V našem malém světě, o kterém tento měsíc mluvíme, se tak nějak předpokládá, že křesťanství je přežitek, kterému už dneska nikdo nevěří. To bude důvodem, proč se nám stále znovu stává, že jsou někteří mladí lidé velmi překvapení, když přijdou do církve, jako je naše, a vidí tady desítky mladých a skvělých lidí, kteří věří v Boha. A nejsme to jen my. Minulý týden jsem přednášel na Slovensku na konferenci charismatických katolíků, kde zhruba 450 mladých nadšených lidí chválilo Boha a učilo se, jak mu lépe sloužit. Takové skupiny vidíte vzrůstat všude okolo a trochu to mate. Chápu, že to běžným lidem musí nutně připadat, že křesťanství je přežitek, když se podívá na typický projev náboženství, které je plné odsouzení, kde chybí láska, a které usiluje o moc, politickou nebo jinou. Přiznám se, že mě úplně fascinuje, když mi někdo řekne, že Ježíš byl zakladatelem náboženství, kterému říkáme křesťanství. Fascinuje mě to proto, že když studujete evangelia, nejpodrobnější a nejvěrohodnější záznam o Kristově životě a jeho slovech, nenajdete tam vůbec nic, z čeho byste mohli vyvozovat, že Ježíš založil náboženství, nebo že by používal vnější znaky náboženství. Zůstává tragédii, když křesťanství vnímáme jako jedno z náboženství, protože ve své podstatě je náboženství jednou z hlavních příčin, proč je těžké věřit v Boha a následovat ho. Náboženství lidi rozhodně nezachrání.
Když mluvím o náboženství, mluvím o systému věrouky a chování, který lidé přijímají jako prostředek vyjádření své vnitřní touhy, svého hladu srdce, který je převyšuje. Náboženství je tak prostředkem zažití hodnoty, která přesahuje vše, co může fyzický svět nabídnout. Jenže náboženství, a mluvím teď obecně, má tendenci dát věroučnému systému a pravidlům chování věčný rozměr, kdy vztah s Bohem nebo božstvy záleží na tom, čemu věříš a co děláš. Jinými slovy si snažíš zasloužit jejich přízeň oběťmi, modlitbami, službou, dary, či čímkoliv jiným. Podvědomě začínáš věřit v princip karmy: máš, co si zasloužíš. A protože máš, co si zasloužíš, snažíš se chovat a věřit správně, aby sis více zasloužil. Následkem se z náboženství stává zákonický systém, který je spoutaný pravidly a předpisy, ale opravdový život v něm chybí. Ne nadarmo mají lidé z víry strach, pokud se víra stane jen souborem pravidel, jak udržovat bohy šťastné. Zákonictví znamená, že když nebudeš dělat to, co se Bohu líbí, nebude tě mít rád. Jeho heslem je: Snaž se víc. Přirozeně se pak cítíš odsouzen, protože ať se snažíš sebevíc, nedokážeš všechna ta pravidla naplnit. Ať chceme nebo ne, náboženství nám připadá opravdu divné, když se nad tím racionálně zamyslíme. Důvodem, proč je náboženství tak divné je fakt, že samotná pointa náboženství je divná. Skrze náboženství se snažíme postavit most mezi námi a Bohem, mezi svatým a nesvatým, známým a neznámým. Třebaže mnozí lidé cítí svou duchovnost, instinktivně se staví proti víře, když se podívají na stav světa okolo sebe, a na odpovědi, které nám náboženství poskytují. Jenže v této skepsi vůči náboženství mají lidé mocného spojence, kterým není nikdo jiný než Ježíš.
Je to překvapující, protože pro mnoho lidí je Ježíš zakladatelem náboženství, ale při podrobném zkoumání evangelií si musíme všimnout, že Ježíš měl problémy především z náboženskými lidmi. Nebyli to lidé plni hříchu (jmenovitě prostitutky a výběrčí daní, dnes bychom řekli lidé s bujarým sexuálním životem a podnikaví podvodníci všeho druhu), kteří se cítili špatně v Ježíšově přítomnosti, z jeho strany necítili odsouzení a hněv, ale spíše lítost a pochopení. Ne, neznamená to, že Ježíš schvaloval jejich styl života v podobě moderního „Vše je možné.“, vidíme, že říkával těmto lidem: Já tě neodsuzuju, ale teď jdi a už nehřeš. Přesto Ježíšovi chybělo něco náboženského, co tyhle lidi strašně vábilo, ale náboženské představitele velice štvalo. Říkali Ježíšovi, že když se stýká s těmito lidmi, stává se jako oni, jinými slovy jejich přezdívka „přítel hříšných“ nebyla pochvala, ale nadávka. Ježíšův způsob lásky byl skandální, alespoň z pohledu náboženství, protože zákon karmy přebíjel zákonem milosti, kdy nedostáváš, co si zasloužíš, ale místo toho dostáváš, co se nezasloužíš. V tomto kontextu byl Ježíš revolucionář proti náboženství, protože jeho poselství hlásalo, že opravdový život nenajdeš nikde, ani v hříchu, ale ani ve správném chování; ani v toleranci, kde je vše dovoleno, ale ani ve správné věrouce. Opravdový život totiž, podle Ježíše, najdeš jen v Bohu, jen v Kristu. Proto se nazval Cestou, Pravdou a Životem. Představa, že tento revolucionář přišel založit nové náboženství s jeho symboly a rituály, je prostě směšná. On nepřišel rozšířit nabídku náboženského hypermarketu, nerozdával nové úmluvy a závazky, on přišel ustanovit revoluci. Revoluci Božího království, které si získá nejprve tvé srdce a pak toto změněné srdce změní náš malý svět k lepšímu. Revoluci, která se nespokojí s náboženstvím, ale která bude vždy toužit po opravdovém životě.
Boží království, které Ježíš opakovaně popisoval a založil, se soustřeďuje na prezentování krásy Božího charakteru, a tudíž revoltě proti čemukoliv, co je nekonzistentní s Boží krásou. To je pro nás důvodem, proč (jak jsme o tom mluvili minulý týden) musíme mít dost mizérie na tomto světě, kdy je Boží stvoření pošlapáváno, kdy lidé umírají na zbytečné nemoci, a ve zbytečných konfliktech, kdy jsou prodávání jako kus mrtvého masa, kdy chudoba ničí jejich ducha, sebeúctu i tělo. Musíme mít toho dost proto, že je to neslučitelné, s krásou Božího charakteru. Základním posláním těch, kteří vyjádřili své vydání Kristu, tedy není naplňování pravidel a závazků, ale vztah s Kristem, který vypůsobuje naši touhu pokorně žít a milovat jako on. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jako žil on, říká Jan (1J 2,6). Prezentujeme jeho krásu láskou k nepřátelům, službě chudým, krmení hladových, přivítáním nechtěných, přijímáním hříšníků a uzdravováním nemocných, stejně jak to dělal Ježíš. A tohle nedokážeme bez revolty proti čemukoliv, co nás udržuje sebestředné, závistivé, materialistické a apatické vůči potřebám jiných. Ve Starém Zákoně je napsáno, že Není-li žádného vidění, lid pustne (Přísloví 29,18). Pokud nemáme žádnou vizi, žádné sny pro svět okolo nás, tento svět pustne a hyne. Co je tvá vize? Víš, každý někde skončí, ale jen někteří tam skončí záměrně.
Žádné komentáře:
Okomentovat