pátek 5. listopadu 2010

Jak roste víra: Privátní disciplína

Za každým velkým mužem nebo ženou historie byla schovaná privátní disciplína. Byli to lidé, kteří byli ochotni platit cenu za svůj růst, byli ochotni na sobě pracovat a byli ochotni dělat věci ve skrytu, aby měli jednoho dne viditelné výsledky. Velmi průkaznými příklady jsou sportovci. Léta dřiny někde v ústraní, odříkání a bolestivého tréninku, aby pak v jednom okamžiku svého života zaběhli svůj životní závod, a dosáhli na cenu, kterou tento závod přináší. Disciplína nepatří mezi nejpopulárnější oblasti života, ale pokud chceme růst, musíme si ji vypěstovat. Koneckonců, vždyť přestože život není sport, stejný princip platí všude. Ve skrytu studuješ, abys dosáhl požadovaného vzdělání; ve skrytu čteš, abys rozšířil své vědomosti; ve skrytu neustále něco vyrábíš, abys dosáhl zručnosti. A ve skrytu se modlíš, máš čas s Bohem, čteš si Bibli, a postíš se, abys měl silnější víru. Ne nadarmo je to jeden z autorů Bible, apoštol Pavel, který křesťanskou víru přirovnává právě k atletice. V 1. Korintským 9,24-25 napsal: Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni.

Víte, co je ovšem na disciplíně, nebo osobní kázní tak zajímavého? Častokrát právě to, co začíná jako bolestivá praxe tréninku, se stává naším koníčkem nebo potěšením (třeba hudba nebo právě sport). Disciplína přináší postup, který nakonec vyústí ve svobodu. Disciplína znamená dělat dnes to, co se ti nelíbí, abys později mohl dělat to, co se ti líbí. Je to vlastně pozdržené potěšení. A funguje dokonce i tehdy, když máme k disciplíně špatný postoj. Když se ukázníme a uděláme si z disciplíny svůj životní styl, později se nám stane potěšením a přinese nám skvělé výsledky.

Když totiž lidé mluví o svém duchovním růstu, velmi často zmiňují, že to byla právě praxe osobní modlitby, a odděleného času pro Boha, které jim pomohly vypěstovat jejich víru. Také připomínají, že když se naučili principy finanční štědrosti, něco se v jejich životech zlomilo. Jakoby do té doby jejich hlavním zájmem bylo získat pro sebe, co se dá, ale jakmile si osvojili praxi štědrosti, a začali pomáhat jiným skrze své dávání, jejich život získal nový rozměr. Všechno to jsou příklady privátní disciplíny nebo kázně, jejichž procvičování posilňuje víru podobně, jako když posilujeme svaly. Čím častěji je procvičujeme a natahujeme, tím jsou silnější a pevnější. V evangeliu Matouše 18. kapitole, se Ježíš zaobírá disciplínou dávání chudým, modlitby a postu. Ve všech třech oblastech dává důraz na to, že tyto praktiky děláme privátně, ve svém soukromí, a povzbuzuje nás slovy, že nebeský Otec vidí, co děláme ve svém soukromí a podle toho nám odplatí zjevně, viditelně a veřejně. Naopak, když tyto věci děláme proto, abychom udělali dojem na lidi, už svou odměnu máme.

Matouš 6,2-6, 16-18 Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jako to činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby byli pochváleni od lidí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Ale když ty dáváš almužnu, ať nepozná tvá levice, co činí tvá pravice, aby tvá almužna zůstala skrytá. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně… Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti totiž znetvořují svou tvář, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj, abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu; a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí.

Opravdovou základnou těchto privátních disciplín je důvěra v Boha. Na první pohled to totiž vypadá nelogicky. Když dám nějakému chudému člověku peníze, neměl bych to říct veřejně, abych sklidil uznání? Pokud se modlím a postím, neměl bych o tom vyprávět jiným, aby věděli, že mám vztah s Bohem? Opravdu, zní to logicky, ale zatímco zveřejňujeme své privátní disciplíny, přicházíme o zjevné výsledky své kázně, kterými nás chce Bůh obdařit. Jestliže totiž opravdu důvěřujeme Bohu v tom, co říká o financích, modlitbě a času s Bohem, pak to budeme dělat, aniž bychom měli pocit, že to musíme „popohnat“ svou vlastní silou. Dáváme se do Božích rukou s nadějí, že on udělá to, co bude chtít, a že to bude pro nás dobré. Naivní? Možná. Ale nemají někdy právě tito naivní lidé víru, kterou jim závidíme?

