ svůj den, kdy ucítíš, že žiješ pro něco většího, než se zdá. Bude to den puzení od Boha. Pak Pavel říká, že neví, co ho čeká. Boží vize je vždycky zabalena v nejistotě. My někdy cítíme Boží puzení, ale dokud nám Bůh neřekne detaily, nechceme se pohnout. Jenže Bůh nám detaily často neřekne, protože na ně nejsme připraveni. Kdybych věděl dopředu všechno, co mě čeká, nevím, jestli bych měl odvahu začít církev. Nevím, jestli bych dokonce měl i odvahu se oženit. Ale udělal jsem to, protože jsem měl vizi, i když jsem neznal detaily. Pavel dokonce říká, že ví, že na cestě ho čekají překážky a těžkosti, ale přesto jde kupředu, protože má vizi, má puzení Ducha. Když budeš žít pro něco většího než je náboženské cvičení na církevním shromáždění, pak tě sice čekají těžkosti, ale přesto jdeš kupředu a děláš dnes to, co můžeš, abys měl sílu dělat zítra to, co dnes nedokážeš. Dokonce, i kdyby byl tvůj život jako hromada prachu, Bůh může dát vykvést zahradě.

Nakonec ale Pavel říká ještě jednu věc. Těžkosti, které jej čekají, považuje za malou věc ve srovnání se svým snem, a to aby dobře dokončil svůj běh a svou službu, která je založena ne na snaze si zasloužit Boží přízeň, ale na Kristově milosti. Minulý týden jsem mluvil o tom, jak musíme říct dost na mnoho věcí okolo nás, mít svatou nespokojenost se stavem našeho malého světa. Naše vize však nemůže být ovlivněna jen tím, jak velký je Bůh. Kdyby to tak bylo, už bychom vyléčili AIDS a zlikvidovali světovou chudobu, a každý na světě by už mnohokrát slyšel evangelium. Ne, naše vize je ve skutečnosti ovlivněna tím, čemu o Bohu věříš, a jak podle toho jednáš. Vztah s Bohem je totiž o důvěře, a z tohoto vztahu vyplývá tvá vize, protože Bůh dělá krásné věci z prachu našeho života. To je ale víc, než by dokázalo jakékoliv náboženství nebo systém. To je krásná revoluce. Je to revolta proti všemu, co ničí obraz Božího charakteru. Jsi připraven být součástí této revoluce? Jsi ochoten poddat se puzení Ducha, i když nevíš, co přesně tě čeká?