Znovu a znovu se v životech věřících děje záhada, které lidé nevěřící nerozumí, případně jim v těchto chvílích připadají věřící velmi těžce srozumitelní. Jedná se o to, že někdy lidé procházejí nejtěžšími momenty života, krutými okolnostmi, a přesto nakonec z této zkušenosti vystupují se silnou, neotřesenou vírou. Později to komentují slovy: „Určitě bych si to sám nikdy nevybral, nikomu bych to nepřál, a nechtěl bych tím procházet znovu. Nicméně, v těchto situacích udělal Bůh něco zvláštního a konkrétního, co by se asi jindy nemohlo stát.“ Když to slyší skeptici, kteří se na křesťanství dívají s podezřením, nutně je napadne, že se tito věřící pouze snaží Boha omluvit a zajistit mu alibi. Protože, jak někdy říkají, pokud Bůh zná dokonce počet našich vlasů na hlavě (jak to Bible říká), proč se viditelně nezajímá o mnohem důležitější problémy v našem životě a tomto světě? Opravdu existuje? Opravdu mu na nás záleží? Opravdu je milující? A opravdu může účinně pomoci? Na první pohled už samotný fakt, že jsme v těžké situaci, ukazuje na to, že Bůh není, nebo není milující, nebo není dostatečně silný, aby naše svízele vyřešil.
Nicméně, fakta jsou jasná. Naše víra je pravidelně a silně ovlivněna těmito velkými, zlými a nečekanými zkušenostmi. Navíc se dá říct, že to není náhodná pomoc naší víře, ale zcela vědomá Boží akce z jeho strany. Cože? Říkáš, že Bůh si těžké okolnosti v životě nejen využívá, ale že je někdy jejich původcem? To je silné kafe. Pro ty, kteří Boha hledají a snaží se najít svou duchovní cestu, je totiž existence utrpení tou největší překážkou. Podle jistého průzkumu by nejvíce lidí, pokud by měli možnost se Boha na něco zeptat, chtělo vědět, proč existuje zlo a utrpení. S naší touhou, aby Bůh zasáhl a zničil veškeré zlo ze země, je totiž vcelku potíž. Chápu, proč to lidé říkají, ale když s nimi mluvím dále do hloubky, často se stává, že nakonec si přejí, aby nás Bůh nechal na pokoji.
Křesťané vždy tvrdili, že naším problémem je svobodná volba. Když Bůh stvořil člověka, dal mu možnost se rozhodnout pro zlo. Kdyby tak neučinil, na světě by byla skupina robotů. Ochránilo by nás to před zlem? Jistě. Ale zároveň by to znemožnilo také pozitivní stranu svobody: lásku, tvořivost, napětí a krásu. Zkuste si představit svět, ve kterém by Bůh napravoval v každém okamžiku zneužívání svobodné vůle. Klacek by se stal lehkým jako pírko v okamžiku, kdybych s ním chtěl někoho praštit; vzduch by odmítl nést mnou vyvolané zvukové vlny nesoucí urážky a lži. Byl by to svět bez špatnosti, ale svoboda by byla logicky konfiskována. A kdybychom to domysleli až do důsledku, zlé myšlenky by se staly nemožnými, protože mozková hmota by odmítla vykonávat službu při jejich tvorbě. Otázkou je, jestli by pod tímto „zamrznutím“ náš mozek rovnou nezkolaboval. Pokud Bůh je a dal nám svobodnou vůli, která zabraňuje vymýtit zlo; neměl by nám to alespoň vysvětlit? Co když Bůh k nám skrze bolest hovoří? Slovy spisovatele C. S. Lewis: Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich rozkoší, hovoří v našem špatném svědomí, ale nahlas křičí, cítíme-li bolest. Je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. Všimli jste si, že když trpíme, je Bůh skoro vždy součástí naší konverzace?
Jen proto, že nerozumíme bolesti, to neznamená, že je bolest beze smyslu. Je to jako s medvědem chyceným do pasti. Co kdyby ho chtěl lovec ze soucitu vysvobodit? Snaží se získat jeho důvěru, ale protože se mu to nedaří, musí ho uspat střelou s narkotiky. Medvěd si ovšem musí myslet, že je napaden. Jenže aby mohl lovec dostat medvěda z pasti, potřebuje mu nohu zatlačit do pasti ještě více, aby povolila pružina. Pokud by byl medvěd při vědomí, musel by si myslet, že mu lovec chce způsobit bolest a utrpení. Neuvědomuje si, že je lovec motivován soucitem. A neuvědomuje si to proto, že je medvědem a ne člověkem. Co když je to tak také s námi a Bohem? Víte, utrpení většinou nerozumíme. Ale je zvláštní, kolik lidí po světě trpí více než my a jejich víru to nejen nezkazí, nýbrž spíše posilní. Skotský teolog James S. Stewart řekl: Skeptici se rekrutují z diváků, z lidí, kteří sedí na ochozech a pozorují tragédii, nikoliv z těch, kteří jsou v aréně a osobně trpí. Vskutku, právě ti, kdo nejvíce trpěli, byli nejzářivějšími příklady nezlomné víry.
Zásadní okolnosti nás ovlivňují pozitivně i negativně. Často nás ovšem ovlivní pozitivně, protože obracejí náš pohled na Boha. Ne nadarmo se většina lidí rozhodne přemýšlet o smyslu života, o Boží existenci a také o své víře zejména v okamžicích životních přechodů, často tolik poznamenanými životními zkouškami; jako je ztráta rodiny nebo práce, opuštění přáteli nebo manželským partnerem, nebo stěhování, nemoc, hledání nového životního směru. Jakub nám dokonce píše (1,2-3): Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nedává nám to smysl: radovat se ze zkoušek? Dělá si Jakub legraci?