Obvykle totiž máme důvěru v Boha ve věcech, které nemůžeme ovlivnit. Pokud jsi věřící, pak pravděpodobně důvěřuješ Bohu s tím, jak to s tebou dopadne po tvé smrti. Jako věřící předpokládáš, že existuje život po smrti, a že Bůh bude reagovat pozitivně na tvou víru, rozhodnutí jej následovat a tvůj život, který jsi pro něj žil. Důvěřujeme Bohu, protože nemáme jinou možnost. Nedokážeme udělat nic víc, než důvěřovat. Naše věčnost je v jeho rukou. Ale k používání našich financí (to se týká štědrosti) a našeho času (to se týká modliteb a osobního ztišení – odděleného času pro Boha), tam máme možnosti si zvolit, co chceme. Důvěřujeme sobě a svým schopnostem si zajistit bohatství, nebo alespoň dost peněz na přežití. Žijeme tak, jakoby peníze byly vším. Ježíš nám ovšem říká, abychom důvěřovali více jemu než svým zdrojům. V disciplíně modlitby pak svěřujeme podobným způsobem Bohu svůj čas, což je naše největší hodnota, jejichž cenu tak často podceňujeme a znehodnocujeme. Bůh si zkrátka přeje, abychom posilňovali svou víru tím, že si osvojíme disciplínu privátního moudrého nakládání se svými financemi a svým časem. Když to uděláme, zjistíme, že zpočátku to pro nás byla řehole, dřina, ale postupně se z toho stane naše silná stránka. Tyto privátní disciplíny způsobí postup v našem životě, který vyústí ve svobodu a pokoj. Ukázněný život nám zpětně pomůže v našich vztazích, protože budeme zkrátka důvěryhodnější, a také v rozvoji svých vědomostí o Bohu a svém životě, které pak můžeme aplikovat a uvést je do života.

Základem křesťanské víry je vztah s Bohem založeným na důvěře. Proto nám přijde trochu divné, když zmiňujeme privátní disciplíny. Těm, kteří vyrostli náboženském prostředí, to může připadat, jak uvazovat vztah k nějakému plotu. Heslem doby je totiž Nevaž se, odvaž se; závazky jsou považovány za zbytečné a limitující. A z jedné strany je to pochopitelné. Vztahy jsou srdcová záležitost, jsou jakoby tekuté, přesahují hranice. Na druhou stranu ale důvěra se skládá právě z osobní kázně. Důvěra ve vztahu mezi manželem a manželkou je založena na víře, že ten druhý je ukázněný a nenajde si milence nebo milenku. Důvěra ve firmě je založena na principu, že je pracovník ukázněný a nebude odcizovat to, co mu nepatří. Důvěra ve vztahu s Bohem je podobně založena na naší ochotě uvádět do praxe Ježíšovo učení. Je to právě naše kázeň, která vztahu dodává vnitřní obsah důvěry.

Samozřejmě, vidíme kolem sebe mnoho příkladu zklamané důvěry. Vidíme manžele, kteří si nemohou věřit, protože jeden nebo druhý nejsou ukáznění. Vidíme firmy, kde panuje dusno, protože si spolupracovníci navzájem nevěří. Vidíme církve, kde to vře, protože lidé nevěří úmyslům druhých. Ale zkus si představit, že máš tak silnou víru, že důvěřovat je pro tebe snadné. Nenecháme se přece odradit jen tím, že to tolik lidí nechce. Mimochodem, víš, co odlišuje sportovní šampióny od lidí, kteří sportovali zamlada, a dnes už nic nedělají; co odlišuje hudební virtuózy od těch, kteří už na nic hrát nedokážou? Vítězové to nevzdali jen proto, že jejich kamarádi, spolupracovníci a jiní je odrazovali a sami to vzdali. Oni pokračovali dál a vybudovali si disciplínu, která jim dnes přinesla svobodu a potěšení.

Žádné komentáře:

Okomentovat