Jistě se všichni shodneme na tom, že vědět o někom je zcela jiný příběh než někoho znát osobně. A to dokonce, i když máme s někým jen jednu osobní zkušenost, která není v souladu s pověstí dotyčné osoby. Před několika lety jsem s několika přáteli jel do Velké Británie na návštěvu spřátelené církve, a protože jsme měli volný den, rozhodli jsme se jet podívat do Liverpoolu. V té době za místní fotbalový tým hrálo několik Čechů, jmenovitě Patrik Berger, Vladimír Šmicer a Milan Baroš. V létě tohoto roku jsem četl v novinách, jak nejmladší z nich, Baroš, vyváděl někde na nějaké párty a vůbec, zprávy o něm byly v rovině, že tento fotbalista je arogantní a nepříjemný. Nicméně, jeden z mých přátel byl silný fotbalový fanoušek, a tak jsme se šli podívat na stadion FC Liverpool. K našemu překvapení jsme na něm, respektive před ním, potkali Milana Baroše s několika jeho kamarády. Oslovili jsme jej, a on si s námi moc hezky popovídal a upřímně (dokonce přes tahání jeho kamarádů, ať už jde) se zajímal o to, kdo jsme, co v Anglii děláme, a tak. Bylo to velmi zajímavé setkání, ale pro mě ani ne proto, že jsme potkali fotbalovou hvězdu, ale proto, že se chovala tak jinak, než jsem čekal podle všech zaručených zpráv.
Udělal jsem si o tomto člověku obrázek na základě informací o něm, ale ne na základě osobní zkušenosti. Naopak, od této chvíle jsem měl problém věřit zprávám o něm, jaký je (a to zcela jistě udělal hodně hloupostí nebo chyb), protože má zkušenost byla pozitivní. Nemáme ovšem stejný přístup vůči Bohu? Pokud ho doopravdy neznáme, jak a podle čeho si o něm děláme obrázek? Philip Yancey napsal: "Když máme dojem, že Bůh není přítomen, zdá se nám být netečný či dokonce nepřátelský." Změní se však náš pohled, když jej osobně poznáme? Jenže, můžeme Boha opravdu osobně poznat? Dá se vůbec naší lidskou zkušeností a našimi schopnostmi poznat Boha, který nás přesahuje, pokud existuje?
Představa každého z nás o Bohu je totiž nutně nějak pokřivená. Naše zážitky z rodiny a z církve se mísí s nahodilými narážkami z filmu, knih, a internetu, a ty pak určují, jaký obraz Boha si v sobě nosíme. Bůh pak je třeba jako hněvivý soudce (čeká na chybu a tvrdě ji trestá); nebo je nepřítomný stařík (není nikdy dostupný); je jako hodinář (natáhl svět a nechal ho běžet); či je dokonce despota (rozhoduje o všem bez špetky slitování). Jak tedy můžeme vůbec poznat opravdového Boha? Čím více víme, jak pracuje naše mysl, centrum poznávání, vychází najevo, že veškeré poznávání zahrnuje také nejistotu, která od nás vyžaduje skutek víry. Dovolte mi, abych to trochu vysvětlil.
K procesu poznávání dochází v mozku, nejizolovanější částí těla. Mozek nikdy nic nevidí, a to i kdyby si na něj chirurg posvítil. Mozek nic neslyší. Je měkce obložen proti nárazu, že mozkové buňky dokážou odhalit jen silný zvuk, který jej rozechvěje, jako třeba zvuk tryskového letadla. Mozek sám nevnímá bolest. Aby doktor mohl rozříznout kůži a lebku, musí nám dát anestézii, ale pak může do mozku třeba říznout, ale ani tak pacientovi při vědomí nezpůsobí bolest. Teplota mozku se mění jen o pár stupňů, nikde tedy nepociťuje horko nebo zimu. Všechno, co o světě víme, se díky izolaci mozku rozloží na řadu elektrických signálů, do takové té matrixovské morseovky. Když k nám někdo promluví třeba telefonem, jeho hlas jsou elektrické signály, přesto slyšíme hlas své maminky na druhé straně telefonu, jako by byl skutečný. Stejně to funguje v poznávání obličeje. Uvidíte souseda, 130,000,000 receptorových buněk v oku vám podalo okamžitou zprávu o tvaru, struktuře a barvě sousedových rtů, očí, obočí, nosu a vlasů. Všimneme si, jestli něco není v pořádku. Tyhle údaje jsme se nesnažili zapamatovat, jsou uloženy v našem mozku.
Jenže, můj mozek si sice uložil obraz mých přátel a sousedů, ale přesto jejich rozpoznání vyžaduje skutek víry. Důvěřuji, že soused nemá nasazenou falešnou masku, nebo třeba knír, že to není třeba zloděj, který chce očíhnout náš byt. Jenže, kde beru tu jistotu? Co když má soused jednovaječné stejně vypadající dvojče, které se s ním střídá v našem domě? Znáte to. Kolikrát se vám stalo, že jste měli pocit, že někoho dobře znáte, abyste pak zjistili, že dotyčný žije dvojím životem a třeba zápasí s věcmi, problémy a hříchy, o kterých jste neměl tušení? Vzájemně se známe, a přesto jsme jiní, než očekáváme, vždy je tady aspekt jinakosti a tajemnosti. Proto také někdy slyšíte manžele říct i po dlouhých letech, že se stále teprve poznávají. Vždy je totiž přítomná víra. Vezměte si tenhle příklad. Přibíjíte poličku na zeď a praštíte se do prstu. Když se vám to stane, přivřete oči a možná něco vypustíte z pusy, a já věřím, že se ve vašem nitru odehrálo něco podobného, co se stane mě, když se bouchnu to prstu. Ale přesto to nevím jistě, protože nemohu skočit do vaší hlavy. Když mi řeknete, že to hrozně bolí, musím vám akorát věřit. To mimo jiné vysvětluje, proč stejní lidé vypravují stejné příběhy a přesto jinak, a s jinými detaily. Proto máme čtyři evangelia a Jan s Jidášem došli po třech letech s Ježíšem k jiným výsledkům. Skutečnost totiž filtrujeme svým mozkem, skrze který poznáváme realitu. Dá se tedy ale Bůh poznat?
Žádné komentáře:
Okomentovat