Nikdy bychom se dobrovolně do zkoušek nehlásili, ale přesto si je Bůh používá k růstu naší víry, společně s dalšími věcmi, o kterých jsme mluvili v minulých týdnech: Bůh k růstu naší víry používá praktické a aplikované učení Ježíše; navíc naši přátelé zásadně ovlivní kvalitu a směr naší víry. Ukázali jsme si na princip pozdrženého potěšení skrytý v praxi osobní duchovní disciplíny, kdy můžeme svou víru pěstovat skrze osobní modlitbu, oddělený čas pro Boha, a skrze finanční štědrost. A viděli jsme, jak ochota sloužit jiným posilňuje naší víru tím, že posilňuje důvěru v Boha, což je v konečném důsledku přesně to, proč si Bůh přeje naší víru silnou. Přeje si to proto, abychom se naučili jemu aktivně důvěřovat. Když budeme totiž Bohu důvěřovat, neznamená to, že zmizí životní svízele, ale znamená to, že získáme naději; tedy vědomí, že náš život má smysl, ať se v něm děje cokoliv; a vztah se svým Stvořitelem, protože úzký a zdravý vztah je vždy založen na důvěře, nikdy ne jen na poznání faktů. Proto milujícím Boha napomáhá vše k dobrému.
Dobrým příkladem z Bible, kde vidíme, jak Ježíš skrze okolnosti posiluje naší víru, je příběh jeho přítele Lazara, popsaný v jedenácté kapitole Janova evangelia. Ježíš nejen využívá, ale nepřímo negativní okolnosti způsobil, aby posilnil něčí víru. Pro mnoho křesťanů je tento princip přinejmenším problematický. Chápeme, a přijali bychom, kdybych řekl, že za našimi problémy je vždy nepřítel naší duše, kterého nazýváme ďábel. Ale říct, že Bůh někdy vytváří zásadní okolnosti, aby nás přivedl k víře?
Lazar byl Ježíšovým přítelem, a jednoho dne vážně onemocněl. Slovo o jeho nemoci se od Lazarových sester dostalo až k Ježíši, ale ten místo aby k němu spěchal, na první pohled nepochopitelně prodlévá celé dva dny, a Lazar mezitím zemře. Kolikrát to cítíme stejně: žádáme Boha o pomoc, ale ta jakoby nepřicházela. Svým učedníkům říká (11,15): Lazar zemřel. A kvůli vám se raduji, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Jinými slovy, nechal jsem svou nečinností umřít někoho, koho mám rád, a srdce dalších, které mám rád, nechávám zlomené, abyste viděli důležitou lekci víry, kterou vás naučím. Takový přístup se příčí všemu, co chceme o Bohu věřit. Zní to tvrdě, ale víte co? Sám jsem zažil, že mnohokrát mi lidé procházející těžkostmi říkali, že jsou paradoxně Bohu za tyto těžkosti vděčni, protože by se prý nikdy k Bohu nepřimkli tak, jak to udělali uprostřed těchto těžkostí. Je to zvláštní, ale těžkosti nemusí být důvod k odmítnutí víry, ale naopak.
Když Ježíš dorazí do vesnice, Lazar je po smrti již čtyři dny, a truchlící obklopili jeho sestry Marii a Martu. Zatímco se Ježíš blížil k jejich domu, Marta mu vyběhla naproti a vyjádřila svou víru, že Bůh slyší Ježíšovy modlitby. Ježíš na to odpovídá (11,25): Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít., jinými slovy tvrdí, že je ztělesnění života. A pak se ji ptá (11,26): Věříš tomu? Tato situace byla situace vyžadující víru. Důvěřuješ mi, Marto? Drama pokračuje, když se do rozhovoru přidává Lazarova druhá sestra, Marie. Ježíš viděl její pláč a pláč ostatních truchlících, a plakal s nimi. Místo aby spěchal udělat zázrak, ukazuje jim, že je v jejich bolesti s nimi, a že rozumí jejich pocitům – stejně tak, jako rozumí také nám v našich nejtěžších chvílích a nejtemnějších momentech. O chvíli později Lazara křísí z mrtvých a potvrzuje tím svá slova, že je skutečně vzkříšením a životem. Jan 11,41-45: Odstranili tedy kámen. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, ale kvůli zástupu, který tu stojí okolo, jsem to řekl, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal." A když to řekl, silným hlasem zvolal: "Lazare, pojď ven!" Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte ho odejít!" Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a spatřili, co učinil, v něho uvěřili.
Když cítíme, že Bůh v našem životě dovolil, aby se jisté věci staly, je jednoduché ztratit víru. Když ovšem přijmeme, že dělá něco v nás, jsme kandidáty pro milost, díky které vytrváme. Bůh si používá zkoušky a trápení, aby otestoval a rozšířil naší víru. Svým způsobem se dá říct, že Boha více zajímá stav a růst tvé víry než tvé pohodlí. Není to proto, že je Bůh zákeřný, ale když bude tvá víra silná, není nic, co by ve tvém životě Bůh nemohl udělat, a navíc: když je tvá víra silná, stáváš se bodem stability a naděje pro tento trpící svět. A dům tvého života nespadne, ať se přiřítí jakákoliv bouře. A společně s apoštolem Pavlem říkáme (Římanům 5,3-4): …chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A žít v naději, to nám dává opravdovou sílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat